Jeho pán viděl, že je s ním Hospodin a že všemu, co on činí, dopřává Hospodin zdaru. (Gn 39,3)
A Boží slovo nám tady říká, že Bůh byl s Josefem, takže ho provázel zdar. Požehnání bylo tak zjevné, že to viděli i lidé kolem Josefa a především Potífar. I v tom našem textu můžeme vidět ten postupný růst. Josef byl zařazen mezi domácí otroky – myl nádobí, luxoval, vynášel koš, chodil pro vodu, nosil dříví, prostě dělal všechno, co bylo potřeba. Ve čtvrtém verši čteme, že Bůh zjednal Josefovi přízeň v očích Potífara, takže začal posluhovat svému pánovi. Stal se komorníkem svého pána. Už nebyl jenom obyčejným domácím otrokem, jakých obvykle bylo mnoho, ale povýšil a stal se osobním otrokem, který se staral konkrétně o Potífara. Nakonec ho Potífar ustanovil správcem svého domu. Z komorníka se stal majordomus. To je Boží milost a Boží požehnání.
Dva homosexuální muži se stali zákonnými rodiči chlapce, který se narodil v rámci nelegální dohody o náhradním mateřství zahrnující výběr pohlaví.
Odpustky představovaly udělení odpuštění alespoň části časného trestu, který hříšníkům náležel za ty hříchy, které nedokázali odčinit pokáním. Tato milost byla udělována z papežské moci a uplatňovala se prostřednictvím zásoby zásluh nashromážděných v nebi – přebytečných zásluh Krista, Panny Marie a svatých. Když Luther zjistil, že někteří z jeho věřících si tyto odpustky kupují a v důsledku toho vedou bezstarostný život, ujal se pera, aby krok za krokem poukázal na pošetilost celého tohoto systému. Na konci svých 95 tezí však zjistil, že nevypracoval pouze kritiku zneužívání odpustků – to již udělali i jiní –, ale že podkopal teologický základ této praxe.
Věříte, že musíte Bohu vyznat každý známý hřích? Po mnoho let na počátku své služby jsem pronášel výroky, jako je například tento: „Abyste byli znovu přijati do společenství s Bohem a byli naplněni Duchem, musíte Bohu vyznat každý známý hřích.“ Co si mám o takových pokynech myslet dnes? Naneštěstí toto učení přidává další vrstvu požadavků na naše odpuštění, které Bůh nezamýšlel. A pokud je věřící bere vážně, může to vést k zmatku a potížím s posvěcením.
V době, kdy vznikl Nový zákon, otcové běžně vydávali své dcery za manželky ještě jako děti. Muži mohli své manželky nutit k potratům. Nebo je nutili, aby opustily nemocné, postižené či novorozené holčičky a nechaly je zemřít. Od manželů se neočekávalo, že budou svým manželkám věrní. Bylo běžné, že svobodní muži využívali otroky k sexuálnímu uspokojení, ať už šlo o muže či ženy. Navíc se od nich očekávalo, že budou mít milenky.
V 1. a 2. části jsme se zabývali první stranou trojúhelníku – pravdou. Nyní se budeme věnovat druhé straně – pokoře. Pokora ve skutečnosti není nic jiného než přesné zhodnocení sebe sama – vašich obtížných povahových rysů, hříchů ve vztazích, s nimiž bojujete, a vašich vlastních nedostatků a slabostí jako manžela či manželky (jinými slovy, věcí, které Bůh a v menší míře i váš partner a ostatní vidí jasněji než vy sami).
Manželství bylo vždycky pod tlakem. Můžeme to vidět na jedné tragické skutečnosti, totiž že v Bibli není žádná dokonalá a vzorová rodina. Máme řadu úseků rodinného života, které pro nás mohou být dobrým vzorem, ale vždycky se jedná jenom o nějaký úsek, část života rodiny. Hřích ničí vztahy mezi mužem a ženou. Proto jsou manželství tak ohrožená, proto se musíme modlit za všechna manželství ve sboru, proto se musíme modlit za naše děti, aby našly zbožné a věrné manžele a manželky, proto se musíme neustále z Písma vyučovat o tom, co je to manželství a růst v porozumění tomu, jak má fungovat zbožný vztah.
