Zamyšlení z Božího slova

Krátká zamyšlení z Božího slova na každý den. V roce 2025 jsou tato zamyšlení z Žalmu 119. Tato zamyšlení můžete dostávat v podobě zpráv prostřednictvím Telegramu, když se přihlásíte k odběru kanálu „Zamyšlení z Božího slova“.
V letošním roce touto formou krátkých zamyšlení postupně projdeme Žalm 119 a podíváme se na to, jak žalmista uctívá Boha a velebí jeho Slovo. Žalm 119 má celkem 176 veršů, proto se u každého verše zastavíme dvakrát a u vybraných veršů třikrát. Kéž jsou vám tato krátká zamyšlení k užitku a k požehnání.

30. července

Před každou zlou stezkou jsem zdržel své kroky, držel jsem se tvého slova. (Ž 119,101)

Boží slovo je světlem pro naše nohy, pokrmem naší duše a radostí pro naše srdce. Když se pevně držíme Pánova slova, naše kroky budou bezpečné, protože půjdou po dobré cestě a nesejdou na tu zlou. Cesta je úzká a brána je těsná, ale není to cesta nijak komplikovaná. Prorok Izajáš o ní říká, že ani ti nejhloupější na ní nezabloudí (Iz35,8 KRAL). Jak je to možné? Protože tou cestou je sám Pán, který řekl, že nikdo nemůže vyrvat jeho vyvolené z jeho ruky, on nikdy nikoho nevyžene, ale v každém, v němž začal své dobré dílo, toto dílo dovede až do úplně konce. Jako dobrý pastýř chrání a vede své ovečky a stará se o ně.

29. července

Před každou zlou stezkou jsem zdržel své kroky, držel jsem se tvého slova. (Ž 119,101)

Ze své milosti učí Bůh své děti rozpoznávat, co ej dobré a co je zlé. Chce, aby jeho milovaní chodili v tom, co je dobré, co on sám označil za dobré, a vyvarovali se všeho, co je zlé. Zlo už nemá mít v životě křesťana místo. Byli jsme přeneseni z temnoty do světla, ze lži do pravdy, ze smrti do života, ale stále ještě zůstáváme v těle, které je propadlé hříchu. Byli jsme vysvobozeni z moci hříchu, ale ještě jsme nebyli zachráněni z jeho přítomnosti. Skrze víru v Pána Ježíše Krista se vyhýbáme každé zlé stezce, ale ještě nejsme schopni, chodit jen po těch dobrých cestách. Ale blíží se den, kdy budeme dokonale proměněni a nebudeme schopni se ani jen dotknout čehokoliv zlého.

28. července

Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám. (Ž 119,100)

Rozumnost, moudrost, pochopení věcí úzce souvisí s Božími přikázáními. Ale nejde o to, všechna Boží ustanovení znám, mít jich plnou hlavu, ale jde o to je zachovávat, držet se jich. V předchozím verši to byli učitelé, předtím nepřátelé, v tomto verši jsou to starci, kteří mají letité zkušenosti a měli by mít mnoho rozumu. A přece ten, kdo se drží Pánových slov, kdo podle nich jedná, bude rozumnější než oni. Když uvádíme Boží slovo do svého života, stává se naší součástí a my mu můžeme začít rozumět. Nejprve ho v tichosti přijímáme, dále o něm rozjímáme, rozvažujeme nad ním a uvádíme ho krok za krokem do svého života – tehdy přichází světlo a s ním i rozum.

27. července

Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám. (Ž 119,100)

Jak může Bůh člověka obdařit svou modrostí? Skrze naprosto výjimečný a nadpřirozený Boží zásah jako to bylo u Šalomouna nebo skrze nadpřirozeně „přirozené“ působení Božího slova, jak o tom mluví Jakub. Bůh dává svou moudrost všem, kdo k němu volají a prosí ho o ni. Nikoho nevynechá ani neobejde. Ve své milosti a lásce nás vede ke svému Synu, v němž je vtělena plnost moudrosti a poznání, který je odleskem Boží slávy a výrazem Boží podstaty (Žd 1,3), abychom se učili moudrosti u něj samotného. On je víc než jakýkoliv jiný člověk, proto díky němu můžeme mít víc moudrosti než starci. Pro žalmistu to bylo zachovávání Božích ustanovení, pro nás je tímto ustanovení ten, jehož Bůh ustanovil za smlouvu pro nás, Boží syn, Pán Ježíš Kristus.

