Co je císařovo, císaři (Mt 22,15–21)

• Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku. Poslali za ním své učedníky s herodiány, aby řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně!“ Podali mu denár. On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu.“ (Mt 22,15–21)

Toto svaté evangelium odhaluje zlobu zákoníků, která se projevuje několika způsoby: Za prvé netrpělivostí vůči pravdivému kárání: Zákoníci nedokázali snést pravdivé učení a kárání od Pána Ježíše. To je rozhněvalo a odešli od Krista. Jak uvádí evangelium na začátku, v pondělí po Květné neděli, když jim Ježíš řekl mnoho dobrého, ale zároveň pro ně nepříjemného, „odešli zákoníci.“ Jejich prvním projevem zloby je tedy netrpělivost vůči pravdivému kárání. Druhým projevem je jejich zlá rada, kdy se domluvili, jak spravedlivého potupí. Proto evangelium říká: „aby Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku.“ Třetím projevem jejich zloby je spiknutí s pohany proti spravedlivému. Evangelium totiž uvádí: „I poslali k němu své učedníky s herodiány“ – tedy se strážnými a služebníky krále Heroda. Čtvrtým projevem je pokrytectví maskované lichotkami, když říkají: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka.“ Hle, na rtech chvála, v srdci nevěra! Chovají se jako řezník k volovi, kterého drbe po čele, ale v úmyslu má smrt a v ruce sekeru: oni měli v úmyslu jeho smrt a Herodovi sluhové na něj šli se zbraní. Hle, tak rostla zloba těchto zákoníků.

Na Pánu Ježíšovi pak v tomto evangeliu vidíme, že je pravý Bůh, který zná skryté zloby srdcí; neboť evangelium praví: „A Ježíš poznal jejich proradnost nebo zlobu.“ Za druhé vidíme na Ježíšovi odmítnutí marné chvály, neboť lichotníkům řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci?“ Odpověděl jim přesně: pravdu, kterou řekli, nepopřel, ale na jejich zlá srdce odpověděl ostře. Oni lichotili, aby ho zahubili, a on káral, aby spasil. Neboť, jak praví svatý Jan Zlatoústý, „lepší je Bůh hněvivý, nežli člověk lítostivý.“ Za třetí je na Kristu spravedlivé poučení v jejich otázce, bez újmy na Boží chvále i císařově dani; neboť jim odpověděl slovy: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu.“

Dále evangelium říká: „Šli,“ totiž od Krista k Herodovým služebníkům. Svatý Jan Zlatoústý uvádí, proč to učinili: „Šli se radit, jak by Ježíše chytili za slovo,“ neboť ho nemohli napadnout kvůli nějakému skutku, aby ho připravili o život. Svatý Lukáš v 20. kapitole říká: „Zákoníci a velekněží ho chtěli v tu hodinu dostat do rukou, ale báli se lidu.“ „Poslali své lidi.“ Latinsky je tu mittunt, to znamená „posílají“; ale protože česky to zní nelibozvučně, a pravda je, že k němu poslali své učedníky, proto jsem bez újmy na pravdě použil „poslali“. Vždy bych rád vyjádřil to, co mohu nejpravdivěji a nejrozumněji, tak, aby zůstala plná pravda a věřící duše to dobře a snadno pochopila.

Evangelium praví: „Poslali k němu,“ tedy aby ho pokoušeli, „své lidi,“ jakožto méně známé, neboť sami byli od něho často pohaněni. Mysleli si, že se před nimi nebude mít na pozoru, a také že budou méně zahanbeni, než kdyby se sami zeptali. A poslali je s „herodiány,“ tedy s Herodovými strážnými a služebníky, aby tito jejich učedníci napadli Ježíše v řeči, a stráže ho chytili fyzicky. Duchovní se spojili s pohany proti Ježíši, aby duchovní svědčili, a světští ho chytili a zavraždili. Latinsky je cum Herodianis, nevím, jak to lépe česky říci než „s herodiány“ nebo „s Herodovci“. A že byli obojí zlí, svatý Lukáš říká, že „poslali své lidi,“ kteří by se pokrytecky tvářili jako spravedliví, aby mu „nějakým slovem nastražili léčku,“ a aby ho vydali knížatům a moci vládce, tedy světské moci, na smrt.

