Křesťan a pravda (2Te 2,12)

Křesťan a pravda (2Te 2,12)

Husův známý výrok z Výkladu víry je: „Hledej pravdu, poslouchej pravdu, uč se pravdu, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě osvobodí.“ Dneska můžete slyšet hodně o Husovi, můžete se setkat s nejrůznějšími názory ohledně jeho osoby, ale většina z těch, kdo se hlásí k Husovi, neví a často ani nechce vědět nic o pravdě, kterou s takovou horlivostí a až do smrti hlásal. Co to bylo za pravdu? Hus mluvil o absolutní pravdě a touto absolutní pravdou je podle Husa Ježíš Kristus. Hus jenom citoval Kristova slova:

  • Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. (J 8,32)

A na jiném místě Ježíš říká:

  • Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (J 14,6)

To jsou velmi vážná slova, protože tato slova říkají, že buď je Ježíš blázen, hlupák, velmi sobecký a namyšlený člověk, nebo jsou všechna náboženství, vyjma toho Kristova, falešná. Jinými slovy – buď je veškeré poznání a pravda relativní a v tom případě nemá smysl následovat Krista, nebo je zde absolutní pravda a je třeba tuto pravdu hledat, poslouchat, učit se jí, milovat jí, mluvit pravdu, držet pravdu a bránit jí až do smrti.

Podívejme se do 2. Tesalonickým 2. Pavel se ve druhé kapitole zabývá posledním časem a příchodem Pána Ježíše Krista. Popisuje věci, které se týkají poslední doby, tedy doby mezi prvním a druhým příchodem Ježíše Krista. Od verše 9 potom čteme:

  • Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti. (2Te 2,9–12)

Zaměříme se jenom na dvanáctý verš tohoto oddílu. A klíčová otázka, kterou si budeme klást, zní: „Může mít každý svou pravdu?“ Chci, abychom viděli odpověď na tuto otázku přímo v našem textu. A to znamená, že si ukážeme, že pravda je něco jedinečného a absolutního, co nelze žádným způsobem zrelativizovat.

Není ale takové tvrzení čirým idealismem? Není takový postoj nepraktický? Není daleko moudřejší hledat nějakou tu zlatou střední cestu? Není lepší být vyvážený? Někteří lidé chtějí být teologicky vyvážení, což je podle mě pěkně znějící vyjádření, které ale v praxi často znamená, že chceme, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. V tomto smyslu nevěřím na teologickou vyváženost. Věřím tomu, že existuje pravda, která je absolutní, jednoznačná a tato pravda je jasně zapsaná v Božím slově. A pokud je tomu tak, potom neexistuje žádná vyváženost, ale na jedné straně stojí pravda, zatímco na druhé straně stojí lež. A jediná vyváženost, o které můžeme mluvit je ta, která stojí cele na straně pravdy.

I. Pravda musí být jednoznačná, poznatelná a definovatelná

  • Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě… (2Te 2,12)

Chápete, co je tady řečeno? Rozumíte tomu, na jakém základě budou lidé souzeni a odsouzeni? Sloveso, které tam je, mluví o odsouzení, které je dokonané jednou provždy. Mohli byste říct, že budou odsouzeni proto, že neuvěřili. Ano, je to tak, ale náš text jde ještě o kousek dál a říká, že neuvěřili pravdě. Důraz toho textu je skutečně na slovu pravda. A ve dvanáctém verši vrcholí. Budou odsouzeni, protože neuvěřili pravdě! To je velmi silné a velmi vážné slovo. To slovo je mnohem vážnější, než jsme ochotni si vůbec připustit. To slovo ukazuje, že v otázce života a smrti, v otázce věčného údělu člověka skutečně záleží na pravdě.

Pamatuji si jeden rozhovor, který jsem měl se svým nadřízeným, nedlouho potom, co jsem nastoupil do práce. Jeli jsme spolu na služební cestu a on se mě ptal na mou víru a potom mi položil otázku, proč jsem křesťanem, proč věřím v Boha. Dal jsem mu velmi jednoduchou odpověď – protože to je pravda. Tato odpověď ho neuspokojila, protože si myslel, že každý může mít svou pravdu. Ale už takové prohlášení je samo o sobě protimluvem, protože s absolutní platností vyhlašuje, že neexistuje žádná absolutní pravda. Tak vyvrací samo sebe. Kromě toho je tady to, co říká náš text – že Bůh bude soudit na základě víry v pravdu, tedy, že na pravdě skutečně záleží.