26. července

Jsem prozíravější než všichni moji učitelé, neboť přemýšlím o tvých svědectvích. (Ž 119,99)

Bůh nám dal své Slovo, abychom nebyli hloupí, ale učili se moudrosti, abychom ho mohli poznávat a vidět veliké věci, které Bůh dělá. Nadto přišla moudrost, která je shůry, která je „čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky“ (Jk 3,17). Tato moudrost k nám sestoupila v osobě Ježíše Krista, protože on je naší moudrostí. Tato moudrost není automatická, ale souvisí s přemýšlením. Když křesťan přemýšlí o velikých věcech Božích, o Bohu samotném, o jeho díle, o spasení a o Boží milosti, stává se moudřejším nad své učitele. Rozjímání je způsob, jak v nás Boží slovo přebývá ve své plnosti a přináší hojnost Božího požehnání. 

25. červemce

Jsem prozíravější než všichni moji učitelé, neboť přemýšlím o tvých svědectvích. (Ž 119,99)

Pán Ježíš řekl svým učedníkům, že stačí, když je učedník jako jeho mistr. Je jasné, proč to Pán Ježíš řekl – je-li mistrem Pán Ježíš, učedník nikdy nebude jako jeho mistr. Dokonce i v tom nejlepším scénáři, o němž Písmo mluví, mu budeme podobní (1J 3,2), ale nebudeme zcela jako on. On je plně Bůh a Pán, je dokonale dokonalý a jeho nekonečnost nikdy nebudeme schopni plně obsáhnout. Proto je nutné, abychom byli učedníky jeho samotného a nikoliv učedníky lidí. Když je on naším vzorem a cílem, nikdy nebudeme moci přestat růst. Žalmista před sebou ještě neměl tento dokonalý vzor, měl jenom dokonalé Slovo – a i to mu umožňovalo mít větší moudrost a prozíravost, než všichni jeho učitelé.

24. července

Nad nepřátele mě činí moudřejším tvá přikázání, navěky jsou moje. (Ž 119,98)

Žalmista měl nepřátele a každý dobrý člověk bude nějaké mít. Často jsou to lidé lstiví a prohnaní – rozhodně ve špatnostech. V přirozených věcech, ve věcech světa, obchodu, společnosti a politiky mají často vír zručnosti než děti Boží. Přesto však Boží děti mají navrch, když se pevně drží Božího slova. Jsou moudřejší než jejich nepřátelé – a to především v těch nejdůležitějších věcech, v otázce spasení a věčného života, v otázkách posvěcení a chození s Bohem, v milosti, radosti a pokoji. Křesťan ví, co to znamená poslouchat Boha a žít v závislosti na jeho přikázáních. Jsou navěky vložena do jeho srdce. Bůh je tam vylil skrze svého Ducha, kterého do nás vložil. Proto se může radovat i uprostřed svých nepřátel a chválit Boha.

23. července

Nad nepřátele mě činí moudřejším tvá přikázání, navěky jsou moje. (Ž 119,98)

Boží slovo dává moudrost – jak slovo zapsané, tak především to vtělené. Pro žalmistu (tedy před příchodem Pána Ježíše Krista) byla všechna moudrost v Hospodinově zákoně, v jeho přikázáních. Jozuovi Bůh přikázal, aby se slova zákona nevzdálila z jeho rtů – tak bude jednat prozíravě (Joz 1,8). To vedlo Jozua k víře, odvaze i moudrosti a síle, takže mohl porazit nepřátele a uvést Boží lid do zaslíbené země. S příchodem Pána Ježíše Krista, s jeho vtělením a s dokonáním jeho díla se naší moudrostí stal on (1K 1,30; Ko 2,3). To neznamená, že v Písmu už nenajdeme moudrost – je tam stále a my z ní stále čerpáme, ale přistupujeme k ní skrze Pána Ježíše Krista, ve víře v něj a s láskou k němu.

