Zamyšlení z Božího slova

Má rád přestoupení, kdo má rád hádky, kdo si zvyšuje vchod, říká si o zkázu. (Př 17,19)

Rozpory, rozkoly, hádky – skutky těla, které už samy o sobě jsou hříchem a které obvykle vedou k dalším hříchům. Kdo si v nich může libovat? Jenom hlupák, který má rád přestoupení, člověk, jemuž chybí jakákoliv moudrost. Shovívavý muž uklidňuje spory (Př 15,18), ale proradný člověk (Př 16,28) stejně jako ten, kdo nenávidí (Př 10,12), je vyvolává, posměvač je udržuje při životě (Př 22,10). To jsou lidé, kteří zvyšují svůj vchod, kteří povyšují svá ústa – jejich cesta je posetá oběťmi jejich svárlivosti a je samotné vede přímo ke zkáze. Jejich ústa odhalují zkaženost jejich srdce. Zato ústa, která vyvyšují Pána Ježíše Krista, která přinášejí Bohu oběť chvály, jsou znakem nového stvoření, které je dílem Ducha svatého v životě člověka.

Získat moudrost je lepší než ryzí zlato a získat rozumnost je výbornější než stříbro. (Př 16,16)

Drahé kovy jsou a vždycky byly hodnotou, k níž se lidé vraceli. Poprvé se s nimi setkáváme hned v zahradě Edenu, a v té nové zahradě, která sestoupí od Boha, bude také. V dobách nejrůznějších krizí zůstávaly tyto kovy stabilním platidlem. A přece je Boží moudrost ještě víc než stříbro a zlato. Bázeň před Hospodinem, což je počátek moudrosti, vede člověka k Bohu samotnému, do jeho blízkosti a slávy. A to je něco, s čím se nedá srovnat ani stříbro ani zlato. Čistá, pokojná, ohleduplná a laskavá moudrost je víc než množství ryzího zlata. Nejenom, že otevírá dveře, ale také upravuje cestu a chrání před všemožnými nástrahami, a především dovede člověka do věčné blaženosti v přítomnosti Pána Ježíše Krista.

Cesta lenocha je zarostlá trním, kdežto stezka přímých je upravená. (Př 15,19)

Jak jednoduchá a přímá jsou tato slova! Může být cesta lenocha jiná? Copak se o ni stará? Nebo snad vyvine nějaké úsilí na to, aby ji upravil nebo vyčistil? Je to lenoch – možná bude schopen hodiny mluvit o tom, co a jak jednou udělá, ale stačí letmý pohled na jeho cestu a hned bude jasné, jak se věci mají. Všechna ta jeho slova jsou prázdná, neupřímná, nepoctivá. Proto je do protikladu k němu postaven přímý. Jeho stezka je upravená, protože o ni pečuje. Nic si nenalhává ani nic nezakrývá. Nepotřebuje nikoho přesvědčovat slovy – stačí se podívat na jeho stezku. Svědčí o srdci, které je proměněné Boží milostí, které je očištěné skrze víru v Pána Ježíše Krista, a proto je upřímné.

V bázni před Hospodinem má člověk pevné bezpečí a útočiště pro své syny. (Př 14,26)

Bázeň před Hospodinem je počátek moudrosti a znamená nenávidět zlo, stranit se každé podoby nespravedlnosti a bezpráví, mít v ohavnosti povýšenost, pýchu, cestu zlou a proradná ústa (Př 8,13). To je ohromný užitek, který plyne z bázně před Hospodinem. Není divu, že v ní člověk nalézá pevné bezpečí, nejen pro sebe, ale také pro své potomky. Kdo žije v bázni Boží, může mít také jistotu, že ho Bůh miluje a každého, koho Bůh miluje, také chrání a je mu pevným hradem a bezpečnou tvrzí. Ochrání ho před každou ničivou bouří časného Božího hněvu a dovede ho až na věčnost. I když půjde roklí šeré smrti, nemusí se bát ničeho zlého, protože Bůh je s ním a potěšuje ho (Ž 23,4).

