Zamyšlení z Božího slova

Kéž na mě sestoupí tvé milosrdenství, Hospodine, i tvá spása, jak jsi řekl … (Ž 119,41)

Milosrdenství, spása, život – to vždycky sestupuje od Pána, nikdy to nevychází z nás samotných. V přirozeném člověku dříme smrt, odsouzení, tvrdost, temnotě – to je naše nitro, které se při každé vhodné příležitosti dere na povrch. Proto potřebujeme vzhlížet vzhůru, kde Pán Ježíš sedí po pravici Boží a hledat to, co je nad námi, aby na nás neustále sestupovalo všechno požehnání duchovních věcí, které máme v Kristu. Proto voláme k Pánu, aby naklonil nebesa a sestoupil, aby přišel, aby nás naplňoval svým Duchem, a my jsme byli proměňováni od slávy k slávě. Zatímco vnější člověk den za dnem hyne, ten vnitřní se krok za krokem obnovuje do plného lidství podle Pánovy plnosti. 

Po tvých ustanoveních tak toužím, svou spravedlností mi zachovej život. (Ž 119,40)

Bůh nám ve své milosti zachoval své Slovo Staré smlouvy v hebrejštině, která na tomto místě umožňuje dva různé způsoby čtení. „Obživ mě ve své spravedlnosti“ (ČSP, Pavlík) – to je první možnost. Toužím po tvých ustanoveních, protože vím, že mi přinášejí život. Proto mě Bože obživ svou mocí a ve své spravedlnosti. Potřebuji tvůj zásah, tvou moc, tvou spravedlnost, tvé jednání ve svém životě, abych byl živ. Druhá možnost je v našem textu – svou spravedlností mi uchovej život. Ta první možnost se vztahuje k počátku, kde potřebuji Boha, bez něhož nemám život. A ta druhá se vztahuje k završení, kde konci – zachovej mi život. Nikdo jiný kromě tebe, Bože, to nemůže udělat. Jenom evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří.

Po tvých ustanoveních tak toužím, svou spravedlností mi zachovej život. (Ž 119,40)

V sedmém verši žalmista děkuje Bohu, že se smí učit jeho řádům a potom, co je poznal, co se s nimi seznámil, co je přijal nejenom do své mysli, ale do svého srdce, vyznává, že po nich touží. Tady je zjevně srdce, které je obnovené Boží milostí a mocí, znovuzrozené srdce. Jenom takové srdce může toužit po Božích ustanovením – je to srdce, které miluje Boha a proto miluje také celé jeho Slovo. Chce se sytit jeho Slovem, jednat podle něj, řídit se jeho přikázáními a skrze všechna ustanovení Boží poznávat svého Spasitele a Pána. On, Ježíš Kristus, je hlavním tématem celého Písma, a proto po něm křesťané tolik touží a chtějí ho znát.

Odvrať ode mne potupu, které se lekám, tvé soudy jsou dobrotivé. (Ž 119,39)

Bůh je dobrý. Nikdo není dobrý, jenom on. Proto jsou i jeho soudy dobré, dokonce i ty nejvážnější a i ten poslední, jímž budou hříšníci odsouzeni do hořícího jezera. I to bude dobrý soud, protože odstraní zlo. Kromě toho Bůh své soudy oznamuje ve svém Slově – jsou tam zapsané jak soudy minulé, tak ty přítomné a i ty budoucí. To je znovu zjevení Boží dobroty. Díky těmto soudům od nás Bůh odvrací potupu, která spočívá ve věčném zahynutí. Jeho zjevené soudy jsou pro nás varováním i povzbuzením a vedou nás k tomu, který nás zachraňuje před přicházejícím Božím hněvem – k Pánu Ježíši Kristu. Až přijde podruhé, přijde k záchraně svého lidu a k soudu nad těmi, kdo ho odmítli.