22. července

Jak jsem si tvůj Zákon zamiloval! Každý den o něm přemýšlím. (Ž 119,97)

Blahoslavený muž přemýšlí každý den o Hospodinově zákoně (Ž 1,2). Nestačí Boží slovo číst, i když to je dobré a užitečné, ale skutečné požehnání plyne teprve z přemýšlení nad Božím slovem, z rozjímání, rozvažování. Pokud byl autor tohoto žalmu králem, nejspíš měl k dispozici Boží slovo, takže ho mohl každý den číst, ale pokud ne, mohl ho číst jenom jednou za nějaký čas. Přesto o něm mohl každý den přemýšlet. A teprve tady je ta duši a život proměňující moc Božího slova. Musí proniknout dovnitř, do našeho života a to je možné tehdy, když se jím budeme ve svém nitru zabývat, když ho budeme promýšlet a duchovně ho „přežvykovat“. Potom v nás vykoná své mocné dílo a my budeme proměněni jeho mocí.

21. července

Jak jsem si tvůj Zákon zamiloval! Každý den o něm přemýšlím. (Ž 119,97)

Je vůbec možné zamilovat si zákon? Záleží na tom kdy a jaký. Žalmista si nepochybně zamiloval ten zákon, který měl k dispozici, tedy Mojžíšův zákon, i když to bylo ze srdce, které bylo proměněno Duchem svatým, takže ten zákon, který znal, se mu stal zákonem Kristovým, který naplňuje život člověka a nepřináší odsouzení. Je to zákon lásky, který nám byl zjeven skrze Pána Ježíše Krista a v něm samotném. Proto můžeme i my s radostí volat, že jsme si zamilovali Hospodinův zákon, Kristův zákon, zákon dokonalé svobody, který nás zmocňuje k životu Božích dětí. Je to zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši a který je zapsaný do našich srdcí a zrcadlí se na naší odhalené tváři. 

20. července

Vidím, že vše spěje k svému konci, přikázání tvé má nekonečný prostor. (Ž 119,96)

Boží slovo je věčné. Proto má nekonečný prostor. Nikdy ho nevyčerpáme. Celou věčnost budou moci kazatelé vykládat Pánovo slovo – a budou to moci dělat pravdivě, ve vší plnosti a moci, a přeci nikdy nedospějí na konec a nebudou si moci říci, že už všechno vyčerpali. Tak hluboké, tak plné, tak dokonalé je Pánovo slovo. Tak široká a daleká jsou jeho přikázání. Tak mocná je jeho láska, která je naplněním jeho přikázání. Zde je nejvíce vidět ten nekonečný prostor, který nejsme schopni naplnit. Proto se spolu s Pavlem modlíme, abychom mohli pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka, abychom poznali Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání (Ef 3,14–21).

19. července

Vidím, že vše spěje k svému konci, přikázání tvé má nekonečný prostor. (Ž 119,96)

Zdá se, že žalmista zahlédl nějakou dokonalost v tomto světě (viz např. ČSP), ale současně s ní uviděl i její hranice, její omezení. Všechno v tomto světě má svůj konec – něco dříve a něco později. Protože je každý člověk propadlý hříchu, musí zemřít. Smrt je důkazem lidské hříšnosti. Zánik, konec, rozklad je důkazem konečnosti tohoto světa. Všechno má své hranice, svůj konec. A potom bude soud. Boží slovo je v tom velmi jasné a nekompromisní. Bůh bude soudit tento svět, bude soudit každý lidský skutek a dokonce každé slovo, které vyšlo z našich úst. Jediná záchrana před nutným soudem a odsouzením je milost zjevená v Ježíši Kristu. Kdo v něho věří, nebude souzen, ale přešel už ze smrti do života. 