Učení moudrého je zdrojem života, pomůže uniknout léčkám smrti. (Př 13,14)

Učení, že je zdrojem života? Nudné a těžkopádné učení? Není snad mnohem důležitější život? Učení moudrého je zdrojem života, vede k životu, který je v Kristu Ježíši. Učení moudrého je slovem pravdy, je světlem, které osvěcuje cestu toho, kdo naslouchá a pomáhá mu uniknout léčkám smrti. To jsou léčky, které připravil ďábel a snaží se do nich chytit ty, kdo se vydali na cestu následování Pána Ježíše Krista. Jsou léčky hříchu, léčky lenosti a temnoty, léčky falešného učení, které nelze rozpoznat jinak, než podle učení pravého. Proto Šalomoun stále znovu vybízí svého syna, aby naslouchal jeho učení, proto Pavel vede Timotea, k tomu, co se od něj naučil – toto učení moudrého má střežit jako vzácná poklad víry.

Kdo šíří pravdu, hlásá spravedlnost, kdežto křivý svědek lest. (Př 12,17)

Falešný svědek nemusí šířit jenom lži. Mnohem častěji jde o zavádějící polopravdy, které nejsou tak zjevné a mnohdy mají nějakou oporu ve skutečnosti. Přesto je jeho cílem podvod, klam, lest. Je to křivý svědek, který chce chytit toho druhého do pasti. Je to dítě ďábla, který sám je nazván otcem lži (J 8,44). Ale kdo šíří pravdu, vyhlašuje spravedlnost. K jejímu hlásání stačí jediné – přijít k pravdě, poznat pravdu, zamilovat si pravdu, mluvit pravdu, šířit pravdu a nikdy se od pravdy nevzdálit. To hlásání spravedlnosti: vzít Boží slovo, které je slovem pravdy (Ef 1,13) a je vydechnuté Duchem pravdy a postavit se na něj. Tím je oslaven ten, který sám sebe označil za Pravdu (J 14,6).

Tak spravedlnost vede k životu, kdežto kdo se žene za zlem, spěje k smrti. (Př 11,19)

Kdo se žene za zlem, nikdy nezůstane bez trestu. Každé zlo bude jednoho dne naprosto spravedlivě potrestáno. Každé zlo je hříchem proti Bohu, je vzpourou, a mzdou každého hříchu je smrt. Kdo jde cestou hříchu, jde cestou smrti – obvykle rychlé časné, a zcela jistě té věčné, což je ohnivé jezero. Ale spravedlnost vede k životu – nikoliv spravedlnost lidská, ale spravedlnost Boží. Aby člověk mohl vejít do života, musí jeho spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost farizeů a zákoníků a je jenom jedna taková spravedlnost, která to umožňuje: spravedlnost Boží zjevená v evangeliu Kristově, které je hříšníkovi připočtená z milosti a je jím přijímaná jenom vírou v dokonané dílo Pána Ježíše Krista.

Čeho se leká svévolník, to na něj přijde, kdežto touha spravedlivých se splní. (Př 10,24)

Svévolník „maluje čerty na zeď“ a potom utíká před tím, čeho se tolik hrozí. A někdy to nemusí vůbec být věci nereálné – je to svévolník, takže se hrozí spravedlnosti, pravdy, práva a svatosti. Před takovými věcmi se snaží uniknout, nezaplést se do nich, nebýt jimi postižen. Ale dříve nebo později na něj přesně tohle přijde a neunikne. Dříve nebo později bude každá svévole odhalena, každá nepravost oznámena, každá lež a každé bezpráví budou zjeveny – a na jejich místo přijde spravedlnost, pravda a právo. Žádný svévolník tomu neunikne. Každý hřích bude jednoho dne naprosto spravedlivě potrestán. Ale spravedliví zazáří jako hvězdy (Da 12,3), protože přijde Pán ve své slávě a ti, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod, budou oslaveni.

Neboť skrze mne se rozhojní tvé dny, přibude ti let života. (Př 9,11)

Jenom Bůh může do svévolného, vzpurného a zatvrzelého lidského srdce, vložit skutečnou bázeň, jen on ho může proměnit a místo neposlušnosti dát poslušnost a poddanost, ochotu podřídit s radostí a pokojně. Takto moudrost přináší život, rozhojňuje dny i léta života. Není to zaslíbení dlouhověkosti pro křesťany, ale je to obecný princip moudrého života. Když přijde pronásledování kvůli Kristu, jeho moudrost nás dost možná dovede k naprosto jasnému vyznání, že on je Pán i za cenu vlastního života. Ale pokud žijeme ve svobodě, jak to je i dnes v naší zemi, Kristova moudrost nás povede k tomu, abychom žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku (Tt 2,12), což rozhojní dny našeho života, takže jich přibude.

