Volit nebo nevolit? Biblický přístup

Možná jste už slyšeli tragický příběh, jehož hlavními postavami jsou Každý, Někdo, Kdokoliv a Nikdo. Často se vypráví takto:

Každý byl přesvědčen, že to Někdo udělá. Mohl to udělat Kdokoli, ale neudělal to Nikdo. Někdo se kvůli tomu naštval, protože to byla práce pro Každého. Každý si myslel, že by to mohl udělat Kdokoliv, ale Nikdo nepochopil, že to nebude dělat Každý. Skončilo to tak, že Každý obvinil Někoho, když Nikdo neudělal to, co mohl udělat Kdokoli.

Americká církev se v takové situaci nachází dnes, kdy se blíží den voleb 2024. Poslední volební cykly nám připomínají, jak zoufale těsné mohou být volební rozdíly ve federálních volbách, kdy několik tisíc hlasů v klíčových volbách může ovlivnit průběh celých voleb. Přesto právě v tomto kontextu se odhaduje, že 41 milionů evangelikálů (zhruba polovina evangelikální populace USA) plánuje neúčastnit se voleb, které se podle všeho zapíší jako jedno z nejpamátnějších, nejdůslednějších a také nejvíce bezprecedentních prezidentských klání v relativně krátké historii naší republiky. 

To vše vyvolává zásadní otázku: jaký má být postoj křesťana k občanské vládě? Vypůjčím si z úvah Richarda Niebuhra o kultuře – je křesťanský postoj v opozici vůči vládě a politice? Stojí křesťan a stát ve své podstatě proti sobě v paradoxním dualismu? Proměňuje křesťanství politiku prostřednictvím působení evangelia? Nachází se křesťan nad vládou, bojuje s kulturou a prosazuje Kristovu nadvládu? Nebo snad má být křesťan zcela pohlcen politikou a přizpůsobit se jí tak, aby Boží království našlo svůj výraz v politice a společenském pokroku? Tyto otázky neodhalují pouze naši politickou teologii, ale také ukazují vrcholy naší antropologie (učení o člověku), soteriologie (učení o spáse) a eschatologie (učení o posledních věcech). 

Římanům 13,1–7 je klasickým místem (locus classicus) novozákonního učení o státu. Apoštol Pavel v něm nabádá křesťany žijící v srdci říše, aby se pokorně podřídili i pohanské občanské vládě. Tento jednoduchý pokyn, který moderní čtenáři zvyklí na všeobecný občanský mír a vládu práva snadno přijmou za samozřejmost, byl pro prvotní církev klíčový. Koneckonců Kristus byl vzkříšen a usedl na nebeský trůn s veškerou vesmírnou autoritou (Mt 28,18; Ef 1,20–21); z toho lze logicky vyvodit, že věřící, sjednocený s Kristem, již nepodléhá žádné nevěřící lidské hierarchii. Písmo však učí výslovně opak. Máme být podřízeni vládcům (Ř 13,1; srov. Tt 3,1; 1Pt 2,13), přičemž si uvědomujeme, že jejich autoritativní postavení je svrchovaně ustanoveno Bohem (Ř 13,2; srov. J 19,11). Nová smlouva spíše než aby politický řád svrhla, legitimizuje ho a důstojně ho posiluje. Jak pronesl král David: „Kdo člověku vládne spravedlivě, ten, kdo vládne v Boží bázni, je jak jitřní světlo při východu slunce“ (2S 23,3b–4a).

Když Pavel předkládá své stanovisko, vychází přitom z určitých předpokladů, které mají velký význam pro naši současnost. Občanský soudce je „služebník“ nebo „diakon“ (řecky diakonos) Boží (Ř 13,4). Jeho povinností je trestat špatné jednání a odměňovat to, co je dobré (v. 3), a to pro dobro těch, kterým vládne, včetně křesťanů (v. 4). Navíc je k tomuto účelu Božím „služebníkem“ (nebo „ sluhou“ – řecky leitúrgos; stejný kořen slova jako liturgie, znamenající svatou službu). Na rozdíl od cynické analýzy politiky je pro Pavla občanský soudce mnohem víc než jen důsledek pádu nebo prokletí života na východ od Edenu. Jednoduše řečeno, vládnoucí autority jsou těmi, za které se křesťané musí modlit, přimlouvat se za ně a děkovat za ně, aby církev Ježíše Krista mohla žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti (1Tm 2,1–2).

Historický kontext prvního století jen podtrhuje apoštolův postoj. Pavel žil a psal v době Danielovy hrozné čtvrté šelmy (Da 7,7) – říše, jejíž živoucí princip se pohyboval od neutrálního až po naprosté zlo, které vyvrcholilo v Neronově démonické despocii. Přesto se Pavel za těchto hrozivých okolností nebál využívat svých práv římského občana (Sk 25,11) a dokonce nabádal Filipské, občany Říma na základě jejich koloniálního postavení, aby vedli život hodný Kristova evangelia (Fp 1,27). Pavel se zjevně nenechal poskvrnit takovýmto stykem s padlým, rozbitým občanským systémem; spíše než aby se jím poskvrnil, usiloval zjevně o to, aby svou kněžskou svatost přenesl takříkajíc do běžné politické sféry.