18. července

Svévolníci na mě čekají, aby mě zahubili, já se snažím porozumět tvým svědectvím. (Ž 119,95)

Zatímco touhou svévolníků je ničit a hubit, Boží touhou je budovat a dávat život. Svévolníci svědčí proti spravedlivým, ale spravedliví se snaží porozumět Božím svědectvím, protože jenom v nich je jejich život. Bůh poslal svého Syna, aby byl Spasitelem světa. Kéž bychom dobře porozuměli tomuto Božímu dílu, kéž bychom si vtiskli do srdce toto Boží svědectví. Víra v evangelium znamená milost, spravedlnost a život, ale nevěra v něj znamená záhubu. Bůh k nám promlouvá skrze svá svědectví – skrze stvoření, které mluví o jeho slávě, skrze své zapsané Slovo, které je pravdivým svědectvím o Božích skutcích i skrze vtělené Slovo, v němž poznáváme Boha samotného a jeho život. Kéž bychom mu porozuměli, přijali ho a měli život věčný v Kristově jménu.

17. července

Svévolníci na mě čekají, aby mě zahubili, já se snažím porozumět tvým svědectvím. (Ž 119,95)

Svévolníci nenávidí spravedlivé a mnohdy jde jejich zloba tak daleko, že chtějí spravedlivého zahubit. Nemůžeme se tomu divit – právě takto naložili s tím Spravedlivým, s Pánem Ježíšem Kristem. Jestliže jeho pronásledovali, i nás budou pronásledovat, jestliže jeho zabili, i nás, jeho následovníky, budou chtít zabít a budou usilovat o naši záhubu. Jsme světlem světa a solí země, proto se nemůžeme divit, že svět, který chce zůstat v temnotě, bude usilovat o naše umlčení. Ale naše světlo není z nás, ani naše stát a obstát tváří v tvář útlaku a pronásledování. Je to Kristus v nás, který nás posiluje a který žije svůj život ve všech, kteří mu skrze víru odevzdali své životy.

16. července

Tobě patřím, buď má spása, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,94)

Prorok Jonáš v hloubi moře v nitru veliké ryby, kterou pro něj Bůh nastrojil, vyznal, že „u Hospodina je spása“ (Jon 2,10). Bůh zachraňuje. V nikom jiném není spásy než v Kristu a pod nebem není jiného jména, než je jméno Ježíš, v němž bychom mohli být spaseni. On je naším Spasitelem a Pánem, vlastníkem a průvodcem – proto se neustále dotazujeme na jeho ustanovení, proto hledáme jeho vůli a jeho tvář. Patříme mu, takže můžeme směle vyznávat, že je naší spásou a důsledkem tohoto našeho nového postavení je, že se chceme řídit jeho Slovem, že se dotazujeme na jeho vůli, na jeho plány pro naše životy, na konkrétní vedení v každodenních situacích, do nichž se dostáváme.

15. července

Tobě patřím, buď má spása, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,94)

Celé stvoření patří Hospodinu. Každý člověk by měl s plnou vážností vyznat to, co žalmista: „Tobě patřím.“ A celé stvoření kromě vzbouřeného člověka právě toto vyznává. Jenom člověk vzdoruje, protože ve svém praotci Adamovi padl. Jsme padlá stvoření, která si nárokují vládu nad vlastními životy. Nejsme sice schopni zajistit ani tak nepatrnou věc, jako je to, aby nám nespadl vlas z hlavy, ale máme pocit, že vládneme sami nad sebou, nad vlastním životem (pro který jsme se nerozhodli a který jsme si nevybrali), nad okolnostmi (z nichž jsme schopni ovlivnit jen nepatrný zlomek) a obvykle bychom chtěli vládnout i nad druhými. V jak ohromném sebeklamu člověk žije! Ale Boží dítě radostně vyznává, že patří Hospodinu, a že on vládne.

14. července

Na tvá ustanovení nezapomenu nikdy, protože mi jimi zachováváš život. (Ž 119,93)

Učedníci vyznávali, že nemají nikoho jiného, ke komu by mohli jít, než je sám Kristus, protože on má slova věčného života. On je dokonce tím Slovem života. V něm je život sám. Jeho Slovo zachovává při životě – on všechno nese svým mocným slovem. Žalmista přistupoval k Bohu se stejnou vírou, jako o staletí později učedníci k Pánu Ježíši Kristu a jako my dneska. Chceme, aby v nás jeho slovo přebývalo ve vší plnosti, protože to slovo občerstvuje, posiluje, povzbuzuje, buduje, napomíná i chrání. Boží slovo a jeho ustanovení jsou plné moci a slávy. Kdo se jich drží a připomíná si je, nikdy nebude zklamán ani zahanben, ale bude v něm i skrze něj oslavován Pán Ježíš Kristus.

