Konec jedné éry (Gn 50,1

Doba čtení: 19 minut

Máme před sebou poslední kapitolu knihy Genesis. Prošli jsme touto dlouhou knihou a přijali jsme z ní velké duchovní požehnání. Dnes máme před sebou samotný závěr knihy – dva pohřby, dva konce, dvojí pláč Josefa. Od pohřbu Jákoba do pohřbu Josefa uběhlo padesát čtyři let – to je období, které zahrnuje tato kapitola. Jako Jákob viděl syny svých vnuků, tak i Josef se ve svém stáří těšil ze synů svých vnuků (v. 23).

I. Zármutek (v. 1–14)

V závěru předchozí kapitoly jsme viděli, že Jákob, potom co požehnal svým synům a zopakoval jim instrukce o svém pohřbu, vydechl naposled. Náš text těsně navazuje na tyto události. První věc, kterou vidíme je:

Zármutek Josefa a Egypťanů (v. 1–3)

Josef vyjadřuje svou úctu svému zemřelému otci. Znovu tu vidíme Josefa plakat. Již jsme viděli slzy v jeho očích mnohokrát, nyní jsou to slzy bolesti a zármutku. A ani nyní nevidíme jeho pláč naposledy. Jeho slzy nám ukazují, jak moc otce miloval. Mohli bychom říci, že v určitém slova smyslu žil Josef pro svého otce. A přestože byl již Jákob starý a sešlý věkem i nemocí, tak Josefa jeho smrt zasáhla natolik bolestně, že padl na jeho tvář, plakal a líbal ho. Nemohl se rozloučit s otcem bez prolití slz.

I když o tom náš text nemluví, tak můžeme předpokládat, že Josefovi bratři byli zasaženi podobně – a pod vlivem otcových posledních slov byly jejich city rozjitřené jistě ještě více. Nicméně náš text se o nich v podstatě vůbec nezmiňuje. Zdá se, že v celé první polovině kapitoly hrají jakousi pasivní roli. Josef je tady hybatelem všeho a bratři ho tak nějak následují. Toto mlčení je trochu zvláštní – zvlášť když si připomeneme, jak těšili svého otce potom, co přišel o Josefa. Myslím, že to trochu předznamenává následující události, k nimž se dostaneme ve druhé polovině kapitoly.

Josef povolal lékaře a přikázal nabalzamovat otcovo tělo. Komentátor Matthew Henry zde připomíná, abychom si všimli, jak opovrženíhodná jsou naše těla – když je opustí naše duše, tak bez mnohého úsilí a péče se během velmi krátkého času stanou odpornými. Tato skutečnost nám připomíná naši hříšnost – už ne těm, jimž tělo patřilo, ale pozůstalým. Známe ta známá slova – prach jsi a v prach se obrátíš – víme, že Pán Bůh stvořil člověka z prachu země, ale cílem nebylo, aby se zpět do prachu obrátil. Lidské tělo nebylo stvořeno ke zkáze, ale k obecenství s Bohem a k věčnému životu. Hřích, za který člověk nese zodpovědnost, toto vše zničil. Proto nyní podléhá lidské tělo zkáze. A na zkáze, jíž naše tělo podléhá, si můžeme uvědomit tuto destruktivní moc hříchu.

Josef nechal nabalzamovat tělo svého otce. Nebylo to z náboženských důvodů, jako to dělali Egypťané, protože v takovém případě by balzamování prováděli kněží. Josef chtěl uchovat Jákobovo tělo pro den jeho pohřbu. Čtyřicet dní trvalo balzamování a ještě dalších třicet dní trval smutek. V tomto období se truchlící lidé zdržovali především doma, a pokud museli vyjít, tak vycházeli jen na dobu nezbytně nutnou a byli oblečeni do smutečního šatu. Všimněte si, že Jákoba oplakávali Egypťané. Nepochybně to bylo kvůli důstojnosti a vážnosti Josefa – dávali mu tak najevo svou úctu.

