Kde je hranice podřízenosti autoritám?

Kde je hranice podřízenosti autoritám?

Ve svém předchozím článku (zde) k tomuto tématu jsem se zabýval otázkami, které nám měly pomoci porozumět vládním nařízením ve světle Písma. V tomto článku se chci zaměřit na to, co jsem v uplynulém roce slyšel hned několikrát – neposlechnout nařízení vlády je možné jenom tehdy, když vláda církvi zakazuje kázat evangelium. Ve všech ostatních případech je potřeba, aby se křesťané podřídili a přijali všechno, co jim vláda ukládá. Skutečně je to tak? Opravdu stanovuje Písmo tuto hranici?

V komentáři ke knize Skutků od Johna Stotta se můžeme dočíst, že „křesťané jsou voláni k tomu, aby byli svědomitými občany, a všeobecně vzato se podrobovali lidským autoritám. Ale pokud daná autorita zneužívá Bohem danou moc k tomu, aby přikazovala, co Bůh zakazuje, nebo zakazovala to, co Bůh přikazuje, pak je povinností křesťana neposlechnout lidskou autoritu a poslechnout Boha.“ (John Stott, Zápas mladé církve, Praha 1999, s. 115–116).

Ve světle toho, co se děje s církví v posledním roce to vypadá, že Stottova slova obecně platila do konce roku 2019, ale nejpozději od března roku 2020 už neplatí. Když dnes stát přikáže křesťanům, že se nemají shromažďovat, křesťané poslechnou. Když stát zakáže křesťanům uctívat Boha společným zpěvem, křesťané to poslechnou. Je opravdu na státu, aby určoval církvi, kolik lidí se může účastnit společného uctívání, kdo a kdy se může během bohoslužby postavit, zda se křesťané mohou pozdravit podáním ruky, jak mají slavit Památku Páně, jak mají křtít? Koho máme poslouchat? Máme se ve všem a bezvýhradně podřizovat vládním příkazům a nařízením? Neříká nám to Boží slovo v Římanům 13 a v 1. Petrově 2? Ano, oba texty mluví o podřízenosti vládním autoritám. Ale nejsou to jediné texty, které v Písmu máme. A ani jeden z těch textů nemluví o bezvýhradné poslušnosti vládním autoritám. Na tyto texty se podíváme v následujících článcích, dnes se podíváme na příklady z Písma a z historie, které velmi jasně ukazují, že zvěstování evangelia není tou hranicí, kterou Písmo stanovuje ohledně poslušnosti autoritám.

Příklady z Božího slova

V Božím slově najdeme docela dost textů, kde lidé z nějakých důvodů neposlouchají nařízení těch, kteří stojí v autoritě. Někdy jsou tyto důvody vysvětlené, jako když například porodní báby Šifra a Púa v Egyptě nezabíjely novorozené chlapce, jak jim to faraon přikázal, ale místo toho lhaly faraonovi, když říkaly, že „Hebrejky nejsou jako ženy egyptské; jsou plné života. Porodí dříve, než k nim porodní bába přijde“ (Ex 1,19). Dělaly to proto, že se bály Boha (Ex 1,17) a Bůh požehnal jejich domům. Tyto ženy se nechtěly dopouštět hříchu, takže i když jim faraon nařizoval zabíjet nově narozené chlapce, ony to nedělaly.

V jiných případech žádné vysvětlení nemáme a můžeme se jenom dohadovat, proč daná osoba neposlechla. Takovým příkladem může být Mordokaj, strýc Estery, která se stala ženou perského krále Achašveróše. Král povýšil Hamana nad všechny velmože v zemi a přikázal všem, kteří zasedali v královské bráně, aby „klekali a klaněli se před Hamanem … Ale Mordokaj neklekal a neklaněl se“ (Est 3,2). Jedinou Mordokajovou odpovědí bylo, že je Žid (Est 3,4), což nám moc nepomáhá, protože i mezi Židy bylo v pořádku prokazovat úctu výše postaveným lidem tím, že se jim klaněli (viz např. Jákobovi synové před svým bratrem Josefem – Gn 43,26.28, nebo Mefíbošet, který kleká a klaní se před Davidem – 2S 9,6).

