Orientace v dobru a zlu: Role občanské vlády v Římanům 12–13

Část 4: Biblický rozbor reakce církve na mimobiblické příkazy

V mém posledním článku jsme zvažovali biblické koncepty dobra a zla, jak je definuje výhradně Bůh, a viděli jsme jejich použití v Římanům 12.

Viděli jsme tam příkaz k proměně obnovou naší mysli, abychom poznali Boží dobrou vůli (v. 2), že opravdová láska nenávidí zlo definované Bohem a lpí na dobru definovaném Bohem, a že máme povinnost projevovat slovem i skutkem to, co Bůh definuje jako dobro, i tváří v tvář zlu, které je nám činěno. Konkrétně, pomsta patří Bohu, a i když zakoušíme zlo, nemůžeme vykonávat jeho hněv v jeho zastoupení. Když jdeme do Římanům 13, tyto závěry se stávají naším základem pro další studium.

Na první pohled se může zdát, že v Římanům 13 se mění téma, ale kapitoly 12 a 13 tvoří jeden celek. Paralely dobra a zla pokračují (13,3–4) a také se opakuje koncept pomsty a hněvu (12,19; 13,4).

V naší diskusi o dvanácté kapitole v posledním článku jsme viděli, že když je nám činěno zlo, nemáme odpovídat zlem. Přesněji řečeno, ačkoli je pro takové zlo vyžadována spravedlnost, jednoduše to není naše sféra působnosti – pomsta a vykonání hněvu patří Bohu (12,19). Mohli bychom si sice myslet, že se to týká nějakého konečného soudu po smrti, ale právě zde třináctá kapitola navazuje na dvanáctou, aby vysvětlila uskutečnění Boží pomsty.

Zatímco první verš nám říká, „abychom se podřizovali vládnoucím mocem“, tentýž verš dále říká, že tyto autority (ať už jsou v jakékoli sféře, nejen občanská vláda), které existují, byly ustanoveny Bohem. To je klíčové. Protože Bůh má veškerou autoritu, neexistuje žádná legitimní lidská autorita kromě té, která byla ustanovena Bohem. Nemají žádnou vlastní inherentní autoritu – veškerá autorita, kterou mají, je ta, kterou jim delegoval Bůh. Proto ti, kdo této autoritě odporují, odporují Bohu (v. 2).

Ale verše 3–6 pak vysvětlují účel občanské vlády a tím vymezují autoritu, kterou jim Bůh delegoval. Právě v této části vidíme návrat ke konceptům dobra a zla, hněvu a pomsty. Navíc tato část bude šokující pro typického křesťana, který slyšel pouze „zkratkovité vyjádření“ izolované první poloviny verše bez kontextu a který nikdy pečlivě nečetl a nezvažoval zbytek kontextu.

Všimněme si tří klíčových bodů v následujících verších:

• Vláda není samostatný bůh, jehož každému rozmaru jsme povinni se podřizovat. Spíše je „Božím služebníkem“ (v. 4) – je v „Boží službě“ (v. 6). Bůh delegoval úkol občanské vládě a dal jí autoritu tento úkol vykonávat.
• Bohem daným úkolem vlád je odměňovat to, co je dobré (v. 3b) a trestat to, co je zlé (v. 4). Všimněte si, že použití „dobra“ a „zla“ ve dvanácté kapitole nezvratně spojilo definici těchto slov s Boží vůlí. On definuje, co je dobré a co je zlé – ne vy, ne já a ne vlády. Mají jednoduše chválit a odměňovat dobro a trestat zlo tak, jak je definuje Bůh.
• Pomsta a hněv proti zlu je Boží doménou (12,19), ale on delegoval výkon této role a doprovodnou autoritu k jejímu vykonání občanské vládě. Slouží Bohu jako jeho služebníci, když trestají to, co je zlé v jeho světě – pracují jako jeho delegovaní mstitelé, kteří vykonávají „trest nad tím, kdo činí zlo“ (v. 4).

V souladu s dvanáctou kapitolou je bezprostředním závěrem, že my nemáme oplácet zlo pomstou a hněvem, které si zaslouží, ale Bůh ano. Musíme tedy oplácet zlo pouze dobrem, ne dalším zlem. Ale to neznamená, že spravedlnost v tomto světě v současnosti chybí a čeká na nějaký konečný, věčný soud. Bůh delegoval tuto roli občanské vládě a jejím vládcům.

Doufám, že v tom vidíme zřejmý smysl. Pokud by někdo ublížil našim blízkým, nepochybně bychom cítili určitý stupeň „spravedlivého hněvu“. Ti, kdo spáchali zlo, musí být potrestáni, ano, ale my jsme v tu chvíli možná nejméně způsobilí určit přiměřený trest. Tato role je přenesena na vládu.

Ale důsledky tohoto textu jdou daleko za tento bezprostřední a zřejmý závěr. Právě těmto dalším důsledkům se budeme věnovat příště.

Kniha Anthony Forsytha Císař a církev je k zakoupení v našem e-shopu.