Co je dobré?

Co je dobré?

V úvodním článku této série (Vynášejte na světlo skutky temnoty), která se zabývá současnou krizí spojenou s koronavirem, jsme si ukázali, že jednou z věcí, které křesťané mají dělat, je vynášet na světlo skutky temnoty (Ef 5,11). Týká se to na prvním místě nás samotných, na druhém místě místní církve, a následně to pokračuje do světa, v němž žijeme. To je jeden ze způsobů, jak mají křesťané být světlem a solí světa. V dalším článku (Jak bychom měli rozlišovat) jsme se vrátili k základnímu principu, na němž jako křesťané musíme stavět – a to je reformační princip sola scriptura. Všechno má být měřeno ve světle jasného učení Božího slova a Boží slovo je finální autoritou našeho rozlišování, a je také měřítkem, podle něhož budeme označovat skutky temnoty. Potom jsme se věnovali několika příkladům za současné situace, které máme takto označit – (likvidační) omezení společných bohoslužeb, zákaz společného zpěvu, vzájemné zdravení podáním ruku (v biblickém příkazu „svatým políbením“). To jsou věci, které nám vláda zakazuje, které však Bůh ve svém Slově přímo přikazuje.

V tomto článku se podíváme na několik dalších příkladů a ukážeme si ještě další způsoby, jak můžeme rozlišit skutky temnoty od skutků světla. Minule jsme se zaměřili na příklady, které se týkají církve nebo křesťanů. Nyní se podíváme na příklady, které se týkají celé společnosti.

Skutky temnoty

Jedním ze zjevných příkladů skutků temnoty je zákaz práce. Nařízeními vlády byly uzavřeny nejrůznější provozovny a mnoha lidem, kteří pracují sami na sebe, bylo zakázáno dále pracovat. To je v přímém rozporu s tím, k čemu Bůh stvořil člověka. Bůh stvořil člověka a dal mu úkol, dal mu práci, postavil člověka do zahrady Edenu, aby ji obdělával a střežil (Gn 2,15). Po pádu tento mandát stále trvá. Protože je země prokletá, bude plodit trní a hloží a člověk se bude muset namáhat, aby získal svůj chléb (Gn 3,17–19). Ale stále je zodpovědností člověka, aby pracoval. Zcela zjevné to je z příkazu, který Bůh dal Izraeli na hoře Sinaj, ze známého čtvrtého přikázání, z něhož si křesťané často berou jenom tu část, která se týká odpočinku – ovšem čtvrté přikázání začíná slovy: „Šest dní budeš pracovat!“ Podobně Nový zákon vede křesťany k tomu, aby jejich chloubou bylo, že budou získávat obživu vlastníma rukama (1Te 4,11). Plošně zakázat lidem získávat obživu vlastníma rukama proto, aby se nenakazili virovým onemocněním, je zcela zjevně v přímém protikladu k tomu, co nám přikazuje Písmo.

Dalším skutkem, na který se podíváme, je zákaz navštěvování nemocných. Pán Ježíš ve svém podobenství o ovcích a kozlech výslovně zmiňuje navštěvování nemocných (Mt 25,34–40). Je to jeden ze skutků, který je charakteristický pro požehnané, jimž bylo od založení světa připraveno království (Mt 25,34). Nařízení vlády zakazuje navštěvovat nemocné a nedoporučuje navštěvovat ani zdravé (i když i to bylo svého času zakázané). Když dnes někdo onemocní a potřebuje lékařskou péči v nemocnici, není možné ho navštívit. I když bude umírat a možná se bude chtít rozloučit se svými blízkými, možná bude potřebovat slyšet evangelium, není možné ho navštívit – je to zakázané. Pán Ježíš šel za nemocnými – v Petrově domě uzdravil Petrovu tchyni trpící horečkou (Mk 1,30–31), vyhledal chromého u rybníka Bethesda (J 5). Učedníkům přikázal, aby vkládali ruce na nemocné a modlili se za ně (Mk 16,18), starším církve přikazuje, aby navštívili nemocné, když je zavolají (Jk 5,14). Když dnes někoho odvezou ve vážném stavu do nemocnice, nemůže se vidět ani se svou rodinou (pokud to nemocnice navzdory nařízení vlády nedovolí). To není jenom proti jasnému učení Písma, ale je to také nehumánní, neetické a nemorální.

Totéž bychom mohli napsat o posledním rozloučení se se zesnulými. Zatímco na fotbalový zápas Slávie s Leicesterem může udělit pan ministr výjimku, aby tam mohlo přijít tři sta diváků, pohřbu se může zúčastnit pouze patnáct lidí bez ohledu na velikost rodiny, bez ohledu na přátele nebo spolupracovníky. A ačkoliv Pán jednomu ze svých učedníků řekl, aby nechal mrtvé, ať pochovávají své mrtvé (Lk 9,60), neustanovil to jako obecné nařízení pro své učedníky, ale vede nás ve svém Slově k tomu, že je v pořádku se důstojně rozloučit s těmi, kteří nás opustili. Jak jinak označit takové nařízení, než jako skutek temnoty?

