Hle, narodí se ti syn (1Pa 22,9–10)
Scházíme se stejně jako každou neděli, abychom společně oslavovali Boha a připomínali dílo jeho Syna, Pána Ježíše Krista. To je smysl existence jak jednotlivého křesťana, tak také celé Kristovy církve – ke chvále jeho slávy (viz Ef 1,6.12.14). A tato oslava se děje primárně dvojím způsobem – navenek a dovnitř. Navenek tím, že získáváme učedníky, tedy svědčíme nevěřícím lidem o Kristu, modlíme se za ně, sloužíme jim k poznání Pána Ježíše Krista (to všechno mimochodem znamená evangelizace) a dovnitř tím, že obrácené křtíme a vyučujeme, což je mimo jiné důvod, proč jsme dnes tady. Zpíváme písně, které nejenom že zapalují naše srdce, ale také svým obsahem proměňují naši mysl a budují naši víru. Čteme Boží slovo, abychom se jím sytili. Posloucháme kázání, abychom rostli v poznání Pána. Památkou Páně si připomínáme jeho ukřižování, zástupnou oběť, jeho vzkříšení i jeho druhý příchod. Máme společenství, kdy se můžeme povzbuzovat ve víře, sdílet se i napomínat. Takto církev slouží Bohu a oslavuje ho. Dneska si ale kromě Kristova vzkříšení chceme připomenout také jeho vtělení a především si ukážeme Boží plán spásy, jak ho můžeme vidět v celé Bibli, protože si stále ještě v naší společnosti v tuto dobu připomínáme Kristovo narození – ať už se ve skutečnosti narodil kdykoliv.
Dneska se zaměříme jenom na dva verše textu 1Pa 22,9–10 a ukážeme si na nich pět věcí, které se týkají zaslíbeného syna, pomazaného (= mesiáš = Kristus), krále, Zachránce. Máme před sebou zaslíbení, které bylo dané Davidovi, ale uvidíme, že všechno, co čem je tu řeč, bylo v Božím plánu od věčnosti a Bůh to krok za krokem zjevoval od samotného počátku.
Budeme mluvit o mnoha lidech, které vidíme v Bibli jako předobraz Pána Ježíše Krista a musíme si hned v úvodu říct, že každý předobraz, stejně jako každé podobenství či ilustrace mají svá omezení. Tohle je velmi důležitý princip, kterému musíme rozumět, protože jinak snadno při výkladu Písma zabloudíme. V našem textu jsou dva muži, kteří oba ukazují na Krista a jsou jeho předobrazy – David a jeho syn Šalomoun. Každý ukazuje na Pána Ježíše trochu jinak a v jiných oblastech života a oba se v řadě oblastí s Pánem Ježíšem razantně míjejí. David byl vrah a cizoložník, Šalomoun měl zálibu ve stovkách manželek a konkubín a na konci svého života chodil obětovat cizím bohům. To jsou věci, které jsou odporné a zavrženíhodné. Pojďme nyní do našeho textu – první bod našeho kázání se týká zaslíbení syna.
I. Narodí se ti syn
-
Hle, narodí se ti syn. (1Pa 22,9)
V době, kdy David dostal toto slovo od Hospodina, už měl celou řadu synů. Celkem jich měl devatenáct, kromě těch, které měl se svými konkubínami. Ale tady se mluví konkrétně o tom jednom synovi, jemuž měl připadnout trůn. Nejstarší syn byl Amnón, který znásilnil svou nevlastní sestru Támar a kvůli tomu ho její vlastní bratr Abšolóm zabil. Druhý syn byl Daniel, o němž nevíme nic jiného, než že byl. Nejspíš zemřel před svým bratrem Abšolómem, protože ten si potom dělal zálusk na královský trůn a nakonec vyvolal občanskou válku, v níž byl zabit. Čtvrtý syn byl Adónijáš, který se potají chtěl nechat korunovat ještě za Davidova života, ale David to překazil a korunoval Šalomouna. Adónijáš se nechtěl vzdát myšlenky na korunu, takže ho Šalomoun dal nakonec popravit. Pojďme zpět k zaslíbení syna.