Příprava pohřbu (v. 4–6)

Když Josef připravil všechno potřebné, když bylo otcovo tělo nabalzamováno a skončil čas smutku, tak Josef požádal faraona o svolení pohřbít svého otce podle jeho přání v kanaánské zemi. Je to velice zajímavý moment a je těžké vysvětlit, co se tady děje. Všimněte si ve čtvrtém verši, že Josef nežádá přímo faraona samotného, ale jde za jeho nejbližšími. Názory na toto jednání se liší – určitě bychom souhlasili, že je to znak určité pokory a skromnosti, kdy Josef nechce využívat svého postavení. Možná šlo také o to, aby nepředstupoval před faraona během svého smutku, tedy do doby, kdy bude otec pohřben. Žádá faraona o svolení vycestovat ze země a pohřbít otce v Kenaánu. Podívejte se do pátého verše – jsou zde dvě věci, které musíme zmínit:

1. Odkazuje se na přísahu, kterou dal svému otci. Ukazuje, že to není jeho vlastní nápad ani jeho vrtoch udělat si výlet do Kenaánu. Josef prosí faraona, aby mu umožnil vykonat otcovu poslední vůli.

2. Slibuje, že se vrátí. Josef říká faraonovi, že nevyužije příležitost, kterou mu poskytne otcův pohřeb – kdy bude s celou svou rodinou doma, v zemi, odkud byl před lety násilně odveden. Ujišťuje faraona o své věrnosti a poctivosti. Znovu tady můžeme vidět Josefův nádherný charakter.

Služba na dvoře faraona mohla zůstat nějaký čas bez Josefa. Jeho pán mu dovolil jít pochovat svého otce. Ve službě Kristu to tak být nemusí:

Jiný z učedníků mu řekl: „Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce.“ Ale Ježíš mu řekl: „Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ (Mt 8,21–22)

Pohřeb (v. 7–14)

Před námi je jeden z mála záznamů pohřbů, které v Písmu máme. Dokonce i u velikých králů obvykle najdeme jenom krátké konstatování o tom, že zemřel a byl pohřben.

I ulehl David ke svým otcům a byl pohřben v Městě Davidově. (1Kr 2,10)
I ulehl Šalomoun ke svým otcům a byl pohřben v městě svého otce Davida. (1Kr 11,43)
I ulehl Jóšafat ke svým otcům a byl pohřben vedle svých otců v Městě Davidově. (2Pa 21,1)

Dokonce – podívejte se, jak Písmo popisuje pohřeb Pána Ježíše Krista:

[Josef z Arimatie] přišel k Pilátovi a požádal ho o Ježíšovo tělo; sňal je z kříže, zavinul do plátna a položil do hrobu, vytesaného ve skále, kde ještě nikdo nebyl pochován. (Lk 23,52–53)

Ve své smrti – měřeno podle pohřbu – je Jákob skoro nejvýznamnější osobou Písma. Je to velmi zajímavá věc – kdykoliv se Jákob zmiňoval o své smrti a nebylo to jenom jednou, ale hned několikrát v dobách svého zármutku nebo když se na něj valily zlé zprávy jedna za druhou:

Naříkal: „Ve smutku sestoupím za synem do podsvětí.“ (Gn 37,35)

Ale Bůh to udělal jinak. Jákob sestoupil do podsvětí jako jeden z velikých králů. Deset týdnů za něj Egypťané drželi smutek a potom se vypravili společně s Izraelci do Kenaánu, kde Josef uspořádal za otce smuteční slavnost.

Šli s ním všichni faraónovi služebníci, starší jeho domu i všichni starší egyptské země, celý Josefův dům a jeho bratři i dům jeho otce. … Vytáhlo s ním též vozatajstvo a jezdectvo. Byl to velmi slavný průvod. (Gn 50,7–9)

Všichni velcí mužové Egypta se šli rozloučit s Jákobem. I když se na Izraelce dívali s pohrdáním, tak se zdá, že přinejmenším Jákob si získal jejich úctu. Vždyť to byl Boží prorok. Choval se mezi Egypťany tak, že ho na jeho poslední cestě přišel vyprovodit celý Egypt. Tady byl pohřeb, který byl plný zármutku. Dokonce když to viděli Kenaánci, tak pojmenovali to místo „Smutek Egypta“. I po své smrti k nám Jákob mluví – ukazuje nám, že křesťané by měli žít ve společnosti tak, aby v moudrosti a lásce odstraňovali předsudky, které vůči nim ostatní lidé mají a aby nezavdávali příležitost k pohoršení.

Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět. (Fp 2,14–15)
Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu `v den navštívení´. (1Pt 2,11–12)

Takto Jákobův příklad promlouvá i k nám. Všimněme si v textu ještě:

1. Josef se svými bratry překročil Jordán a šli pochovat otce do makpelské jeskyně. Splnili slib, který dali svému otci (v. 13). A následující verš nám říká:

2. Josef splnil slib, který dal faraonovi. Vrátil se se svými bratry i se všemi, kteří s nimi vyšli pochovat Jákoba do Egypta. Josef je věrný služebník – slíbil svou věrnost faraonovi a dodržel svůj slib. Kromě toho jistě pamatoval na to, co mu řekl Bůh – že v Egyptě jim požehná a rozmnoží je, v Egyptě z nich udělá veliký národ. Určitě si připomínal slova, která Bůh řekl jeho pradědečkovi Abrahamovi, když s ním uzavíral smlouvu:

Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. Ty vejdeš ke svým otcům v pokoji, budeš pohřben v utěšeném stáří. Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ (Gn 15,13–16)

Ještě nenastal čas odejít z Egypta. Ten nastal až o něco později – ve chvíli, kdy Mojžíš vyváděl Boží lid. Byl to také Mojžíš, kdo dal Izraelcům tuto knihu a s ní i záznam o Jákobově pohřbu a Josefově věrnosti. Izraelci si měli připomínat, že jejich dědictví není v Egyptě, ale v Kenaánu. Egypt byl jenom jejich přechodným bydlištěm. A to je něco, co si musíme připomínat také my. Jsme na zemi jenom hosty. Naše občanství je v nebesích (Fp 3,20), moji milí. Je u Boha, kde nám Pán Ježíš Kristus připravuje nebeské příbytky (J 14,2), abychom do nich mohli ve slávě vejít. To si potřebovali připomínat Izraelci, kteří po dlouhých letech otroctví vycházeli z Egypta, a to si musíme neustále připomínat také my – i my jsme byli vysvobozeni z otroctví hříchu a smrti, už nežijeme sami sobě, ale žijeme pro Krista:

Žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! (Ef 2,3–5)

To jsou věci, které si potřebujeme vytrvale připomínat. Už nepatříme Božímu soudu, ale jsme pod Boží milostí. A v tomto smyslu je pro křesťana smrt vysvobozením z ubohého smrtelného těla.

II. Vina a strach místo zármutku (v. 15–21)

Josef se se všemi, kdo byli s ním, vrátil do Egypta. Ale podle našeho textu to vypadá, že Josefovi bratři byli více než zármutkem ovládáni pocitem viny.

Vina (v. 15)

To bylo totiž to první, co si uvědomili po návratu z pohřbu. A je docela dost možné, že je tento pocit svazoval už od okamžiku smrti jejich otce.

Když si Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: „Jen aby na nás Josef nezanevřel a neoplatil nám všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili.“ (Gn 50,15)

Sedmnáct dlouhých let uplynulo od chvíle, kdy Josefovi bratři přišli do Egypta, kdy je Josef objal a opakoval jim, že jim odpustil, přesto je jejich smýšlení stále stejné. Zase přemýšlejí jako ti staří Josefovi bratři, kteří prodali svého bratra do otroctví. Jak snadno a rychle se stará přirozenost zase dostane navrch. Díky Bohu za Jeho milost, kterou nás drží při sobě. Boží slovo nám připomíná:

Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. (Ga 5,17)

