Zamyšlení z Božího slova

Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. (J 20,14)

Marie je nešťastná, protože hrob je prázdný. Její oči jsou zalité slzami tělesnosti, která jde na tomto místě ruku v ruce s nevěrou. Místo aby upřela svůj pohled na Ježíše, který za ní objevil, nevěří, že to je on, nepoznává a odvrací se zpátky k andělům, kteří s ní mluvili před malým okamžikem. Malá mince položená před oko dokáže zastínit veliké slunce, které je daleko. Ale Ježíš není daleko – tehdy byl docela blízko a blízko je i nyní, a to ke každému z nás. Stačí, když se nebudeme obracet od něj k těm „zajímavým“ věcem, které jsou na dosah, a zůstaneme upřeně hledět na něho samotného. Tehdy se nám rozjasní zrak, tehdy ho budeme schopni poznat, padnout mu k nohám a věřit v něj.

Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. (J 20,9)

Nevěděli, ale Jan viděl prázdný hrob a uvěřil. Nevěděli, co říkají Písma, ale nejednou slyšeli Pána Ježíše, který jim říkal, že musí zemřít a vstát z mrtvých. Janovi taková informace stačila. Ale co se týče Božího slova, byli na tom stejně saduceové, kterým Pán musel říci, že neznají Písma ani moc Boží. Teprve, když jim večer téhož dne otevřel mysl, aby rozuměli Písmu (Lk 24,45), uviděli celý Boží plán v jeho nádheře. O padesát dní později proto mohl Petr povstat a citovat slova proroků a jasně a přímo je aplikovat na Pána: „Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil“ (Sk 2,32). Díky Bohu za dar Ducha svatého, který nám otevírá Písma, abychom viděli Krista ukřižovaného a vzkříšeného a ve víře v něj měli život věčný.

Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. (J 20,8)

Zdá se, že Jan byl první ze všech učedníků, kteří uvěřili v Pánovo vzkříšení – uviděl a uvěřil. Také všichni ostatní uviděli a uvěřili. Uvěřili teprve tehdy, když se setkali se vzkříšeným Pánem. Ale Tomášovi Pán řekl: „Blaze těm, kteří neviděli a uvěřili“ (J 20,29). Jan byl jediný, který uvěřil, když uviděl prázdný hrob a složená plátna vněm. Někomu stačí mnohem méně, než jinému. Ale nakonec nejde o intelektuální porozumění, ačkoliv bez něj se to neobejde, protože víra je ze slyšení zvěsti, ale jde o Boží zjevení, které přichází skrze zvěstované evangelium, nicméně vedle něj Bůh používá všechny možné další okolnosti v životě člověka. Bože, dej nám oči k vidění, abychom skrze všechny věci v našich životech viděli velikost a slávu tvého Syna!

Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ (J 20,2)

Přirozenou reakcí na prázdný hrob je říci to ostatním. Marie Magdaléna spěchala za učedníky. Ale podívejte se, co jim říká! „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ To je popis zarmoucené nevěry. Ježíš s nimi mluvil o tom, že třetího dne vstane, hrob byl prázdný, anděl řekl ženám, že Ježíš vstal z mrtvých (Mt 28,5–7), přesto stále nevěří. My sami na tom obvykle nejsme o moc lépe. Kéž se nad námi Pán smiluje, otevře naše srdce, dá nám víru, abychom se směle postavili na jeho Slovo, abychom to Slovo dali hluboko do svého srdce a potom ve vší smělosti a radosti zvěstovali druhým, že hrob je prázdný, protože Pán vstal z mrtvých.

První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. (J 20,1)

Ještě za tmy vyrazila Marie Magdaléna k hrobu, kam uložili Pána Ježíše. Hledala mrtvé tělo svého Mistra, ale hrob byl prázdný a veliký kámen, kterým vchod zavalený, byl odvalen. Ježíš nepotřeboval odvalit kámen, aby se dostal z hrobu ven, ale anděl to udělal kvůli ženám, aby se mohly podívat dovnitř a vydat svědectví, že hrob je prázdný. Ježíš vstal z mrtvých. A aby to bylo nade vše jasné, zůstala v hrobě plátna, do nichž bylo mrtvé tělo sňaté z kříže zabaleno. Marie Magdaléna ani ostatní ženy nepřicházely k hrobu s vírou – sice chtěly uctít svého Pána a pomazat jeho tělo k pohřbu, ale byl špatný způsob, špatný čas a špatné místě. Pán přemohl smrt a slavně vstal z mrtvých! Ježíš žije!