Odvrať ode mne potupu, které se lekám, tvé soudy jsou dobrotivé. (Ž 119,39)

Jaké potupy se žalmista leká? To není těžké poznat – je to potupa, která souvisí s hříchem a s cenou za hřích. Zjevně nechce být nalezen jako ten, kdo žije ve vzpouře proti Bohu. Je to potupa, která ukazuje, jak ubohý je člověk – je jenom vzbouřenec proti Bohu, je tím, kdo vzdoruje, kdo chce sám řídit svůj život, aniž by byl schopen byť jen o píď prodloužit svůj život. Jak hřích, tak jeho důsledky, tupí člověka, ponižují ho, protože mu ukazují, jak špatně na tom je ve svém vztahu s Bohem. Každé znovuzrozené srdce se leká takové potupy, protože bylo Pánem Ježíšem Kristem očištěné a obnovené, bylo přinesené do světla, ale hřích znamená temnotu, špínu a nečistotu.

Splň své slovo svému služebníku, jenž žije v tvé bázni. (Ž 119,38)

Komu jinému by Bůh měl splnit své slovo, své sliby, než těm, kteří žijí v bázni před ním, kteří chodí po jeho cestách a kteří ho poslouchají. Slovo poslušnost ani slovo bázeň nepatří k těm nejoblíbenějším slovům v křesťanském slovníku, přesto jsou to slova, která poměrně hojně najdeme v Písmu, a nejednou jsou spojená s velkými Božími zaslíbeními. Kdo např. poslouchá Pánovo slovo, u toho si Pán udělá příbytek spolu se svým Otcem a s Duchem svatým (J 14,23). To je ohromné zaslíbení Boží přítomnosti, které je spojené s poslušností. A poslušnost jde ruku v ruce s bázní, protože bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo (Př 8,13), tedy jednat podle Pánova slova, nikoliv proti němu. „Splň své slovo svému služebníkovi!“

Splň své slovo svému služebníku, jenž žije v tvé bázni. (Ž 119,38)

Jak je to požehnané dovolávat se naplnění Božích slibů! Bůh je věrný a spolehlivý, je pravdomluvný a nemůže lhát – on vždycky splní své slovo. A je potěšený, když k němu ve víře přicházíme a připomínáme mu jeho zaslíbení, když je ukládáme do svého srdce a stavíme na něm, když se v něm upevňujeme. Žalmista volal po splnění slibu – dost možná zaslíbeného Spasitele, který bude zástupnou obětí za jeho hříchy. Na rozdíl od něj my máme tu milost, že jsme ho poznali, že jsme se setkali s „beránkem Božím, který snímá hříchy světa“ a dovoláváme se toho, aby tam, kde začal své dobré dílo, tedy v nás, ho dovedl až do slavného a vítězného konce.

Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost, na své cestě mi zachovej život. (Ž 119,37)

Bůh zachraňuje. Bůh sám mění život Božího dítěte. Bůh přitahuje hříšného člověka k sobě, Otec přivádí k Synovi a Syn dává poznat Otce, Duch svatý působí nové narození i nový život. Bůh působí všechno v životě křesťana, jak jeho chtění, tak jeho činění. Proto může nové stvoření s vírou volat k Bohu, aby odvracel jeho oči od šalebnosti a aby mu zachoval život na cestě, kterou ho vede. Jsme přece jeho dílem, a jsme stvořeni k tomu, abychom chodili ve skutcích, které nám připravil (Ef 2,10). Proto se o něm můžeme opírat s jistotou, že bude všechno v našich životech, všechno na cestě, kterou nás vede, působit k našemu dobru a ke své slávě. 

Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost, na své cestě mi zachovej život. (Ž 119,37)

Oko je světlem těla člověka (Lk 11,34). Proto má zůstat oko čisté, tedy jinými slovy, je důležité, na co se díváme a na co se nedíváme. Náš pohled hraje významnou roli v našem duchovním životě. Podobně nás Pán Ježíš varuje, abychom dávali pozor na to, co slyšíme (Mk 4,24). Naše uši, oči i ústa se podílejí na našem duchovním růstu. Proto máme volat spolu se žalmistou, aby Pán odvracel naše oči od šalebnosti, od špatných a pokroucených věcí. Proto máme být jako Jób, který se svýma očima uzavřel smlouvu, takže nepohlédl na nic, co by ho vedlo k pokušení nebo dokonce k hříchu (Jb 31,1). Pane Ježíši, pročišťuj můj zrak a odvracej mé oči ode všeho zlého.