Vzpomínáte si, kde se poprvé v Bibli vyskytuje zaslíbení syna? Genesis 3,15. Ve čtvrté i v páté kapitole to bylo opět – Kain, Šét, Noe. V Genesis 12,3 Bůh zaslíbil Abrahamovi, že v něm dojdou požehnání všechny národy země – v jeho potomku, v synovi, kterého mu dá (Gn 15). V Genesis 22 má Abraham obětovat svého milovaného syna na hoře Mórija. V Genesis 49,10 je Judovi zaslíben potomek, jehož budou poslouchat lidská pokolení. V našem textu je Davidovi zaslíben syn, Šalomoun. V něm došla ta slova daná Davidovi naplnění, ale nebylo to trvalé naplnění. O nějakých dvě stě padesát let později se potomek Davidův, král Achaz dostal do úzkých, protože proti němu vytáhli Aramejci. Ale Bůh se rozhodl ho zachránit a dal mu znamení – jsou to velmi známá slova proroka Izajáše:
-
Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). (Iz 7,14)
Ve stejné době prorokoval také Micheáš – opět známá slova:
-
A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných. (Mi 5,1)
Slova obou těchto proroků známe z Nového zákona. Po více než sedmi stech letech došla naplnění v životě Marie, která pocházela z rodu Davidova (z pokolení Davidova syna Nátana, vlastního bratra Šalomouna, Lk 3,23–38). Muž Marie, Josef, nevlastní otec Pána Ježíše, byl z Davidovy královské linie, ze Šalomouna (viz Mt 1,1–17). Marii se narodil syn – dítě zaslíbení z královského rodu, syn Davidův, syn Abrahamův (Mt 1,1). To je TEN syn, jediný milovaný syn Boží. Syn, který byl od věčnosti synem, vždycky byl, je a bude Božím synem a ke svému Božství připojil lidství, bez omezení Božství, bez porušení lidství. Je cele a plně Bůh a je cele a plně člověk. Kromě svého početí se stal člověkem stejně jako každý z nás. Byl počat Duchem svatým v lůně panny Marie. Boží syn sestoupil do jediné buňky v těle Marie, která se následně začala dělit a vyvíjet stejně, jako je to v životě každého jiného člověka. A když se naplnily její dny, narodil se syn – z královského rodu, v Betlémě, ve skrytosti, v pokoře a v chudobě. Proto Pavel mluví o evangeliu takto:
-
Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium. (2Tm 2,8)
To je ten potomek, který rozdrtil ďáblovi hlavu, to je to semeno, v němž docházejí požehnání všechny národy země, to je ten král, který má žezlo na věky a jehož poslouchají lidská pokolení. To je ten, který nás vysvobodil od hříchu a smrti, který svým křížem přinesl smíření mezi nás a nebeského Otce. To je ten syn zaslíbený Davidovi. Ale pokud se on sám nenarodí ve vašem srdci, potom nic z toho požehnání, které je s ním spojeno, nebude ani ve vašich životech. Jenom když je ve vás, ve vašem srdci, ve vašem životě, jenom když v něj věříte, přinese vám:
II. Odpočinutí a pokoj
-
Ten bude mužem odpočinutí. Jemu dám odpočinout od všech jeho okolních nepřátel. Vždyť jeho jméno bude Šalomoun (to je Pokojný). Za jeho dnů poskytnu Izraeli pokoj a mír. (2Pa 22,9)
Šalomoun přinesl Izraeli pokoj a mír. Jeho otec David si podrobil okolní národy, a i když čelil občanské válce a vzpouře ve vlastní rodině, vybudoval velikou říši. Abraham dostal od Boha zaslíbení, že mu Bůh dá zemi, do které ho povolal:
-
V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců, Chetejců, Perizejců a Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců.“ (Gn 15,18–21)
V Davidovu synu se fyzicky naplnila tato slova:
-
Šalomoun vládl nad všemi královstvími od řeky Eufratu až k zemi pelištejské a až k hranicím Egypta; odtud přinášeli Šalomounovi dary a sloužili mu po všechny dny jeho života. (1Kr 5,1)
Po všechny dny života Šalomouna to tak bylo. Ale s jeho smrtí to všechno zase skončilo. Jeho syn Rechabeám nechodil s Bohem jako David. Bůh rozdělil Izrael na dvě království, aby vyšlo najevo smýšlení srdcí – severní království, Izrael, uctíval zlaté býčky a potom všechny možné modly. Jižní království, Juda, se držel – někdy více a někdy méně – Hospodina. Obě království bojovala proti sobě a k tomu se přidávaly okolní národy, které přestávaly sloužit Izraelcům, a místo toho je začaly ohrožovat. Došlo to tak daleko, že Bůh nechal odvést svůj lid do cizí země a království skončilo. Předposlední judský král Jójakín byl odveden do Babylóna, kde byl uvězněn, stejně jako poslední král Sidkijáš. Izrael se stal provincií nejprve Babylóna, Chaldejců, potom Peršanů, Řeků a nakonec Římanů. A jen málokdy země žila v pokoji a v míru. Dokud se nenarodil syn z královského rodu – teprve on, Ježíš, přinesl skutečný pokoj. Izajáš řekl:
-
Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ (Iz 9,5)
