Zamyšlení

Pravím, Hospodine, tys můj úděl, držím se tvých slov. (Ž 119,57)

Hospodine, tys můj úděl – není nad krásnější a lahodnější slova, která si může křesťan neustále opakovat. Bůh je můj úděl. Blahoslavený je každý, kdo toto může vyznat. Žalmista zakoušel toto požehnání jenom zdálky, v mlhavých obrysech – a přesto z něj mohl těšit natolik, že to překonalo veškerou radost a potěšení tohoto světa. Křesťané dnes mohou zakoušet plnost tohoto požehnání, protože Pán byl zjeven v těle – Bůh přebýval mezi námi a my nyní dobře víme, kdo to je, jaký je a co všechno v něm máme. Tedy, že v něm máme úplně všechno a bez něj nemáme vůbec nic. Kristus je nám vším. Je naším údělem, je cílem, k němuž směřujeme, je plností všeho, co jsme a co máme, je naší radostí a blažeností.

Pravím, Hospodine, tys můj úděl, držím se tvých slov. (Ž 119,57)

Jak by mohl hříšník mluvit k Hospodinu, kdyby Hospodin nejprve nepromluvil k němu? Jak by mohl člověk znát Boha, kdyby se mu Bůh nedal nejprve poznat. Lidské srdce je od narození v temnotě hříchu, je zatvrzelé proti Bohu a nechce ho znát. Jenom když Bůh promluví, když se Pán slituje a otevře člověku oči, může člověk začít promlouvat k Bohu. Bůh se dává poznat skrze své stvoření, které vypravuje o jeho slávě, skrze své Slovo, které vypravuje o jeho Synu a nakonec Bůh promluvil právě ve svém Synu, v němž dal svému stvoření poznat sám sebe ve vší plnosti. Proto můžeme volat k Bohu a prosit ho milost, proto se k němu můžeme obracet a on bude na naše volání odpovídat. 

Mně připadl tento úkol, ustanovení tvá zachovávat. (Ž 119,56)

Komu připadl takový úkol – zachovávat Hospodinova přikázání? Je to příkaz pro každého člověka, protože každý je stvořen Bohem a každého Bůh bude volat k zodpovědnosti za jeho život podle míry plnosti Kristova lidství. A Pán Ježíš se nikdy neodchýlil od dokonalé lásky k Bohu a dokonalé lásky k člověku. Tak naplnil všechna přikázání. K témuž jsme voláni i my všichni. Jak toho můžeme dosáhnout, když nejsme schopni žít ani podle svých vlastních pravidel, natož podle těch Božích? Musíme být skryti v Kristu skrze víru v něj. Žádná jiná cesta není. Jenom nové narození, které přináší nové srdce, které nejenom že chce, ale také je schopné naplnit úkol, k němuž ho Bůh povolal – zachovávat jeho přikázání.

Mně připadl tento úkol, ustanovení tvá zachovávat. (Ž 119,56)

Jedním z největších problémů naší současné civilizace je prázdnota, bezúčelnost a nesmyslnost. Souvisí to s bezbožností společnosti a s jejím náboženským východiskem, jímž je naturalismus, tedy evoluce. Člověk podle tohoto názoru není nic víc než hmota, která se vzmohla na nějaké vědomí a přemohla jinou hmotu s menším vědomím. Není divu, že v tom lidé nemohou najít nějaký vyšší smysl a zakoušejí prázdnotu. Odmítli Boha a nesou důsledky tohoto hříchu, této vzpoury. Ale Boží slovo mluví úplně jinak – Bůh dal člověku úkol, člověk má smysl, byl stvořen za nějakým účelem – a tím je oslavovat Boha a věčně se radovat v jeho přítomnosti. To je úkol, který Bůh člověku dal při stvoření a lidská duše nespočine v pokoji, dokud nezakotví v Pánu Ježíši Kristu. 

V noci si připomínám tvé jméno, Hospodine, tvého Zákona se držím. (Ž 119,55)

Není nic bezpečnějšího, než se pevně držet Hospodinova zákona. Žalmista tady má samozřejmě na mysli ten Mojžíšův, který jediný v dané chvíli měl – a toho se chtěl, jakkoliv nedokonale, držet, plnit z něj, co jen bylo možné v jeho silách. A přitom mít pohled upřený k dokonalému zákonu, jímž je Kristův zákon, tedy pro žalmistu ke Kristu samotnému, který byl zahalen a nebyl zjeven, nicméně v duchovním slova smyslu se dával poznat všem, které vyvolil ke spasení. A pro Boží dítě dnes není nic lepšího, než zůstávat v Kristově zákoně, zachovávat ho a těšit se užitků, které tento zákon přináší znovuzrozenému srdci, pomalu se obnovující mysli a žasnout nad zjevením Pána Ježíše, které k nám takto přichází.