Já miluji ty, kdo milují mne, a kdo mě za úsvitu hledají, naleznou mne. (Př 8,17)

Možná jsme si dostatečně nezamilovali moudrost. Kdo z nás hledá Boží tvář za úsvitu, kdo z nás je ochotný obětovat spánek, aby získal moudrost? Kdo si zamiloval moudrost víc, než všechny poklady světa? Na člověku, který miluje moudrost, to bude zjevné. Bude to vidět na jeho jednání, na jeho životě, poznáte to z jeho slov (nenávidí proradná ústa), uvidíte to v jeho přístupu k druhým lidem (nebude pyšný ani povýšený), v jeho přítomnosti nebudete prožívat napětí a stres, ale mnohem častěji pokoj a milost. Dokonce to bude zjevné z výrazu jeho tváře! Na odhalené a rozzářené tváři takového křesťana velmi jasně uvidíte slavnou zář Páně, která se snoubí s hlubokým pokojem a neutuchající vnitřní radostí.

Hned šel za ní jako vůl na porážku, jako pošetilec v poutech k potrestání. (Př 7,22)

Prostoduchý mladík se stává hlupákem. Byl sveden cizí ženou a šel za ní jako vůl vedený na porážku. Mladík se rozhodl následovat hloupost, následovat cizí ženu, která ho svedla. Znovu zde můžeme vidět, že ten mladík neodcházel z domu s cílem hřešit. Ale nebyl připravený – místo aby se při prvním pokusu cizí ženy otočil na patě a pelášil pryč, naslouchá přemlouvání a vábení. Zůstává a poslouchá. Místo aby odmítl pokušení, nechá se jím lákat a nakonec zlákat. Martin Luther přirovnával pokušení k ptákům. Říkal, že nemůžeme zabránit tomu, aby ptáci létali nad naší hlavou. Právě tak mnohdy nemůžeme zabránit tomu, aby pokušení přišlo. Ale můžeme zabránit tomu, aby si ptáci na naší hlavě postavili hnízdo.

Vždyť příkaz je světlem a vyučování osvěcuje, domluvy a kárání jsou cesty k životu: (Př 6,23)

To hlavní v Božím slově je pravda (Ž 119,160), a pravda vždycky přináší světlo, pravda osvobozuje, pravda posiluje a přivádí k životu. Příkaz pravdy je jako lampa, která osvěcuje kroky věřícího, když kráčí v temnotě tohoto světa. Vyučování pravdy Božího slova je jako záře slunce, které osvěcuje každé temné místo a vnáší světlo do temnoty lidského srdce. Vystavovat se Božímu slovu – jeho čtení, poslouchání, kázání, studiu, učení se zpaměti nebo rozjímání – to jsou sluneční lázně pro duši člověka. A i když někdy příkaz šlehne jako rána metlou, je Boží láskyplná výchova, která je vlastní jenom Božím dětem a která nakonec vždycky vede k životu. „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství“ (Ko 3,16).

Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého mládí. (Př 5,18)

Manželství je tím nejhlubším a nejintimnějším vztahem mezi lidmi, jaký můžeme v tomto světě najít. Neexistuje žádný vztah, kde by mezi hříšníky docházelo k větší míře zakoušení jednoty, než je manželství. Proto je tu ta výzva – raduj se z ženy svého mládí, kochej se v jejím milování ustavičně (Př 5,19). Manželka je pozemským zdrojem mužovy radosti a milující manžel je zdrojem ženina pokoje a potěšení. Žádný jiný vztah v tomto světě neukazuje lépe na lásku Pána Ježíše Krista ke své nevěstě, církvi, a následně k jednotlivému Božímu dítěti. Jednota a hloubka vztahu v manželství je jenom chabým odrazem nádherného sjednocení Kristova milujícího srdce se srdcem křesťana. On je požehnaným zdrojem naší věčné radosti.