Vládce pokoje. Mluvili jsme o tom, že Lámech, devátý od Adama, pojmenoval svého syna Noe, tj. „Odpočinutí“, neboť měl za to, že dá lidem potěšení a odpočinutí (Gn 5,29). To nebyl ten syn skutečného odpočinutí, a ani Šalomoun jím nebyl. Teprve Pán Ježíš Kristus přinesl pravé odpočinutí všem, kdo se těžce namáhají a jsou obtíženi břemeny – všechny takové zve k sobě, aby vložili svá břemena na něj a aby spočinuli v něm. Aby se přestali snažit dosáhnout svými skutky a svou dřinou Boha, ale aby se spolehli na toho, který přišel shůry, který je Bůh sám, a který svým skutkem, svým křížem, vybojoval vítězství a porazil duchovní mocnosti, ďábla, smrt i hřích, aby se každý, kdo v něj věří, mohl přestat namáhat a mohl odpočinout v Kristu. Ta vítězná bitva již byla vybojována na Golgotě. Ta poslední bitva je ještě před námi. Zjevení 19 popisuje Pána jako slavného a mocného válečníka, který jede do poslední bitvy proti šelmě a falešnému proroku i proti všem jejich zástupům. Jenom ve víře v Pána Ježíše Krista máme pokoj, i když ta poslední bitva ještě není za námi. I v našich vlastních životech jsou před námi ještě mnohé boje, než spočineme v náruči Kristově, ale vítězství už dokonal Pán Ježíš svým křížem. Kdo v něj věří, nemusí spěchat (Iz 28,16), protože spočinul na skále, kterou je Pán Ježíš Kristus.
III. Vybuduje dům pro mé jméno
-
On vybuduje dům pro mé jméno. (1Pa 22,10)
Myslím, že každý z těch pěti dnešních bodů by si zasloužil samostatné kázání, ale tento bod by jich mohl mít hned několik. Znovu bychom mohli sledovat téma Božího chrámu od samotného stvoření. Bůh stvořil vše velmi dobré a jako vrchol stvoření učinil člověka, který – stvořený k Božímu obrazu – měl naplnit toto dobré stvoření Božím obrazem, chválou, uctíváním. Bůh stvořil svět ke své slávě jako svatyni, kde je uctívám.
Šalomoun měl postavit dům, kde bude přebývat Boží jméno. David k tomu udělal přípravy (viz v. 14 – talent = 20–40 kg, při 25 kg tam měli 2.500 tun zlata a 25.000 tun stříbra). To, co připravil, mělo ukazovat na slávu, vážnost, nádheru a velikost Boží. A Šalomoun postavil dům, který neměl srovnání. A do toho domu vstoupila Boží sláva. Ale … Ten dům byl hned za vlády Rechabeáma vypleněn a chrámový poklad odvezen do Egypta (1Kr 14,25–28), a potom ještě několikrát a nakonec byl roku 587 srovnán se zemí společně s celým Jeruzalém. Po návratu z babylónského zajetí postavili Izraelci druhý chrám, který nakonec kompletně přestavěl Herodes I. Veliký, ale který roku 70 srovnali se zemí Římané. Ale ještě před tím se narodil syn, který řekl Židům, aby zbořili „tento“ chrám a on ho ve třech dnech postaví znovu (J 2,19). Mluvil chrámu svého těla, který byl zbořen, když byl přibit na kříž a proboden kopím, zemřel a byl pohřben, ale třetího dne vstal z mrtvých a byl ustanoven hlavou svého těla, jímž je církev (Ef 1,22–23). Proto Boží slovo říká, že „ten chrám jste vy“ (1K 3,17). A jinde:
-
Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. (Ef 2,20–22)
To je skutečný chrám Boží. A ten, kdo ho vybudoval, je Pán Ježíš Kristus. On je jedinou hlavou církve, on je jediným základem, na němž je možné duchovně stavět, on je úhelným kamenem, on je stavitelem, on je vládcem, on je obsahem tohoto chrámu, protože ve vás skrze Ducha svatého přebývá, on je naplněním nejenom Božích zaslíbení, ale v něm přebývá všechna plnost. A můžeme jít ještě o kousek dál k novému nebi a nové zemi, kde Bůh bude uprostřed svého lidu, kde nebude chrám, protože jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek (Zj 21,22) – tak bude Bůh všechno ve všem (1K 15,28). To je původní Boží plán, jak jsme ho viděli při stvoření světa v první kapitole knihy Genesis! Ale skrze tento plán je ještě nad to vše vyvýšen a oslaven Pán Ježíš Kristus. On vybudoval ten věčný dům pro Boží jméno, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy (1Tm 3,15). To je zaslíbení, které dostal David. To je zaslíbení, které naplnil Pán Ježíš ve svém zmrtvýchvstání. Stal se hlavou církve, vybudoval Boží dům. Ten fyzický dům v Jeruzalémě měl být jenom stínem, který bude ukazovat na postavu, která ten stín vrhá – na Krista. Žádný jiný fyzický dům už nyní nemá smysl. Boží dům nyní roste k Boží chvále a slávě a každý křesťan je toho součástí. Když jste uvěřili v Pána Ježíše, stali jste se živými kameny, z nichž se staví tato nádherná a dokonalá stavba (1Pt 2,5). A když toto Petr říká, dodává, že máme být svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. Narodil se syn! Slovo se stalo tělem! Přinesl nám pokoj a učinil z nás duchovní dům pro Boží jméno!