V noci si připomínám tvé jméno, Hospodine, tvého Zákona se držím. (Ž 119,55)

Pokojné usínání i pokojné spaní je velké požehnání od Hospodina. Ale někdy se spánek vzdaluje a to nejlepší, co může člověk udělat, je připomínat si Boží jméno. Jeho jméno je podivuhodné a označuje celou jeho osobu v trojjediné plnosti. Rozjímat nad Pánovým jménem znamená, připomínat si jeho charakter, jeho velikost, slávu i moc, jeho veliké skutky, které vykonal pro naše spasení, které aktuálně koná pro naše posvěcení a které ještě vykoná pro naše oslavení. Zbožný muž rozjímá nad Hospodinovým zákonem ve dne i v noci (Ž 1,2). To znamená, že má Boží slovo ve svém srdci a může v něm listovat bez použití fyzické knihy. Kéž jsme i my lidmi Slova, takže z nás bude Boží slovo vytékat při každé vhodné příležitosti.

Nařízení tvá si zpívám jako žalmy v domě, kde jsem jenom hostem. (Ž 119,54)

Protože nelze sedět na dvou židlích, je to v podstatě velmi jednoduché – buď člověk slouží Bohu, nebo sobě. Nezáleží ani na tom, o jaké formě správy církve mluvíme. Kdo stojí v čele církve, raduje se z Božích nařízení a uchovává je ve svém srdci. Boží slovo je pokrmem, který s radostí uchováváme ve svém srdci, ve svém nitru, které nám pomáhá radovat se z Boha a zaměřovat své životy na něj. Jsme tady na zemi jen hosty, jsme poutníci, kteří tu nemají svůj trvalý domov. Bůh nás tu ze své milosti a moci ponechal, abychom byli svědectvím o jeho lásce, dobrotě, milosti a svatosti.  Dal svého Syna, abychom ve víře v něj měli věčný život a zakoušeli odpuštění svých hříchů.

Nařízení tvá si zpívám jako žalmy v domě, kde jsem jenom hostem. (Ž 119,54)

Boží slovo přebývá hluboko v mém srdci, proto když srdce přetéká, Pánovo slovo se vylévá ven, jako proud živé vody. Boží slovo je pravé a nepochybné, a jednou z jeho hlavních vlastností je, že je naprosto pravdivé. Jeho slovo má moc měnit lidské životy – David ho používá jako meč, jímž také ve skutečnosti je. Mění život toho, v němž přebývá, ale i život každého, kdo ho slyší a přijímá. Pánova nařízení a přikázání nejsou břemenem pro toho, kdo se zamiloval do svatého Boha a touží žít v jeho blízkosti. Takový má od Boha moc Ducha svatého žít k Boží slávě a jednat podle Pánova slova. Jako zrno zasazené do dobré země, nezůstane bez ovoce, ale bude přinášet hojnou úrodu.

Sežehuje mě zuřivost svévolníků, těch, kdo opustili tvůj Zákon. (Ž 119,53)

Jiné české rčení říká „poturčenec horší Turka“. Ti, kdo opustili Hospodinův zákon, jsou mnohdy většími bezbožníky, než všichni ostatní. Je to právě jejich hněv, který se obrací proti spravedlivému se zničující silou. Hle, kolik je těch, kteří se odvrátili od Božího slova, aby se stali nepřáteli Kristovy církve. Potřebujeme věrnost a vytrvalost, abychom obstáli v ohni jejich zuřivosti, potřebujeme Boží moudrost, abychom byli schopni dát dobrou odpověď všem zlovolníkům. Kéž nás Pán zachová ve své milosti a vede nás do hloubky svého Slova, kéž naplní naše životy poznáním pravdy Božího slova a Pán Ježíš ať nám září jako klenot, kterým budeme poměřovat všechno, co máme a co známe.

Sežehuje mě zuřivost svévolníků, těch, kdo opustili tvůj Zákon. (Ž 119,53)

„Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“, říká české rčení. Zdá se, že v našem textu říká žalmista jinými slovy totéž. A někdy jde tato hůl až do úplné zuřivosti, která sežehuje. Bezbožníci si občas neberou servítky a jejich hněv plane jako oheň. Křesťan by se takovým věcem neměl divit, protože každý, „kdo chce žít zbožně v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování“ (2Tm 3,12). Cesta následování Pána Ježíše Krista je úzká, a i když je přímá a jednoduchá, nebývá vždy snadná, ale narazíme na ní na řadu překážek a protivenství. Ale Bůh sám nám v moci Ducha svatého sílu, překonat každé protivenství a obstát v každé zkoušce a tak oslavit svého Boha a Božího syna, Pána Ježíše Krista.

• Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. (Oz 11,8)

Bůh není jen hořícím sluncem spravedlností, podobá se také dešti, který svlažuje zemi (Oz 6,3). Bůh je milosrdný, tak to řekl Boží prorok Ozeáš.

Tím ohavněji zde vystupuje nevěrnost Izraele, která je podle proroka jejich smrtelným hříchem. Bůh jako by byl promarnil svou lásku k Izraeli, ke své snoubence a milované Boží. Izrael opustil Boha a obětoval bálům, ale Bůh přece nemohl svůj lid zavrhnout. Znovu se s ním chtěl zasnoubit a dovést jej zpět k domu otcovskému. Jeho kázeň vedla k pokání. Chtěl, aby provázky milování byla pevnější.

Takové je Boží srdce! Zakusil jsi to?

• Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta. Proroci je volali, oni se však od nich odvraceli, obětovali baalům, pálili kadidlo tesaným modlám. Ačkoli jsem sám naučil Efrajima chodit, on na své rámě bral modly. Nepoznali, že já jsem je uzdravoval. – Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej. Nevrátí se do egyptské země, ale jeho králem bude Ašúr, neboť odmítli vrátit se ke mně. V jeho městech bude řádit meč, skoncuje s jeho mluvky, pro jejich záměry je pozře. Můj lid se zdráhá vrátit se ke mně; když ho volají k Nejvyššímu, nikdo se nepozvedne. Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? Cožpak bych tě mohl vydat jako Admu, naložit s tebou jako se Sebójimem? Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí. Budou následovat Hospodina, až zařve jako lev. Až vydá řev, přiběhnou s třesením synové od moře, přilétnou s třesením z Egypta jako ptáče, z asyrské země jako holubice. A já je usadím v jejich domech, je výrok Hospodinův. (Oz 11,1–9)

Připomínám si tvé dávné soudy, Hospodine, v tom útěchu najdu. (Ž 119,52)

Kde jinde bychom mohli najít útěchu než v Boží spravedlnosti. Proto se obracíme do jeho Slova, proto zkoumáme jeho soudy a připomínáme si je. Jeho soudy nám ukazují jeho velikost a svatost, jeho svrchovanou vládu a spravedlnost, ale také jeho milosrdenství, které jde ruku v ruce s jeho soudy. Zraňuje i obvazuje, soudí i zachraňuje. Uprostřed všech svých soudů je plný milosti a slitování, jímá ho lítost nad každým hříšníkem, který činí pokání a obrací se k němu s prosbou o smilování. Takovou prosbu Bůh nikdy nenechá nevyslyšenou, ale jako dobrý pastýř spěchá, aby zatoulanou ovečku přinesl zpět do ovčince. Neváhal poslat svého jediného Syna, aby na jeho zástupné oběti prokázal svou lásku k nám.

Připomínám si tvé dávné soudy, Hospodine, v tom útěchu najdu. (Ž 119,52)

Jsme natolik poškozeni hříchem, že nejsme schopni trvale v sobě uchovat Boží jednání, Boží slovo, Boží soudy. Proto si musíme to vše stále znovu a znovu připomínat. Proto nám Bůh dal své Slovo – abychom z poučení, které nám dává, čerpali naději (Ř 15,4). Bůh je dobrý. Ví o všech našich slabostech, ví i o tom, že si potřebujeme neustále připomínat jeho dávné soudy, abychom viděli jeho velikost, abychom se učili žít v bázni před ním, abychom ho v těchto soudech poznávali a milovali ho. Tím největším Božím soudem bylo vylití Božího hněvu na Božího Syna na golgotském kříži – vzal naše hříchy na sebe a stal se smírnou obětí za naše hříchy, abychom ve víře v něj měli věčný život.

Opovážlivci se mi velice posmívají, já se od tvého Zákona neuchýlím. (Ž 119,51)

I kdyby byl posměch opovážlivců sebevětší, i kdyby haněli a rouhali se, neuchýlím se od Hospodinova zákona. Pouze jeden jediný člověk v celé historii se mohl v plnosti postavit za tato slova – Pán Ježíš Kristus. Prošel ohromným utrpením, výsměchem a odsouzením, když visel na kříži, posmívali se mu a pokoušeli ho, aby sestoupil z kříže. Ale on šel jako beránek na porážku – šel, aby naplnil úkol, kvůli kterému přišel, aby na lidském těle odsoudil hřích a aby spravedlnost požadovaná zákonem, byla naplněna na nás, kteří věříme. Ani my ho nechceme nikdy zapřít, proto se s radostí vrháme do jeho Slova, aby z něj čerpali povzbuzení i naději, abychom se drželi jeho slova, které je pro všechny, kdo věří, slovem života.