Můj synu, věnuj pozornost mým slovům, k mým výrokům nakloň ucho. (Př 4,20)

Nakloň ucho, zaměř pohled, hlídej srdce. Kdo má uši k slyšení, slyš – to jsou slova Pána Ježíše. Dávejte pozor, jak slyšíte – nejenom co (Mk 4,24), ale také jak (Lk 8,18). Vaše oko ať je čisté, a pak bude čisté celé vaše tělo, protože světlem těla je oko (Mt 6,22). Věnuj pozornost slovům moudrosti, nakloň ucho k rozumnosti, dávej dobrý pozor jako voják na stráži, nespusť z očí moudrost. Toto je život víry. Neustále počítat s Bohem a stavět si ho před oči. Připomínáme si jeho Slovo. Pokud to chceme dělat, musíme znát Boží slovo, musí přebývat v naší mysli i v našem srdci, musíme jím být naplněni – jak Slovem, které se stalo tělem, tak zapsaným Slovem, které bylo vydechnuto Duchem.

V její pravici je dlouhověkost, v její levici bohatství a čest. Její cesty vedou k blaženosti, všechny její stezky ku pokoji. (Př 3,16–17)

Když Moudrost sedí na trůnu, je ozdobena vznešenými atributy – v jedné ruce drží dlouhověkost, protože učí lidi bázni před Bohem a poslušnosti, která přináší hojná léta. Je to už v tom jednoduchém přikázání poslušnosti vůči rodičům, které s sebou nese zaslíbení: „Abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin.“ Oč hojnější ovoce přináší poslušnost Bohu! Moudrost je doprovázena také bohatstvím a úctou. Ne každý boháč je ve cti, ale kdo získal bohatství skrze moudrost od Boha, ten je hoden úcty. Následovat Moudrost jako panovníka, který vede, znamená ubírat se přímo k blaženosti a na všech jejích cestách zakoušet pokoj. Moudrost totiž vede přímo k požehnanému vládci pokoje, k Pánu Ježíši Kristu a ke spasení, které je v něm.

Tvou stráží stane se důvtip, rozumnost tě bude chránit. (Př 2,11)

Moudrost se stane tvou ochránkyní. Tady vidíme, jak jednoduše a prostě, ale zároveň jak mocně Bůh jedná v životech svých dětí. Nemluví se tu o nějaké speciální nadpřirozené a nepřirozené ochraně – není to o tom, že mohu žít hloupým způsobem života a dělat špatná rozhodnutí a Bůh mě bude chránit. Ano, někdy nás ze své milosti ochraňuje a zachraňuje i v takových případech, ale ten hlavní způsob, jak nás Bůh chrání, je popsán tady – je to přirozeně nadpřirozený způsob. Jednoduchý a prostý: Těm, kdo Boha hledají, kdo se ho dotazují, kopou v jeho Slově a chodí s Pánem Ježíšem Kristem, Bůh dává svou moudrost, která pomáhá a chrání. Bůh dává důvtip i kázeň, které jsou mocnou ochranou pro duši křesťana.

Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova: (Př 1,23)

Ve světle Nového zákona zde máme volání Ježíše Krista: „Čiňte pokání a obraťte se, věřte evangeliu a přijmete dar Ducha svatého.“ V podání Šalomouna, který viděl jen zaslíbení, ale ještě neznal jeho naplnění v Kristu, je to volání Boží moudrosti. Kdo poslechne, je člověkem nového srdce, které bylo darované Bohem. Takovému člověku sám Pán otevírá Písma, aby rozuměl (viz Lk 24,45). A to je začátek moudrosti. Přirozený, tělesný, tedy neobrácený člověk, nemůže rozumět věcem Božího Ducha, tedy Božímu slovu. Nechápe Boží slovo a nechce podle něj jednat. Ale kdo poslouchá, kdo se podřizuje Božímu slovu, to je člověk, který byl vyučen Boží moudrostí, který nastoupil na cestu rozumnosti, dostal nové srdce a následuje Pána Ježíše Krista.