Ke svým svědectvím nakloň mé srdce, nikoli k zištnosti. (Ž 119,36)

Bohem proměněné srdce nezůstane obvykle samo – začne k sobě přitahovat množství hříšníků, stejně jako Pán Bůh, a vede k touze po Božích věcech. Pokud je lidské srdce ponechané sobě samotnému, tíhne ke každému hříchu, který se jen mihne kolem. Ale Pán Ježíš svou mocí toto srdce promění, objeví se nové touhy. Jednou z nich je láska k Božímu slovu a důvěra tomuto slova. To je něco, co Bůh vkládá do člověka při jeho znovuzrození, protože jinak by člověk neměl na čem stavět a o co se opírat. Ale když Bůh nakloní lidské srdce k jeho svědectvím, všechno je najednou jinak. Barvy vystoupí z všeobecné šedi, obloha i tvář se rozzáří a nové stvoření se zaraduje.

Ke svým svědectvím nakloň mé srdce, nikoli k zištnosti. (Ž 119,36)

Lidské srdce je tím nejpřevrácenějším, co pod sluncem může být (Jr 17,9). Netouží příliš po tom, aby bylo nakloněné k Pánovým svědectvím – tedy pokud by toho nějak nemohlo využít pro sebe. Naše srdce nás vzdaluje od Boha. Svým kamenným chladem, svou lhostejností, svou vzpourou proti Bohu, staví mezi námi a jím silnou zeď. Proto potřebujeme srdce nové – ne kamenné, ale masité, které by chtělo poslouchat Hospodinovy řády a radovalo by se z jeho svědectví. Takové srdce můžeme získat jenom novým narozením z Ducha svatého. A abychom k němu dospěli, musíme věřit v Pána Ježíše Krista, spolehnout se na něj a vložit všechnu svou naději do jeho rukou, nebo lépe na jeho kříž, který vykupuje.  

Veď mě po cestě svých přikázání, oblíbil jsem si ji. (Ž 119,35)

Tvoje cesta je ta nejlepší, po které mohu jít. Je tak dobrá, že jsem si jí oblíbil, zamiloval jsem se do ní. O čem tady žalmista mluví? Nepochybně mluví o zákoně, který Bůh dal Izraeli skrze Mojžíše, o jeho přikázáních, obětech, řádech atd., v nichž nachází zalíbení. Ovšem jeho srdce bude naprosto jistě u plnosti tohoto stínu, u Pána Ježíše Krista, protože jinak by nemohl říci, že si tu cestu zamiloval. Mojžíšův zákon vždycky vedl jenom k odsouzení, ale Kristův zákon, poznání Pána samotného, vede vždycky k životu, k radosti, pokoji, k požehnání. On je tou cestou, do které se zamiluje každé srdce, které ho pozná, které se s ním setká, které se mu otevře a naslouchá mu. Kterou cestu sis oblíbil ty, čtenáři?

Veď mě po cestě svých přikázání, oblíbil jsem si ji. (Ž 119,35)

Ukaž mi cestu (v. 33), dej mi rozum (v. 34) a veď mě po cestě (v. 35) – to je volání po Bohu samotném, to je vyjádření touhy znát ho a chodit s ním. Takto nějak nepochybně chodil Henoch s Bohem a nebylo ho, protože Bůh si ho vzal (Gn 5,24). Je to vytrvalé volání k Bohu a hledání jeho samotného – i v době Starého zákona to bylo hledání Pána Ježíše Krista, i když ještě nezjeveného a zastřeného. O to víc je to nyní – už byl zjeven, už se stal tělem, které přebývalo mezi námi, už dokonal své dílo na kříži Golgoty a slavně vstal z mrtvých. Není nic většího lepšího, co by mohl křesťan poznat, zakusit, kudy by mohl jít!

