Ať mezi námi soudí Bůh Abrahamův a bůh Náchorův, bůh jejich otce!“ A Jákob se zapřisáhl při Strachu svého otce Izáka. (Gn 31,53)
Staré rčení říká: Podle sebe soudím tebe. Zde je to dobře vidět. Jákob znal Boha. Znal ho čím dál lépe – a je zajímavé, že v tuto chvíli si připomíná Boha slovy Strach Izákův. Myslím, že mu pomalu docházelo, že to všechno bylo Boží dílo a znovu si připomněl tu bázeň, kterou měl při svém prvním setkání s Bohem v Bét-elu. Bůh není sladký usměvavý dědeček, který sedí někde na obláčku. Bůh je svrchovaný a svatý! Bůh vzbuzuje bázeň. Jak věřící, tak také nevěřící lidé to potřebují vědět, poznat na vlastní kůži a následně to ve svých životech trvale zakoušet. A vždy je to Bůh, který se staví na stranu svého lidu.
Můžeme v Bibli najít nějaké volební pokyny? Samozřejmě, že v Písmu nenajdeme „první, druhou nebo třetí volební epištolu“, a tak by se mohlo zdát, že tam nic takového není. Přesto tam však nacházíme zásadní věci, které by měly určovat naše směřování v situaci, kdy chceme svou občanskou moc – svěřenou nám Bohem skrze zřízení, v němž žijeme – předat svému zástupci, aby s ní nakládal za nás.
Apoštol Pavel v 13. kapitole dopisu Římanům vyzývá křesťany, aby se podřizovali vládním mocím. Mnohdy se však tento text vykládá zjednodušeně, jako by od nás vyžadoval slepou poslušnost vůči jakémukoli aktuálnímu rozhodnutí představitelů státu. Musíme si ale položit zásadní otázku: Kdo je tou vládní mocí v naší zemi dnes?
Písmo nás jednoznačně vede k tomu, abychom činili dobro. A do této působnosti patří i náš život ve společnosti – v naší polis (obci či městě), od níž je odvozeno samotné slovo politika. Už na úrovni komunálních voleb stojíme před otázkou: Jak můžeme učinit dobro pro naše město či obec? Odpověď začíná tím, že nebudeme podléhat prázdným heslům nebo politickým proklamacím.
