Zamyšlení z Božího slova

Z pokolení do pokolení trvá tvá věrnost, upevnil jsi zemi a ta stojí. (Ž 119,90)

Bůh je věrný a jeho věrnost se projevuje ve všech jeho činech. Upevnil zemi, takže stojí pevně na své dráze a nijak nahodile se nevychyluje. Celé jeho stvoření se řídí jeho zákony – ustanovil střídání ročních období, pohyby slunce, měsíce, hvězd i planet. Jeho slovo a jeho skutky jdou vždy ruku v ruce. Svým Slovem založil zemi a svým Slovem ji udržuje v bytí, totéž Slovo bylo vydechnuto do Písma, a stejné Slovo přišlo na tuto stvořenou zem, aby přebývalo mezi námi. Z pokolení do pokolení zůstává věrný a zachová zemi, dokud se nenaplní vyvolených – potom „nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud“ (2Pt 3,10). Blahoslavení ti, kdo spoléhají na jeho věrnost.

Z pokolení do pokolení trvá tvá věrnost, upevnil jsi zemi a ta stojí. (Ž 119,90)

Bůh je věčný, přesahuje všechna pokolení. Je nade všemi a ve všech pokoleních a všem pokolením prokazuje svou věrnost. Jeho věrnost se nikdy nevyčerpá, nikdy jí neubude, jeho zaslíbení jsou stále platná, na jeho Slovo je možné se spolehnout v každém pokolení. Jako se Boží věrnosti mohl dovolávat David před třemi tisíci lety, mohou se jí dovolávat Boží služebníci i dnes – a Bůh je věrný. Nikdy nenechá své slovo, aby se vrátilo s prázdnou, ale ono vždycky vykoná to, k čemu je určeno. Bůh nemůže být nevěrný, protože by tím popřel sám sebe. Právě tak Bůh nemůže lhát – on je pravda, proto musí být věrný a zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. Kvůli sobě samému a kvůli své slávě to dělá.

Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo. (Ž 119,89)

Boží slovo nikdy nepomine. Je pevně zakotveno v nebesích. Stvořené věci pominou, ale slovo Hospodinovo trvá na věky. Bůh promluvil a nikdy nevezme své slovo zpátky. Co řekl, to se stalo. Jeho slovo je plné moci, jeho hlas je plný důstojnosti a slávy. Jeho Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Jeho Syn je to Slovo, které nemá počátek ani konec, které nikdy nepomine a které je pevně zakotveno v nebesích. O něm samotném pravdivě svědčí Slovo, které vydechl svým Duchem, nechal ho zapsat proroky a dal ho do našich rukou, abychom se jím sytili, abychom ho četli, abychom nad ním rozjímali, abychom jím byli proměňováni a abychom ho poslouchali.

Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo. (Ž 119,89)

Boží slovo je zakotvené v nebesích. Odtud je jeho původ – Bůh vydechl, Bůh promluvil, je to jeho vlastní slovo, i když bylo vysloveno ústy těch, které k tomu Bůh použil. Ale Bůh nás ujišťuje, že tito lidé nemluvili z vlastního popudu, ale byli vedeni Duchem svatým k tomu, aby promlouvali přesně to, co Bůh chtěl, aby bylo vysloveno. Z toho vyplývá naše jistota ohledně pravdivosti a neomylnosti Písma, jeho jedinečnosti, dokonalosti a dostatečnosti. Bůh nás ve svém slově řekl všechno, co potřebujeme vědět k tomu, abychom ho poznali, abychom poznali jeho Syna a jeho dílo, cestu našeho spasení, abychom mohli žít zbožným životem a abychom byli připraveni ke každému dobrému skutku. Jeho slovo věčně a pevně stojí v nebesích.

Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo. (Ž 119,89)

Věčně … to slovo má svou hloubku a moc, i když je také v Písmu mnoha způsoby omezeno. Co se týče Pánova slova, jeho věčné trvání je potvrzeno z úst samotného Spasitele, který řekl, že nebe a země pominou, ale Boží slovo nepomine (Lk 21,33). Co Bůh vyslovil, zůstane na věky. Je to jeho zapsané Slovo – je bytostně spojené s jeho vtěleným Slovem, s Pánem Ježíšem Kristem. Obojí je věčné slovo, které budeme po celou věčnost objevovat, zkoumat, poznávat, studovat, budeme se jím sytit a budeme ho radostně vyhlašovat a vyvyšovat. To Slovo (v obou smyslech významu) přebývá v životech Božích dětí. Skrze to zapsané můžeme poznávat to vtělené a poznání vtěleného nám dává ujištění o tom zapsaném.

Podle svého milosrdenství mi zachovej život, svědectví tvých úst se budu držet. (Ž 119,88)

Svět říká, že nejlepší obranou je útok – a často podle toho jedná. Boží slovo říká, že nejlepší útočiště je u Pána, v jeho veliké moci, proto má křesťan utíkat k němu, do jeho blízkosti, do jeho přítomnosti, do jeho slávy. Jak to je možné udělat? Stačí se skrze víru držet Pánových svědectví, připomínat si jeho dílo, jeho skutky, jeho život, stavět si před oči Pána samotného, jeho kříž, jeho zmrtvýchvstání, jeho život, spoléhat se na jeho zaslíbení, že on žije v nás, tedy v těch, kteří věříme v jeho jméno. Nemusíme se každý den stále znovu stávat křesťany, ale každý den vstáváme jako ti, kdo mají nové srdce, kdo byli Duchem svatým probuzeni k novému životu, kdo Bohem obnoveni tak, že mají život v jeho jménu. 

Podle svého milosrdenství mi zachovej život, svědectví tvých úst se budu držet. (Ž 119,88)

Náš Bůh je plný milosti a slitování. Kdyby jen na okamžik přestal být milosrdný, celý svět by zhroutil sám do sebe, zničil by se v okamžité zkáze. Ve svém milosrdenství Bůh udržuje všechno v chodu – ačkoliv má každý den proč vzplanout nekonečným hněvem, prokazuje své milosrdenství celému stvoření. Drží na uzdě zkaženost padlých lidí – a když tuto uzdu jen maličko popustí, hned se vzmáhá nepravost a zlo, svévolníci se rozmáhají a spravedliví se skrývají. Bůh pamatuje na celé stvoření, které bylo člověkem uvedeno do zkázy – sytí je a stará se o ně, ustanovil pravidelné cykly ročních období, dává slunce i déšť spravedlivým i svévolníkům. Jeho milosrdenství je plná země. Díky němu zachovává svým dětem život.

Bezmála už se mnou v zemi skoncovali, já však tvá ustanovení neopustím. (Ž 119,87)

Zde máme jasné prohlášení Kristova služebníka – ať se děje, co se děje, já tvá ustanovení neopustím. Ono to ani není možné je opustit – Bůh sám je vložil do srdce svého dítěte, vyryl svůj zákon do masitého znovuzrozeného srdce a zapečetil toto své dílo svým Duchem. Jak by mohl člověk opustit Pánova ustanovení? Jak by se mohl obrátit proti své nejvnitřnější přirozenosti, která mu byla Bohem vtištěna? Kde Bůh začal své dílo milosti, tam ho dovede až do samotného konce. Je to on, kdo v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí. Je to Kristův život v nás, kterým skrze víru zachováváme Pánova přikázání, jeho slovo, zákon lásky. Kdo v něho věří, nebude zahanben!

Bezmála už se mnou v zemi skoncovali, já však tvá ustanovení neopustím. (Ž 119,87)

Žalmista byl velikým tlakem. Byl pronásledován. Proč? Kvůli své spravedlnosti, kvůli tomu, že se nechtěl pustit Pánových ustanovení. Už s ním skoro skoncovali. Pronásledovali na zemi – nedopřáli ani chvilku oddychu, nedali žádný prostor, kam by mohl uniknout, kde by si mohl odpočinout. Země se stala jeho nepřítelem. I když utekl na jiné místo – jak nám to Písmo radí, když dojde na pronásledování – jeho pronásledovatelé se brzy objevili i tam. Byl jako štvaná zvěř. Nedali mu ani chvilku pokoje. Bezmála už s ním skoncovali. Tak je to s každým, kdo chce žít zbožným životem v Kristu Ježíši – zakusí pronásledování (2Tm 3,12). Do Božího království nevede jiná cesta, než skrze mnohá soužení. A pokud je nezakoušíme, musíme se ptát, zda jsme skutečně na správné cestě. 

