Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám. (Gn 13,17)
Bůh opakuje svůj příkaz (viz Gn 12,7) a Abraham poslouchá Boha. Poučil se ze svého pádu a staví na zaslíbeních, která mu Bůh dal. Odděluje se od Lota a Bůh k němu znovu promlouvá. Bůh je věrný a trpělivý. On to s námi nevzdá. Chce, abychom se mu cele odevzdali, oddělili se od bezbožnosti a hříchu a od vší neposlušnosti. Vede nás k tomu, abychom se dívali očima víry a nikoliv tělesnýma očima, upírali svůj zrak na Boha a ne na to, co je kolem nás, žili vírou a ne viděním. Pak od něj můžeme přijímat znovu opětovné potvrzení zaslíbení, pak dostáváme ujištění o Boží přízni, zakoušíme jeho blízkost a jeho vedení, Boží slovo k nám promlouvá velice jasně, je živé, naše modlitby jsou vroucí a horlivé.
Sobotní shromáždění „Unite the Kingdom“ v Londýně zaujalo nejen svým politickým poselstvím, ale i svou symbolikou. Mezi projevy, skandováním a hněvem nad směřováním Británie se objevovaly vztyčené kříže, zaznívaly modlitby, vlály křesťanské vlajky a opakovaly se výzvy ohledně „křesťanského dědictví“ národa.
Když evangelikálové hovoří o „radikalizaci“, debata se obvykle točí kolem jediného tématu: mladých mužů. Ve společnosti i v církvi se však tiše formuje mnohem závažnější realita. Zatímco mladí muži se posouvají doprava nebo si drží své postoje, mladé ženy se řítí doleva nebývalou rychlostí. Výsledkem je prohlubující se propast nejen v politice, ale i v základním morálním uvažování.
Každý starší je pastor, pastýř. A každý pastýř je také strážce. Proto máme v Písmu jenom jednu (komplexní) kvalifikaci, která se týká charakteru a schopnosti učit. Každý starší, každý pastýř, „kazatel“ (což je slovo, které Písmo o vedoucích církve nepoužívá) musí naplňovat tuto kvalifikaci – jinak nemůže být pastýřem, starším.
Ježíš varoval před konflikty během svého pozemského působení, když řekl: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát.“ Žádná církev nemůže přežít, pokud je rozdělena a ovládána frakcemi. Jednota je zásadní pro přežití církve a její schopnost naplňovat Boží povolání v moci Ducha.
Opět používáme pojem, který se na stránkách Písma svatého sám o sobě neobjevuje. Ačkoli však jeho zvuk není slyšet, jeho smysl a podstata tam zcela jistě jsou – a je to pojem, jehož použití se stěží můžeme vyhnout, máme-li se vyjádřit přesně a rozumně. Zatímco všichni lidé jsou ze své podstaty „zákoníci“, nikdo kromě těch, pro které se Kristovo evangelium stalo Boží mocí ke spasení, není obdařen skutečným duchem „evangelia“. Tyto pojmy jsou protikladné, stejně jako jsou protikladné tma a světlo, otroctví a svoboda.
Pohleďte znovu na náš text: „Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: ‚Hle, váš Bůh! ‘“ (Iz 40,9). Zde vidíte hned ten Sijón, Jeruzalém, judská města, ale co je kolem? To je svět. Ten je právě tak dobře jeho jako to ostatní, to jste vy a to jsem já. A tu vidíte ty převelice útěšné Boží věci: Hle, váš Bůh, který stačí na své plány. To jsou ty útěšné věci a tu vidíte ty zvěstovatele útěšných věcí.úp>
