Nalomená třtina

Prorok Izajáš, vyzdvižený a nesený křídly prorockého ducha, překonal celé období mezi ním a zjevením Ježíše Krista v těle. Prorockým okem a pohledem víry zahlédl Krista jako přítomného a ve jménu Božím ho představuje duchovnímu zraku druhých těmito slovy: „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy“ (Iz 42,1–3). Matouš tvrdí, že tato slova se naplnila v Kristu (Mt 12,18–20). Je v nich obsaženo jednak Kristovo povolání k jeho úřadu, jednak způsob, jakým jej vykonává. 

Kristovo povolání

Bůh ho zde nazývá svým služebníkem. Kristus byl Božím služebníkem v největší službě, jaká kdy byla, vybraným a vyvoleným služebníkem, který vše vykonal a vytrpěl z pověření Otce. V tom můžeme spatřovat líbeznou Boží lásku k nám, neboť dílo našeho spasení skrze Krista považoval za svou největší službu, a to, že do této služby postavil svého jediného milovaného Syna. Mohl by to dobře uvést slůvkem ‚hle‘, aby vyburcoval naše myšlenky k nejvyššímu stupni pozornosti a obdivu. V době pokušení se ustrašené svědomí natolik upíná k současným potížím, v nichž se nachází, že potřebuje být vyburcováno, aby pohlédlo na toho, v němž může nalézt odpočinek pro svou ztrápenou duši. V pokušeních je nejbezpečnější nehledět na nic jiného než na Krista, pravého měděného hada, pravého „Beránka Božího, který snímá hřích světa“ (J 1,29). Tento spásný předmět má na duši obzvláště utěšující vliv, zejména pokud se díváme nejen na Krista, ale i na Otcovu autoritu a lásku v něm. Ve všem, co Kristus jako Prostředník vykonal a vytrpěl, totiž musíme vidět Boha, který v něm usmiřuje svět se sebou (2K 5,19). 

Jaká je to podpora pro naši víru, že Bůh Otec, který je uražen našimi hříchy, má takovou radost z díla vykoupení! A jakou útěchou je, že když vidíme, že Boží láska spočívá v Kristu a že se mu v něm zalíbilo, z čehož můžeme usoudit, že se mu stejně zalíbilo i v nás, pokud jsme v Kristu! Jeho láska totiž spočívá v celém Kristu, v Kristu mystickém i v Kristu přirozeném, protože miluje jeho i nás jednou láskou. Přijměme tedy Krista a v něm Boží lásku a postavme svou víru bezpečně na takovém Spasiteli, který má tak výsostné pověření. 

K naší útěše zde vidíme všechny tři osoby v dokonalé shodě: Otec dává Kristu pověření, Duch ho vybavuje a posvěcuje a Kristus sám vykonává úřad Prostředníka. Naše vykoupení je založeno na společné shodě všech tří osob Trojice.

Jak Kristus uskutečňuje své povolání 

Zde se říká, že se to má dít skromně, bez hluku a bez zvedání prachu nějakým okázalým příchodem, jak to mají ve zvyku knížata. „Nekřičí a hlas nepozvedá.“ Jeho hlas byl sice slyšet, co však říkal? „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny“ (Mt 11,28). Volal, ale co? „Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám“ (Iz 55,1). A jak byl jeho příchod skromný, tak byl mírný, což je uvedeno v těchto slovech: „Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající.“

Vidíme tedy, že stav těch, s nimiž měl jednat, byl takový, že to byly nalomené třtiny a doutnající knoty. Ne stromy, ale třtiny, a ne celé, ale nalomené. Církev je přirovnávána ke slabým věcem: k holubici mezi ptactvem, k vinné révě mezi rostlinami, k ovcím mezi zvířaty, k ženě, která je slabší nádobou.

Boží děti jsou před svým obrácením a často i po něm nalomenými třtinami. Před obrácením jsou všichni (kromě těch, kterým Bůh od dětství s potěšením prokazuje svou milost, protože jsou vychováváni v církvi) nalomenými třtinami, avšak v různé míře, jak Bůh uzná za vhodné. A jako jsou rozdíly v temperamentu, nadání a způsobu života, tak jsou rozdíly i v Božím záměru použít lidi v budoucím čase; obvykle totiž takové lidi vyprázdní a učiní z nich nic, než je použije v nějaké velké službě. 