IV. On mi bude synem, já mu budu Otcem
-
On se stane mým synem a já mu budu Otcem. (1Pa 22,10)
Co si asi tak David představoval, když mu prorok řekl tato slova? Bude milovat Boha tak, jak já jsem ho nikdy nemiloval? Bude mít s Bohem takový vztah, že i Henoch, který chodil s Bohem, by mu mohl závidět? Bůh si skutečně zamiloval Davidova syna jako nikoho jiného.
-
Pak David potěšil svou ženu Bat-šebu, vešel k ní a spal s ní. I porodila syna a on mu dal jméno Šalomoun. Toho si Hospodin zamiloval a ohlásil skrze proroka Nátana, že ho mají pojmenovat Jedidjáš (to je Hospodinův miláček) kvůli Hospodinu. (2S 12,24–25)
Moji milí, nikdo jiný v celé Bibli nedostal toto jméno, jenom Šalomoun. O žádném jiném člověku Bůh neřekl, že to je jeho miláček. Henoch chodil s Bohem, Abraham byl nazván přítelem Božím, Jákob zápasil s Bohem a Mojžíš spatřil záda Boží slávy, ale jenom Šalomoun byl Hospodinův miláček. Ale … Už jsem zmiňoval, jak to s Šalomounem nakonec dopadlo, takže znovu můžeme říci, že proroctví dané Davidovi se v danou chvíli naplnilo na jeho synu Šalomounovi, ale mělo – stejně jako ta ostatní, o nichž jsme mluvili – ještě další přesah. Tohle proroctví mělo ukázat, kdo bude ten zaslíbený Mesiáš. Celá řada dalších proroctví na to ukazovala – jen z těch, která jsme četli – Iz 7,14 – panna počne a porodí syna a jeho jméno bude „Bůh s námi“. Iz 9,6 – narodí se nám dítě a bude mu dáno jméno „Bůh bohatýr, Otec věčnosti“. Mi 5,1 – vládce, jehož původ je odpradávna. Mohli bychom strávit několik kázání tím, že půjdeme Starým zákonem a budeme si ukazovat, že zaslíbený Mesiáš není nikdo jiný a nikdo menší než Bůh sám. A Nový zákon to velmi jasně potvrzuje. Když Pán Ježíš začínal svou službu, šel nejprve za svým příbuzným Janem Křtitelem a nechal se od něj pokřtít:
-
A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (Mt 3,17)
Když vzal Pán Ježíš Petra, Jakuba a Jana na horu, kde byl proměněn a mluvil tam s ním Mojžíš a Elijáš, tehdy:
-
…z oblaku promluvil hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ (Mt 17,5)
Bůh Otec sám promluvil, aby potvrdil svého Syna. A skrze Ducha svatého promlouval znovu a znovu:
-
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)
Některé překlady Bible používají slovo ‚jednorozeného‘, což je doslovný překlad slova ‚monogenés“. Ale význam toho slova je lépe vystižen slovem ‚jediný‘, a možná bychom mohli říci jediný ve smyslu jedinečný. Je to velmi specifické slovo a říká, že Ježíš je jedinečný Boží syn, nikdo nebyl, není a nikdy nebude jako on. Způsobem své existence je roven Otci (Fp 2,6), je dokonalým obraz Božím (Ko 1,16) a výrazem Boží podstaty (Žd 1,3), kdo vidí Syna, vidí Otce (J 14,9), Syn a Otec jsou jedno (J 10,30).
-
Komu kdy z andělů Bůh řekl: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!‘ A jinde se praví: ‚Já mu budu Otcem a on mi bude Synem.‘ (Žd 1,5)
Jan napsal naprosto zásadní věci, které se týkají Syna a Otce.