Dej mi rozum a budu tvůj Zákon zachovávat, budu se ho držet celým srdcem. (Ž 119,34)

Člověk bez rozumu je jako kůň či mezek (Ž 32,9) – potřebuje uzdu, aby bylo možné ho udržet u sebe. Proto musíme volat k Bohu, aby nám dal rozum, aby nás obdaroval svou moudrostí, která je čistá a mírumilovná (Jk 3,17). Jen s Boží moudrostí se Boží dítě může pevně držet Krista, který je jeho zákonem, žít podle jeho příkladu, milovat, jako miloval on, zachovávat jeho Slovo, držet se ho celým srdcem. Toho rozumu ani nemusí být tolik – důležité je, že je od Boha. S takovým darem je možné růst – je to maličké semínko víry, která skrápěná rosou Ducha svatého vyroste v nádherný strom a přináší hojné duchovní ovoce. 

Dej mi rozum a budu tvůj Zákon zachovávat, budu se ho držet celým srdcem. (Ž 119,34)

Člověk bez Boha je člověkem bez rozumu (Ž 14,1). Proto by každý člověk měl volat k Bohu, aby mu dal rozum. A kdo přišel k Bohu z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, dosáhl toho požehnání, že se dostal k plnosti Boží moudrosti, která je v Kristu. Díky němu ti, kteří v něm jsou, mají rozum a jsou schopni rozpoznat pravdu od lži a prosit Boha o moudrost. Kéž se nad námi Bůh slituje a nenechá nás napospas hlouposti! Je to tak snadné stát se ignorantem, být lhostejný k tomu, co se kolem nás děje (Př 1,32). Bez rozumu člověk nemůže zachovávat Kristův zákon, protože neví nic o lásce, kterou Bůh miluje své děti a není schopen takto milovat své bližní. 

Ukaž mi cestu svých nařízení, Hospodine, důsledně ji budu zachovávat. (Ž 119,33)

Pohleďte na malé, ale velmi silné slovíčko – „důsledně“. Opravdu žalmista ví, o čem mluví? Chce skutečně důsledně zachovávat všechna Boží nařízení, která nachází v zákoně Mojžíšově? Je jisté, že nemůže mít na mysli nic jiného. Přesto nemůžeme jeho slovům rozumět jinak, než že z moci Ducha svatého touží po tom, co je vrcholem a cílem celého zákona – a tím je samotný Pán Ježíš Kristus. Jinak by nemohl mluvit o důsledném zachovávání Pánových nařízení. Vždyť nikdo není schopen je plnit, natož důsledně! Jenom ten, který je dal, je schopen podle nich žít – a pouze tehdy, když on žije v nás (Ga 2,20), můžeme důsledně plnit jeho zákon a milovat ho z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí (Lk 10,27).

Ukaž mi cestu svých nařízení, Hospodine, důsledně ji budu zachovávat. (Ž 119,33)

Kdokoliv byl kdy Bohem z jeho milosti zachráněn, stal se novým stvořením jenom na základě vykupujícího díla Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty. Bylo a je to z milosti a skrze víru, která se dívala buď dopředu na zaslíbení Krista, nebo zpět na zjevení Krista a jeho dokonané dílo. Vykoupené srdce je nové srdce, masité, které je obnovené Bohem a má schopnost zachovávat Boží přikázání. To je jediný důvod, proč se může žalmista ptát na cestu Božích nařízení. Tady je srdce, které je vyučené Bohem (Jr 31,34), které bylo očištěné Kristovou krví a nyní chce chodit po Pánových cestách. Chce je poznávat, proto volá: „Pane, nauč mě znát tvou vůli, nauč mě cestě zbožnosti, abych po ní mohl chodit ke tvé slávě.“