A chtěli ho podvést lichotkami, proto říkají: „Mistře, víme, že jsi pravdivý.“ Latinsky je to verax, a já to neumím lépe česky říci než „pravdivý,“ ten, kdo miluje pravdu a je ochoten ji vyznat. A tak řekli: „Mistře!“ to jest, v umění, „víme, že jsi pravdivý,“ to jest, pravdu rád mluvíš a nelžeš, „a cestu Boží,“ totiž, kterou lidé jdou k Bohu, a kterou Bůh zjevil, „učíš podle pravdy,“ to jest, přesně učíš, kterou cestou mají být lidé spaseni, že cestou Božích přikázání a rad, a cestou svatého pokání. „A nestraníš nikomu.“ Výklad praví: Nebojíš se vysoce postavené osoby, a tak se nebojíš nikoho, že bys nepřípadně zatajil pravdu. „Nestraníš nikomu,“ to jest, říkáš pravdu přímo, jak velkým, tak malým v důstojnosti. „Otázali se ho,“ to jest, protože jsi tak schopný, jak my říkáme, pověz nám, co si myslíš: „Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“

Zajímavé je, že i tito zlí lidé, ač donuceni svým pokrytectvím, vydali Kristu dobré svědectví. I když tak nejednali z dobrého úmyslu, ale s touhou ho poškodit, dosvědčili, že Kristus je mistr víry a pravdivý, že skutečně učí pravdu, že se ze strachu neodchyluje od pravdy a že nedělá rozdíly mezi lidmi (nestraní nikomu).

Ó, kdybychom tohoto mistra následovali v těchto aspektech, pak bychom žili dobrý život, vyznávali pravdu a nedělali rozdíly mezi lidmi! Ale bohužel, zabloudili jsme na této Kristově cestě, zvláště v přijímání osob. O tom svatý Jeroným říká, že je to mezi všemi kněžskými hříchy ten největší – že přijímají osoby, a proto zavrhují spravedlivé a chudé, zatímco povyšují nespravedlivé a bohaté. Tolik Jeroným. Co znamená „přijímat osoby“, jsem již vysvětlil v jiném textu před tímto.

Dále pokušitelé pravili: „Protože jsi takový, jak říkáme my, kteří tě nazýváme mistrem a chválíme tě jako tví přátelé, co si myslíš: Je správné platit daň císaři, nebo ne?“ Tato otázka měla svůj počátek u Kristova narození. Jak píše svatý Lukáš v 2. kapitole, císař Augustus nařídil soupis všech lidí po světě, aby každý šel do svého města, kde byl zapsán, a zaplatil císaři daň. Protože židovská země je uprostřed světa, tam se ten soupis udál jako první; a Panna Marie tam šla, aby nám porodila Spasitele Ježíše Krista.

A v tu dobu hned vyvstala otázka, zda je vhodné, aby Židé, a zvláště kněží, platili daň, tedy peníze určené císaři, či nikoli. Byl jeden, jménem Juda Galilejský, ten řekl, že to není vhodné, protože by se Židům neslušelo vyznávat, že mají na zemi jiného pána kromě Boha, poněvadž jsou Božím lidem. A v tomto duchu řekli velekněží, mistři, kněží a zákoníci Ježíšovi v 8. kapitole svatého Jana: „Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili.“

Takže mnozí se přiklonili k názoru, že není vhodné platit daně císaři; a jiní zastávali názor, že je vhodné platit daň císaři, poněvadž on je pán, a brání je i obecné dobro. A protože v této otázce nebylo možné se zalíbit oběma stranám, ať už by Kristus podpořil kteroukoliv, proto chtěli Krista uvrhnout v císařovu nenávist. Položili mu tu dávnou a provokativní otázku s následujícím úmyslem: Kdyby řekl, že je vhodné platit daň císaři, pak aby všechen židovský lid byl proti němu. Kdyby pak řekl: „Není vhodné platit daně císaři,“ aby ho hned císařovi strážní chytili a vydali ho císařovu vládci, jak píše svatý Lukáš v 20. kapitole.