-
Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce. (1J 2,23)
-
Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. (1J 5,12)
Narodil se nám Syn, bylo nám dáno dítě, které přineslo pokoj, Syn, který vybudoval chrám Otci (J 14,23). To jediné, na čem nyní záleží, je, zda máš Syna? Je ve tvém životě?
V. Jeho trůn upevním navěky
-
Jeho královský trůn nad Izraelem upevním navěky. (1Pa 22,10)
Kdyby všechny ostatní věci z našich dvou veršů nebyly úplně tak jasné, jak jsme si ukázali, že jsou, tato poslední věc musela být jasná všem – od stvoření světa všichni lidé (tedy až na dvě výjimky) v každé generaci zemřeli. Těmi výjimkami jsou prorok Henoch, který chodil s Bohem a Bůh si ho vzal a prorok Elijáš, pro kterého Bůh poslal ohnivý vůz, v němž byl v těle přenesen k Bohu, takže nespatřil smrt. Všichni lidé v každé generaci vždy zemřou. Co si tedy představovali David a prorok Nátan, když o Davidovu synovi bylo řečeno, že jeho trůn bude upevněn navěky. Nevím, jak přesně tomu rozuměli, ale je zřejmé, že museli očekávat něco víc, než jenom dalšího pozemského krále.
Šalomoun byl výjimečným králem. Nikdy nebyl tak moudrý král, jako on. Královna ze Sáby žasla nad jeho moudrostí, nad jeho dvorem, nad chodem království. Přes to všechno asi nikdo nemohl počítat s tím, že bude nesmrtelný a jeho trůn tu bude navěky. Možná o tom mohli uvažovat v přeneseném slova smyslu, že jeho dynastie nepomine, ale už jeho syn Rechabeám přišel o podstatnou část království – a bylo to kvůli Šalomounovi a jeho pádu, kvůli tomu, že svedl Izrael k modlářství (1Kr 11).
Kdo tedy může vládnout navěky? To nemůže být žádný člověk, ale musí to být Bůh sám. Bůh, který se dával lidem poznat v době Starého zákona. Syn Boží z Daniela 3, který se procházel spolu s Šadrakem, Méšakem a Abed-Negem uprostřed rozpálené ohnivé pece, kam ti tři byli vrženi, protože se nechtěli klanět jinému králi a jinému Bohu, než Bohu živému. Syn člověka z Daniela 7, jemuž byla dána vláda a moc nade všemi lidmi a velebnost a důstojnost, aby ho všichni lidé uctívali. Vidíte, jak jasnou řečí mluví Starý zákon? Samozřejmě je to jasné proto, že to je osvíceno světlem Kristova příchodu, jeho vtělením, jeho službou a především jeho ukřižováním a zmrtvýchvstáním. Davidovi to asi moc jasné nebylo. Možná byl zmatený jako Daniel, ale spíš myslím, že jen prostě důvěřoval Bohu, že Bůh bude jednat stejně, jako jednal vždycky – ke své slávě a ke spasení hříšníků. Nicméně pro nás je to naprosto jasné svědectví, které si připomínáme právě v této době vánoční. Narodil se král, jehož trůn je upevněn navěky. Ne že by předtím nebyl stabilní – vždycky byl, ale nyní je upevněn také v našich očích. Co bylo neviditelné, se stalo zjevným – Pán Ježíš Kristus přišel a vzal na sebe lidské tělo, narodil se jako dítě, rostl stejně jako ostatní lidé a potom na sebe vzal všechny hříchy svého lidu a zaplatil za ně svou smrtí na kříži. To byla jeho korunovace, tam byl oslaven, tam byl vyvýšen, tam vybojoval vítěznou bitvu, tam svůj lid vysvobodil z moci hříchu a smrti. Proto může říct učedníkům:
-
Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,18–20)
Nyní tedy záleží na jediném – je tento právě narozený král tvým králem? Vládne ve tvém životě? Je vládcem tvého srdce? Sedí na trůnu tvého života? Kdo kraluje? Komu patří tvé srdce?
-
Hle, narodí se ti syn. Ten bude mužem odpočinutí. Jemu dám odpočinout od všech jeho okolních nepřátel. Vždyť jeho jméno bude Šalomoun (to je Pokojný). Za jeho dnů poskytnu Izraeli pokoj a mír. On vybuduje dům pro mé jméno. On se stane mým synem a já mu budu Otcem. Jeho královský trůn nad Izraelem upevním navěky. (1Pa 22,9–10)
Přidat komentář