13. července

Na tvá ustanovení nezapomenu nikdy, protože mi jimi zachováváš život. (Ž 119,93)

Může někdo vyřknout tak silná slova, že na Hospodinova ustanovení nikdy nezapomene? Ano – ten, kdo má tato ustanovení vyrytá do svého srdce. Žalmista tady mluví jako ten, kdo je narozený z Ducha svatého, kdo dostal nové srdce a do jehož nitra Bůh vložil svůj zákon. Jenom takový člověk nikdy nezapomene. Kde Bůh začal své dobré dílo, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6). To je požehnaná jistota všech Božích dětí. Můžeme se radovat z Božího díla v nás a s radostí vyhlašovat, že nikdy nezapomeneme na Pánova slova, na jeho ustanovení, na jeho zákon – na zákon lásky, který byl do nás vložen, na lásku, která byla skrze Ducha svatého vylita do našich srdcí.

12. července

Kdyby mi tvůj Zákon nebyl potěšením, dávno bych v svém pokoření zhynul. (Ž 119,92)

Kdyby nebylo tvého Slova, Pane, dávno bych se zhroutil – a nejen já, ale celý svět. Vždyť všechno je udržováno tvým mocným Slovem. Jím jsi stvořil věky a jím udržuješ všechno v chodu. Pro mě je zdrojem života, občerstvující studnicí moci a síly. Když jsem zdeptán a pokořen, tvoje Slovo mě posiluje a pozvedá. Tvé Slovo je chlebem mé duše, která se jím posiluje a živí, je pokrmem mého ducha, který se jím občerstvuje. Hospodine, jak jsem vděčný za tvé Slovo, za tvůj zákon, který svědčí o tvých soudech, o tvé velikosti a slávě, který ukazuje na tvého Syna a mého Spasitele, Ježíše Krista. Tobě buď chvála, Bože, za tvé Slovo, které je navěky upevněno v nebesích.

11. července

Kdyby mi tvůj Zákon nebyl potěšením, dávno bych v svém pokoření zhynul. (Ž 119,92)

Hospodinův zákon je potěšením pro každé znovuzrozené srdce. Je to celé Boží slovo, je to slovo živého Boha, je to svědectví o Bohu samotném a o jeho velkolepém díle. Celé Písmo svědčí o Kristu, proto ho každé Boží dítě miluje a sytí se jím, chce jím naplnit svůj život do té míry, aby v něm „Boží slovo přebývalo v celém svém bohatství“ (Ko 3,16). Autor žalmu se těšil jenom z toho mála, které měl – z knih Mojžíšových a možná několika málo dalších, ale křesťané mají k dispozici celé Boží slovo, celé zjevení, celou Boží radu – o to větší je to pro ně potěšení. Jako učedníci Kristovi touží po tom, aby přebývali v jeho Slově.

10. července

Podle tvých soudů vše stojí dodnes, to všechno jsou tvoji služebníci. (Ž 119,91)

Boží ustanovení, Boží soudy, Boží úradky a všechno dílo, které z nich vyplývá – to jsou Boží služebníci. Slouží trvale a věrně, nikdy nezklamou. Bůh se o ně opírá  a skrze ně vládne tomuto světu. Je to dílo jeho úst, je to důsledek jeho vůle – je to dílo jeho prozřetelnosti, na které se můžeme spolehnout i my. Stejně jako je upevněna země, jsou pevné a věrné i všechny jeho soudy. Nikdo a nic se před nimi nemůže skrýt, nelze jim uniknout ani se jim vyhnout. Jsou to věrní Boží služebníci. Kéž bychom takto věrní byli i my, kteří jsme byli povolaní do Boží rodiny stejným slovem jako Boží soudy, kéž bychom sloužili stejně pilně a vytrvale i my, kteří jsme byli ustanoveni do služby stejnou mocí.

