Volby a podřízenost autoritě

V minulém čísle jsme se zastavili u toho, jak otázka voleb souvisí s Boží prozřetelností, v níž nás Bůh postavil přesně na to místo, kde se nacházíme nyní. Bylo to jeho dílo, jeho vůle, protože nikdo z nás si nevybral kdy, kde ani komu se narodí. Ale na nás je, abychom tuto skutečnost neignorovali a nechtěli svůj život žít v nějakém vysněném světě, který neodpovídá skutečnosti.

Dnes se zamyslíme nad tím, jak volby souvisí s donedávna tolik opakovaným textem z Římanům 13, kde se mluví o podřizování se autoritám. Žijeme v republice, což znamená, že země není ve vlastnictví panovníka, ale je to „věc veřejná“ (z lat. res publica), tedy záležitost občanů. Stát není ve vlastnictví jednotlivce, ale je spravován ve veřejném zájmu, tedy ve prospěch občanů. Proto by bylo také na místě místo slova vláda používat slovo administrativa, nebo státní správa, protože v republice není vládce, jsou zde pouze lidé, kteří zemi spravují. V republice není zdrojem moci vládce, ale lid, který se na moci podílí buď přímo (tzv. přímá demokracie) nebo nepřímo, obvykle prostřednictvím volených zástupců (tzv. zastupitelská demokracie). A země je podřízena nejvyššímu zákonu země, jímž není král ani prezident nebo vláda, ale ústava, které jsou podřízeni všichni (jinými slovy „ústava je králem“). Tento způsob fungování společnosti patří k těm nejspravedlivějším v tomto padlém světě. Současně ale vyžaduje také velmi aktivní zapojení občanů. Je to přesný opak toho, co vyžaduje monarchie, tyranie nebo diktatura, které v otázkách věcí veřejných chtějí pasivitu a slepou poslušnost. 

Na tomto místě se dostáváme k Římanům 13. Jsou tady verše, které mluví o podřízenosti autoritě a konkrétně vládní moci, které Bůh svěřil meč (v. 1–7). Nejenom z těchto veršů, ale z mnoha dalších míst Písma vyplývá, že křesťané by měli být příkladnými občany ve své komunitě, a to bez ohledu na zřízení, v němž žijí. Být příkladným členem společnosti ale neznamená slepě poslouchat nebo být pasivní (pasivita a lhostejnost vedou do záhuby, viz Př 1,32), nýbrž zapojit se do společenského a politického dění, usilovat o prospěch své komunity. Ten největší prospěch samozřejmě plyne z toho, když jsou lidé zachráněni skrze evangelium Pána Ježíše Krista. Ale každé dobro, každá pravda, každé zabránění nespravedlnosti a bezpráví je požehnáním a může to být skutek, který lidé uvidí a vzdají chválu našemu Otci v nebesích (Mt 5,16). 

Pavel napsal Titovi na Krétu, že se tamní křesťané mají učit vynikat v dobrých skutcích, kde je jich naléhavě potřebí, aby nebyli neužiteční (Tt 3,14). Takže když mluvíme o tom, že křesťané by měli být dobrými občany, proč bychom z toho měli vynechat volby a politiku? Není to podřízení se tomu nejvyššímu zákonu naší země? Naše zákony samozřejmě nemluví o povinnosti volit, ale o právu, takže nikdo nemůže být k volbán nucen. Když však mluvíme o vynikání v dobrých skutcích a podřizování se autoritě, není právě toto jedno z těch míst, kde mohou křesťané opravdu vynikat, kde mohou být skutečným světlem a solí, protože kdo jiný než křesťané by měl vědět, co je dobré a Bohu milé, a co je naopak zlé a co Bůh nenávidí. 

Nikdy v historii neměli křesťané takovou možnost, jakou mají dnes, že svou podřízeností autoritě (tj. ústavě) mohou ovlivňovat dění v celé zemi. Nikomu nelze upřít jeho právo neúčastnit se voleb. Ale křesťan by měl rozumět tomu (a zajímat se o to), v jakém zřízení žije, jak funguje společnost, do které ho Bůh postavil a co znamená podřizovat se vládní moci. To mimo jiné znamená „plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznat Boží vůli (Ko 1,9).“ Potom dojde na slova apoštola, která v této souvislosti křesťanům napsal:

Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha, a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti; a budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle. (Ko 1,10–12)