Toto zaslíbení je samo o sobě obzvlášť důrazné. V řečtině má pět záporů, z nichž každý definitivně vylučuje možnost, že by Pán někdy opustil někoho ze svého lidu takovým způsobem, že by se dotyčný mohl oprávněně cítit opuštěn svým Bohem. Tento neocenitelný verš Písma nám nezaslibuje zproštění soužení, ale zaručuje nám ochranu před opuštěním.
Nesmírný přepych, rozmařilost, požitkářství, uctívání mamonu a modlářství módy a zábava jsou smutnými znaky naší doby. Dochází při všem našem vnějším předvádění náboženství k úměrnému nárůstu vnitřní reality? Projevuje se při všem tom obrovském nárůstu vnějšího křesťanství odpovídajícím způsobem růst živé zbožnosti? Je mezi věřícími v našich sborech více víry, pokání a svatosti? Je více zachraňující víry, bez níž se nelze líbit Bohu, více pokání ke spasení, bez něhož člověk musí zahynout, a více svatosti, bez níž nikdo neuvidí Pána? Poznáváme více našeho Pána Ježíše Krista, věříme mu, milujeme ho a posloucháme?
Potěšení z hříchu jsou tak krátká a tak neuspokojivá, že o nich rozumná bytost nemůže ani na okamžik uvažovat jako o dostatečném důvodu pro to, aby ztratila svou nesmrtelnou duši. Vynahradí několik hodin bláznovství, hazardních her, pití nebo nemravnosti věčný oheň? Opravdu stojí chvilkové oddání se nízké vášni za to, aby člověk snášel plameny, které nikdy neuhasnou, aby věčně marně sténal kvůli kapce vody, aby ho trápil nikdy neumírající červ, aby byl navždy vyloučen z nebe, aby byl věčně proklet Bohem?
Když apoštol Pavel stál v Aténách uprostřed areopagu, a měl tu před sebou mudrce, řečníky, advokáty, radní a jiné pány, a roznícen v Duchu, spustil: „Muži aténští, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví …“ atd. – ano, to byla práce. A když ho tam v Lystře pokládali za Boha a už vedli býky s věnci před bránu, aby mu obětovali, a on roztrhne svůj oděv a křičí: „Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy. Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu …“ atd. – ano, to byla také práce.
Toto zaslíbení se podle kontextu vztahuje na velmi souženého spravedlivého člověka: „Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí.“ Může utrpět rány na kůži a na těle, ale žádná velká újma mu nebude způsobena. „Ani jedna kost mu nebude zlomena.“
Nejtrpčí zkušeností většiny věřících je přítomnost a moc hříchu. Touží procházet tímto špinavým světem s čistým srdcem a v neposkvrněném rouchu. Když však chtějí konat dobro, všude se objeví zlo. Souhlasí s Božím zákonem, že je dobrý, schvalují ho, dokonce v něm mají zalíbení, snaží se ho dodržovat, ale přesto všechno se zdá, že jsou při jeho plnění stejně bezmocní jako člověk, jehož mozek byl zasažen ochrnutím, takže nemůže ani normálně chodit. Jaké řeky slaných slz padaly na otevřené stránky žalmu pokání (Ž 51,1–19) prolité těmi, kdo jej ze srdce dokázali opakovat do posledního slova!
Zaopatření na každý den je to jediné, co člověk skutečně potřebuje. Nepotřebujeme zaopatření na zítřek, neboť tento den ještě nenastal a jeho potřeby se ještě nenarodily. Žízeň, kterou můžeme trpět v červnu, není třeba hasit v únoru, neboť ji ještě nepociťujeme. Budeme-li mít dostatek na každý den, jak dny přicházejí, nikdy nepoznáme nedostatek. Jenom to, co máme pro daný den, je vše, z čeho se můžeme těšit.
Tuto základní proměnu v lidské mysli naznačuje Písmo svaté různými slovy. Jednou ji nazývá „zármutek podle Boží vůle, který působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat“, po druhé mluví o „srdci zkroušeném a zdeptaném“ a jinde nazývá tento stav „zemřením hříchu“, nebo „pohřbením s Kristem“ atd.
Člověk, kterému Bůh dal milost bezúhonného života, žije v dokonalém bezpečí. Bydlí na výšinách, nad světem, mimo dosah nepřítele a blízko nebe. Má vynikající cíle a motivy a nalézá velké potěšení a blízké společenství. Raduje se na vrcholcích věčné lásky, kde má svůj příbytek.
Dneska se zaměříme jenom na dva verše textu 1Pa 22,9–10 a ukážeme si na nich pět věcí, které se týkají zaslíbeného syna, pomazaného (= mesiáš = Kristus), krále, Zachránce. Máme před sebou zaslíbení, které bylo dané Davidovi, ale uvidíme, že všechno, co čem je tu řeč, bylo v Božím plánu od věčnosti a Bůh to krok za krokem zjevoval od samotného počátku.
Svědomí je schopnost duše, která nám umožňuje vnímat jednání z hlediska dobra a zla, vnitřní princip, který rozhoduje o zákonnosti či nezákonnosti našich tužeb a činů. Svědomí bylo dobře označeno jako smysl pro morálku, protože odpovídá těm tělesným schopnostem, díky nimž máme spojení s vnějším světem, totiž pěti smyslům: zraku, sluchu, hmatu, chuti a čichu. Člověk má etický instinkt, schopnost nebo morální citlivost, která ho informuje a působí na něj.
Kniha Leviticus má svůj název z řeckého (a násl. latinského) slova leviticos, což znamená patřící levitům, nebo týkající se levitů. Je to velmi zajímavé, protože o levitech jako o zvláštní skupině se v této knize mluví jenom ve dvou verších (Lv 25,32-33). Většinu obsahu knihy tvoří řády a nařízení, které mají co do činění s kněžími, tedy s Áronem a jeho syny, potomky. I oni byli z kmene Lévi, takže to byli lévijci, ale byli zvláštní skupinou, oddělenou pro přímou službu Bohu – jenom oni mohli přinášet oběti a vstupovat do svatyně.