9. července

Podle tvých soudů vše stojí dodnes, to všechno jsou tvoji služebníci. (Ž 119,91)

Boží soudy jsou věčné a nepohnutelné. Co Bůh řekl, stalo se. Jak ustanovil věky, tak dosud stojí. Nic jimi nepohne. Jeho příkazy a výroky a jejich výsledky jsou stejně věrné jako Bůh sám. Jsou to jeho soudy, proto nemohou být jiné. Nezáleží na tom, zda se týkají neživého nebo živého stvoření, nebo člověka a jeho historie – všechno to Bůh pevně ustanovil a všechno stojí dodnes a bude stát tak, jak on zamýšlel až do úplného konce. Ani jediný atom v celém vesmíru se nemůže vymknout z Božích ustanovení, ale musí splnit to, k čemu ho Bůh ustanovil. Právě tak je to s každou stvořenou bytostí, ať dobrou či zlou – všechno je tady k Boží slávě.

8. července

Z pokolení do pokolení trvá tvá věrnost, upevnil jsi zemi a ta stojí. (Ž 119,90)

Bůh je věrný a jeho věrnost se projevuje ve všech jeho činech. Upevnil zemi, takže stojí pevně na své dráze a nijak nahodile se nevychyluje. Celé jeho stvoření se řídí jeho zákony – ustanovil střídání ročních období, pohyby slunce, měsíce, hvězd i planet. Jeho slovo a jeho skutky jdou vždy ruku v ruce. Svým Slovem založil zemi a svým Slovem ji udržuje v bytí, totéž Slovo bylo vydechnuto do Písma, a stejné Slovo přišlo na tuto stvořenou zem, aby přebývalo mezi námi. Z pokolení do pokolení zůstává věrný a zachová zemi, dokud se nenaplní vyvolených – potom „nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud“ (2Pt 3,10). Blahoslavení ti, kdo spoléhají na jeho věrnost.

7. července

Z pokolení do pokolení trvá tvá věrnost, upevnil jsi zemi a ta stojí. (Ž 119,90)

Bůh je věčný, přesahuje všechna pokolení. Je nade všemi a ve všech pokoleních a všem pokolením prokazuje svou věrnost. Jeho věrnost se nikdy nevyčerpá, nikdy jí neubude, jeho zaslíbení jsou stále platná, na jeho Slovo je možné se spolehnout v každém pokolení. Jako se Boží věrnosti mohl dovolávat David před třemi tisíci lety, mohou se jí dovolávat Boží služebníci i dnes – a Bůh je věrný. Nikdy nenechá své slovo, aby se vrátilo s prázdnou, ale ono vždycky vykoná to, k čemu je určeno. Bůh nemůže být nevěrný, protože by tím popřel sám sebe. Právě tak Bůh nemůže lhát – on je pravda, proto musí být věrný a zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. Kvůli sobě samému a kvůli své slávě to dělá.

6. července

Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo. (Ž 119,89)

Boží slovo nikdy nepomine. Je pevně zakotveno v nebesích. Stvořené věci pominou, ale slovo Hospodinovo trvá na věky. Bůh promluvil a nikdy nevezme své slovo zpátky. Co řekl, to se stalo. Jeho slovo je plné moci, jeho hlas je plný důstojnosti a slávy. Jeho Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Jeho Syn je to Slovo, které nemá počátek ani konec, které nikdy nepomine a které je pevně zakotveno v nebesích. O něm samotném pravdivě svědčí Slovo, které vydechl svým Duchem, nechal ho zapsat proroky a dal ho do našich rukou, abychom se jím sytili, abychom ho četli, abychom nad ním rozjímali, abychom jím byli proměňováni a abychom ho poslouchali.

5. července

Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo. (Ž 119,89)

Boží slovo je zakotvené v nebesích. Odtud je jeho původ – Bůh vydechl, Bůh promluvil, je to jeho vlastní slovo, i když bylo vysloveno ústy těch, které k tomu Bůh použil. Ale Bůh nás ujišťuje, že tito lidé nemluvili z vlastního popudu, ale byli vedeni Duchem svatým k tomu, aby promlouvali přesně to, co Bůh chtěl, aby bylo vysloveno. Z toho vyplývá naše jistota ohledně pravdivosti a neomylnosti Písma, jeho jedinečnosti, dokonalosti a dostatečnosti. Bůh nás ve svém slově řekl všechno, co potřebujeme vědět k tomu, abychom ho poznali, abychom poznali jeho Syna a jeho dílo, cestu našeho spasení, abychom mohli žít zbožným životem a abychom byli připraveni ke každému dobrému skutku. Jeho slovo věčně a pevně stojí v nebesích.