Ano, to je náš každodenní boj. Stará přirozenost nás táhne ke starým věcem – k hříchu, k tomu, abychom podlehli pokušení, táhne nás k tělesnému smýšlení i jednání. Tady je podstata a základ duchovního boje. Všimněte si, jak bratři přemýšleli o Josefovi – oni uvažovali tak, jak by se pravděpodobně zachovali oni sami a takové jednání podsouvali svému bratrovi. Josef je přivedl do Egypta, postaral se o ně, zajistil jejich rodiny chlebem v době hladu, postaral se o to, aby dostali nejlepší zemi z celé egyptské země, stali se z nich pastýři faraonových stád, jejich otec byl cele v Josefově péči. Sedmnáct let laskavého jednání ze strany Josefa nepřesvědčilo tyto tvrdé muže o jeho dobrých úmyslech. Slabý a narušený charakter člověka se jenom těžko dokáže přesvědčit o ušlechtilosti a dobrých motivech druhých. Je strašné, jak hluboko se dokáže hřích zakousnout do člověka. Jako kdyby si bratři říkali – Josef to všechno dělal jenom kvůli otci, ale teď – co bude teď? Otec je mrtvý a my jsme vydáni svému bratrovi na milost a nemilost. Už celý tento způsob uvažování je převrácený a ukazuje nám, jak moc hřích narušuje naše smýšlení a potom i naše jednání. Pocit viny a strach dovedly bratry k tomu, že poslali za Josefem posla.

Strach (v. 16–18)

Můžeme si dobře představit, že tímto poslem byl Benjamín. Jaké bylo poselství? Bylo to poselství strachu. Podobně jako se Josef před faraonem odkazoval na poslední vůli svého otce, tak se jeho bratři nyní pokoušejí udělat totéž.

Tvůj otec před smrtí přikázal: Josefovi řekněte toto: „Ach, odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu. Odpusť prosím služebníkům Boha tvého otce to přestoupení.“ (Gn 50,16–17)

Nevíme, zda Jákob skutečně takto mluvil se svými syny. Nemáme o tom nikde ani zmínku. Nezdá se pravděpodobné, že by takovou věc řekl těm provinilým synům a Josefovi nikoliv. Zvlášť proto, že takto postavené to celé ukazuje na to, že by Jákob byl přesvědčen, že Josef je pomstychtivý a špatný člověk, který jen čeká na to, až jeho otec zemře a on se bude moc vyřádit na svých bratrech. To skutečně nedává smysl. Jákob Josefa miloval a my jsme to viděli mnohokrát – nakonec při požehnání, které mu dal. Když Josef uslyšel tato slova, tak se opět rozplakal. Možná to byla vzpomínka na otce, co ho rozplakalo, možná ho hluboce zranila drzost, s jakou si bratři brali otce do úst, možná plakal nad svými bratry – to všechno je docela dost dobře možné. A následující text na to jen ukazuje. Ale přece jenom vidíme nějaký posun v životech bratrů. Všimněte si:

1. Vyznávají, že se dopustili zlého činu proti svému bratrovi. Oni už to vyznali dříve – když byli poprvé nakoupit obilí v Egyptě. Již tehdy bylo vidět, že tato věc obtížila jejich svědomí a nemohli se jí zbavit. Zdá se, že se jim to cele nepodařilo ani v následujících sedmnácti letech.

2. Odkazují se na Boha. Odpusť služebníkům Boha tvého otce. Doslova tam čteme, jak překládá ČSP, otrokům Božím. Bratři přicházejí za Josefem jako Boží otroci, Boží služebníci. Bylo to něco, co jsme předtím mohli spatřit u Judy, ale nebylo to vidět u ostatních bratrů. Zdá se, že tak jako Jákob strávil sedmnáct egyptských let v Boží blízkosti, tak také jeho synové byli pod zbožným vlivem jak svého otce, tak svého bratra Josefa.

3. Znovu pokládají své životy Josefovi k nohám. Verš 18 říká: Měj nás za otroky. Už jednou tuto nabídku Josefovi učinili a on ji odmítl. Nyní se mu nabízejí znovu. Co očekávali? Myslím, že skutečně očekávali to nejhorší a tak chtěli zachránit holé životy a životy svých rodin.

Ale znovu se podívejte, jak reaguje Josef – dává jim:

Milost (v. 19–21)

Hned ta první odpověď je velmi jasná:

Josef jim však odvětil: „Nebojte se. Což jsem Bůh?“ (Gn 50,19)

Tady vidíme člověka, který má velice jasný, pravdivý a pokorný pohled na sebe a na Boha. Bůh je v jeho očích velký a on sám je ve svých očích malý. A nejenom že tak na sebe nahlíží, on podle toho také jedná. To jsme mohli vidět na začátku kapitoly, když u faraona, resp. u jeho blízkých, žádal svolení, aby mohl pohřbít svého otce. Josef znovu ujišťuje své bratry, aby se nebáli.

Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid. (Gn 50,20)

Bůh používá zlé činy špatných lidí podle své vůle a ke své slávě. Josef tady svým bratrům vysvětluje, že Bůh je dobrý. Boží vůle je o pokoji nikoliv o zlu a o trápení. Bůh vždycky zamýšlel dobro s Izraelem.

Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ? (Ez 18,23)

Tady můžeme velmi jasně vidět, jak dobře zná Josef Boha. Zná ho velice důvěrně, ví dobře o Boží dobrotě, o Boží milosti, o Božím slitování. Josefovo srdce bylo proměněné Bohem, který je dobrý a jeho milosrdenství je věčné. Josef byl zralý Boží muž. Svým jednáním a svými slovy buduje druhé:

Nebojte se už tedy; postarám se o vás i o vaše děti." Tak je těšil a promlouval jim k srdci. (Gn 50,21)

Josef se snaží své bratry povzbuzovat. Chce, aby viděli Boží dílo, Boží ruku ve svých životech. Oni jsou sevření strachem, ale Josef jim říká: Nebojte se. Jejich srdce byla zkroušená, sevřená okovem viny a strachu. Josef se je snaží potěšit, vysvětlit jim, že jim dávno odpustil – už v okamžiku, kdy sám uviděl, že to byl Bůh, kdo ho poslal před svými bratry do Egypta. Copak by nyní mohl vzdorovat Boží vůli? Mohl by se stavět proti Božím úmyslům? Hrát si na Boha a nějak trestat své bratry? Toho byl dalek. Josef byl pokorný muž, který z Boží ruky přijímal všechno, co přicházelo do jeho života. Nebylo to nijak jednoduché a stálo ho to mnoho slz a bolesti, ale naučil se poslušnosti z utrpení. Proto může nyní oslavovat Boha a vzdávat mu chválu za Jeho moudré a dobré vedení a takto také povzbuzovat své bratry.

Je to přesně ten druh povzbuzení, který každý z nás potřebuje. Často jsme sklíčení a zarmoucení – ať již pro bídu svého vlastního duchovního života nebo pro bídu světa, ve kterém žijeme. Obě tyto věci nás čas od času drtí a dopadají na nás, takže jsme zoufalí a podobně jako Josefovi bratři máme chuť všechno zabalit a vzdát se. V takové chvíli potřebujeme bratra nebo sestru v Kristu, kteří nám ukážou, jak velkého máme Boha. V bolesti, v zármutku, v neštěstí, v zoufalství, v depresi, ve slabosti nás nemůže potěšit nic jiného víc, než pohled na velikého a dobrého Boha. Často nepotřebujeme vysvětlení toho, co se v našem životě děje, jako spíš povzbuzení k tomu, abychom hleděli na Toho, kdo naše životy vede a má je pevně ve své ruce. To je něco, co se potřebujeme učit a co musíme také dělat. Svatý Bůh, který svrchovaně vládne a který je ze své podstaty neskonale dobrý – to je to největší povzbuzení a potěšení srdce, jakého se nám může dostat.

Ještě jednou se Josef setkává se svými bratry – a to jsme už v samotném závěru kapitoly, kde je popsána:

III. Josefova smrt a jeho pohřeb (v. 22–26)

Josef se dožil sto deseti let a Boží slovo nám ukazuje, že zakusil veliké požehnání ve své rodině. Potěšil se se syny svých vnuků. Viděl, jak se naplňuje Boží slovo, jak se naplňuje proroctví jeho otce. Viděl, jak se z Izraele stává veliký a silný národ. I s Josefem a jeho bratry zde byly pohromadě nejméně čtyři generace – Josefovi synové, vnuci a jejich synové. V závěru svého života se Josef v mnohém podobá svému otci – nejenom v požehnání, která zakusil, ale také ve slibu, který si vyžádal:

A zapřisáhl syny Izraelovy slovy: „Bůh vás jistě navštíví a pak odtud vynesete mé kosti.“ (Gn 50,25)

Také Josefa nabalzamovali a jeho položili do rakve v Egyptě. Když potom Izraelci odcházeli z Egypta, tak vzali Josefovo tělo s sebou.