Všechna tvá přikázání jsou pravda. Pronásledují mě neprávem, pomoz! (Ž 119,86)

Jak zvláštní věci tady dává žalmista dohromady – na jedné straně vyhlašuje, že všechna Hospodinova přikázání jsou pravda a na druhé straně volá k Bohu o pomoc, protože je neprávem pronásledován. Ničeho se nedopustil, jenom stojí na pravdě Božího slova a nechce se jí pustit. A proto je pronásledován. To je důvod bezpráví, které je na něm páchané. Svévolníci nechtějí stavět na Božím slově, nevěří tomu, že je pravdivé, ale staví na tom, co říkají lidé, na lidské moudrosti, na lidských slovech. Kdo se protiví této pozemské a ďábelské moudrosti tím, že staví na Písmu, bude pronásledován. Stačí nazvat zabití nenarozeného vraždou nebo nespravedlivou daň krádeží a je to tady. Proto každé Boží dítě nakonec končí u toho, že volá: „Hospodine, pomoz!“

Všechna tvá přikázání jsou pravda. Pronásledují mě neprávem, pomoz! (Ž 119,86)

Boží slovo JE pravda. To je jedno z nejdůležitějších prohlášení, na nichž musíme jako křesťané trvat. Je to jeden z důsledků reformačního „sola scriptura“ (tj. samotné Písmo). Všechno, co Bůh vydechl svým Duchem a nechal zapsat skrze proroky a apoštoly, je pravda. Boží slovo je pravdivé. Všechna přikázání Písma jsou pravda. Není v nich žádná lež, protože Bůh nemůže lhát. Proto je Boží slovo měřítkem víry i života každého křesťana. Kdekoliv lidé odmítají pravdivost Božího slova, odmítají Boha samotného a prohlašují ho za lháře – všude tam můžeme pochybovat o pravosti křesťanské víry. Pokud není víra zakořeněná v pravdě Božího slova, v čem zakořeněná je? Spolehnutí se na Pánovo slovo stojí na samotném počátku naší víry a důvěra v ně roste spolu s naší vírou.

Opovážlivci mi kopou jámy bez ohledu na tvůj Zákon. (Ž 119,85)

Opovážlivci jednají bez ohledu na to, co říká Pánovo slovo. Proto je Boží slovo nazývá opovážlivci, protože se nebojí Boha ani jeho Slova. Místo toho škodí druhým a chtějí vidět jejich zkázu. Kopou jámu, aby do ní chytili druhého člověka. Připravují léčku, past, chtějí zkázu pro jiné a nezajímá je, že mají milovat bližního, jako sebe samého. Boží slovo je jim k smíchu. Nechtějí se jím řídit, nechtějí ho poslouchat, nemají ho v lásce. Pánův zákon je pro ně slovem, které mohou zlehčovat podle své libosti. Ale Panovník Hospodin bude mít poslední slovo. Jemu se nikdo nebude vysmívat. On odplatí každému podle jeho činů. Tito povýšenci budou poníženi, budou sraženi ze svých výšin a nezachrání je nikdo.

Opovážlivci mi kopou jámy bez ohledu na tvůj Zákon. (Ž 119,85)

Opovážlivec je pyšný posměvač (Př 21,24), který pobloudil od Hospodinových přikázání. Je to člověk, který se posmívá a chce vládnout nad jinými, který se neohlíží na Hospodina (Ž 86,14) a žije v zatvrzelosti svého srdce. Nemají problém s tím, aby druhému kopali jámu, aby jednali úskočně a zle, aby se posmívali a špinili druhého člověka. Snadno se opováží toho, čeho se jiní neodváží, i když je to beze cti, bez pravdy, bez lásky, bez milosti a pokory  -přesně proto je Boží slovo označuje jako opovážlivce. Nebojí se Boha a škodí lidem. Bůh však s nimi bude jednat. Nenechá je jen tak rozsévat zlo a sklízet požehnání. Dříve nebo později se budou muset ukázat v pravdě před Pánem a on jim dá to, co je spravedlivé.

