Toto je slib slibů. Je základem našeho duchovního života. Spasení přichází skrze pohled na toho, který je "spravedlivý Bůh a Spasitel". Jak je to jednoduché nasměrování! "Pohleďte na mě." Jak rozumný je to požadavek! Stvoření by jistě mělo hledět na Stvořitele. Dost dlouho jsme hledali jinde; je načase, abychom hleděli pouze na toho, který nás povzbuzuje k očekávání a slibuje, že nám dá svou spásu.
Nenaučíš se jí, neporozumíš jí, neobsáhneš a nevystihneš ji, ale poznáš ji. Jako sladkost medu, jako vůni nejlíbeznějších květin, jako nejchutnější pokrm, když jsi hodně hladový a jako čerstvou vodu, když jsi žíznivý, tak jistě ji okusíš a poznáš. Ty se snad ptáš: A která je to tedy ta pravda, o kterou tu jde? Povím ti ji, ale spolu ti pravím, že na tak dlouho, pokud ji neokusíš a nepoznáš, i ona ti bude jen učením a řečí.
Dr. William Barcley je profesorem Nového Zákona. Před příchodem do RTS (Reformed Theological Seminary) učil sedmnáct let na Gordon College, kde se věnoval širokému spektru předmětů. Především se ale zabývá Pavlovými epištolami. Také pořádá kurzy řečtiny, hebrejštiny, exegeze, hermeneutiky, apologetiky a biblické etiky.
Čas: přibližně 20 hod
Člověk poznává, chce a miluje a tím prvním, co lze poznat, chtít a milovat, je všemohoucí Bůh. Proto má člověk na prvním místě a především poznávat a chtít Boha a jeho samotného nade všechno milovat.
Ježíš žije! Jeho lid může rozptýlit své obavy, neboť Všemohoucí kráčí po vlnách! Smyslům se někdy může zdát, že je to jinak, že náhoda a shoda okolností mohou řídit lidské úděly, ale není tomu tak! „Hospodinův hlas burácí nad vodami.“ On sedí u kormidla a řídí bouří zmítanou bárku – a řídí ji dobře.
Jak moudré zaslíbení! Vždy máme prosit ve jménu Ježíše. Zatímco nás to povzbuzuje, jemu to také slouží ke cti. Je to neustálá prosba. Občas se zastíní všechny ostatní prosby, zvláště takové, které by pramenily z našeho vlastního vztahu k Bohu nebo z naší zkušenosti s jeho milostí.
Tu svobodu nám vydobyl Kristus (Ga 5,1). A nejenom, že jsme byli vysvobozeni, byli jsme ke svobodě povoláni. Ježíš Kristus za nás svou obětí na kříži zaplatil cenu a vykoupil nás z otroctví. Naším pánem už není ďábel, jehož jsme všichni vědomě nebo ještě více nevědomě poslouchali, ale máme nového Pána, který za nás zaplatil. Byli jsme otroci hříchu, byli jsme pod soudem Adamova pádu.
Pravdy Bible je třeba uvádět do života. Čteme-li blahoslavenství, máme se porovnávat s Božími požadavky a snažit se jim přizpůsobit. Pokud narazíme na verš, který kárá nějaký náš zvyk nebo hřích, máme okamžitě provést potřebnou změnu.
Křesťané jsou většinou mírumilovní a zákony dodržující lidé. Je to tak správně, protože Bible nám říká, že máme ctít vládní autority, které jsou Božími služebníky a mají nám sloužit k prospěchu. Ale příkaz „ctít“ ty, kdo mají nad námi moc, nikdy neznamenal bezvýhradnou poslušnost a absolutní loajalitu vůči tomu, kdo je zrovna v čele.
Teprve když se těšíme ze smluvních požehnání a vidíme, že náš Pán Ježíš kvůli nám vyrostl jako výhonek slávy, dojdeme k jasnému poznání Boží přízně vůči nám. Ne ze zákona, ale z milosti poznáváme, že jsme Hospodinův lid. Vždy obracejme svůj zrak směrem ke svobodné milosti. Ujištění o víře nemůže nikdy přijít skrze skutky zákona.
Přestože konkrétním důvodem pro sepsání Frankfurtské deklarace byla opatření proti covidu, nejde v ní primárně o tato opatření, ale o základní duchovní důvody, které vedly státy k tak masivnímu porušování ústavou zaručených práv a svobod svých občanů.
Frankfurtská deklarace se snaží těmto hrozbám čelit nadčasovými pravdami Božího slova, a to prostřednictvím prohlášení a odmítnutí odvozených z biblických principů. V tomto článku bych rád stručně ukázal, jak jsou výroky obsažené ve Frankfurtské deklaraci aktuální pro naši dobu.
Kristus jedním slovem žil pro opravdového křesťana. Kristus za něj zemřel. Kristus za něj sestoupil do hrobu. Kristus kvůli němu vstal z mrtvých. Kristus za něj vystoupil vzhůru a vstoupil do nebe, aby se přimlouval za jeho duši. Kristus učinil vše, zaplatil vše, vytrpěl vše, co bylo třeba pro jeho vykoupení. Odtud pramení ospravedlnění pravého křesťana – odtud jeho pokoj. Sám v sobě nemá nic, ale v Kristu má vše, co jeho duše může potřebovat (Ko 2,3; 3,11).