V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko. (J 19,41–42)

Zámožný muž, Josef z Arimatie (Mt 27,57) měl v blízké zahradě nový hrob, do něhož uložili Pána, takže „s boháčem smrt našel“ (Iz 53,9). Byl zde prázdný hrob, ve kterém nebylo žádné tělo, aby mohlo být bez jakékoliv pochybnosti prokázáno, že Kristus vstal z mrtvých – v neděli ráno bude hrob zase prázdný. Je jasné, že ten, kdo vstal z mrtvých, je tentýž, který byl předtím do hrobu vložen. To je evangelium. To je Boží moc ke spasení pro pohanského setníka stejně jako pro významného bohatého člena rady, který se dosud styděl za svou lásku ke Kristu. To je dobrá zpráva pro každého z nás – Boží milost zjevená na kříži nás volá k následování Krista a k tomu, abychom mu sloužili.

Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s těmi vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem. (J 19,40)

Josef z Arimatie požádal o Ježíšovo tělo a Nikodém přinesl sto liber vonných mastí (nějakých 35 kilogramů). Vzali Ježíšovo tělo a zabalili ho do lněných pláten, jak je zvykem při pohřbu. Ježíš zemřel. Vzal na sebe hříchy svého lidu a zaplatil za ně svou vlastní smrtí. Znovu se naplňují slova Písma – kvůli tomu, že tak miloval spravedlnost, ho jeho Bůh pomazal olejem veselí nad jeho druhy. „Celé jeho roucho nyní voní myrhou a aloe“ (Ž 45,8–9). Za jeho života ho Marie pomazala k jeho smrti a celý dům se naplnil vůní té masti. Nyní je jeho mrtvé tělo zabaleno do pláten, které voní životem, vzkříšením. Na kříži porazil ďábla, hřích i smrt a dokonal naše slavné spasení. V něm je náš život.

Potom požádal Piláta Josef z Arimatie – byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů – aby směl Ježíšovo tělo sejmout z kříže. Když Pilát k tomu dal souhlas, Josef šel a tělo sňal. (J 19,38)

Josef byl členem židovské rady. Josef byl odvážný. Musel sebrat odvahu, když šel za Pilátem. Sebral svou odvahu, osmělil se a přiznal se k Ježíši. Podobně druhý člověk, s nímž se tu setkáváme - Nikodém. Josef i Nikodém byli členové rady, která odsoudila Ježíše. Oba byli tajnými učedníky - a Jan nám tu uvádí i důvod jejich utajení. Báli se Židů. Strach je zatlačil do kouta. Ale v tuto chvíli veškerý strach končí. Toto přiznání se k Ježíši znamenalo zlom v jejich životě i v jejich duchovním životě. Nyní, kdy pro ně Ježíš nic nemůže udělat, a je to nebezpečné, přicházejí. Musí přijít krize, aby se učedníci postavili za svého Pána a byli vidět. Uprostřed temnoty září jako hvězdy.

A na jiném místě Písmo praví: ‚Uvidí, koho probodli.‘ (J 19,37)

Už když ho vedli na popraviště, nad ním ženy z Jeruzaléma plakaly. Další naříkaly u kříže. Ale teprve v den letnic uviděli lidé v Jeruzalémě, koho probodli. Znovu a znovu apoštolové mluví o tom, že Ježíš je ten, koho Židé nechali zabít, koho probodli. Staví jim ho před oči, aby ho viděli a uvěřili v něj. Aby se upnuli k tomu, který byl zaslíben a který podle zaslíbení také přišel, zaplatil za hříchy svého lidu a každému, kdo v něho věří, hříchy odpustil a dal život věčný. Vidíš Krista ukřižovaného, toho, kterého probodli? Držíš se ho? Lpíš na něm celým svým životem? Vidíš svůj podíl, kterým je tvůj hřích? Naříkáš nad tím, co jsi svým hříchem způsobil? Věř v Pána Ježíše a budeš spasen!

Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: ‚Ani kost mu nebude zlomena.‘ (J 19,36)

Podívejte se na to, jak vysoko si Bůh sám cení svého Slova. Písmo musí platit. Písmo se musí naplnit. Byly zapsány titěrné detaily, jako že mu nebude zlomena jediná kost nebo že budou losovat o jeho oděv nebo že mu probodnou bok … a všechno to se stalo, aby se naplnilo Písmo. Aby se Bůh ukázal jako pravdomluvný a jeho Slovo jako spolehlivé a dostatečné. Bůh, který nemůže lhát, použil proroky a apoštoly, aby zaznamenali jeho Slovo, které je Slovem pravdy, je věrné a přesné. Jaké lepší svědectví bychom v tomto světě mohli chtít? Je tu Boží slovo, kterým nic nemůže pohnout, jehož hlavní kvalitou je pravda, jehož hlavním tématem je Ježíš, a které Bůh střeží a bude ho chránit na věky věků.

A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. (J 19,35)

Jan byl očitým svědkem. Pán nám odhaluje významné podrobnosti, ovšem jeho svědectví jde ještě o něco dále. Jan říká, že i když byl očitým svědkem, je tady svědectví, které je ještě mocnější než hluboká osobní zkušenost – to je svědectví Písma. Znovu se v této kapitole opakuje, že se naplnilo Písmo. Proto se to stalo, aby se naplnilo Písmo. Jan nás nechce nechat pochybách. Boží Slovo je pevné a nepohnutelné. Ježíš je tady jako beránek Boží, který byl dokonalý a bez vady a bez poskvrny. Beránek, který byl proboden, zbaven krve a jemuž nesměla být zlámána ani jediná kost. Ježíš je jako beránek, který měl být sněden večer a do rána z něj nemělo zůstat nic. Proto nesměl zůstat na kříži.

Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. (J 19,33–34)

Ježíš zemřel. Tato zpráva je vystaveným úmrtním listem. Je snadné bodnout, ale je těžké správně bodnout. Vojáci, kteří stáli pod křížem, byli profesionálové. Byli ze speciální jednotky, z komanda smrti. Byli to profesionální kati. Způsob, jakým probodávali bok, byl standardní. Byla to rána kopím, jehož hrot byl dlouhý zhruba šedesát centimetrů, která byla vedená z pravé strany, prošla skrze játra, plíce a hrot skončil v srdci odsouzeného. Již mnohokrát viděli umírat člověka na kříži. Jejich zpráva je stejně důvěryhodná, jako zpráva patologa. Ježíš byl mrtev. Podstoupil smrt za svůj lid. Vzal na sebe Boží hněv a přijal mzdu hříchu. Podvolil se smrti, aby nad ní zvítězil a dal nám život, který ve víře v něj můžeme žít navěky. 

Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal. (J 19,30)

Na počátku to bylo vdechnutí Bohem, které způsobilo, že Adam ožil, ale jeho život znamenal smrt pro všechny. A nyní je to vydechnutí posledního Adama, které nám přináší život všem, kdo v něho věří. Je dokonáno! Ježíšovo poslední zvolání není voláním zoufalce, ale je výkřikem vítěze. Je dokonáno a nikdo už nemůže nic přidat. Dokonané dílo kříže je základem našeho pokoje, naší víry a naší spravedlnosti před Bohem. Ježíš vzal na sebe naše hříchy a zemřel místo nás, protože „mzdou hříchu je smrt“ (Ř 6,23). Stal se zástupnou obětí smíření za naše hříchy. Vzal na sebe Boží hněv místo nás, zemřel místo nás a vstal z mrtvých, abychom i my vstali a měli život v jeho jménu. V Kristu máme úplně všechno.

Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: „Žízním.“ (J 19,28)

David v Žalmu 69,21–22 popisuje Pánovu potupu, jeho žízeň i jeho samotu. Místo osvěžení dostal ocet. Místo potěšení výsměch, místo vysvobození odsouzení – ne kvůli tomu, co by on sám udělal, ale kvůli našim hříchům, našim nepravostem. Jenom Jan popisuje, že v Káni Galilejské se nabízelo dobré víno, to nejlepší. Ježíš začínal svou veřejnou službu dobrým vínem, které vytvořil z vody. Nyní, když je Pán na kříži, Jan popisuje kyselé víno, které hříšní lidé dávají ubohému odsouzenci. Dobré víno bylo pro všechny hosty na svatbě. Kyselé víno, ocet, dostal Ježíš. Na začátku to bylo obecenství s mnoha svatebčany, nyní je to poslední obecenství – se smrtí. Ježíš polyká nápoj smrti. Kvůli nám vypil hořký kalich smrti až do dna, abychom my mohli žít.

Řekli si mezi sebou: „Netrhejme jej, ale losujme o něj, čí bude!“ To proto, aby se naplnilo Písmo: ‚Rozdělili si mé šaty a o můj oděv metali los.‘ To tedy vojáci provedli. (J 19,24)

Vojáci, kteří stojí pod křížem a losují o Ježíšův oděv, naplnili Písmo. Byli to římští vojáci, byli to pohané, kteří se vší pravděpodobností vůbec neznali Písma. Přesto svým jednáním Písmo naplnili a jsou svědectvím o jeho pravdivosti, jsou svědectvím o pravdivosti příběhu ukřižování Krista. Když Adam s Evou zhřešili, přikryli se oděvem z fíkových listů, ale Bůh jim dal lepší přikrytí, zakryl je kůží z oběti smíření. Nyní vojáci sebrali oděv z oběti smíření a losují o to, kdo se jím přikryje. Ve skutečnosti nevědí, co dělají – ani oni, ani kněží, kteří jim ho vydali. Ale i tímto symbolickým gestem je Pán zve k tomu, aby se spolehli na něj a byli přikryti jeho krví.

Pilát dal napsat nápis a připevnit jej na kříž. Stálo tam: Ježíš Nazaretský, král židovský. (J 19,19)

Podívejte se, jak snadno se pravda stává hračkou v rukou bezbožných lidí! Jednají s ní, jak se jim líbí, aby uspokojili zvrácené choutky svého srdce. Svědectví Piláta, římského prokurátora, ukazuje, že Ježíšův příběh je pravdivý. Nechal napsat nápis ve třech jazycích, aby snad nenechal nikoho na pochybách, o co se tu jedná. Chtěl naštvat Židy, protože věděl, že náboženští vedoucí neuznávají Ježíše jako krále. Chtěl také ponížit Židy, protože ukazoval na římskou moc, na to jak římská moc může jednat s židovským králem. Před chvílí volali: „Nemáme krále, jenom císaře!“ Nyní je pobuřuje skutečnost, že Ježíš je nazván králem. Skutečný král byl ponížen, popliván, odsouzen a popraven, zatímco hříšníci kolem něj křepčí ve svém náboženském zápalu.

Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed. (J 19,18)

To je strohý popis událostí z Golgoty. Lidé v Janově době dobře znali ukřižování. Věděli, co to obnáší. Nikdo nepotřeboval dlouhé výklady. A konec konců nejde o samotný akt ukřižování. Ježíšova smrt má mnohem více duchovní než fyzický význam. Ježíš se stal hříchem místo nás. V našem textu Jan prostě konstatuje, že ho ukřižovali. Stačí mu jenom tři slova: „Tam ho ukřižovali.“ Neútočí na emoce. Jde mu o fakta. Ježíš je v centru. Jan miloval Ježíše a napsal své evangelium proto, abychom viděli, že Ježíš je Boží syn a uvěřili v něj. Jan nepotřebuje, aby se nám ježily vlasy hrůzou nad strašlivým utrpením, které zakoušel Ježíš, ale chce, abychom viděli „beránka Božího, který snímá hříchy světa“.

Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané ‚Lebka‘, hebrejsky Golgota. (J 19,17)

Nesl svůj kříž za hradby města, aby byl popraven jako zločinec. Byl jedinou osobou, která kdy mohla nést tento kříž. I když o ten fyzický kříž se podělil s nějakým Šimonem z Kyrény (Lk 23,26), to, co tento kříž znamenal, nemohla na sebe vzít žádná stvořená bytost, to mohl nést jenom Syn Boží. Břemeno tohoto kříže bylo tak neúnosné, že i Pán Ježíš v Getsemane volal k Otci, aby zbavil tohoto kalichu, pokud je to možné. Jaká sláva a jaká radost pro nás je potom v jeho slovech: „Ale ne jak já chci, ale jak ty chceš!“ Díky, Pane, za tvůj kříž, díky za to břemeno, které jsi na sebe vzal, díky za to, že jsi ho nesl místo nás, hříšníků.

Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili. (J 19,16)

Staré křesťanské vyznání víry říká: „Trpěl pod Pontským Pilátem.“ Někdo se stane slavným pro svou výjimečnost, jiný pro svou nepravost. Pilát patří k té druhé skupině lidí. Jeho mytí rukou se stalo příslovečným. Stejně jako jeho vydání Ježíše k ukřižování. Jeho vlastní žena ho varovala, aby si nic nezačínal s tím spravedlivým, ale on nedbal na to, že na „tom člověku žádnou vinu nenalézal“ (J 19,4), nedbal ani na varování své ženy, ale jednoduše podlehl nátlaku zástupu, který se shromáždil pod jeho okny a skandoval: „Ukřižuj ho!“ Tak jim ho vydal … Boží slovo je zde tak strohé a neosobní. Jako kdyby se mluvilo o nějaké věci. Ježíš byl vydán, aby zaplatil za hříchy svého lidu na kříži Golgoty!

Oni se dali do křiku: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“ (J 19,15)

Jeden by řekl, že si snad ti lidé nevidí do pusy! Už dříve, když Ježíš mluvil se Židy, řekli mu, že nikdy nikomu neotročili. Hm … Skutečně? Proč tolik nenáviděli Římany? A proč opovrhovali celníky, kteří pro Římany pracovali? Protože Římané jim vládli. Byla to okupační mocnost, jak bychom dneska řekli. Ale když šlo o odsouzení Ježíše, přišlo vhod úplně všechno, dokonce i to, že jim vládne císař. Neptali se náhodou před pár dny na to, zda mají císařovi dávat daně? Jak se jim ten císař najednou hodí! Jde-li o Krista, hodí se nevěřícímu srdci nakonec úplně všechno, i kdyby to byla sebevětší hloupost, i kdyby to obsahovalo sebevětší rozpor. Hlavně že tím dosáhnu odsouzení Ježíše, hlavně že se ho zbavím.

Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu.“ (J 19,11)

Nikdo nad Pánem nemá žádnou moc, jenom ten, komu by Pán sám takovou moc dal. Vzpomeňte si, kolikrát jen prošel jejich středem a odešel nebo se ztratil v zástupu, když se ho chtěli zmocnit nebo ho zabít. Ježíš ten, kdo drží svůj život ve své ruce. On ho dobrovolně vydává a ze své moci si ho bere zpět právě tak, jak mu ho Otec dává. Pilát je vedle něho malý pán. Ale to neznamená, že by byl bez viny – navzdory tomu, že se jí chtěl zbavit a obřadně si umyl ruce. Provinil se nespravedlností, křivdou, zneužitím moci, bezprávím. Ale ti, kdo mu Pána vydali, se provinili ještě víc, protože oni věděli, koho mají před sebou, a přesto ho chtěli zabít.