Kolikpak dnů zbývá tvému služebníku? Kdy nad těmi, kdo mě pronásledují, vykonáš soud? (Ž 119,84)

Bůh má ve své moci každý život – jak život pronásledovaného, tak život pronásledovatele. Nikdo se nemůže vymanit z Boží moci. Bůh dobře ví, jak a kdy každý život skončí. Přesto může soužení na Boží dítě dolehnout tak těžce, že bude spolu s mučedníky před Božím trůnem volat: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ (Zj 6,10). Křesťan miluje spravedlnost, proto s radostí vyhlíží Boží soudy, i když se jedná o vážné a zničující soudy. Ve svých soudech Bůh zjevuje svou spravedlnost a dává průchod svému svatému hněvu, který nenechá bez povšimnutí žádné bezpráví nebo křivdu, ale vynese na světlo pravdu, spravedlnost a právo. 

Kolikpak dnů zbývá tvému služebníku? Kdy nad těmi, kdo mě pronásledují, vykonáš soud? (Ž 119,84)

„Kolik dnů je mi vyměřeno?“ To je otázka, která trápí nejenom nejednoho nevěřícího, ale občas i některé Boží děti. Nevěřícímu člověku se tato otázka v průběhu času  krok za krokem stává noční můrou, a pokud se jí chce nějak zbavit, může to udělat jenom za cenu otupení svého svědomí. Ale Boží dítě, Boží služebník, se může ptát s nadějí – tělesná smrt už není hrozbou, ale jenom poslední překážkou, která stojí mezi jím a jeho milovaným Pánem. Ježíš řekl, že kdo v něj věří, přešel už ze smrti do života, je novým stvořením a má život věčný. Každé Boží dítě může spolu s apoštolem vyznat, že smrt je pro ně zisk, protože to znamená být s Pánem, v jeho blažené přítomnosti.

Vedlo se mi jako měchu v kouři, na tvá nařízení jsem však nezapomněl. (Ž 119,83)

Tvoje nařízení jsem, Pane, uložil do svého srdce. I když se mi vedlo jako měchu v kouři, i když jsem byl zoufalý a na konci svých sil, na tvá nařízení jsem, Bože, nezapomněl. Ty sám jsi je vyryl na masité desky mého srdci, tys do mě vložil svého Ducha, který mi připomíná tvé slovo a uvádí mě do veškeré pravdy. Ty ve mně působíš chtění i činění tvé vůle, přesto je to moje vůle, která s tím souhlasí, jsou to moje ruce, které tvou vůli vykonají. Smiluj se nade mnou, Bože, ať mohu vždycky spolu s Pánem Ježíše Kristem vydat všechno do tvých rukou a volat: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš, ne má, ale tvá vůle se staň!“ 

Vedlo se mi jako měchu v kouři, na tvá nařízení jsem však nezapomněl. (Ž 119,83)

Měch v kouři vysychá, scvrkává se, krabatí a tvrdne. Stává se tak nepoužitelným a nehodí se k ničemu. Někdy na nás doléhají takové těžkosti, že jsme sevření a neschopní jakéhokoliv pohybu, jakékoliv akce. Jsme vysušeni výhní zkoušky a dušeni jejím dýmem, který nejednou zavání samotným ďáblem. Je to on, kdo obchází kolem a hledá, koho by uchvátil. Pohleďte na Jóba, jak svraštělá byla jeho kůže, jak těžce naříkal uprostřed svého soužení, přesto však stále vzdával chválu Bohu a vyznával: „I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty. Vždyť on je má spása“ (Jb 13,15–16).