Otevři svá ústa za němého, za právo všech postižených, ústa otevři, suď spravedlivě a zastaň se utištěného a ubožáka. (Př 31,8–9)

Král má prokazovat milosrdenství a prosazovat spravedlnost a právo, zastat se němého, všech postižených, utištěných a ubožáků. Na tomto příkazu není nic složitého. Jedinou těžkou věcí je najít odvahu k takovému jednání. S pomocí Božího slova můžeme rychle rozlišit, že se jedná o všechny, jimž je upíráno právo a spravedlnost, kteří jsou nějakým způsobem utiskováni a odíráni. Král povolaný Bohem i lid povolaný Bohem se otevřeně a zjevně staví za takové lidi. To je prosazování spravedlnosti, práva a pravdy, k němuž jsou povoláni všichni křesťané. Tohle mimo jiné znamená být světlem a solí v bezbožné společnosti. To je následování příkladu Pána Ježíše Krista, který přišel proto, aby pravdou svého Slova vysvobodil zajaté a vyhlásil léto Hospodinovy milosti.

Nepomlouvej otroka před jeho pánem, aby ti nezlořečil a ty bys pykal za svou vinu. (Př 30,10)

Mohli bychom klidně zůstat jenom u prvního slova tohoto verše: „nepomlouvej“. To samo o sobě je víc než dost. Nemluv o druhém, neříkej o něm lži a polopravdy (což jsou zase jenom lži), neříkej nic, čím bys ho snížil v očích druhých, ale mluv pravdivě a s úctou. A pokud bys měl říci něco, co na druhého vrhalo špatné světlo, potom raději mlč. I kdyby ten druhý měl být otrokem, tedy někým, kdo má v očích lidí hodnotu  věci, nesnaž ho snížit ještě víc svými slovy a už vůbec ne před tím, kdo je jeho majitelem. Nebude to ke tvé slávě, když budeš ponižovat nebo očerňovat druhého, ale povede to jenom k zlořečení. Oslavuj Pána ovocem svých rtů!

Jestliže král soudí nuzné podle pravdy, jeho trůn bude upevněn provždy. (Př 29,14)

Lež má krátké nohy, zatímco pravda má hluboké a pevné základy. Se lží daleko nedojdeš, zatímco na pravdě vybuduješ pevný hrad. Pravda a spravedlnost jsou jako dvě sestry, které se stále drží spolu, zatímco lež se snoubí s nespravedlností, útlakem a bezprávím. Nuzný se jen obtížně domáhá spravedlnosti a práva, zvlášť pokud se soudí s bohatým nebo mocným. Ale když se král, tedy nejvyšší soudce, postaví na stranu pravdy, jeho vláda bude zajištěna, jeho trůn bude upevněn. V opačném případě bude znít křik utlačených až do nebe a Pán ve své moci přispěchá se svým soudem (Jk 5,4). On je spravedlivý soudce, který nikdy nikomu nestraní, ale vždycky stojí na straně pravdy, spravedlnosti a práva.

Blaze člověku, který se stále bojí Boha, ale kdo zatvrdí své srdce, upadne do neštěstí. (Př 28,14)

Když David zatvrdil své srdce, jeho kosti chřadly a vysychal v něm morek (Ž 32,3–4). Varuje před podobným jednáním. Podobně autor listu Židům obsáhle varuje své čtenáře před zatvrzováním srdce a připomíná v této souvislosti některé tragické události ze Starého zákona. To varování platí pro každého z nás – Šalomoun nás vede k tomu, abychom střežili své srdce, protože z něj vychází život (Př 4,23), abychom horlili pro bázeň před Hospodinem (Př 23,17), protože bázeň před Pánem je počátek moudrosti, odvrací od zlého, vede k životu, je zdrojem života, pomůže uniknout léčkám smrti, poskytuje útočiště nejenom tomu, kdo miluje Boha, ale i jeho rodině (Př 14,26). Blahoslavený je každý, kdo setrvává v bázni před Bohem!

