Naděje a její význam pro věčný život

Ale to, čemu říkáme naděje, se vztahuje k budoucím věčným věcem, tedy ke spasení nebo věčné odplatě od Boha, na které musíme čekat. Musíme přitom mít živou víru, neboť bez ní nemůže být člověk spasen. Kdo nemá víru, nemá základ všech dobrých věcí, a proto neví, jaký je cíl spravedlivého života a práce. Pokud to však ví skrze víru a nemá naději, že by tohoto dobra dosáhl, je to marné jako sen, o kterém se ráno vypráví. Mít v sobě takovéto mrtvé a nevážné očekávání nepřináší žádný užitek.

Pravá naděje je útěchou pro člověka v jeho soužení, které zde zakouší v různých zkouškách. A tato naděje pochází z trpělivosti a poctivého života. Potom člověka vede k dobrým skutkům, k usilování o dobro, k větší trpělivosti, k odřeknutí se světa a pohrdání všemi světskými věcmi. Neboť tato naděje očekává bohatou odplatu na onom světě, protože ví, že tento život je člověku dán k zisku na základě Božích slibů a naděje, ne na základě naděje tohoto světa. Lidé mají vlažnou naději ve svět a jeho bohatství, chválu a přízeň, a proto se o to horlivě snaží, chtějí, aby jejich naděje byla pevná a zachránila je, když si oni sami stanovili nějakou hranici. Přitom se s touto nadějí často nesetkají tak, jak si přáli, a v den smrti se probudí jako ze sna. Kdo však mají neochvějnou naději v onen život, usilují o dobro mnohem více, protože Bůh jim dal tento čas k zisku, a ten zisk jim ukáže, až se ta naděje naplní.

Bez této naděje se nikdo nemůže přiblížit k Bohu a sloužit mu. Všechno snažení v člověku zeslábne, když nečeká žádný opravdový cíl.