Zrak mi slábne, vyhlížím tvé slovo, kdy už mě potěšíš? (Ž 119,82)

Jak moc potřebujeme potěšení od Hospodina! Kolikrát jsme na tom úplně stejně jako pisatel Žalmu, protože náš zrak slábne, nevidíme Boží dílo ani ve svém životě ani nikde kolem, vyhlížíme jeho Slovo, ale nic nevidíme. Bůh se zdá být daleko a naše duše je vyprahlá a prázdná. Ale když přijde se svou mocí, když nás navštíví rosou shůry,  potom jsme vděční za každý střípek Boží milosti a jeho potěšení, radujeme z každé maličkosti, jásáme, když si jen trochu vzpomeneme na dílo kříže, protože v něm se zjevuje plnost jeho dobroty a lásky k nám, tam nacházíme své největší potěšení. Kéž by nám nikdy nesešel ze zřetele Kristův kříž a sám Pán, který je nyní ve slávě po pravici svého nebeského Otce. 

Zrak mi slábne, vyhlížím tvé slovo, kdy už mě potěšíš? (Ž 119,82)

„Dlouhým čekáním zemdlívá srdce“ (Př 13,12) – a nejenom srdce, ale celé tělo chřadne. Zvlášť pokud jde o čekání Boha, který je zdrojem života, který je život sám. Údy se unavují, celé tělo ochabuje, zrak slábne a zoufalá duše volá: „Kdy už, Pane, kdy už, navštívíš svého služebníka svou požehnanou přítomností?“ Někdy si připadáme, jako kdybychom byli zavření v sudu – naše modlitby se odrážejí od víka a padají zpátky dolů, jsme stísnění a nemůžeme se pohnout, toužíme po Božím slově, ale když ho otevřeme, jako kdyby bylo němé a ne a ne osvěžit naši duši. Bůh nám dal nový život, který se nespokojí s ničím menším, než s Bohem samotným, než s jeho přítomností, s jeho živým Slovem. 

Moje duše chřadne touhou po tvé spáse, čekám na tvé slovo. (Ž 119,81)

Víra je ze slyšení a slyšení skrze slovo Kristovo. Bez Pánova slova není spasení. On musí promluvit, aby „se stalo“, aby došlo k novému stvoření, aby srdce bylo vyučeno od Boha a poznalo milost, která se zjevila v Pánu Ježíši Kristu. Žalmista ještě neznal zjevení této milosti, přesto byl zachráněný toutéž milostí, stejnou vírou, stejným Kristem, i když se musel spolehnout jenom na stín, jímž celý Starý zákon byl a který ukazoval na postavu, která ten stín vrhala – na Krista. Můžeme jen žasnout nad tím, jak je Bůh milosrdný a shovívavý, když umožnil spasení skrze jeho Slovo – ať už zaslíbené nebo vtělené. Kéž bychom i my čekali na jeho Slovo, v tichosti ho přijali do svých srdcí a byli zachráněni.

Moje duše chřadne touhou po tvé spáse, čekám na tvé slovo. (Ž 119,81)

Bůh do nás vložil touhu po věčnosti, touhu po životě, protože člověk byl stvořen k věčnému životu. Adamův pád zpřetrhal pouta s životem i s věčností. Člověku zůstal jenom tělesný život, který je jenom vzdáleným ohlasem toho skutečného, plného života a je ohraničen z jedné strany nebytím a z druhé strany smrtí, přičemž duchovní smrtí je celý tento život doprovázen. Proto Pavel může napsat o křesťanech, že byli mrtví v hříších a přestoupeních, v nichž žili. V Ježíši Kristu přišel do světa život, který je světlem lidí. Duše už nemusí chřadnout, stačí, když přijdou ke Kristu a ve víře v něj přijmou život. Jejich duše rozkvete, jejich touha po spasení bude uspokojena a přijde den, kdy dojde svého dokonalého naplnění.

Kéž je mé srdce bezúhonné podle tvých nařízení, ať nejsem zahanben. (Ž 119,80)

Kéž nejsem zahanben ani před lidmi ani před tebou! Dobrá zpráva evangelia přináší tuto milost, protože „kdo v něho věří, nebude zahanben“ (Ř 10,11). Spolehnutí se na Boha, na jeho Slovo, na pravdu evangelia, přináší spasení. Spoléhání na Pána vede ke spravedlnosti z milosti skrze víru, a to nikdy nemůže nikoho zahanbit. Kristova spravedlnost, kterou obléká každý, kdo v něho věří, umlčuje každá ústa a nikdo kvůli ní nemůže být zahanben před lidmi – jeho spravedlnost je čistá a svatá a vede k pokoji a radosti z Ducha svatého. „Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží“ (Ř 14,18). Evangelium je požehnáním a milostí, která vede k jednání podle Pánových nařízení.