Ukaž mi cestu svých nařízení, Hospodine, důsledně ji budu zachovávat. (Ž 119,33)

Každá duše, která byla z Boží milosti zachráněná, okamžitě volá: „Ukaž mi cestu!“ Chce jít za Pánem a Pán se jí dává poznat – on sám je ta cesta, pravda i život (J 14,6). „Ukaž mi cestu“ znamená, dej mi poznat sám sebe, ukaž mi, jak mám s tebou chodit v tomto světě, jak můžu žit v pokoji a v radosti z Ducha svatého. Kéž se Bůh nad námi smiluje a den za dnem nám ukazuje cestu, po níž ho máme následovat. Je to cesta kříže, cesta zapření sebe sama, cesta zemření sobě a žití pro něj. Je to cesta, která nás stojí celý náš život. Ale současně je to cesta, která – jako jediná – znamená skutečný a naplněný život. 

Poběžím cestou tvých přikázání, dal jsi mému srdci volnost. (Ž 119,32)

Evangelium vysvobozuje! I když můžeme říct, že autor tohoto Žalmu ještě neviděl evangelium v takové plnosti, v jaké ho známe dnes, nebyl zachráněn jinak než my – z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. V jeho případě to bylo skrze Krista zaslíbeného. Ale o nic méně mocného. Tento Kristus se ze své milosti dával poznat i v době Starého zákona a jeho pravda činila lidi svobodné stejně, jako je tomu dnes. I žalmista byl vysvobozen z otroctví hříchu a smrti stejně jako z otroctví zákona. Proto mluví o tom, že Bůh dal jeho srdci volnost, takže může běžet cestou jeho přikázání. Byl zachráněn skrze stín Krista, který viděl v zákoně, který mu byl dán a toužil k postavě, která ten stín vrhala, k Pánu Ježíši Kristu.

Poběžím cestou tvých přikázání, dal jsi mému srdci volnost. (Ž 119,32)

Pro srdce zasažené Boží láskou a proměněné Boží milostí jsou Boží přikázání radostí. A i když žalmista mluví o příkazech staré smlouvy, jeho srdce bylo obnovené mocí smlouvy nové, která byla zpečetěna Kristovou krví. On sám by to tak jistě nemohl říci, ale když se na to díváme z perspektivy kříže, není jiné vysvětlení. Kristova láska zasáhla jeho srdce a dala mu nový život a spolu s ním i pomyslná křídla, takže letí, aby udělal všechno, co vidí na očích toho, který ho vykoupil. Poznal cestu spasení – z milosti skrze víru – a nyní chce běžet touto cestou lásky a vylévat Boží požehnání na všechno kolem sebe. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo“, řekl Pán Ježíš (J 14,23).

Přimkl jsem se k tvým svědectvím, nedej, Hospodine, abych byl zahanben! (Ž 119,31)

Mohlo by se zdát, že žalmista se tady dovolává svých zásluh – tedy že se přimkl k Božím svědectvím – a chce na nich postavit Boží přízeň – aby nebyl zahanben. Ale myslím si, že se spíš jedná o volání po Boží milosti, prosbu o Boží slitování. „Nedej, Bože, aby byl zahanben“ – rozhodl jsem se svěřit se tobě, vložit se do tvých rukou, proto jednej se svým služebníkem ke své slávě. „Kdo v něho věří, nebude zahanben“ (Ř 10,11). To je dílo Boží milosti, to je Bůh, který zachraňuje a působí v životech svých dětí, že se přimknou k jeho svědectvím, a následně své děti obhajuje, takže žádné z nich nebude zahanbeno. Bůh je věrný a my se mu můžeme cele odevzdat.