Ale protože lidská chytrost nemůže přemoci Boží moudrost, evangelium praví: „Ježíš poznal jejich zlý úmysl“ nebo „jejich nepravost“. Tu se ukázal jako Bůh, že poznal jejich zlý úmysl. A říkám „nepravost“, protože ačkoli se tvářili láskyplně a pravdivě, nečinili tak s upřímným úmyslem k dobru, ale ptali se s cílem podvést. Proto měli v srdci nepravost, která latinsky zní nequitia, a nazveš-li jí „zlobou“, nezhřešíš. „Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: ‚Co mě pokoušíte, pokrytci?‘“ Touto řečí Spasitel odhaluje jejich zlobu a poráží lichotky. Ukázal jejich úmysl slovy: „Proč mě pokoušíte?“ ne proto, že byste chtěli být poučeni a poznat pravdu, ale abyste mě napadli v řeči a vydali na smrt. Tu Kristus říká: „Proč mě pokoušíte?“ jako by řekl: „Slovy pokoušíte, skutkem poslouchejte!“ Podstoupili jste císařovu službu, vzali jste ty věci, které jsou jeho, proto mu dávejte daň, a Bohu bázeň. Bůh nežádá peníze, žádá víru. Tolik Kristus. „Co mě pokoušíte, pokrytci!“, kteří jste lichotivou řečí zakryli před lidmi svou zlobu a velkou touhu po mé smrti. „Pokrytci!“, kteří se takto tážete a chválíte, kladete užitečnou otázku a říkáte pravdu, ale srdcem lžete, neboť máte v ústech něco jiného než v úmyslu. Nazýváte mě mistrem a věrným učitelem, ale v srdci mě pokládáte za svůdce. A tak Kristus, aniž by jim lichotil, nazval je zjevně pokrytci. A pokrytec je ten, kdo, ačkoliv je zlý, před lidmi se ukazuje jako dobrý, neboť si přeje, aby ho měli za dobrého, a tak má jiný úmysl a dělá nebo mluví něco jiného.

Tak se chovali tito pokrytci; jimž Kristus řekl: „Ukažte mi peníz daně.“ Svatý Lukáš říká: „Ukažte mi denár. Čí má obraz a nápis?“ A vězte, že svatý Matouš latinsky říká numisma, a svatý Lukáš říká denarium, a to je peníz, který měli každoročně dávat císaři, a na něm byl císařův obraz a nápis. „A oni mu dali peníz,“ tedy k prohlédnutí. „On jim řekl: ‚Čí je tento obraz a nápis?‘“ „Odpověděli: ‚Císařův,‘“ to jest obraz i nápis. Svatý Jeroným říká, že to byl Tiberius, ten císař, za jehož vlády byl Kristus umučen. A císař se nazývá každý římský král, počínaje od prvního, který se nazýval císař.

A když vyznali, že obraz i nápis na penízu kolem obrazu je císařův, „řekl jim: ‚ Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři,‘“ to jest peníze, daně a poslušnost, neboť tím vyznáváte, že jste mu poddáni, a „co je Boží, Bohu.“ Boží věci, které mu náleží, jsou poslušnost, chvála, modlitba, milování nade všechno ostatní. Právě tím rozdělil a vyřešil otázku, a to velmi moudře, aniž by císaři nebo Židům způsobil křivdu. A protože se pokrytci domnívali, že by nebylo možné, aby unikl bez porážky, proto svatý Matouš hned po Kristově odpovědi říká, že když to uslyšeli, podivili se, nechali ho a odešli. Podivili se, že je přemohl, takže mu nemohli slovně odporovat, neboť jim pravdou svázal ústa. Odpověděl jim, jak si zasloužili, takže na jejich otázku odpověděl, ale ne zcela podle jejich slov, jak chtěli. Neboť oni chtěli, aby buď řekl, že je vhodné platit daň císaři, nebo že není vhodné platit daně císaři. A on se zjevně nepřiklonil k žádné straně, ale odpověděl tak, že nemohli z jeho řeči usuzovat, že by císaři nebo jim křivdil. Avšak poučeni svým otcem, ďáblem, podali třetí den žalobu k Pilátovi, žalovali a pravili: „Našli jsme ho, jak brání platit daně císaři.“ Zlí lháři! Ještě jim v srdci i v ústech zůstalo, co s ním zamýšleli, aby ho připravili o život.