Co znamená být nalomený

Nalomená třtina je člověk, který je většinou v nějakém neštěstí, jako byli ti, kteří přicházeli ke Kristu s prosbou o pomoc, a díky tomuto svému neštěstí vidí hřích jako jeho příčinu, protože ať už se hřích přetvařuje jakkoli, končí to tím, že jsme nalomeni a zničeni. Dotyčný si uvědomuje hřích a bídu, a to až do zlomenosti, a protože sám v sobě nevidí žádnou pomoc, je unášen neklidnou touhou po zaopatření od někoho jiného, s nějakou nadějí, která ho nějak vede od sebe ke Kristu, i když se neodvažuje nárokovat si nějaké okamžité dobrodiní. Tato jiskra naděje, proti níž stojí pochybnosti a obavy pramenící ze zkaženosti, je jako doutnající knot, takže obojí dohromady, nalomená třtina a doutnající knot, tvoří stav ubohého člověka, který se trápí. To je takový člověk, kterého náš Spasitel Kristus označuje jako „chudého duchem“ (Mt 5,3), protože vidí své nedostatky a také vidí, že je dlužníkem Boží spravedlnosti. Nemá žádné prostředky k zaopatření, které by čerpal sám ze sebe nebo od stvoření, a proto se trápí a po určité naději na milost z příslibu a příkladů těch, kteří milost získali, se vyburcuje k hladu a žízni po ní.

Dobré důsledky nalomenosti

Toto zlomení je nutné před obrácením, aby si Duch mohl udělat cestu do srdce tím, že srovná se zemí všechny pyšné a vznešené myšlenky, a abychom pochopili, že jsme tím, čím jsme, jsme ze své přirozenosti. Rádi se touláme sami od sebe a jsme doma cizinci, dokud nás Bůh tím či oním křížem nezlomí, a pak ‚jdeme do sebe‘ a vracíme se spolu s marnotratným synem domů (Lk 15,17). Je velmi těžké přimět otupělé a vyhýbavé srdce, aby procítěně prosilo o milosrdenství. Naše srdce, podobně jako srdce zločinců, dokud nejsou vymrskána ze všech úskoků, nikdy nevolají k soudci o milost. 

Toto zlomení nás opět přiměje k tomu, abychom si Krista vysoce cenili. Pak se evangelium stane skutečným evangeliem; pak nám fíkové listy morálky nebudou k ničemu. A činí nás to vděčnějšími a z vděčnosti plodnějšími v našem životě; vždyť co jiného činí mnohé tak chladnými a neplodnými, než to, že jim zlomenost kvůli hříchu nikdy nepřinesla Boží milost?

Stejně tak nás toto Boží jednání upevňuje na jeho cestách tím více, čím více jsme byli sraženi a zlomeni na svých vlastních cestách. To je často příčinou recidivy a odpadnutí, protože lidé se nikdy kvůli hříchu nestali chytřejšími; nebyli dostatečně dlouho pod metlou Zákona. Proto je před obrácením nutné toto snižující dílo Ducha, které uvádí do poddanství povýšené myšlenky (2K 10,5). A většinou Duch svatý, aby podpořil dílo usvědčení, připojuje k němu nějaké trápení, které, je-li posvěceno, má uzdravující a očišťující moc. 

Po obrácení potřebujeme zlomit, aby třtina poznala, že je třtinou, a ne dubem. I třtina potřebuje nalomit kvůli zbytkům pýchy v naší přirozenosti, abychom viděli, že žijeme z milosrdenství. Takové nalomení může pomoci slabším křesťanům, aby se nenechali příliš odradit, když vidí, že silnější jsou otřeseni a zlomeni. Tak byl zlomený Petr, když hořce zaplakal (Mt 26,75). Dokud se tato třtina nesetkala s tímto nalomením, měla v sobě více větru než dřeně, neboť řekl: „Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!“ (Mt 26,33). Boží lid se bez těchto příkladů neobejde. Hrdinské činy těchto velkých mužů nepotěší církev tolik jako jejich pády a modřiny. Tak byl David zlomen, dokud nedospěl ke svobodnému vyznání, bez lsti ducha (Ž 32,3–5); ba jeho bolest se v jeho vlastním cítění zvedla až k vytrvalé bolesti lámání kostí (Ž 51,8). Tak si Chizkijáš stěžuje, že mu Bůh ‚rozdrtil jeho kosti‘ jako lev (Iz 38,13). Tak vyvolená nádoba Pavel potřeboval, aby ho satanův posel trápil, aby se snad příliš nepovyšoval (2K 12,7). 

Proto se učíme, že nesmíme vynášet příliš přísné soudy nad sebou ani nad druhými, když nás Bůh vystavuje jednomu nalomení za druhým. Je třeba, abychom se přizpůsobili naší hlavě, Kristu, který ‚byl zmučen pro naši nepravost‘ (Iz 53,5), abychom poznali, jak moc jsme k němu připoutáni. 

Bezbožní duchové, kteří neznají Boží způsoby, jak přivádět jeho děti do nebe, odsuzují křesťany se zlomeným srdcem jako nešťastné osoby, zatímco Bůh s nimi činí své milostivé, dobré dílo. Není snadné dovést člověka od přirozenosti k milosti a od milosti ke slávě, tak nepoddajná a neústupná jsou naše srdce.