A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl. (Gn 12,20)
Abraham utekl před hladem mezi hříšníky, aby si mezi nimi nasytil břicho. Nyní je sice s plným žaludkem, ale také s kopcem ostudy vyhoštěn z Egypta. Zapřel svou ženu, aby nasytil sám sebe. Pán Ježíš nikdy nezapře svou nevěstu, církev. Vždycky se k ní přizná. Někdy to bude znamenat, že se přizná v tomto světě, jindy se přizná na věčnosti, když nechá svou církev ve světě trpět a snášet protivenství a pronásledování. Ale nikdy svou církev neprodá jinému, nikdy neustanoví nějakou jinou hlavu a s každým, kdo by si chtěl jeho církev přivlastnit, bude jednat jako žárlivě milující ženich. Ježíš miluje svou církev, vždycky se o ni postará, nikdy ji nepovede k polovičatosti, pokrytectví nebo lži.
Když evangelikálové hovoří o „radikalizaci“, debata se obvykle točí kolem jediného tématu: mladých mužů. Ve společnosti i v církvi se však tiše formuje mnohem závažnější realita. Zatímco mladí muži se posouvají doprava nebo si drží své postoje, mladé ženy se řítí doleva nebývalou rychlostí. Výsledkem je prohlubující se propast nejen v politice, ale i v základním morálním uvažování.
Každý starší je pastor, pastýř. A každý pastýř je také strážce. Proto máme v Písmu jenom jednu (komplexní) kvalifikaci, která se týká charakteru a schopnosti učit. Každý starší, každý pastýř, „kazatel“ (což je slovo, které Písmo o vedoucích církve nepoužívá) musí naplňovat tuto kvalifikaci – jinak nemůže být pastýřem, starším.
Ježíš varoval před konflikty během svého pozemského působení, když řekl: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát.“ Žádná církev nemůže přežít, pokud je rozdělena a ovládána frakcemi. Jednota je zásadní pro přežití církve a její schopnost naplňovat Boží povolání v moci Ducha.
Opět používáme pojem, který se na stránkách Písma svatého sám o sobě neobjevuje. Ačkoli však jeho zvuk není slyšet, jeho smysl a podstata tam zcela jistě jsou – a je to pojem, jehož použití se stěží můžeme vyhnout, máme-li se vyjádřit přesně a rozumně. Zatímco všichni lidé jsou ze své podstaty „zákoníci“, nikdo kromě těch, pro které se Kristovo evangelium stalo Boží mocí ke spasení, není obdařen skutečným duchem „evangelia“. Tyto pojmy jsou protikladné, stejně jako jsou protikladné tma a světlo, otroctví a svoboda.
Pohleďte znovu na náš text: „Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: ‚Hle, váš Bůh! ‘“ (Iz 40,9). Zde vidíte hned ten Sijón, Jeruzalém, judská města, ale co je kolem? To je svět. Ten je právě tak dobře jeho jako to ostatní, to jste vy a to jsem já. A tu vidíte ty převelice útěšné Boží věci: Hle, váš Bůh, který stačí na své plány. To jsou ty útěšné věci a tu vidíte ty zvěstovatele útěšných věcí.<úp>
Bůh pamatuje, napomíná a prosí, jako například skrze Mojžíše: „Rozpomeň se, lide můj, že jsem si tě vyvolil, abys byl mým lidem. Proč jsi tedy opustil Boha, svého stvořitele, a nevážíš si své spásy?“ A skrze Ezechiela říká: „Odvraťte se od svých zlých cest. Proč máte zemřít, ó lide izraelský?“ Podobně skrze Micheáše: „Lide můj, co jsem ti udělal, že mě popouzíš? Rozpomeň se, že jsem tě vykoupil, abys poznal mou hojnou spravedlnost.“