Kdo hlídá fíkovník, bude jíst jeho plody, a kdo střeží svého pána, získá vážnost. (Př 27,18)

Jak je to prosté – stačí jen střežit svého Pána.  Člověk, který hlídá svůj strom, bude mít ze svého stromu užitek. Kdo hlídá fíkovník, bude se sytit jeho plody. Služebník, který se soustředí na svého pána, který střeží jeho kroky, který hledí na jeho tvář, který usiluje o to, aby svému pánu posloužil přesně tak, jak se to jeho pánu líbí, získá vážnost, získá přízeň svého pána. Takto Pavel popisuje službu a charakter svého syna ve víře Timotea: „Vždyť nemám nikoho, jako je on, kdo by se tak upřímně o vás staral; všichni si hledí jen svého, a ne toho, co je Krista Ježíše“ (Fp 2,20–21). Nehleděl si jen svého, ale upřímně se staral o věci svého Pána!

Dveře se otáčejí ve svém čepu a lenoch na svém loži. (Př 26,14)

Když jsou dveře zasazené do veřejí, nehnou se z nich. To je nakonec jejich smysl – jediné, co veřeje dveřím umožňují, je otáčení se. Přesně tak vypadá lenoch ve své posteli – otáčí se sem a tam a to jediné, co se nechce udělat, je opustit pohodlí své postele. Je to jeho milované místo a dokáže vymýšlet jednu výmluvu za druhou, aby z ní nemusel vylézt. S duchovní leností je to podobné – otáčí se na tom nejpohodlnějším místě náboženského života, chce se jen hřát v paprscích Boží lásky a nechce nic slyšet o Boží slávě, o Boží svatosti, spravedlnosti nebo soudu, o kříži Pána Ježíše Krista nebo o přikázáních, která dal svým vykoupeným, kteří jsou horliví v dobrých skutcích (Tt 2,14).

Najdeš-li med, jez s mírou, jinak se jím přesytíš a zvrátíš jej. (Př 25,16)

Není těžké přesytit se medu nebo jinými pochutinami. Šalomoun dokonce doporučuje med k jídlu (Př 24,13). Přesto zde nastavuje hranici, protože dobře ví, že příliš mnoho medu může vést k tomu, že se jím člověk přesytí a zvrátí ho. Ale co platí o fyzickém jedení medu, neplatí o duchovním medu, kterým je pro nás Boží moudrost, jímž je pro nás evangelium Kristovo, k němuž můžeme přirovnat zapsané Slovo Boží. Nikdy se člověk nemůže přesytit Boží moudrosti, nikdy si jí člověk nemůže zkazit žaludek, takže by snědené sousto zvrátil. Boží dítě nikdy nebude tak plné Božího slova a natolik prostoupené evangeliem, že by se k němu už nemuselo vracet, opakovat si ho a připomínat znovu a znovu.

Neraduj se z pádu svého nepřítele, nejásej nad jeho klopýtnutím ani v srdci, nebo to Hospodin uvidí a bude to zlé v jeho očích a odvrátí od něho svůj hněv. (Př 24,17–18)

Bůh dobře zná lidské srdce. Ale člověk potřebuje poznat, co jeho srdce skrývá. Je to láska – a dokonce i k nepřátelům, nebo je to pomsta a zadostiučinění? Na jak tenkém ledě se tady pohybujeme! Nemá snad Boží dítě nenávidět ty, kdo nenávidí Boha (Ž 139,21)? Ano, takový hněv proti hříchu a svévolníkům naprosto odpovídá Božímu hněvu (Ž 139,22), ale je motivem svatost, spravedlnost a pravda? Nebo je to zvrácená touha hříšníka vidět zkázu nepřítele? Nejsme  jako Jonáš, který se usadil na kopci u Ninive a těšil se na to, jak Bůh vyvrátí toto veliké město (Jon 4)? Dokonce i Boží hněv je plný soucitu a slitování, plný milosrdenství a lásky! Kéž je i naše srdce podobné tomu Božímu.

Zajásá mé ledví, když tvé rty budou mluvit, co je správné. (Př 23,16)

Král se zaraduje a spolu s ním všichni ospravedlnění, když na vlastní uši zakusí ovoce nového narození u dalšího člověka nebo dokonce přímo v rodině králově. Když Duch svatý přinese nové narození do života člověka, začíná proces posvěcení, v němž Pán staví všechno v životě Božího dítěte na správné místo. Začíná to novým srdcem, a kde je srdce, které miluje spravedlnost, pravdu a právo, tam brzy budou také rty, které budou mluvit, co je správné. Taková proměna nezůstává bez povšimnutí, ale vede k radosti ostatních Božích dětí. Vyznání Pána Ježíše Krista a chvála Bohu za spasení je prvním zjevným ovocem nového narození a první známkou práce Ducha svatého v životě Božího dítěte.