4. července

Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo. (Ž 119,89)

Věčně … to slovo má svou hloubku a moc, i když je také v Písmu mnoha způsoby omezeno. Co se týče Pánova slova, jeho věčné trvání je potvrzeno z úst samotného Spasitele, který řekl, že nebe a země pominou, ale Boží slovo nepomine (Lk 21,33). Co Bůh vyslovil, zůstane na věky. Je to jeho zapsané Slovo – je bytostně spojené s jeho vtěleným Slovem, s Pánem Ježíšem Kristem. Obojí je věčné slovo, které budeme po celou věčnost objevovat, zkoumat, poznávat, studovat, budeme se jím sytit a budeme ho radostně vyhlašovat a vyvyšovat. To Slovo (v obou smyslech významu) přebývá v životech Božích dětí. Skrze to zapsané můžeme poznávat to vtělené a poznání vtěleného nám dává ujištění o tom zapsaném.

3. července

Podle svého milosrdenství mi zachovej život, svědectví tvých úst se budu držet. (Ž 119,88)

Svět říká, že nejlepší obranou je útok – a často podle toho jedná. Boží slovo říká, že nejlepší útočiště je u Pána, v jeho veliké moci, proto má křesťan utíkat k němu, do jeho blízkosti, do jeho přítomnosti, do jeho slávy. Jak to je možné udělat? Stačí se skrze víru držet Pánových svědectví, připomínat si jeho dílo, jeho skutky, jeho život, stavět si před oči Pána samotného, jeho kříž, jeho zmrtvýchvstání, jeho život, spoléhat se na jeho zaslíbení, že on žije v nás, tedy v těch, kteří věříme v jeho jméno. Nemusíme se každý den stále znovu stávat křesťany, ale každý den vstáváme jako ti, kdo mají nové srdce, kdo byli Duchem svatým probuzeni k novému životu, kdo Bohem obnoveni tak, že mají život v jeho jménu. 

2. července

Podle svého milosrdenství mi zachovej život, svědectví tvých úst se budu držet. (Ž 119,88)

Náš Bůh je plný milosti a slitování. Kdyby jen na okamžik přestal být milosrdný, celý svět by zhroutil sám do sebe, zničil by se v okamžité zkáze. Ve svém milosrdenství Bůh udržuje všechno v chodu – ačkoliv má každý den proč vzplanout nekonečným hněvem, prokazuje své milosrdenství celému stvoření. Drží na uzdě zkaženost padlých lidí – a když tuto uzdu jen maličko popustí, hned se vzmáhá nepravost a zlo, svévolníci se rozmáhají a spravedliví se skrývají. Bůh pamatuje na celé stvoření, které bylo člověkem uvedeno do zkázy – sytí je a stará se o ně, ustanovil pravidelné cykly ročních období, dává slunce i déšť spravedlivým i svévolníkům. Jeho milosrdenství je plná země. Díky němu zachovává svým dětem život.

1. července

Bezmála už se mnou v zemi skoncovali, já však tvá ustanovení neopustím. (Ž 119,87)

Zde máme jasné prohlášení Kristova služebníka – ať se děje, co se děje, já tvá ustanovení neopustím. Ono to ani není možné je opustit – Bůh sám je vložil do srdce svého dítěte, vyryl svůj zákon do masitého znovuzrozeného srdce a zapečetil toto své dílo svým Duchem. Jak by mohl člověk opustit Pánova ustanovení? Jak by se mohl obrátit proti své nejvnitřnější přirozenosti, která mu byla Bohem vtištěna? Kde Bůh začal své dílo milosti, tam ho dovede až do samotného konce. Je to on, kdo v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí. Je to Kristův život v nás, kterým skrze víru zachováváme Pánova přikázání, jeho slovo, zákon lásky. Kdo v něho věří, nebude zahanben!