Kéž je mé srdce bezúhonné podle tvých nařízení, ať nejsem zahanben. (Ž 119,80)

Kéž by toto bylo touhou úplně každého srdce, kterého se Bůh dotkl, o které třeba jen zavadil svým pohledem. Je tady popsáno mnohem víc, než je klidné opření se, o slovo pravdy. Ten stavební úřad hraje svou roli, ať už je člověk kdekoliv (a táhne za sebou sbor), měly by to být všechny, které Bůh, který je pravda, ustanovil, že budou knihou? Je tady bezúhonnost. To je vlastnost, která vládne všem ostatním vlastnostem. Být bezúhonný, znamená nebýt si vědom ničeho, co by mohlo poskvrnit popis, co s sebou přinášelo nějaké pochybnosti, ohledně daného člověka. Bezúhonnost Pána Ježíše Krista se projevilo v jeho otázce, z jakého hříchu ho chtějí obvinit – nebyl žádný, u něhož by to bylo možné.

Navrátí se ke mně ti, kdo se tě bojí, ti, kdo tvá svědectví znají. (Ž 119,79)

Všichni, kteří doopravdy znají Pánova svědectví, jsou lidmi, kteří se Pána bojí. Jinými slovy jsou to Boží děti. Mají bázeň před Bohem a současně Boha milují. To se nevylučuje, ale jde to ruku v ruce. Bůh mění srdce a jeho láska je plná jeho bázně. On je Otec, který miluje – a my milujeme jeho – ale současně je také Otec, který vychovává – a my jsme dětmi, které snášejí Pánovu výchovu, která nikdy není příjemná, ale dost často, ne-li vždycky, se zdá krušná. Nicméně toto je důvod, proč víme, že nás miluje a že jsme jeho děti – protože nás vychovává. Kdyby nás nekáznil, neměli bychom podíl na jeho svatosti, nestáli bychom mu za to, aby se námi zaobíral. Ale když to dělá, je to důkazem toho, že si nás zamiloval. 

Navrátí se ke mně ti, kdo se tě bojí, ti, kdo tvá svědectví znají. (Ž 119,79)

Co se stalo? Byl žalmista opuštěn? Zdá se, že se od něj vzdálili všichni, kteří měli bázeň před Hospodinem. Jak je to možné? Kolikrát může dojít nejrůznějšímu nepochopení, neshodě, dokonce ke sváru nebo k rozchodu (viz Pavel a Barnabáš ve Sk 15,36–41). Jsme jenom omezení hříšní lidé, kteří dělají chyby, a jsme cele závislí na Boží milosti. Žalmistova slova ukazují dopředu, ke kříži, kde byla naplněna na Pánu Ježíši Kristu – všichni ho opustili, rozutekli se, jak bylo psáno. Ale ti, kdo se báli Boha, se k němu zase vrátili. I když byli na začátku shromážděni za zavřenými dveřmi kvůli strachu ze Židů, nakonec – po seslání Ducha svatého – neohroženě vystoupili a kázali Krista a přiznávali se k Ježíši i před těmi, kteří jim to zakazovali.

Opovážlivce ať stihne hanba za to, že mi křivdí, já o tvých ustanoveních přemýšlím. (Ž 119,78)

Opovážlivce stihne hanba, jeho pýcha bude sražena do prachu, jeho nespravedlivé soudy a pomluvy se vrátí zpátky na jeho hlavu. Ale spravedlivý rozjímá nad Božím slovem, přemýšlí o Božích ustanoveních a o Bohu samotném, což ho naplňuje bázní před Pánem. A i když není na světě ani jednoho člověka, který by se nikdy neprovinil tím, že by druhému ukřivdil, Boží dítě rozpoznává takový hřích, a když se ho dopustí, činí pokání a hledá nápravu. Kde křivda proběhla v soukromí, i náprava probíhá v soukromí, kde se křivda udála veřejně, náprava musí proběhnout veřejně. Kde přes zjevné křivdy náprava neprobíhá, tam chybí bázeň před Hospodinem a dost možná zde není Boží dítě, ale opovážlivec, kterého stihne hanba.