Přimkl jsem se k tvým svědectvím, nedej, Hospodine, abych byl zahanben! (Ž 119,31)

To je krásné a požehnané svědectví! Žalmista se přimkl k Hospodinovým svědectvím. Doslova k nim přilnul, přilepil se na ně – ale ne jako na něco cizorodého, ale přivlastnil si je a ztotožnil se s nimi, přijal je za své a nyní na nich bude stavět. Drží se jich a nic ho od nich nemůže oddělit. A přilnul k Pánovým svědectvím – tedy k tomu všem, co říká a dělá v tomto světě, co je zapsané v Božím slově i k tomu, na čem zjevně spočívá jeho ruka. Bůh dosvědčuje sám sebe jak svým Slovem, tak také svými skutky – těmi minulými zapsanými v Písmu, tak těmi přítomnými, které vidíme. A především dosvědčil sám sebe ve svém Synu, kterého vydal za naše hříchy. 

Zvolil jsem si cestu věrnosti, stavím si před oči tvé soudy. (Ž 119,30)

Žalmista se rozhodl jít po cestě věrnosti, protože viděl Boží soudy a stavěl si je před oči. Přesně tohle se potřebujeme naučit – stavět si před oči Boží soudy – ať už ty, které vidíme přímo před sebou, tedy jak Bůh aktuálně jedná nebo ty, o nichž píše ve svém Slově. Ukazuje nám to, jak velký a mocný je náš Pán, jak svaté a spravedlivé je jeho jednání a učíme se z toho bázni před ním. Musíme k němu volat, aby nás učil vidět jeho soudy, vidět jeho ruku v událostech kolem nás, vidět jeho soudy v Božím slově a radovat se z nich. To je motivace pro každého z nás, abychom zůstali věrní a drželi se pevně úzké cesty následování Pána Ježíše Krista. 

Zvolil jsem si cestu věrnosti, stavím si před oči tvé soudy. (Ž 119,30)

Každý člověk se dříve nebo později dostane ve svém životě na rozcestí – na jedné straně se někdy více a někdy méně zřetelně rýsuje úzká cesta, která vede k životu skrze víru v Pána Ježíše Krista, zatímco na druhé straně je široká cesta, která vede do záhuby. Na jedné straně je cesta pravdy, na druhé straně je cesta lži, na jedné straně je poddání se Bohu a jeho Slovu a na druhé straně je vzpoura proti němu. A i když může být zpočátku ta úzká cesta skutečně nezřetelná, pokud se po ní člověk rozhodně jít, nakonec se vyjasní a dovede ho až do náruče Pána Ježíše Krista, dovede ho k pokoji ve smíření s Bohem a k radosti z odpuštění hříchů. Kterou cestu zvolíš, čtenáři?

Odvrať ode mne cesty klamu, podle svého Zákona se nade mnou smiluj. (Ž 119,29)

„Pane, smiluj se nade mnou!“ To by měla být asi jedna z nejčastějších proseb křesťanů. Ano, Pán se smiloval, stal se člověkem a na lidském těle zaplatil za hříchy svého lidu, je dokonáno a každému, kdo uvěřil ve vzkříšeného Ježíše Krista a vyznal ho svými ústy jako Pána, byly jeho hříchy odpuštěné, byl očištěn Kristovou krví a je Božím dítětem. Přesto stále znovu tak snadno zabloudíme, odbočíme na cestu klamu nebo zatouláme a ztratíme. Myslím, že není den, kdy bychom nepotřebovali volat k Bohu a prosit ho o smilování. Smiluj se nade mnou podle svého Zákona, podle své spravedlnosti. Petr, který se zahleděl do vln, když šel po vodě, a začal tonout, volal: „Pane, zachraň mě!“ Stejně voláme i my. A on zachraňuje. 

Odvrať ode mne cesty klamu, podle svého Zákona se nade mnou smiluj. (Ž 119,29)

Život hříchu je život lži – od začátku až do konce. Je to lež o Bohu, lež o sobě (i sobě), lež o druhých (a druhým), lež o světě (a světu). Ale poznání pravdy vysvobozuje z moci klamu. Nové narození z Ducha pravdy staví nohy Božího dítěte na cestu pravdy, doslova do toho, který sám sebe nazývá Pravdou. Přesto je naše inklinace ke klamu stále velká a proto musíme volat k Bohu, aby nás vysvobodil, aby od nás odvrátil cestu lži. A nejenom z našeho vlastního života, ale i z našeho okolí. Křesťan nechce, aby na něm ulpěla ani kapka falše, pokrytectví, bludu, pošetilosti nebo modlářství. Vysvobození je ovšem jenom u Pána. „Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme“ (Pl 5,21).