Jiné to bylo v případě, kdy lidé byli nuceni poklonit se před modlou, což je hříchem. Nejznámější je příběh tří mládenců z knihy Daniel, kteří se odmítli poklonit soše krále Nebúkadnesara, i když jim hrozil trest smrti. Dokonce řekli králi, že mu ani nemusí své jednání vysvětlovat! A dodali:

  • Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme. (Da 3,17-18)

V knize Daniel najdeme i další dva příklady toho, kdy někdo vzdoruje autoritě. Prvním je Danielovo odmítnutí jíst lahůdky z královského stolu (Da 1,8-16). Existují mnohé teorie, jimiž se lidé snaží vysvětlit, o co šlo, nicméně samotný text říká pouze to, že pro Danielovo svědomí bylo nepřijatelné jíst královské lahůdky a pít víno z královského stolu, takže to odmítl. A Bůh mu otevřel dveře a dal mu dojít slitování, přestože odmítl královské nařízení.

Druhým příkladem je nejznámější příběh knihy Daniel – Daniel ve lví jámě. Král zakázal všem lidem modlit se ke komukoliv jinému, kromě něj samotného.

  • Když se Daniel dověděl, že byl podepsán přípis, vešel do svého domu, kde měl v horní pokoji otevřená okna směrem k Jeruzalému. Třikrát za den klekal na kolena, modlil se a vzdával čest svému Bohu, jako to činíval dříve. (Da 6,11)

Ubohý Daniel! Copak nemohl vydržet měsíc bez modlitby? Dnešní křesťané by mu mohli být vzorem – vydrží bez společného shromáždění i rok! Nemohl se modlit potichu? Vlk by se nažral a koza by zůstala celá! Daniel jednal, jak bylo jeho zvykem bez ohledu na zákon, který mu toto jednání zakazoval. A Bůh se mocným a zázračným způsobem zastal svého služebníka.

Dalším případem neuposlechnutí autority může být jednání Elijášovo, když ho král chtěl nechat předvést. Místo pokorné poslušnosti seslal Elijáš na dvě skupiny vojáků oheň z nebe, který je pohltil. Teprve se třetí skupinou šel za králem – a to jenom proto, že k němu promluvil Hospodinův anděl, který mu řekl, aby se nebál (2Kr 2,9-15).

A co třeba královna Ester, která navzdory jasnému královskému zákonu, vstoupila do vnitřního nádvoří ke králi – pokud by jí král nedal milost, musela by zemřít (Est 4,8-5,2). Nebo správce domu krále Achaba Obadjáš, který ukrýval sto Hospodinových proroků, které se královna Jezábel rozhodla vyhladit (1K 18,4). Ani mágové z východu, kteří se přišli poklonit nové narozenému králi, se nevrátili do Jeruzaléma, aby oznámili Herodovi, kde ho najde. Pavel se neřídil příkazem místodržitele krále Arety, ale nechal se tajně spustit v koši z hradeb, aby unikl (2K 11,32-33). A mohli bychom pokračovat řadou dalších příkladů.

Příklady z historie i současnosti

V roce 1662 anglický parlament vydal zákon o jednotné bohoslužbě (The Act of Uniformity). Zákon předepisoval, že veřejné modlitby, vysluhování Památky Páně a další řády se mají v každé církvi provádět podle toho, jak je to předepsané v Knize modliteb, kterou se řídí anglikánská církev. V reakci na to více než dva tisíce kazatelů vystoupilo z anglikánské církve, protože odmítli slíbit, že se budou řídit tímto zákonem. Zákon se vztahoval na všechny církve, nejenom anglikánskou, takže se mnozí kazatelé, jako např. John Bunyan, dostali do vězení, protože se odmítli podřídit tomuto zákonu, ale dále kázali ve svých sborech. Lidé jako Bunyan mohli udělat dvě věci – buď slíbit, že nebudou kázat, což udělat nemohli, nebo přijmout předepsanou liturgii, což také udělat nemohli. Možná dnes kroutíme hlavou nad jejich úzkoprsostí, ale jasné učení Božího slova jim nedovolovalo přijmout ani jednu z těchto podmínek.

V našich zemích v době rekatolizace bylo hrdelním zločinem vyznávat jiné náboženství, než římský katolicismus, vlastnit zakázané (tj. evangelické) knihy nebo Bibli, scházet se ostatními lidmi k biblickému vzdělávání. A přece byli mnozí ochotní riskovat své životy a tajně četli pašované knihy, scházeli se po nocích v lesích, stodolách nebo kůlnách a uctívali Pána Ježíše Krista navzdory krutým trestům, které je čekaly v případě vyzrazení.

