Také toto číslo Soli Deo Gloria je o velikém Bohu, který vládne a jemuž se nebude nikdo vysmívat, kterého milujeme a jemuž sloužíme. Jako vždy se jedná o směsici starších i nových textů. Z těch nejstarších je tu krátký článek Jana Husa O svědomí upravený do současné češtiny.
„Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato?“ Vystupte na nejvyšší možný vrchol. Naplňte své poslání v největší míře. Nedělejte jen to, o čem jste si jisti, že to dokážete, ale zaměřte se na něco, co je zatím mimo váš dosah. Řekněte si: „Kdo ví?“ To je to, co říká ambiciózní člověk, když touží být velký. Nemám žádný zájem o to, aby někdo toužil po ubohých trůnech, poctách a bohatství tohoto světa, ale rád bych, abyste všichni horlivě toužili ctít Boha a žehnat lidem. Kdo ví? Ví někdo, co Bůh skrze vás může učinit? Ví někdo, jaké schopnosti dřímou ve vašem nitru?
Klint Kubiak, který byl mezitím angažován jako nový hlavní trenér Las Vegas Raiders, řekl magazínu Sports Spectrum, že se naučil, že „vaše identita nespočívá ve vaší práci; naše identita spočívá v Kristu“. Řekl, že tato skutečnost mu spolu se studiem Bible „velmi pomohla, protože si uvědomil, že je Boží dítě“.
Ale ve společenství s Bohem musí člověk zůstat osamělý. To je další důsledek hříchu. Je pravda, že existuje společná modlitba, ale v modlitbě srdce musí být samota. Duše se nemohou spojit, ledaže by to bylo na krátkou dobu a za cenu velkého úsilí. Hřích staví mezi lidi překážky. Každé hříšné tělo, každá padlá mysl představuje překážku pro sjednocení. Pocit jednoty se svatými musí být aktem víry, úsilím – zábleskem světla, který se více či méně opakuje – a pak je zase tma.
Hudba světa nás v našem rozjímání buď uspí, nebo nás rozptýlí. Když se do oka dostane smítko, brání nám to ve vidění. Stejně tak, když se světské myšlenky jako smítka dostanou do mysli, která je okem duše, nemůže tak pevně hledět k nebi v rozjímání. Proto, stejně jako když Abraham šel obětovat Izáka a „nechal svého služebníka a osla na úpatí hory“ (Gn 22,5), tak i křesťan, když stoupá na horu rozjímání, by měl nechat všechny světské starosti na úpatí hory, aby mohl být sám a obrátit se k nebi.
Podle soudních dokumentů byl dnes 22leté ženě ve 14 letech diagnostikován autismus a trpěla úzkostmi, depresemi a poruchou příjmu potravy. Následující rok začala zpochybňovat svou genderovou identitu, ale pouhých pět měsíců před operací údajně řekla poradci, že si stále není jistá svou „genderovou identitou“.
Požádal vás někdy někdo, abyste mu pomohli ukončit život? Nebo mu alespoň podali pomocnou ruku? Nebo ho možná doporučili organizaci Dignitas ve Švýcarsku? Jako zdravotní sestra, konkrétně jako sestra v paliativní péči v onkologii, se s takovými žádostmi setkávám poměrně často.
Celkově mi připadá, že západní křesťanství je jako oddělení umírajících pacientů na dýchacích přístrojích. Bez pomoci nemohou dýchat. Kdyby jim nebyl do plic vháněn vzduch, zemřeli by. Věřící se tedy scházejí v neděli (většina z nich jen jednou) a vdechují dávky duchovního kyslíku prostřednictvím hymnů, písní, modliteb, čtení z Bible a kázání. To stačí, aby se udrželi naživu, dokud si příští neděli znovu nenasadí svůj dýchací přístroj. Takže úplně neumírají, ale pravděpodobně brzy umřou.
Dr. Liz Evansová, bývalá lékařka NHS (britská Národní zdravotní služba) a spoluzakladatelka UK Medical Freedom Alliance (UKMFA), přednesla kritickou analýzu společenských, lékařských a církevních reakcí na pandemii covid-19, přičemž se zaměřila na porušení etických zásad a selhání církve při dodržování křesťanských principů. Níže je uveden podrobný souhrn jejích klíčových bodů, které jsou tematicky uspořádány:
Celá země se od základů hroutí. Podpalubí Titaniku nezadržitelně zaplavuje voda, ale na horní palubě dál hraje hudba a vesele se tančí. Lidé si naivně myslí, že když to ještě chvíli vydrží, všechno se vrátí do starých kolejí a svět bude zase takový, jaký byl. Nebude. Jako křesťané nesmíme být naivní, ale musíme být realisté, vidět, co se děje a správně to ve světle Božího slova pojmenovat. Bůh soudí zemi. Soudí ji kvůli bezbožnosti, která vládne a rozmáhá se. Za to musí patřit Bohu naše chvála, i když jsme součástí této hroutící se stavby.