Pavlův přístup k vládě je důležitý jako vzor pro všechny věřící. Je velkou ironií, že mnozí současní evangelikálové se k politice staví mnohem odtažitěji než apoštol, přestože náš systém ve Spojených státech je díky převaze křesťanského vlivu výrazně spravedlivější než ten římský (i když má své chyby). Přesto je těžké si představit Pavla jako někoho, kdo se od veřejného dění distancuje a je neangažovaný, jak by si to přála většina moderní církve. Zatímco Pavlova služba evangeliu měla přímý vliv na celá města, a to až do té míry, že došlo k hospodářským změnám (Sk 19,21–41), naším velkým cílem často bývá, abychom prostě byli ponecháni sami sobě.

Je třeba poznamenat, že někteří křesťané mají námitky proti politické účasti z důvodu svědomí. Takoví jedinci s oblibou používají vtip Charlese Spugeona: „Ze dvou zel si nevybírej žádné.“ Při pohledu na volební kandidátku, v níž jsou všichni v různé míře představiteli zkaženého nebo přímo protikladného biblického světonázoru, mají právě tito křesťané pocit, že nemohou dát svůj hlas ani těm politikům, kteří se mohou v některých ohledech jevit jako „lepší“. Křesťanský postoj k legitimním otázkám svědomí by měl být trpělivý a plný lásky. Cokoli, co Kristův následovník nemůže udělat ve víře – tedy s čistým svědomím, bez pochybností – je pro něj hříchem (Ř 14,23). Pokud je tedy svědomí nějakého bratra nebo sestry zraňováno spojením s určitým kandidátem nebo politickou institucí, měli bychom se vyvarovat nátlaku, který by ho nebo ji vyzýval k přestoupení.

Zároveň však také platí, že mnozí z těch, kteří se dnes zdržují politické účasti, tak nečiní kvůli citlivému, ale kvůli znecitlivělému svědomí. Namísto toho, aby se snažili (možná až příliš úzkostlivě) zůstat svatí a neposkvrnění světem, jsou tito lidé otupělí vůči mnohačetnému zlu, které je ve společnosti všudypřítomné. V těchto případech mohou duchovně znějící aforismy („Tento svět není domov“) sloužit jako chabá zástěrka hříšné apatie.

Písmo nám ani zdaleka nepředepisuje zbožnou lhostejnost, ale vyzývá nás k věrnému správcovství. Ježíšovo podobenství o hřivnách (Mt 25,14–30) je výstižnou připomínkou toho, že komu je mnoho dáno, od toho je mnoho požadováno. Klameme sami sebe tím, že se spoléháme na Boží milosrdenství, pokud si myslíme, že Pán očekává návratnost pouze té duchovní investice do našich životů, a nikoli také té milostivé investice do nás, pokud jde o svobody, kterým se těšíme jako američtí občané. Náš Pán od nás očekává, že přijmeme všechna jeho požehnání, včetně těch občanských, a budeme je kultivovat pro věčné i časné dobro našich bližních. Sílu jediného hlasovacího lístku v obrovských federálních volbách lze jistě přeceňovat, zvláště vzhledem k dnešním sporným okolnostem, ale neměli bychom podceňovat výsadu, kterou je uplatnění politického vlivu, jakkoli malého.

V roce 2024 bude ve federálních, státních a místních volbách ve hře nemalý počet duchovně významných témat: státem schvalované a financované obětování dětí, chemické a fyzické mrzačení nezletilých, naše imigrační krize a rasistické ideologie ve veřejném vzdělávání. Musíme se vyhnout apokalyptické rétorice nebo vyvolávání strachu, ale zároveň musíme být upřímní a uznat, že nikdy v americké historii se nám nesešlo najednou takové množství jedinečných ekonomických, sociálních a morálních krizí. Ať už se bude politický zápas v roce 2024 vyvíjet jakýmkoli směrem, je nepravděpodobné, že by se historie vlídně ohlížela na americkou církev, která rezignovala na svou prorockou úlohu na tomto bitevním poli, aby mohla zpovzdálí sledovat průběh kulturního konfliktu. V souladu s Písmem mají křesťané svatou povinnost spravovat svá občanská privilegia, a to nikoli tak, aby poskytovali krytí bezbožným politikům, ale aby svůj vliv využili pro dobro druhých. Chovejme se tedy v souladu s Pavlovou výzvou Filipským jako důstojní křesťanští občané. Jak poznamenal státník Edmund Burke: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic jen proto, že by mohl udělat příliš málo“.