Nikájský koncil – spor o iótu

Hlavním důvodem, proč císař Konstantin svolal v roce 325 biskupy z celé římské říše do Nikáji, byl spor mezi Ariem a Alexandrem. Alexandr byl od roku 313 do své smrti biskupem v Alexandrii. Jeho předchůdce, Achillas, umožnil knězi Ariovi vrátit se na své místo v Alexandrii. Samotný spor začal, když Alexandr v jednom ze svých kázání někdy v roce 318 zdůraznil jednotu osob v Trojici, což Arius označil za herezi. Řada biskupů zvláště na východě říše se přiklonila na stranu Aria, který zdůrazňoval hierarchii osob Boží trojice a Otce jako jediného pravého Boha. Tvrdil, že „jestliže Otec zplodil Syna, pak ten, který byl zplozen, měl počátek bytí, a z toho je zřejmé, že byl čas, kdy Syn nebyl. Z toho tedy nutně vyplývá, že on [Syn] měl svou podstatu z ničeho.“ 

Nikájský koncil měl znesvářené strany usmířit. Diskutovalo se o různých možnostech a způsobech vyjádření vztahu osob v Boží trojici a jeden z návrhů, který padl, bylo použít výraz „homoiousios“, což znamená podobné podstaty nebo přirozenosti. Proti tomu se ostře stavěl Alexandr a spolu s ním také alexandrijský diákon a zanedlouho též nástupce Alexandra Athanasius. Domnívali se, že toto vyjádření by umožnilo ariánům dál vyučovat svoji herezi, přičemž by současně byli kryti tímto nejasným vyjádřením ortodoxního učení. 

Nakonec to byl císař Konstantin, který navrhl jiné slovo, velmi podobné tomu předchozímu, přesto však svým významem naprosto jednoznačné – „homoousios“ (není v něm prostřední „i“, řec. ióta), které znamená stejné podstaty nebo přirozenosti. Toto vyjádření bylo nakonec koncilem (kromě asi tří osob) přijato. Nakonec bylo zformulováno vyznání víry, které bylo vyhlášeno za pravověrné s tím, že kdokoliv by toto vyznání víry nepřijímal, budiž anathema, proklet. 

Celou ariánskou kontroverzi to samozřejmě nevyřešilo. Spor se táhl ještě desítky let. Hlavním obhájcem křesťanské ortodoxie se stal mladý Athanasius, který v postavení alexandrijského biskupa věnoval obhajobě trojičního učení a rovnosti osob celý svůj život. Nemohl však zabránit rozšíření ariánství na západ říše a za její hranice, kde se učení o Synu, který má svůj počátek, ujalo hlavně mezi germánskými kmeny – dokud nebylo někdy v sedmém či osmém století vymýceno. 

K jeho úplné porážce samozřejmě nedošlo nikdy. Dodnes zde máme například Svědky Jehovovy, kteří tuto herezi zastávají a jiné jim podobné skupiny. Aránské učení má celou řadu nuancí a i dnes se objevují učitelé, kteří svými možná jen nedomyšlenými výroky snižují Božství Pána Ježíše Krista. 

Učení o Trojici vetkli ve čtvrtém století definitivní podobu teologové z Kappadokie, tzv. kapadočtí otcové, Basil z Cesareje, Řehoř z Nyssy a Řehoře z Nazianzu. Církev se učením o Trojici zabývala znovu na tzv. druhém ekumenickém koncilu, který proběhl v roce 381 v Konstantinopoli (opět byl svolán císařem, Theodosiem I.). 

Také v průběhu dalších staletí se křesťané stále znovu snažili objasnit vztahy mezi Otcem, Synem a Duchem svatým, např. Augustin ve svém díle O Trojici (vyšlo v r. 2024 česky), nebo o jedenáct století později Jan Kalvín ve své finální podobě Institucí křesťanského náboženství, odkud je i následující citát: 

V žádném případě nesmíme připustit, že by mezi Otcem a Synem existovala antiteze, jako by se jméno Bůh mohlo vztahovat pouze na toho prvního. Je totiž jisté, že Bůh, který se zjevil Izajášovi, byl jediný pravý Bůh, a přesto Jan prohlašuje, že to byl Kristus (Iz 6; Jan 12,41). Ten, který Izajášovými ústy prohlásil, že má být Židům „kamenem úrazu“, byl jediný Bůh, a přesto Pavel prohlašuje, že to byl Kristus (Iz 8,14; Ř 9,33). Ten, který u Izajáše prohlašuje: „Přede mnou se skloní každé koleno“, je jediný Bůh; Pavel však znovu vysvětluje, že je to Kristus (Iz 45,23; Ř 14,11).

Jakkoliv nejsme schopni jednotu a trojjedinost Boha plně pochopit, musíme stále trvat na Kristově Božství a rovnosti osob Boží trojice. S Kristovým Božstvím totiž stojí a padá oběť, která usmířila Boží hněv, a tedy také naše spasení.