Přestože milý Spasitel sám za sebe dal daň císaři i za Petra, jak píše svatý Matouš v 17. kapitole, a také v tomto evangeliu rozhodl, aby židovští kněží a starší dávali daň císaři, přece dnešní kněží nechtějí přijmout ani pravdivou Kristovu odpověď, ani jeho příklad, aby z velkého bohatství dávali daně vládcům, když je to pro obecné dobro. Hle, náš Spasitel, chudý, bez příjmů a bez světské moci, přece ráčil dát daň pohanskému císaři, nám na příklad, abychom světské moci byli v témže poddáni.

Proto svatý Jan Zlatoústý říká: „Ty zavrhni svět Kristovým příkladem, a nebudeš povinen světskému knížeti; slova Písma tě naučí: ‚Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu.‘“ To říká Zlatoústý. A svatý Ambrož dodává: „Ty, chceš-li nebýt povinen císaři, nechtěj mít světské bohatství.“ Tolik Ambrož.

Ale zdá se mi, že dnešní kněží jen málokteří přijmou příklad svého Spasitele a rozkaz, jímž přikazuje dávat císaři, co mu náleží; ani brzy nepřijmou tato dvě svatá slova, která přikazují, aby ten, kdo nechce platit daně císaři, neměl bohatství. Neboť je teď málo kněží, kteří by nestáli o bohatství, podle proroctví svatého Jeremjáše, jenž praví: „Od nejmenšího až po největšího všichni propadli chamtivosti, od proroka až po kněze všichni klamou.“

Také svatý Petr prorokoval, když v 2. listu, 2. kapitole, říká: „V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé … a mnozí budou následovat jejich nezřízenost a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení … Ve své hrabivosti budou vám předkládat své výmysly.“ Tolik svatý Petr. Také svatý Pavel říká: „V posledních dnech nastanou zlé časy, a lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, pyšní.“ A vím, že bohatí a lakotní kněží těžko přijmou tato slova, neboť k nim bohatství přilnulo, ačkoliv ne k rukám, ale k žádostem, že se ho nemohou lehce pustit, aby dávali daň, a vůbec aby světsky nepanovali.

A já vidím, že je velice tíží Kristovo přikázání, které praví: „Králové panují nad národy… Avšak vy ne tak.“ A protože přestoupili to přikázání, proto je tíží toto: „Dávejte císaři, co je císařovo.“ A tak je tíží, že ty, kdo to praví na kázáních nebo ve školách, považují za kacíře; ale to neznamená nic jiného, než že buď Kristus, který to přikázal a skutkem plnil, je kacíř, anebo jsou kacíři oni, když se staví proti němu! A protože milý Kristus nic zlého neučinil, ani lest nebyla nalezena v jeho ústech, proto jsou lživá ústa ta, která tupí Kristovo kněžím přikázané přikázání.

A následovníci Kristovi jsou ti, kteří pokorně, bez panování, v dobrém duchu, varujíce se hříchu, káží slovo Boží, a svou chudobou jsou osvobozeni od císařovy daně. A jako na Kristovu řeč nemohli pokrytci odpovědět, když řekl: „Dávejte císaři, co je císařovo,“ tak ti, kteří reptají proti těm, co stojí za Kristovou pravdou, nakonec i před lidmi umlknou. Neboť když Kristus řekl: „Dávejte císaři, co je císařovo, a co je Boží, Bohu,“ svatý Lukáš v 20. kapitole praví, že nemohli jeho slova před lidmi zhanobit, podivili se jeho odpovědi a umlkli. Právě tak nemohou dnešní kněží zhanobit před lidmi toto Kristovo slovo: „Dávejte císaři, co je císařovo“. Když tedy říkám kněžím: „Nepanujte!“ a: „Nesbírejte si zlato a stříbro!“, poznáme, až zemřeme, co těmito slovy Kristus myslí.

Neděle třiadvacátá po sv. Trojici