Opovážlivce ať stihne hanba za to, že mi křivdí, já o tvých ustanoveních přemýšlím. (Ž 119,78)

Opovážlivec je člověk, který se nestydí. V jiných překladech je nazván domýšlivcem nebo pyšným člověkem. Je to bezohledný a zlý člověk, který bez skrupulí křivdí druhým. Je to lhář a jeho obvinění vycházejí jenom z jeho pýchy a povyšování se. To zaslepuje oči a bere to člověku schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží, spravedlností a nepravostí, právem a bezprávím – proto takový člověk jedná opovážlivě. Proto se také žalmista modlí, aby Bůh takového opovážlivce zahanbil. Bůh se staví proti pyšným (Jk 4,6). Kdo křivdí druhému, nachází svého protivníka nejenom v člověku, kterému ubližuje, ale přímo v samotném Bohu, který se staví na stranu utlačovaných, zastává se bezmocných, posiluje slabé a sám se stává jejich silou. 

Kéž mě zahrne tvé slitování a budu žít, tvůj Zákon je pro mne potěšením. (Ž 119,77)

Autor Žalmu 119 nacházel své skutečné potěšení v Mojžíšově zákoně se všemi jho obřady, oběťmi, řády i kněžstvím. Pro účastníka nové smlouvy jsou všechny tyto věci jenom stínem a nemá důvod, aby se zabýval stínem, když zde má plnost těla, které ten stín vrhá, samotného Pána Ježíše Krista. Kristus sám se stal jeho zákonem, proto nachází všechno své potěšení jenom v něm samotném. Ale i celé Písmo mu může být potěšením a radostí, protože celé Písmo svědčí o Kristu. Bůh se nad ním smiloval a ze své milosti mu dal život skrze víru v Pána Ježíše Krista. On je nyní jeho zákonem, stal se křesťanovým požehnáním, jeho plností, radostí, pokojem, moudrostí, spravedlností i posvěcením. Stal se mu vším, aby křesťan mohl být vším pro Krista. 

Kéž mě zahrne tvé slitování a budu žít, tvůj Zákon je pro mne potěšením. (Ž 119,77)

Další žalmistova prosba mluví o Božím slitování a o životě, který vyplývá z Boží milosti. Kde bychom byli, kdyby se nad námi Bůh neslitoval? Neměli bychom žádný život, ale byli bychom stále pod prokletím zákona, pod mocí hříchu, ve službě ďábla, ve svobodě od spravedlnosti. Ale Bůh se nad námi slitoval a poslal svého Syna, aby byl naším vykupitelem. V Kristu a pro jeho prolitou krev odpustil hříchy každému, kdo v něj věří a každému takovému dal život věčný. Bůh se slitoval, proto žijeme. Není tu jiný důvod než jeho slitování. A není tu jiná příčina, než je oběť Božího Syna, Pána Ježíše Krista. Kéž nám nesejde z očí a žijeme své životy s pohledem upřeným na Ježíše. 

Kéž se projeví tvé milosrdenství a potěší mě, jak jsi svému služebníku řekl. (Ž 119,76)

Kéž je tady Boží milosrdenství právě pro mě. Bůh je plný milosrdenství a slitování, ale co na tom, kdyby se to netýkalo mne? Já ho potřebuji zakoušet a poznávat. Toužím po něm a volám  k Bohu, aby mě nepomíjel ve svém jednání na této zemi. Bůh je věrný a ve své radosti se dává poznat těm, kdo se ho bojí, nevyhýbá se jim. Jeho dobrota se projevuje v jejich každodenním životě, kdy se stará nejen o všechno potřebné k životu v tomto světě, ale především je zahrnuje všemi duchovními věcmi a požehnáními, které potřebují. Tam, kde se lidé přibližují Bohu, Bůh se přibližuje k nim a blízkost je naplňuje radostí a potěšením.