Bůh slyší a odpovídá na prosby o slitování. Kdykoliv k Bohu někdo přichází v pokání s prosbou o milost, Bůh je vždycky věrný a nikdy takového prosebníka neodmítne. To je důvod, proč si stále potřebujeme připomínat jeho dobrotu, věrnost, laskavost a štědrost, a spolu s nimi také jeho dokonalou spravedlnost, svatost a slávu. Jenom tak může naše srdce pookřát i v temných obdobích jako je to, jímž nyní procházíme.
Náš nebeský Otec nás často přitahuje provázky lásky. Jak pomalu reagujeme na jeho jemné podněty! Přitahuje nás k tomu, abychom v něj věřili ještě jednodušším způsobem, ale zatím jsme nedosáhli Abrahamovy důvěry. Své světské starosti nenecháváme u Boha. Naše chabá víra vnáší do našich duší chudobu.
Světský člověk nemá duchovní zrak, jeho oči jsou pryč. Takto slepý zůstane – dokud mu Pán nevrátí zrak. Nevidí ani svůj ztracený stav, ani možnosti jeho nápravy. Pro něj hřích není hříchem, Bůh není Bohem, Kristus není Kristem, nebe není nebem, peklo není peklem, protože chodí ve tmě. Milá duše, ať se ti nic takového nestane! Jestliže ti Bůh dal zrak, není tvou povinností používat ho k jeho slávě? Ať jsou tedy tvé oči ve tvé hlavě a ne jako oči hlupáka, které „těkají po končinách země“ (Př 17,24).
Kdo nikoho lehkomyslně nesoudí, ten Pána Boha uctí více a své duši více prospěje, než kdyby byl jako svatý Vavřinec opékán na roštu.
My, kteří jsme spaseni, nacházíme odpočinek v Ježíši. Ti, kdo nejsou spaseni, získají odpočinek, pokud k němu přijdou, protože zde slibuje, že jim ho „dá“. Není nic svobodnějšího než dar; s radostí přijměme to, co nám ochotně dává. Nemáme si ho kupovat ani půjčovat, ale přijímat ho jako dar. Pracujete pod bičem ctižádosti, chtivosti, žádostivosti nebo úzkosti: On vás z tohoto železného otroctví vysvobodí a dá vám odpočinek.
Podobně jako sportovec používá míč, tak mnozí z nás používají náboženská slova. Házíme je hbitě po hřišti a učíme se s nimi zacházet obratně a s grácií. Jako odměnu získáváme potlesk těch, kterým se hra líbila.
Dokud je tento příběh na stránkách Božího zjevení, nemusí žádný hříšník zoufat nad tím, že by se nedočkal milosrdenství. Sotva existoval hřích, který by člověk mohl spáchat a kterého by se Menaše nedopustil. „Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích, podle ohavností pronárodů, které Hospodin před Izraelci vyhnal.“ A přiměl svůj lid, aby se choval hůře než pohané.
Podle každoročně zveřejňovaného seznamu organizace World Watch List čelí ve světě pronásledování více než 365 milionů věřících, což je o 5 milionů více než v roce 2022. Po celém světě se s nepřátelstvím stále setkává každý sedmý křesťan, přičemž v loňském roce bylo pro svou víru zabito 4 998 křesťanů, z toho většina - 90 % - v Nigérii.
S odkazem na Nikaraguu, která se v žebříčku vyšplhala o 20 míst, a Čínu, kde bylo loni uzavřeno 10 000 církví, poznamenala: „Na dalších místech se smyčka kolem krku církve utahuje, protože autokratické vlády zvyšují svou kontrolu.“
Starší jsou zodpovědní za dohled nad celým životem církve. Zejména musí pečovat o duchovní potřeby členů sboru a pamatovat na to, že za svou věrnost v této službě budou muset skládat účty Bohu (Žd 13,17; 1Tm 3,5; Sk 20,28). Tato práce vyžaduje uplatnění různých darů, které se v ideálním případě rozprostírají ve staršovstvu. Každý starší bude mít jiné dary, talenty a osobnostní vlastnosti než ostatní a každý sbor bude mít jinou kombinaci starších.
Církev není uzavřenou skupinou striktně oddělenou od okolního světa (1K 5,10), ale má se dívat do světa, modlit se za svět, modlit se za všechny lidi a spolu s nimi také za vládce, v originále je za krále (jichž je v současnosti v celém světě necelých třicet) a za všechny dosl. představené, tedy za všechny, kteří jsou v nějakém postavení, kteří mají nějakou moc.
To, jak nasloucháme kázanému slovu a jak je přijímáme, má velký vliv na naši křesťanskou zralost a plodnost. Ježíš chce, abychom byli aktivními posluchači – muži a ženami, kteří usilovně pracují na tom, aby rozumem porozuměli Božímu slovu a přijali ho do svého srdce. Tuto pravdu lze uplatnit v mnoha různých situacích, ale snad žádná není zřejmější než ta, kdy Boží slovo zaznívá z kazatelny v neděli ráno.
Vzpomínám si na rodinu, kterou jsem dobře znal, když jsem vyrůstal. Každou neděli ráno ta rodina přicházela do sboru pozdě. Přicházeli až po první písni a po modlitbě služebníka. Čekali v předsíni, až modlitba skončí. Když klavírista vyloudil úvodní tóny druhého chvalozpěvu, vmísili se dovnitř a rozhlíželi se, kam si sednout. Někdy, když byla budova plná, se rodina musela rozdělit a sedět odděleně. Jedno z dětí se třeba muselo protlačit řadou lidí, aby si sedlo na volné místo.