Nakloň své ucho a slyš slova moudrých, zaměř srdce k tomu, co jsem poznal. (Př 22,17)

Boží dítě má nakloněné ucho, protože Bůh sám ho naklonil, Bůh protesal jeho uši (Ž 40,7), aby rozumělo jeho Slovu, aby bylo přitahováno k jeho Slovu, aby bylo trvale nakloněno jeho Slovu. Boží dítě je zaměřené na Boha. Miluje Boha víc než cokoliv jiného v tomto světě. To neznamená, že nepřicházejí nejrůznější pokušení, ale srdce Božího dítěte je proměněné a je tažené láskou k Bohu. Není to náboženství, nejsou to skutky, není to tradice, ale je to samotný Bůh, který je cílem křesťanovy lásky. Je to osoba a charakter Boha samotného, nikoliv to, co Bůh dělá nebo čím nám žehná. Křesťan miluje Boha kvůli tomu, kým Bůh je. Jeho srdce je zaměřené k Božím přikázáním.

Člověk zbloudivší z cesty prozíravosti spočine v shromáždění říše stínů. (Př 21,16)

Není to ani překvapivé ani komplikované. Kdo sejde z cesty moudrosti, z cesty bázně před Hospodinem, z cesty následování Ježíše Krista, nemůže skončit nikde jinde než ve shromáždění stínů, tedy tam, kde jsou bezbožníci, v ohnivém jezeře. Kdo se odvrátí od Boha, je jako pes, který se vrací ke svému zvratku, aby ho znovu sežral. Boží slovo jasně říká, že konce takových lidí budou horší než jejich začátky (2Pt 2,20–22). Proto se musíme o to víc přimknout ke svému Spasiteli, ponořit se do jeho Slova, které osvěcuje nejenom naši cestu, ale proniká až na rozhraní duše a ducha, spolehnout se na Boha, že když v nás začal své dobré dílo, dovede ho ze své milosti až do konce.

„Špatné, špatné,“ říká kupující, ale jen poodejde, už se tím chlubí. (Př 20,14)

Toto je velmi praktická ukázka, jak je na tom lidské srdce. Touží po nějaké věci, ale místo pravdy přichází se lží – vyzdvihuje důvody, proč si danou věc nekoupit: „je to špatné, chybí tomu to či ono, je to příliš drahé, jinde to mohu získat levněji …“ Je to  manipulace, za kterou obvykle nestojí nic jiného, než lidské sobectví a pýcha, snaha dosáhnout toho, co chci na úkor druhých. Když to získá, jde o kus dál, a už se tím chlubí – co bylo před chvílí špatné, je najednou skvělé, protože to patří mně! Je to zvrácenost lidského srdce, která může být napravena jedině pokáním a vírou v Pána Ježíše Krista, pravdou jeho Slova, která jediná má moc vysvobodit z hříchu.

Hospodinu půjčuje, kdo se nad nuzným smilovává, on mu odplatí jeho dobročinnost. (Př 19,17)

Není to šokující? Copak je možné něco půjčit Bohu? Víme dobře, že Bůh je Stvořitel, Majitel i Vládce nade vším. Bůh ve své trojjedinosti je naprosto nezávislý, nepotřebuje nikoho dalšího a nic. Kdo se smiluje nad nuzným, kdo se ujme sirotka a postará se o vdovu, prokazuje milosrdenství a lásku, jako prokazuje Bůh. Bůh se zastává utlačovaných, Bůh se ujímá sirotků, Bůh se stará o vdovy a o všechny, kdo jsou bezmocní. Dělá to ze své přetékající dobroty a lásky. Proto půjčuje Bohu, kdo dělá to, co dělá Bůh sám. Takový člověk ukazuje, že zná Boha a má Kristovu přirozenost, kterou v něm vytváří Duch svatý. Bůh mu odplatí jeho dobročinnost a ozdobí ho korunou slávy.