A jestliže tomu tak je – a Boží slovo říká, že tomu tak opravdu je – potom pravda musí být naprosto jednoznačná. Pokud má být někdy někdo zachráněn před Božím soudem, potom pravda musí být jednoznačná, musí být poznatelná a tedy definovatelná, neboli popsatelná – je tedy možné pravdu jednoznačně uchopit a vymezit. Jestliže Bůh bude soudit na základě víry v pravdu, potom nemůže pravda pro jednoho znamenat něco a pro druhého něco jiného. Potom nemůžeme mluvit o různých interpretacích – zvlášť pokud se jedná o pravdu, která vede ke spasení!

Musíme si ale také říct něco o způsobu, jak bychom měli nahlížet na pravdu. Ježíš, který sám o sobě říká, že je pravdou – tou Pravdou s velkým P, nám také ukázal, že zapsané Boží slovo je pravdou. Celé Písmo je pravda. Je to pravda, která posvěcuje, což má ve světle našeho verše – zvláště jeho závěru – velký význam. Z toho vyplývá, že Písmo pro nás musí být východiskem, měřítkem pravdy, nástrojem, kterým budeme poznávat pravdu a rozlišovat pravdu a lež.

Tento nástroj nás učí, že jsou pravdy, pro které stojí za to položit život, pravdy, za které máme být ochotní zemřít, pravdy, které jsou podstatné pro spasení, bez nichž se spasení neobejde – sem patří osoba a dílo Ježíše Krista, tedy evangelium, slovo pravdy (Ko 1,5). Jsou to základní křesťanské doktríny o existenci jednoho Boha ve třech osobách, o Kristově podstatě – cele božské a cele lidské, s čímž souvisí Kristovo narození z panny, jde o Kristovo tělesné vzkříšení z mrtvých, spasení z pouhé milosti skrze víru, i výlučnost spasení skrze Krista. Toto jsou pravdy, které souvisejí se spasením a jejich popření, či nevíra v tyto pravdy povede k tomu, o čem mluví náš text – k odsouzení. Tohle je jádro evangelia i jádro samotného křesťanství.

Písmo mluví o zdravém učení (např. Tt 1,9; Tt 2,1). To znamená, že zde musí být konkrétní, jasně definovaný soubor doktrín, který nám říká, že není jedno, čemu věříme! Že je učení zdravé a nezdravé, že je učení pravdivé a nepravdivé, jinými slovy, že každý nemůže mít svou pravdu. Musíme usilovat o to, abychom porozuměli pravdě Božího slova a spolehli se na ni.

Abychom se ale k této pravdě dobrali, nemůžeme používat Bibli jako trhací kalendář a brát si z ní jenom to, co se nám líbí a jak se nám to líbí, ale musíme vykládat Písmo Písmem, vykládat ho v bezprostředním kontextu a v kontextu celého Písma. Všechny důležité pravdy – a především ty pravdy, které vedou ke spasení – jsou v Písmu napsané velmi jasně a jednoduše a může jim rozumět i dítě. Stačí vzít text a číst. Písmo je srozumitelné – a tam, kde není, tam nám to Bůh jednou objasní.

Nedávno se mě kdosi zeptal, jak má poznat, že to, co mu říkám, je pravda. Řekl jsem mu, že musí jít do Písma. On na to, že to říkají všichni. Ano, je to tak, ale to, co musíme udělat, je, že vezmeme Písmo, a budeme ho studovat v jeho kontextu – tedy zda verš, o kterém mluvíme nebo na kterém chceme stavět, souhlasí s tím, co říká celý oddíl Božího slova. A to není nic jednoduchého – to je něco, co vyžaduje čas, co vyžaduje úsilí, co vyžaduje pozornost. Je to úmorná, těžká a dlouhodobá práce. Ale je to práce, která nás dovede k pravdě.

II. Proti pravdě se vždy vedl boj

  • Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti. (2Te 2,12)

Jsou lidé, kteří nevěří pravdě, ale nacházejí zalíbení ve lži, v hříchu. Můžeme to dobře vidět například u Piláta a jeho známé otázky: „Co je pravda?“ (J 18,38). Vypadá to, že Pilát si osvojil postmoderní relativistické myšlení. Ale nebyl to jenom Pilát. To je typický problém hříšníků všech dob – ne nadarmo jsou hříšníci v Bibli nazváni dětmi ďábla a ďábel je nazván otcem lži. Lidé se vždy vzpírali pravdě a budou se jí vzpírat – nemělo by nás to překvapovat. Je to lidské, je to přirozené, protože to je součást naší padlé hříšné přirozenosti. Apoštol Pavel připomínal Timoteovi, že:

  • … přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. (2Tm 4,3)

