Máme zde čtyři synonyma, která se používají o modlitbě. Jsou to slova, která se do určité míry překrývají, přesto každé z nich má svůj specifický a vyhraněný důraz. Pavel říká, že se mají konat, činit, dělat prosby, modlitby, přímluvy a díkůvzdání. Jednejte takto! Modlete se! To je příkaz Božího slova, to je náplň života církve.
Klíčem k dobrému životu v tomto padlém světě je křesťanský realismus. Mohl bych říci prostě „realismus“, protože skutečný svět, jak byl zjeven Bohem a jak v něj věří křesťané, je jediný svět, který máme. Skutečnost, že v něj ateisté, muslimové, buddhisté nebo sekularisté nevěří, neznamená, že je méně reálný. Je to jako s gravitací.
Zdá se mi, že s přechodem z placeného zaměstnání do důchodu nabývá otázka „K čemu jsou staří lidé?“ nového významu. Prozkoumejme několik způsobů, jimiž mohou starší lidé zvláště přispět svému okolí.
Náš příběh se odehrává v chrámu, kam Josef s Marií přinesli narozeného Pána Ježíše Krista, aby ho zasvětili Hospodinu a aby přinesli oběť za očištění Marie. Přišli z nedalekého Betléma (cca 12 km). A v chrámu, kam proudily tisíce lidí denně, se setkali s jedním konkrétním člověkem, kterého Bůh toho dne a v tu hodinu poslal do chrámu.
Proč se Ježíš narodil v Betlémě? Jednou z odpovědí je, že to bylo předpovězeno v Micheáši 5,1 a Písmo se muselo naplnit. Tím však tuto otázku odsouváme jenom o úroveň dál. Proč Bůh určil, že se jeho Syn narodí v Betlémě? Každý detail jeho poslání byl pečlivě naplánován – nic nebylo náhodné, a už vůbec ne místo jeho narození. Proč tedy Betlém?
Milý Pane Kriste! Proč pak jsi nezvěstoval své narození především prelátům, Kaifášovi, králům nebo knížatům, zvěstuje jim radost velikou? Byli by se jistě zeptali, je-li (Kristus) bohatý a kde leží. Až by uslyšeli, že leží v jesličkách, řekli by nejspíš: „Nechte ho tam v jesličkách!“ Jistě by jim Kristus odpověděl: „Nepřišel jsem pro chválu pyšných a zpupných, nýbrž pokorných!“
Nejenom vánoční čas, ale každý den celého roku by nás měl vést k tomu, abychom pamatovali na dobrotu našeho Boha a velikost jeho milosrdenství. Ale v tomto období, kdy si tradičně připomínáme narození našeho Spasitele, tedy jeho první příchod na tento svět, bychom to měli dělat s ještě větší horlivostí. Je to přímo proti „duchu doby“, která se slovy „svátky klidu“ tlačí lidi do nejvíce hektického období celého roku.
Bůh ti říká: „Neboj se … já jsem tvůj štít a tvá přehojná odměna“ (Gn 15,1). Křesťane, uchop Boží slovo a osobně si ho přivlastni. Mysli na to, že slyšíš Ježíše říkat: „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala“ (Lk 22,32). Mysli na to, že ho vidíš kráčet po rozbouřených vodách svého soužení, neboť je tam a říká: „Vzchop se, já jsem to, neboj se!“ (Mt 14,27). Ach, ta lahodná slova Kristova! Kéž ti Duch svatý dá pocítit, jak k tobě promlouvají.
V posledních letech se začala šířit teorie o modelu ploché země. Podle ní je země plochý kruhový disk, nad nímž obíhají slunce a měsíc. Varianty této myšlenky zastávali lidé již před tisíci lety, protože jim chyběly technologicky vyspělejší metody zkoumání našeho světa. Díky globální navigaci, pokroku v astronomii, vědě, vesmírnému cestování, geomapování, osobním letadlům atd. byla teorie ploché země z velké části vyvrácena. Nicméně navzdory důkazům někteří zastánci teorie ploché země vynakládají velké úsilí, aby svou teorii potvrdili jako pravdivou.
Nikdy jsem nepocítil touhu patřit k této skupině vagabundů, ale chutě se liší a někteří si myslí, že musí být lepšími bytostmi, protože pocházejí z normanských nájezdníků. Nýmandi najednou bobtnají, jako by byli někým. Všimněte si, že Jákob neříká: „Býval jsem doma u svého otce Izáka, muže velkého majetku.“
Vzpomínám si na kazatele, kterého jsem čas od času slýchával a který byl okouzlující. Byl vtipný a pronikavý. Pokaždé nás ohromil. Když jsme odcházeli ze sboru, mluvili jsme o tom, jak bylo kázání skvělé. Ale v pondělí ráno jsem si nikdy nevzpomněl, o čem to kázání bylo. Dojalo mě, ale těžko jsem si dokázal představit, co mě dojalo. Bylo tam spousta silných příběhů, ale nejsem si jistý, jestli nás něco učil.
Clifford Pond v článku Pluralita starších a diákonů napsal, že je těžké dopátrat se toho, proč církev opustila pluralitní způsob vedení a nahradila ho vedením jedním mužem, jemuž přiřkla nejrůznější označení: pastor, reverend, farář, kazatel, duchovní atd. Chtěl bych přesto krátce ukázat na pár důvodů, proč k tomu došlo a proč tomu tak stále je.