Mojžíš vzal s sebou Josefovy kosti. Ten totiž zavázal Izraelce přísahou: „Až vás Bůh navštíví, vynesete odtud s sebou mé kosti.“ (Ex 13,19)
Josefovy kosti, přenesené Izraelci z Egypta, pohřbili v Šekemu na dílu pole, který koupil Jákob od synů Šekemova otce Chamóra za sto kesít. Připadlo do dědictví Josefovým synům. (Joz 24,32)

Josef byl nakonec pohřben na poli, které mu odkázal jeho otec. Podívejme se ještě na dvě věci u Josefa – ta první se týká jak Josefa, tak Jákoba:

1. Mluví o smrti pokojně a přirozeně. To je něco, co můžeme vidět na lidech víry. Ani Jákob, ani Josef se nebáli smrti. Umírali pokojně. A o své vlastní smrti mluvili pokojně. To je něco, co u nevěřících lidí nenajdete. Ti mluví o smrti emotivně. Snaží se najít všechny možné výrazy, kterým by opsali slovo smrt, hlavně aby ho nemuseli vyslovit. Nemluvíme o smrti, ale o odchodu, nemluví se o pohřbu, ale o rozloučení. Lidé neumírají, ale zesnou. Smrt je dnes odsouvána mimo lidské zraky. V době, kdy většina lidí umírá osamoceně, maximálně obklopeni lékařským personálem, ale ne svou rodinou, tady máme dvě úmrtí uprostřed rodinného kruhu. Ale popřením smrti ji ani neoddálíme, ani neodstraníme. Jákob i Josef otevřeně mluvili o své smrti a o tom, jak má být naloženo s jejich těly. Čelili smrti pokojně a čestně. Jejich víra nebyla smrtí otřesena ani zpochybněna – naopak byla upevněna a ještě na smrtelné posteli byli velkým požehnáním a povzbuzením pro své nejbližší. To bylo možné jenom díky jejich pevnému zakotvení v Bohu, díky jejich víře. A to je ta druhá věc:

2. Na Josefovi by nás měla doslova fascinovat jistota jeho víry. Před svou smrtí povzbuzoval své bratry. Říkal jim, že Bůh naplní své sliby a vyvede je z Egypta a dovede je do zaslíbené země. Jak Jákob, tak Josef měli pevnou víru, která se upínala k Bohu a jeho slovu. Co Bůh řekl, to také splní. To je něco, co nám připomíná také Nový zákon, když mluví o velikých mužích a ženách víry:

Josef věřil, a na sklonku svého života řekl, že synové izraelští vyjdou z Egypta, a nařídil, co se má stát s jeho kostmi. (Žd 11,22)

Josefova víra byla pevná a jistá. Jistě stavěl na slovech, která k němu pronesl jeho otec před svou smrtí:

Z rukou Přesilného Jákobova vzejde pastýř, kámen Izraele, z rukou Boha tvého otce. (Gn 49,24)

K tomuto Pastýři, ke Kristu, se upínala Josefova víra. Proto tak pokojně odevzdal svou duši Bohu. Hospodin je jeho pastýř.

Závěr

Dostali jsme se na konec jedné velké éry – končí doba patriarchů Izraele. Je to dvojí konec – konec knihy Genesis a konec několik tisíc let dlouhého období, které popisuje celá kniha Genesis. Ovšem dva pohřby v závěru knihy nevypadají jako úplně nejlepší konec. Genesis začíná člověkem v zahradě Edenu, na nádherném místě, kde všechno bylo stvořeno pro člověka a k jeho zabezpečení, ale končí dvěma rakvemi – jednou v Kenaánu a druhou v Egyptě. V naší době by asi Mojžíš nepatřil k úspěšným spisovatelům. Ale moment – Genesis 50 není konec příběhu. Je to jen konec jedné éry. Mojžíš napíše ještě další čtyři knihy a Bůh jich nakonec nechá zapsat ještě dalších 61. A teprve na konci té poslední knihy je poslední kapitola celého příběhu. Zjevení 22 nás potom vrací zpátky do Ráje.

A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků. (Zj 22,1–5)

Amen.

Konec jedné éry (Gn 50,1–26)