Potom táhli dál. Na okolní města padl děs Boží; proto Jákobovy syny nepronásledovali. (Gn 35,5)
Bůh dává strach mezi pronárody, takže nechávají Jákoba na pokoji. Bůh tady jedná ve prospěch svého lidu a znovu tak potvrzuje své slovo, které dal Jákobovi, že ho bude chránit. Naplňuje své slovo, dovádí ho do praktických důsledků a zároveň naplňuje okolní města děsem. Padl na ně děs Boží, proto Jákobovy syny nepronásledovali. Bůh může skutečně použít i strašlivé věci k tomu, aby vzbudil mezi lidmi Boží bázeň. Ale nikdy to není důvod k tomu nebo výmluva pro to, abychom se hříšných věcí dopouštěli my sami. Bůh nás naopak vede k posvěcení. Proto se modleme za to, aby nám Pán dával lásku k jeho Slovu, aby nám dával touhu po něm, protože to nejsou samozřejmé věci, ale hrají důležitou roli v tom, jak budeme jeho Slovo přijímat.
Chci dnes odpoledne mluvit na velmi důležité téma křesťanského života, které je přece tak velice zanedbávané. Jak málo slyšíme poselství o tom, jak znát vůli Boží! Když Saul z Tarsu prožil obrácení, ptal se: „Pane, co chceš, abych činil?“ Ďábel se snaží oslepit naši mysl, abychom nepoznali Boží vůli, protože dobře ví, že nepoznáme plnost Ducha svatého, pokud nejsme ve středu Boží vůle.
České dějiny na prahu 17. století byly poznamenány hlubokým napětím, které brzy vyústilo v otevřený konflikt a tragické události pobělohorské doby. Jednou z nejvýraznějších osobností tehdejšího protestantského světa v Čechách byl kazatel, teolog a plodný spisovatel Havel Žalanský (známý též pod latinizovaným přízviskem Phaëthon), narozený roku 1567 v Žalanech u Teplic. Jeho životní dráha, literární odkaz i dramatický posmrtný osud věrně zrcadlí bouřlivou atmosféru pozdního českého humanismu.
Modlitba je jistě pozvednutím naší ponížené mysli k Bohu, vřelým a opravdovým rozhovorem našeho srdce s Bohem, v němž takto děkujeme za přijatá dobrodiní, atd. a také na budoucí časy si skrze Krista prostředníka žádáme jeho dobrodiní. Neboť modlitba je rozhovor věrného srdce s Bohem, v němž od něho buď pro sebe, nebo pro jiné žádáme něco dobrého, nebo prosíme za odvrácení zlého, či mu děkujeme za přijatá dobrodiní.
K výše uvedeným úvahám se vztahuje obsah tohoto čísla časopisu Soli Deo Gloria. Začíná u jednoho významného, i když dnes v podstatě neznámého, představitele české reformace, Havla Žalanského. Jeho jméno, stejně jako jména mnohých dalších, se jezuitům podařilo vymazat z paměti našeho národa. Přesto se nepodařilo spálit všechno. V tomto čísle je úvodní kapitola z jeho knihy o modlitbě, jejíž podtitul zní: O poctě Boží a oběti Bohu nejvděčnější a nejvydatnější.
A vzpomínám si na jednu ženu, která za mnou jednou přišla v soukromí; mluvil jsem s ní o její duši, ona mi vyprávěla, jak hluboce to prožívá, jak touží sloužit Bohu, ale že ve svých údech nachází jiný zákon. Otevřel jsem list Římanům a přečetl jí: „To dobré, co chci, nedělám; a to zlé, co nechci, to dělám!“ Řekla: „To je v Bibli? To jsem nevěděla.“ Nevyčítal jsem jí to, protože do té doby neměla o Bibli žádný zájem; ale nepřekvapilo mě, že se najdou lidé, kteří o takovém úryvku nic nevědí. Ach!
Dnes se podíváme na několik dalších principů, které vycházejí ze stvoření, z přirozeného řádu věcí a z toho, jak Bůh stvořil člověka i tento svět. Někdy se v této souvislosti mluví o takzvaných přirozených právech člověka. Ta vyplývají přímo ze stvoření a ze způsobu, jakým Stvořitel nastavil svět. Právě na tato práva bychom se měli zaměřit, když uvažujeme o volbě kandidátů či stran.
