Paprsky povzbuzení (F. Lindén & J. Gustafsson)

Krátká zamyšlení pro povzbuzení k chození s Bohem od F. Lindéna a J. Gustafssona.

12. ledna (Paprsky)

– slovo kříže – (1K 1,18)

Křesťanství vzešlo na světě ve znamení hvězdy, ale vyvrcholilo v kříži.

Kříž je hlavním symbolem křesťanství. Symbolem lidského ponížení a božského vyvýšení. Kříž je, jak to Pavel vyjádřil, bláznovstvím těm, kteří hynou, ale mocí těm, kdo přijímají spasení.

V kříži Bůh ukázal, že všecka moudrost světa není k ničemu. Z trámců kříže nám svítí sláva Boží lásky, zní nám slovo odpuštění a zaslíbení místa v ráji. A tak čím bychom se mohli chlubit? Jedině křížem Ježíše Krista. 

Pod křížem i ty máš vyrůstat a uzrávat v Božího člověka.

11. ledna (Paprsky)

  • Když spatřili hvězdu … (Mt 2,10)

Křesťanství vzešlo světu ve znamení hvězdy, což je symbol zaslíbení.

Jako hvězdu zaslíbení chápeme jeho poselství. Jako mudrci od východu vydali jsme se na cestu, abychom přišli pod jeho světlo. A „hvězda betlémská“ nevede do neznáma, ona vede domů.

Legenda míní, že mudrci byli tři, jeden z Egypta, země bohatství, druhý z Řecka, země myslitelů a třetí z Indie, země bohaté na tušení a touhy. Ale to všecko jim nestačilo. Až v Kristu našli, po čem v hloubi duše toužili. U jeho nohou našli mír.

Tatáž cesta zůstává otevřena i nám!

  • Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ Tedy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země. (Mt 2,1–12)

10. ledna (Paprsky)

  • Slovo plné milosti a pravdy … (J 1,14)

Kdyby byl Ježíš přišel jen s pravdou, přijali by jej mnozí, kteří nerozumějí milosti. A kdyby byl přišel jen s milostí, mnozí, kteří pohlížejí na jeho pravdu jako na vyvýšenou a tvrdou, by jej vítali.

Ale on přišel s obojím, milostí i pravdou. Právě tak to potřebujeme. Potřebujeme světla pravdy, aby nás vedlo, a potřebujeme potěšení milosti, abychom se odvážili pokračovat v cestě za ním přes všechny naše omyly. Nebylo by dost mít jen pravdu nebo jen milost, musíme mít obojí.

Dovol Pánu Ježíši, aby tě osvítil světlem pravdy a posílil mocí milosti!

  • Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří. Mojžíš píše o spravedlnosti, založené na zákoně: ‚Člověk, který tak jedná, bude živ.‘ Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: ‚Nezabývej se myšlenkou: kdo vystoupí na nebe?‘ – aby Krista přivedl dolů – ‚ani neříkej: kdo sestoupí do propasti?‘ – aby Krista vyvedl z říše mrtvých. Co však praví? ‚Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘. (Ř 10,1—13)

9. ledna (Paprsky)

  • … a přebývalo mezi námi … (J 1,14)

Ježíš nepřišel na příležitostnou návštěvu jako host, který opět brzy odejde.

On přišel, aby bydlel s námi. Nepřišel jako ten, který vykoná návštěvu z milosrdenství u nemocných a bídných a pak se zase obrátí ke svým dobrým poměrům.

Ježíš je náš Pán a ubytoval se u nás, přebývá mezi námi.

Takový je div Boží lásky. Bůh není jen nad námi, on je mezi námi. Když chtěl jeden anglický šlechtic dosvědčit svou sounáležitost s lidmi v brlozích, přestěhoval se k nim a bydlel mezi nimi. To učinil Ježíš.

I u tebe chce přebývat, ve tvém srdci, ve tvém domově.

  • … a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. (Ef 3,17–19)

8. ledna (Paprsky)

  • … stal se jedním z lidí … (Fp 2,7)

Pozoruhodný je vstup Pána Ježíše do života člověka. Božské nás může vší svou slávou polekat. Starozákonní věřící se báli, že zahynou, když spatřili Boha v jeho slávě. Z proroků je to jen Jeremjáš, který, jak se zdá, se odvážil mluvit s Bohem důvěrněji. Bůh byl pro praotce nade všechno lidské vyvýšený.

Když přišel Ježíš, přišel v podobě člověka, zaujal místo u našeho stolu, jedl náš chléb a nesl naše těžkosti. 

Podobný člověku tě potkává i dnes. Právě tam, kde jsi, chce být i on. Důvěřuj mu!

  • … že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. (Ef 2,12–18)

7. ledna (Paprsky)

  • Já jsem přišel na svět jako světlo (J 12,46)

Světlo hřeje. Zima prchá, led taje pod jeho mocí.

Tak působí blízkost Ježíšova. Chlad našeho myšlení ustupuje, naše ledovatost se rozpouští. Světlo Ježíšovo vytváří jinou teplotu.

Jedna dívka ležela nemocná a naříkala na všechno a na všechny. Nic jí nebylo vhod. Naučila se však znát Ježíše a tu se vše změnilo. Stala se vděčnou a laskavou a dívala se na ty, kdo jí posluhovali, jako na nejlepší lidi. Roztála. Chlad zmizel. A příčinou byl Ježíš. Tak působí. On hřeje.

Zakusil jsi něco z toho? Co se v tomto případě stalo s tebou?

  • Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! (2K 5,14–17)

6. ledna (Paprsky)

  • ... přišel na svět jako světlo … (J 12,46)

Světlo svítí. Rozptyluje tmu a dává jasno. Ukazuje nám, kde se nacházíme a jaké je naše prostředí. Tak působí Ježíšova osoba i jeho slovo. Ježíš osvětluje nás, Boha i naše spolubližní. Nikdo nám nemůže dát větší poznání v těchto věcech. Evangelia otvírají hluboké vědomí o Bohu i o lidech. V Ježíšově světle spatřujeme správné cesty. Není třeba bloudit. Po staletí svítilo světlo a mnozí v tomto světle kráčeli. A toto světlo dosud svítí. Jsi veden tímto světlem? Žiješ v jeho pravdivosti?

  • Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. (2K 4,3–6)

5. ledna (Paprsky)

  • Spatřili jsme … (J 1,14)

Říká se, že před Thorvaldsenovou sochou Krista v Kodani lze mít pocit, jako by toto umělecké dílo bylo přechváleno. Zdá se, že zde není ta plnost výrazu, jakou jsme očekávali.

Avšak tento dojem může být jen osobní. Je třeba přistoupit blíž, než se obyčejně děje, sklonit se a pohledět ve tvář Mistrovu, abychom viděli něco z jeho krásy.

To může mít symbolický význam. Chceme-li skutečně poznat Ježíše, je nám třeba se v pokoře přiblížit. Pak teprve spatříme náležitě, tu se nám ukáže, jaký skutečně je. Přejít od uměleckého hlediska k osobnímu poznání.

Co ti překáží vidět Ježíše?

  • První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘.Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“ (Jan 20,1–18)

4. ledna (Paprsky)

  • … spatřili jsme jeho slávu … (J 1,14)

Tři věci jsou člověku slavné: Moc, genius, láska.

Jaká je sláva krále, vojevůdce nebo boháče! Být jmenován v řadě mocných a vidět tisíce sklánět se k svým rozkazům! Anebo mít slávu genia! Budit podiv uměním, ostrostí myšlení, mít schopnost vidět nové rysy, otevírat brány nových světů. Jaká sláva!

A přece je láska větší, ba největší. Tuto slávu měl Ježíš Kristus. On, který byl trpělivý, laskavý, který nezáviděl, ani se nevychloubal, nehledal svůj prospěch … 

Viděl jsi tuto slávu? Hledáš ji?

  • Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. (1K 13,1–7)

3. ledna (Paprsky)

  • Poznáváme podle toho … (1J 4,13)

Rozhodné svědectví o Bohu máme v Ježíši Kristu.

Co víme o Bohu, víme především skrze Ježíše Krista. Nikdo nám lépe Boha nezjevil než on, sám blesk Boží slávy a obraz jeho osoby, „neboť se zalíbilo Otci, aby v něm všecka plnost přebývala.“

Ježíš je měřítkem naší známosti o Bohu. „Neboť všichni proroci i zákon až do Jana prorokovali o něm.“

V Ježíši stojí Boží slunce nejvýše. Jím se dovršuje Boží zjevení. Vše, co bylo před ním řečeno nebo myšleno o Bohu, je soustředěno v něm.

Ke komu půjdeme, když ne ke Kristu? Je předmětem tvé víry?

  • V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Říkám to proto, aby vás nikdo neoklamal líbivými řečmi. I když nejsem mezi vámi přítomen, přece jsem duchem s vámi a raduji se, když vidím vaši kázeň a pevnost vaší víry v Krista. Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. V něm je přece vtělena všechna plnost božství; v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil. (Ko 2,3–10)

2. ledna (Paprsky)

  • On si zamiloval nás … (1J 4,10)

Bůh učinil první kroky k našemu spasení, nikoliv my sami.

Od věčnosti myslil na nás. To je znak jeho bytosti. „Vyvolil nás před ustanovením světa.“ „Ve své lásce nás předurčil.“ „Ve své lásce –“ to je vnitřní vidění víry.

Nejsme to my, kteří jsme začali hledat Boha, ale Bůh začal hledat nás. Život víry na světě nevychází z hnutí zdola vzhůru, ale shůry dolů. Bůh hledá nás. Hledá nás v našem myšlení, přistupuje k nám v probuzeném svědomí, blíží se k nám ve Slovu pravdy. V celém našem životě je nám blízko.

Víš o tom? Jakým způsobem to přijímáš?

  • Dal jsem odpověď těm, kdo se neptali, dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali. Řekl jsem: „Hle, tady jsem, jsem tady“, pronárodu, který nevzýval mé jméno. Po celé dny vztahoval jsem ruce k lidu svéhlavému, k těm, kdo chodí po nedobré cestě, za vlastními úmysly. Je to lid, jenž neustále do očí mě dráždí: Obětují v zahradách, na cihlách kadidlo pálí, 4  vysedávají v hrobech, nocují v tajemných skrýších, jedí maso z vepřů a ve svých nádobách mají polévku ze závadných věcí. (Iz 65,1–4)

1. ledna (Paprsky)

  • Neboť tak miloval Bůh svět … (J 3,16)

Pevným základem života je Boží láska. Tento základ se osvědčuje rok po roce. Pokolení za pokolením to znova zakouší. Bůh miloval, miluje a bude milovat totéž nezlomnou láskou.

Ani naše proměny nebo nestálost nemohou zmařit Boží lásku. Ať my jej milujeme či nikoliv, on zůstává tentýž.

Boží láska není podmíněna námi, vychází z Boha samého. Miluje, protože láska je podstatou jeho bytosti. Nemůže jinak a nechce jinak. Nepotřebuje, aby mu někdo radil, nepotřebuje něčí lásku, jako my, abychom mohli milovat. To je Boží vítězství.

Spočíváš na tomto základě? Potřebuješ to! Stavíš na této skále? Čiň tak v nastávajícím roce!

  • Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1J 4,7–10)