Tato doba trvá od prvního století až dodnes. Od pádu Adama a Evy nikdy nebyla doba, kdy by lidé nevzdorovali pravdě. Adam s Evou si sehnali učitele, který vyhověl jejich přáním – řekl jim přesně to, co chtěli slyšet, a tak se odvrátili od pravdy a přiklonili se k výmyslům. A s jejich potomky to není jiné – nikdy nebylo a není a nebude. Člověk je v poutech hříchu a potřebuje poznat pravdu, aby byl vysvobozen (J 8,32). Poslouchejte, co řekl Ježíš:

  • Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte. (J 8,44–45)

Pravda působí na hříšníka jako oheň na divoké zvíře – uteče před ní. Nedávno jsem mluvil s jedním velmi vzdělaným mužem a říkal jsem mu přesně tyhle věci. A on mi namítal, že kdyby svým racionálním kolegům řekl, že jsou hříšní kvůli tomu, že Adam s Evou neposlechli Boha, tak by se mu vysmáli. Řekl jsem mu, že jsem také racionálně uvažující člověk a nevidím naprosto žádný problém v tom, že když se rodiče vzbouřili proti Bohu, tak jejich děti budou také vzbouřenci. Proč by mělo být iracionální to, že inteligentní a milující bytost, stvořila celý vesmír i člověka, který se nakonec proti této bytosti, proti Bohu, vzbouřil. Je na tom něco nelogického? A je snad logické a racionální, že bylo nic, které se smrsklo a potom vybouchlo a náhodou se z toho vyvinul nejenom logicky uspořádaný a fungující vesmír, ale také inteligentní bytosti? Už jenom ta slova ‚náhoda‘ a ‚vývoj‘ jdou svým významem proti sobě a to jenom dosvědčuje, že lidé žijí ve vzpouře proti svému Stvořiteli a chytají se stébla trávy, aby si mohli existenci světa, kde nebude muset figurovat Bůh. Přesně o tom mluví Boží slovo:

  • Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. (J 3,19)

Pravda a světlo patří k sobě a nemůžeme je od sebe oddělit. A Ježíš jasně říká: Protože mluvím pravdu, nevěříte. Protože milujete tmu, nechcete přijít ke světlu. Nemůžeme se divit, že jsou zde lidé, kteří zpochybňují pravdu, relativizují pravdu, vzdorují pravdě a převracejí pravdu, vydávají za pravdu lež. I my sami jsme takto jednali.

Byli jsme mrtví ve svých hříších, byli jsme duchovně slepí, neměli jsme žádné duchovní porozumění Božím věcem. Byli jsme z této temnoty vysvobozeni Kristem, byli jsme přivedeni k pravdě, zamilovali jsme si pravdu, jsme přitahováni k pravdě, což ale neznamená, že jsme jednou provždy vyřešili problém hříchu ve svém životě. Jsme ospravedlnění hříšníci, a dokud budeme v tomto těle, budeme současně svatí a současně hříšní, hříšné touhy naší staré přirozenosti povedou boj proti Duchu svatému a proti nové přirozenosti, kterou jsme obdrželi. A odtud pramení velmi mnoho našich problémů.

  • Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? (Jk 4,1)

Je to přesně tak – náš vlastní hřích vede k tomu, že vzdorujeme pravdě. Na jedné straně jsme k ní neodolatelně přitahováni, na druhé straně proti ní bojujeme. A vzdorujeme pravdě nejrůznějším způsobem – od praktických věcí v našich životech, kdy víme, co máme dělat a my to neděláme, nebo co dělat nemáme a my to děláme, až po náš přístup k Písmu, kdy do Písma vnášíme to, co v Písmu není, a vyvozujeme z Písma věci, které z něj vyvodit nejdou. Slovy Martina Luthera – natahujeme Bibli podle svého. Je to lidský vzdor proti pravdě, který nás vede k takovému natahování Písma. Jsou to lidské vášně, které se nechtějí podřídit Bohu a vedou nás do bojů. Jsou to věci, které ve výsledku vedou k hříchu!