Moje duše se rozplývá žalem, pozvedni mě podle svého slova. (Ž 119,28)

Také žalmista byl jenom člověkem. I on procházel nejrůznějšími těžkostmi a došlo i na chvíle, kdy se jeho rozplývala žalem. Také takové chvíle nechává Bůh dopadnout do životů svých dětí. Není to proto, že by je nemiloval, ale často je to proto, aby jim mohl svou lásku ještě více ukázat, aby jejich duše ještě více přilnula k Bohu samotnému a hledala svou útěchu u něj, v jeho osobě, v Božích činech a v jeho Slově. Můžeme si být jisti, že Bůh s námi nejedná metodou „pokus – omyl“, ale vždycky dobře ví, co dělá, takže „všechno napomáhá dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8,28). Vždyť neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás! Jak by nám tedy spolu s ním nedaroval všechno?

Dej mi porozumět cestě svých ustanovení, chci přemýšlet o tvých divuplných činech. (Ž 119,27)

Když člověk začíná rozumět cestě Božích ustanovení, což je možné jenom díky novému narození z Ducha svatého, vidí, jak veliká je Bůh, jak divuplné jsou jeho činy. Pomalu se přibližuje k Božímu smýšlení a chápání tohoto světa. Bez Ducha Božího to nejde a není to možné ani bez znovuzrození. Bez toho zůstává jenom tělesná mysl, která chápe všechno tělesně a nerozumí duchovním věcem v tom Božím slova smyslu. Taková mysl za duchovní vydává opravdu kde co, ale pravé rozlišení nemá. Nemůže žasnout nad Božími divuplnými činy, protože jim nerozumí a nerozumí tomu, že jsou od Boha. Kéž skutečně pochopíme, kdo je Bůh a co je od něj, kéž rosteme v tom, co je duchovní v tom pravém slova smyslu, a co není.

Dej mi porozumět cestě svých ustanovení, chci přemýšlet o tvých divuplných činech. (Ž 119,27)

Následování Pána Ježíše Krista není otázkou pocitů, dojmů nebo nějakých mysticky neuchopitelných věcí – žalmista říká: „Dej mi porozumět … chci přemýšlet.“ Bůh nás stvořil jako rozumné bytosti, což je jedna z věcí, v nichž jsme stvořeni K Božímu obrazu. Naše mysl je padla, ale když se narodíme z Ducha svatého, začínám se proměňovat obnovou své mysli (Ř 12,2). Teprve potom můžeme začít rozumět duchovním věcem. Mnohé z nich sice přijímáme jenom skrze víru, protože jsou tak hluboké, že jim nelze porozumět, přesto o nich můžeme přemýšlet a žasnout nade všemi cestami Božích ustanovení. Bůh dal svá ustanovení, abychom podle nich žili, a když nad nimi přemýšlíme, vidíme, jak velkého Boha máme a jak slavný je náš Vykupitel.

Vyprávěl jsem o svých cestách, tys mi odpověděl, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,26)

S jak jednoduchým procesem se tady setkáváme! Vyprávěl jsem o svých cestách, o svém životě s tebou, Bože, a ty jsi mi odpověděl, požehnal jsi mým slovům a dal jsi mi zakusit ještě více z tvé milosti a přítomnosti. Proto k tobě volám a chci vědět víc o tobě samotném i o tvém díle, o tvých přikázáních a o všem, co nařizuješ. Když Bůh dá člověku nové srdce, je tady úplně nová touha, která už se nechce zabývat hříchem a světskými věcmi, ale chce přemýšlet o všem, co „pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu“ (Fp 4,8). To je dílo Boží milosti v životě člověka.