 To všechno jsou v podstatě jednoduché příklady biblického rozlišování – na jedné straně jsou zde věci nařízené Písmem (příp. zakázané) a na druhé straně věci, které nařizují nebo zakazují lidé. Pokud jsou tyto věci v opozici, křesťan se musí vždycky přiklonit na stranu poslušnosti Boha proti poslušnosti lidem. Vedle toho jsou tady ale také věci méně jasné, které nejsou jasně popsané v Písmu. Ani v takových případech nás Bůh nenechává na napospas na světu, ale dává nám další moudré principy, které máme použít k rozlišování. Podívejme se na tři jednoduché principy.

Další způsoby rozlišování

První z nich přímo souvisí s rozlišováním. Písmo nám říká, abychom „všechno zkoumali, a dobrého se drželi“ (1Te 5,21). Co je ale dobré? Dobré je to, co Bůh označuje za dobré a špatné je to, co Bůh označuje za špatné. Což jinými slovy znamená, že znovu musíme jít do Božího slova, abychom zjistili, co je dobré. Není to o našich představách ani o našich touhách, není to ani o tom, co svět říká, že je dobré, ale o tom, co Bůh říká. Jedině Bůh je dobrý a jenom on nám může dát správnou odpověď na to, co je dobré. Takže si můžeme klást otázky jako např. zda je to či ono nařízení dobré pro Boha a jeho slávu, pro šíření evangelia, je dobré pro Boží lid, je dobré pro naše bližní?

Další princip souvisí s motivy, i když nejenom s nimi. Boží slovo nám říká, že „láska je naplněním zákona“ (Ř 13,10). Máme si tedy klást otázku, zda je naše jednání vedené láskou k Bohu a láskou k bližnímu a zda je projevem lásky. To opět znamená, že musíme jít do Bible a dívat se na to, jak se projevuje láska, co je láska. To není věc našich pocitů, ale je to o tom, co říká Bůh. Výše zmíněný verš je završením praktického vyučování o tom, jak se projevuje láska z Římanům 12–13. Jde o aplikaci evangelia, které Pavel rozebírá v prvních jedenácti kapitolách a aplikuje ho ve zbývajících kapitolách listu – nejdříve obecně a potom konkrétně do situace, která byla mezi křesťany v Římě (kap. 14–15). A dvanáctá kapitola, tedy vyučování o lásce, začíná tím, že máme sami sebe přinášet jako oběť Bohu a nemáme se přizpůsobovat tomuto světu (Ř 12,1–2). Jestli chceme rozumět tomu, co znamená jednat v souladu s Boží láskou, musíme se dívat na to, jak Bůh miluje, a co popisuje jako projev lásky – vztáhněte to na výše uvedené příklady vládních nařízení a hned budou mnohem jasnější a srozumitelnější.

Poslední princip, který chci zmínit, používá Pán Ježíš, když mluví o falešných prorocích. Ale dá se zobecnit a aplikovat na rozlišování v různých oblastech našeho života. Jedná se o ovoce – jaké ovoce to přináší? Na ovoce se můžeme podívat z mnoha úhlů pohledu. Písmo mluví o ovoci Ducha svatého (láska, radost, pokoj … – viz Ga 5,22–23), které má být vidět na životech věřících. Ale i když jde o dění ve společnosti, můžeme ho podrobit tomuto zkoumání – přináší a podporuje lásku nebo spíš vede ke strachu (což je biblický protiklad lásky), vede k radosti nebo zármutku, přináší to pokoj nebo neklid … Jiný úhel pohledu může směřovat k tomu, zda to vede ke spravedlnosti a k pravdě – i to je ovoce. Je vyzdvihovaná spravedlnost a právo (v biblickém slova smyslu) nebo dochází k nespravedlnosti a k bezpráví? Staví se na pravdě nebo je pravda překrucovaná a zatemňovaná?

Jak s tím naložíme?

Když budeme zkoumat vládní nařízení tímto způsobem, bude hned mnoho věcí jasnějších. Potom bude mnohem jednodušší odpovědět i na těžší otázky, jako např. zda se má církev řídit takovými věcmi? Skutečně se má církev bezpodmínečně podřizovat každému vládnímu nařízení?

V dalším článku se na tyto otázky podíváme trochu blíže, zejména potom na frázi, že můžeme neposlechnout vládní nařízení jenom v případě, že nám zakazuje kázat evangelium.

 

Další články této série:

Vynášejte na světlo skutky temnoty

Jak bychom měli rozlišovat

Co je dobré?

Kde je hranice podřízenosti autoritám?

Kde je hranice podřízenosti autoritám? II. 

Přidat komentář