I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. (Gn 22,10)
Otec sám vybudoval oltář, na němž byl Syn člověka obětován za naše hříchy. A stejně jako v případě Abrahama to byl sám Otec, kdo vztáhl ruku po noži. Ale na rozdíl od Abrahama, Bůh Otec také vylil svůj hněv na svého Syna. Nebyl nikdo, kdo by mohl zadržet jeho ruku, jako se to stalo v případě Abrahama. Otec zahalil celou scénu do temnoty, aby se nikdo nemohl dívat na agónii jediného milovaného Syna a potom na něj udeřil svým nožem a vydal ho do spárů smrti. Ježíš na sebe vzal naše hříchy a zaplatil za ně svou smrtí. Proto každý, kdo v něj věří, nezahyne navěky, ale má život věčný. Na lidském těle byl odsouzen náš hřích! Ježíš už zaplatil. Je dokonáno.
Zákonictví je snaha zasloužit si Boží uznání svými skutky, v tomto případě modlitbami nebo modlitebním životem. Zákonictví často přidává k naší víře pravidla, která nám Bůh nikdy nedal. Existují dva hlavní způsoby, jak můžeme být v modlitbě zákoničtí: přílišné zaměření se na kvalitu a kvantitu našich modliteb.
Pokud si ceníte toho, že ve vašem sboru nebo v celém sboru je pěstována určitá kultura vzájemné úcty, doufám, že vám tyto myšlenky pomohou. Abychom toho dosáhli, musíme začít v Písmu. Kultura každé církve a kultura zaměstnanců, která chce projevovat vzájemnou úctu jedněch k druhým bez biblického základu, jímž by se řídila, je odsouzena ke zklamání.
Náš text mluví o zbožnosti mužů a žen, mluví o tom, že máme přistupovat k modlitbám s určitým postojem srdce a máme se vyvarovat některých věcí v našich životech. Jak u mužů, tak u žen jsou zmíněné jak pozitivní věci, tak negativní věci. Podívejme se tedy zvlášť na zbožnost mužů a na zbožnost žen, jak je představená v našem textu a mějme stále na paměti, že se na prvním místě týká modlitebního života.
Copak naděje musí klamat? „A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Ale vy všichni říkáte: „Naděje klame.“ Arciže, podle toho, jaká ta vaše naděje je. Když ta má naděje je taková, že zklamat musí, pak se zklameš. Tím je řečeno, že tu je dvojí naděje: Jedna, která musí zklamat, druhá, která nezklame.
Eliáš, horlivý Boží služebník, také zakusil, co to je spoléhat na Boha. Neboť když v čase hladu všichni ostatní trpěli nouzí, on měl dostatečné zaopatření. Za prvé mu na poušť musili jednak krkavci nosit maso a chléb (1Kr 17,6), jednak andělé (1Kr 19,5), za druhé jej musila mimo jiné jako třetího snad přes dvě léta živit hrstka mouky (1Kr 17,14), a za třetí byl zachován čtyřicet dní bez pokrmu (1Kr 19,8).
Kromě toho se i nadále držme Božího slova, protože jsme v sobě zakusili jeho moc. Není to tak dávno, abyste zapomněli, jak Boží slovo jako kladivo rozbilo vaše zatvrzelé srdce a porazilo vaši tvrdohlavou vůli. Slovem Páně jste byli přivedeni ke kříži a utěšeni vykoupením.