V komunistické Číně existuje církev, která je podřízena státu a je kontrolována státem – jde o tzv. Hnutí trojí soběstačnosti. A je řada opravdových křesťanů, kteří jsou součástí této státní církve. Vedle toho existuje mnoho církví, které nejsou součástí tohoto Hnutí. Z hlediska čínských zákonů jsou tyto církve nelegální. A jako takové jsou pronásledované. Přesto se nechtějí připojit ke státní církvi, protože to vnímají jako kompromis se světem a odklonění se od jasného učení Božího slova.

V knize „Smělý jak beránek“ (vydal Hlas mučedníků v r. 1999) je popsán životní příběh v té době ještě žijícího čínského pastora Samuela Lamba (1924-2013), který kvůli své víře strávil dvacet let v komunistickém žaláři. Potom, co byl propuštěn, znovu kázal Boží slovo. Znovu a znovu mu státní policie zakazovala kázat, dělala razie v jeho domě, který sloužil také jako modlitebna církve. Vyhrožovali křesťanům z jeho sboru a varovali je před chozením do toho sboru. Po jedné takové razii, zatčení, výsleších a propuštění se Samuel vracel domů a na ulici před svým domem viděl skupinu křesťanů z jejich sboru, jak čtou ceduli na dveřích. Stálo na ní: Stát se mnohokrát snažil převychovat Samuela Lamba, ale on na to nereagoval. Protože odmítl spolupracovat, všechna setkání v této budově jsou napříště zrušena. Vstup kohokoliv za tímto účelem je zakázán a je trestný. Měli křesťané poslechnout? Měli se podřídit autoritě? Měli se stát součástí státní církve, aby si zjednodušili život? Samuel Lamb řekl svým bratrům a sestrám: „Budeme důvěřovat Pánu. Jsme v jeho rukách. Vzpomeňte si, co říká Písmo: Na stříbro kelímek, na zlato pec…“ Členové sboru přes vyhrožování policie ignorovali zákaz a denně dál veřejně přicházeli a s nimi další, kteří hledali Pána.

Závěr

V případech z Písma i z historie, kdy se lidé vzepřeli světské autoritě, se jen výjimečně jedná přímo o zvěstování evangelia – v Písmu najdeme v podstatě jenom jeden případ v knize Skutků, ve čtvrté a páté kapitole. Ostatní případy jsou natolik různorodé, že dovedly církev k stanovení principu, který jsem v citaci Johna Stotta uvedl na začátku: Pokud daná autorita zneužívá Bohem danou moc k tomu, aby přikazovala, co Bůh zakazuje, nebo zakazovala to, co Bůh přikazuje, pak je povinností křesťana neposlechnout lidskou autoritu a poslechnout Boha. Proto je pro mnoho křesťanů v Číně nepřijatelné stát se součástí státní církve. Proto se tajní evangelíci u nás raději vzdali majetku, mnohdy také rodiny a někdy dokonce života, než aby zapřeli svou víru nebo dobrovolně vydali evangelické knihy.  Poslušnost Bohu a jeho Slovu pro ně znamenala víc než toto. Musíme si klást otázku, zda hrozba onemocnění čínskou chřipkou je skutečně tak vážnou věcí, že kvůli ní je lepší opustit Boží slovo a řídit se nařízeními světa.

Boží slovo nevede křesťany ke vzpouře proti světským autoritám. Naopak, křesťané mají být těmi nejlepšími občany své země. Ale pokud je jejich světské autority vedou proti Božímu slovu, nemohou být svědectvím o Boží milosti, jestliže odsunou poslušnost Bohu na druhé místo za poslušnost lidem. Autor listu Židům připomínal křesťanům jejich odvahu i útrapy, kterým museli čelit krátce po svém obrácení:

  • Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených. Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé. Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. (Žd 10,32-35)

Kéž je nám Pán milostiv a dává nám odvahu stavět na Božím slově na prvním místě, mít první přikázání (milovat Boha) na prvním místě a druhé až na tom druhém.

 

 

Další články této série:

Vynášejte na světlo skutky temnoty

Jak bychom měli rozlišovat

Co je dobré?

Kde je hranice podřízenosti autoritám?

Kde je hranice podřízenosti autoritám? II. 

Přidat komentář