Rozlišování a duchovní svoboda

Každý křesťan je proto povinen nezkoumat, kdo učí, ale co učí, a srovnávat to s Písmem. Vidí-li, že to, co se říká, je v souladu s Písmem, má toho využít pro své osvícení. A to ne proto, že to řekl nějaký člověk, ale proto, že mluví z Boha. Pokud zjistí nesoulad, má se tomu vyhnout, avšak bez zlosti a hněvu, protože mluví jen člověk, jehož myšlení nejsme povinni podléhat. Naopak jsme povinni snášet jeho slabosti.

A tak, kdo se spoléhá na lidi a dává si titul podle nich, je stále tělesný. Ale kdo je založen pouze na Kristu a posuzuje všechno ostatní, ten je duchovní. Tomuto nebeskému privilegiu se dostalo každému, kdo má Kristovu mysl (tedy kdo je obdarován Kristovým duchem). Takový člověk smí a může posuzovat všechny věci, ale sám by neměl být nikým souzen, tedy neměl by být svazován cizími názory.

Kdybychom se všichni pevně drželi tohoto nebeského privilegia a nazývali se křesťany podle samotného Krista, měli bychom všechny lidi za své služebníky a využívali jejich darů ke svému osvícení. Trhání se na sekty kvůli lidským jménům by pak snadno přestalo. Byli bychom jedno stádo a jeden Pastýř, jedno tělo, jeden duch, jedna víra, jeden Bůh a Otec všech.