III. Opakem pravdy je nepravost, nespravedlnost, hřích

  • Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti. (2Te 2,12)

Poslední část tohoto verše mluví o zalíbení v nepravosti. Už jsme mluvili o tom, že jsme si zamilovali tmu a ne světlo, že milujeme lež a ne pravdu. Zde je postavená nepravost, resp. zalíbení v nepravosti do kontrastu k víře v pravdu. Neuvěřili v pravdu, ale měli zalíbení v nepravosti. Boží slovo nám tady odkrývá další důvody, proč se lidé brání pravdě, proč nechtějí věřit v pravdu – v jasnou, srozumitelnou, jednoznačnou, definovatelnou. Tím důvodem je, že nacházejí zalíbení v nepravosti, což vede k tomu, že:

  • … nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. (2Tm 4,3)

Nechtějí slyšet pravdu, proto hledají cokoliv, co by jim vyhovovalo. Pravda a nepravost (nespravedlnost) stojí v protikladu. Jenom poznáním pravdy se můžeme vyvarovat nespravedlnosti. Ale pokud by pravda pro jednoho znamenala něco a pro druhého něco jiného, potom to znamená, že neexistuje žádné spravedlivé měřítko, neexistuje žádná spravedlnost. Přesně po tom touží lidé, kteří milují svůj hřích, kteří našli zalíbení v nepravosti, kteří si ve svých srdcích hýčkají svou pýchu a hledají jakékoliv vysvětlení, které by jim mohlo pomoci žít svůj život bez Boha. Ale náš text říká, že budou:

  • … odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti. (2Te 2,12)

To není jenom o lidech bezbožných – bezbožní lidé skutečně nechtějí znát pravdu, protože milují hřích. Jsou to lidé, kteří vám řeknou, že raději skončí v pekle, protože si tam prý budou moci užívat své hříchy. Jak moc se tito lidé mýlí. Peklo není místem hříchu, ale místem dokonalé spravedlnosti! Ovšem tento text není jenom o lidech bezbožných, ale také o lidech nábožných. Je mnoho nábožných lidí, kteří si myslí, že se dostanou do nebe skrze své náboženství. Ale Boží slovo říká, že cesta do nebe, cesta k Bohu vede jenom skrze pravdu – skrze pravdu, která je žitá, skrze pravdu, která je milovaná, skrze pravdu, za kterou jsme ochotni položit i svůj život. Můžete totiž chodit do církve a stále milovat svůj hřích víc než Krista. Můžete být dokonce aktivní v církvi, a přesto mít zalíbení v nepravosti, v hříchu, můžete dokonce horlit pro Boha a přitom být pyšní a snažit se o to, aby všechny vaše aktivity ukázaly na vás a ne na Krista. Podívejme se ještě na jeden text z Písma, který nás dovede k závěru:

  • Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy já prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘ (Mt 7,21–23)

Porovnejte tento text s 2Te 2,12! Neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti. Činili mnoho mocných činů, ale neuvěřili pravdě! A tito lidé zjevně neuvěřili pravdě – lidé, o kterých mluví Ježíš, nevěří ve spasení z milosti, ale snaží se předkládat Pánu své zásluhy. Neuvěřili tomu, co Kristus zvěstoval, co zvěstovali apoštolové a co zvěstuje Kristova církev dodnes – že milostí jsme spaseni skrze víru, spasení není z nás, není z našich skutků, aby se nikdo nemohl chlubit (Ef 2,8–9)! Tito lidé nečinili vůli nebeského Otce, a tak je Ježíš nazývá činiteli nepravosti. Co je vůlí nebeského Otce? Abychom se spolehli na toho, kterého poslal, abychom se cele spolehli na jeho dokonané dílo na kříži, abychom šli k tomu, který je Cesta, abychom věřili tomu, který je Pravda, a abychom žili s tím, který je Život (J 14,6).

My nejsme vlastníky pravdy – nemůžeme být a nikdy nebudeme. Ale musíme být vlastněni pravdou. Musíme být vlastněni TOU PRAVDOU – Kristem. Pokud by ale měl každý mít svou vlastní pravdu, potom by musel každý mít svého vlastního Krista – a to by znamenalo falešného Krista.

2. Tesalonickým 2,12 je textem, který je varováním jak pro nevěřící, tak pro věřící. Je varováním pro svět, který nechce znát pravdu i varováním pro církev, která má být sloupem a oporou pravdy. V dnešní době se možná stává více aktuální, protože popírání pravdy se stalo normou mezi lidmi, kteří se nazývají křesťané. Ale tento text říká, že lidé, kteří popírají pravdu, kteří relativizují pravdu, kteří se snaží říci, že každý může mít svou pravdu, křesťany nejsou. Křesťanem je totiž ten, kdo v pravdu uvěřil a díky ní si zošklivil nepravost. Pravda ho osvobodila od lásky k hříchu, od zalíbení v temnotě a v nepravosti. Proto křesťan miluje pravdu, žije v pravdě, posvěcuje se pravdou, trvá na pravdě a dokonce bude ochoten pro pravdu i zemřít.

Přidat komentář