Ježíš vyšel ven s trnovou korunou na hlavě a v purpurovém plášti. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“ (J 19,5)

Ježíš vyšel z nádvoří stráží jako parodie na krále. Místo královské koruny měl hluboko do kůže na hlavě zarvané dlouhé trny akácií, z nichž byla spletena koruna, přes niž ho bili holí, jeho tvář byla zalitá krví, která byla smíchaná se slinami, jimiž ho poplivali. Navlékli mu purpurový plášť, aby se podobal někomu vznešenému, kdo mohl takový plášť nosit na důkaz svého postavení. Tento skutečný král byl zohaven, znetvořen, zbit, ponížen a i v tuto chvíli měl posloužit jako zábavná loutka pro ostatní. Jak pravdivá jsou slova Piláta: „Hle, člověk!“ Ani nevěděl, co říká! Stojí tu skutečný člověk, poslední Adam, vzor dokonalého lidství. A v těle je tu troska starého Adama, která ukazuje na naši vlastní přirozenost, ze které tak zoufale potřebujeme vysvobodit.

Vojáci upletli z trní korunu, vložili mu ji na hlavu a přes ramena mu přehodili purpurový plášť. Pak před něho předstupovali a říkali: „Buď pozdraven, králi židovský!“ Přitom ho bili do obličeje. (J 19,2–3)

„Sláva“ lidské malosti, bídě a tuposti se tady projevuje v celé své nahotě. Před nimi je Král králů a Pán pánů a oni se předhánějí v tom, kdo ho více urazí, kdo ho více udeří, kdo ho více zesměšní. To je naše lidská hříšnost. To jsme celí my. Zdobí ho jako krále, oslovují ho jako krále, ale nejednají s ním jako s králem – jejich ohavné skutky svědčí proti nim. Takto se projevuje přirozený člověk – je to obraz každého z nás. Dokonce i potom, co jsme vyznali Ježíše jako Pána a uvěřili v něj ve svém srdci, se stále ještě potýkáme s touto rozpolceností skutků a slov. Jenom v moci Ducha svatého a ve víře v Pána Ježíše Krista jsme schopni překonávat hříšné sklony naší přirozenosti.

Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám. (J 18,38)

Tady máme slova skeptika a hlupáka v jedné osobě: „Co je pravda?“ Jsou to slova skeptika, protože si myslí, že žádnou objektivní pravdu nelze nalézt. Je to válečný pokřik dnešní doby, která se utíká ke zkušenosti, bez které prý žádná pravda neexistuje. Jsou to slova relativismu, který nechce znát ani poznat pravdu. A jsou to také slova hlupáků – to není můj soud, to jsou slova samotného Písma, které takto označuje lidi, kteří odmítají pravdu a chtějí zůstat ve lži. Důkaz obojího vidíme v následujících slovech, v nichž Pilát říká, že Ježíš je nevinný, přesto ho vydává Židům na smrt. Slova a činy jsou v příkrém rozporu, jak to je ostatně vždycky, když kdokoliv popírá absolutní pravdu.

Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (J 18,37)

Samozřejmě že je král. A dokonce se narodil jako král. Kromě něj se nikdy nikdo nenarodil jako král. Člověk se může narodit jako následník trůnu, ale nikdy se nemůže narodit jako král. Jenom Pán Ježíš je věčným králem – narodil se jako král, žil jako král a byl ukřižován jako král. I když ho lidé odmítli, kraluje navěky. Není králem podle řádů tohoto světa, ale je králem pravdy – narodil se proto, aby vydal svědectví o pravdě. Vydává toto svědectví tím, kým je – on sám je tou pravdou, která vysvobozuje a dává život. Kdokoliv přijde k němu, bude uveden do svobody Božího dítěte, do pravdy evangelia, do slávy věčného života. Kdo v něho věří, přešel již ze smrti do života.

Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ (J 18,36)

Pánova slova jsou velmi jednoduchá a jeho logika je prostá – jeho království není z tohoto světa, protože kdyby to tak bylo, jeho služebníci by bojovali, aby nebyl vydán Židům. Pán Ježíš přišel nastolit své království a my ho už skutečně můžeme zakoušet, protože Boží království už je mezi námi, kteří věříme v Pána Ježíše Krista a vyznáváme ho jako Pána a Krále. Kristus kraluje! Byla mu dána veškerá moc na nebi i na zemi a tato moc je už nyní na této zemi zjevná uprostřed jeho lidu, v církvi. A v poslední den přijde znovu, aby potřel všechno zlo, potrestal každou nepravost, ustanovil své království ve slávě a v moci a společně se svým lidem v něm kraloval na věky věků.

