8. prosince
Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. (J 20,14)
Marie je nešťastná, protože hrob je prázdný. Její oči jsou zalité slzami tělesnosti, která jde na tomto místě ruku v ruce s nevěrou. Místo aby upřela svůj pohled na Ježíše, který za ní objevil, nevěří, že to je on, nepoznává a odvrací se zpátky k andělům, kteří s ní mluvili před malým okamžikem. Malá mince položená před oko dokáže zastínit veliké slunce, které je daleko. Ale Ježíš není daleko – tehdy byl docela blízko a blízko je i nyní, a to ke každému z nás. Stačí, když se nebudeme obracet od něj k těm „zajímavým“ věcem, které jsou na dosah, a zůstaneme upřeně hledět na něho samotného. Tehdy se nám rozjasní zrak, tehdy ho budeme schopni poznat, padnout mu k nohám a věřit v něj.