Od Kaifáše vedli Ježíše do místodržitelského paláce. Bylo časně zrána. Židé sami do paláce nevešli, aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonočního beránka. (J 18,28)

Tolik pokrytectví a zla na jednom místě. Proč ho Židé vedli k Pilátovi? Aby ho mohli zabít. Jejich srdce byla plná nenávisti, hněvu, vraždy, zla. Ale dlažby nádvoří Pilátova paláce se ani špičkou prstu nedotkli – bylo to nádvoří pohana, které by je znečistilo, takže by nemohli jíst velikonočního beránka … Ve své slepotě však před Piláta přivádějí toho jediného velikonočního beránka, který snímá hříchy světa, a doufají, že se jim podaří odsoudit ho k smrti. Tento obraz je obrazem tragédie lidského hříchu, je obrazem zvrácenosti našeho vlastního srdce. Stejně jako tito Židé chceme i my dosáhnout spravedlnosti a čistoty svým vlastním, vnějším způsobem, ale nechceme jít k tomu, který jediný má moc očistit naše srdce.

Ježíš řekl Petrovi: „Schovej ten meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?“ (J 18,11)

Přestože nedlouho předtím Ježíš řekl učedníkům, aby prodali pláště a koupili si meče (Lk 22,36), nemají je používat na obranu Pána Ježíše Krista. Pán zastavuje Petra i ostatní učedníky a dává do pořádku, co Petr napáchal – uzdravuje zraněné ucho Malchose. Vůli Boží nelze prosadit tělesným mečem, pouze mečem Ducha svatého, Božím slovem. Pán Ježíš musí vypít kalich, který mu dal Otec. Nepotřebuje lidské meče. Mohl by povolat legie andělů, kteří by bojovali za jeho věc. Jak by ale naplnil ten záměr, kvůli němuž přišel? Vždyť musí vzít hříchy svého lidu na sebe a vnést je na dřevo kříže, zaplatit za ně svou smrtí, být prokletý kvůli těmto hříchům místo nás, abychom my v jeho jménu a ve víře v něj měli život věčný.

Šimon Petr vytasil meč, který měl u sebe, zasáhl jednoho veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ten sluha se jmenoval Malchos. (J 18,10)

Jakým varováním je pro nás Petrova horlivost, když se nasazuje za svého Pána. Nečeká na to, co Pán řekne, nepřemýšlí o tom, co má dělat – má prostě po ruce meč a tak se s ním vrhá vpřed. Mohli bychom chválit jeho horlivost, kdyby však nepůsobila víc škody než užitku, mohli bychom obdivovat jeho odvahu, kdyby však nebyla motivována nerozvážností a povrchností. Pro rybáře Petra nebyl meč důvěrně známým nástrojem, proto se ani nemůžeme divit, že jediným výsledkem jeho útoku bylo useknuté ucho. Jen díky Pánově milosti a včasnému zásahu mohl Malchos s uzdraveným uchem (Lk 22,51) přemýšlet o tom, kdo je ten, koho přišel zatknout, zatímco Petr měl chválit Pána za to, že nedopustil, aby někoho zranil ještě hůře.

Opět se jich otázal: „Koho hledáte?“ A oni řekli: „Ježíše Nazaretského.“ (J 18,7)

Pán Ježíš ve své mírnosti, lásce a v milosrdenství laskavě jedná se slepotou a zatvrzelostí těchto mužů. Znovu se jich ptá, koho hledají. Už jednou jim odpověděl a oni před ním padli na zem. Ale že žádná taková zkušenost nemůže dát člověku moudrost k poznání Pána, nemůže proměnit zatvrzelé lidské srdce ani otevřít oči těch, kteří jsou zaslepení hříchem. Dokonce vědí, koho hledají – a ačkoliv stojí před nimi, nemohou ho nalézt. Kdyby se jim on sám nevydal do rukou, nikdy by ho nemohli spoutat a přivést do Jeruzaléma. Navzdory vojákům, navzdory zbraním, navzdory počtu je to stále on, Ježíš, kdo je pánem této situace a i v tuto chvíli jedná se vší láskou a milostí.