Opovážlivci se mi velice posmívají, já se od tvého Zákona neuchýlím. (Ž 119,51)

„Bloud si v srdci říká, že Bůh tu není“ (Ž 14,1). Také proto má pocit, že ho nikdy nic nedostihne, že se může vypínat a vyvyšovat ve své pýše a bezbožnosti. Stal se opovážlivcem, který se vysmívá Bohu a jeho lidu – lidé jako on jsou rouhači a reptalové a často dokonce pronásledovatelé církve a jednotlivých křesťanů. Ale Bůh zachraňuje a proměňuje. My všichni jsme byli na jedné lodi s takovými lidmi, ale Bůh se nad námi smiloval a zjevil nám evangelium o svém Synu, který se stal zástupnou  obětí za naše hříchy. Dal svůj život, abychom my mohli žít své životy pro něj, abychom už nebyli opovážlivci, kteří vzdorují Bohu, ale abychom byli přijati jako milované Boží děti.

Je mi útěchou v mém pokoření, že tvá řeč mi zachová život. (Ž 119,50)

Bůh sám ve své milosti a moci život dává i udržuje. K zachování toho duchovního života používá své Slovo. Je jasné, že Písmo není bohem, ale Bůh je Slovem, které se stalo tělem. Na samotném počátku Bůh promluvil a stalo se – Bůh jednal skrze své Slovo. A úplně stejně jedná i nyní – všechno udržuje svým Slovem. Otec promlouvá a Syn je vyhlašován – je to věčné kázání, které se děje v Bohu samotném. To je mandát pro naše kázání jeho Slova. To je dostatečný důvod, proč se máme sytit jím samotným skrze jeho Slovo, skrze Písmo, které nám dal. Bůh má slova věčného života a tato slova se rozhodl zaznamenat v Bibli. Proto je Božím dětem tak vzácná, proto jí chtějí naplnit celý svůj život. 

Je mi útěchou v mém pokoření, že tvá řeč mi zachová život. (Ž 119,50)

Boží slovo je slovem života. Jím jsme znovuzrozeni k novému životu, jím jsme také zachováváni. Když jsme tísněni, pronásledováni nebo pokořování, je to právě Boží slovo, které nám přináší útěchu a posiluje nás. Žalmista byl pokořen (a nezáleží na důvodu, proč se to stalo), ale Pánovo slovo ho potěšilo. Věděl, kde má hledat svou útěchu a šel rovnou k jejímu zdroji. Věděl, komu uvěřil. Věděl, jak se dostat do jeho blízkosti –  jeho Slovo tuto blízkost zprostředkovává. Kolikrát jen potřebujeme útěchu, ale nejdeme tam, kde bychom ji nepochybně našli. Místo toho, abychom na své rány přiložili balzám Písma, hledáme útěchu všude možně. Pojďme se tedy zhluboka napít z této studnice Jákobovy a ozdobit nádhernou čelenkou z klenotnice Davidovy.

Pamatuj na slovo dané svému služebníku, jímž jsi ve mně očekávání vzbudil. (Ž 119,49)

Boží slovo je věrné a pravdivé, dává naději Božím služebníkům. Boží slovo probouzí lidské srdce, vlévá do něj život, který pramení ze samotného Krista. Je světlem na cestě Božího dítěte, osvěcuje jeho stezku. Boží slovo je duchovním chlebem, který posiluje, je živou vodou, která občerstvuje. Kdokoliv se spolehne na Pánovo slovo, nebude nikdy zklamán. Bůh plní své sliby, Bůh je pravdomluvný a nemůže lhát, cokoliv slíbil, to také dodrží. Proto se na něj můžeme obracet s důvěrou, připomínat mu jeho Slovo, jeho sliby, dovolávat se jich, trvat na nich. On na své Slovo pamatuje, nikdy ho nezapomene ani nenechá vrátit se k němu s prázdnou. Jeho Slovo vždy vykoná to, k čemu ho Bůh poslal. 

Pamatuj na slovo dané svému služebníku, jímž jsi ve mně očekávání vzbudil. (Ž 119,49)

Bůh dává své Slovo svým služebníkům. Bůh nám dal své Slovo, Bibli, jako celek, a dal ho všem svým dětem. Každé Boží dítě může otevřít Písmo a kdykoliv to udělá, otevírá neomylné a bezchybné Boží slovo – Bůh mluví. Ale kromě toho jedná Bůh s každým svým dítětem individuálně a každému dává na srdce něco jiného, každého vede trochu jinak svým Slovem. Ne v tom slova smyslu, že by jeden text měl různé významy pro různé lidi – má vždy jeden význam. Ale tak, že každému svému služebníkovi pokládá na srdce něco jiného ze svého Slova a chce, abychom se na toto Slovo, které nám on sám dává, cele spolehli. Přesně to Bůh udělal, když jsme uvěřili a totéž dělá průběžně v životě každého křesťana. Proto voláme: Pamatuj!

Pamatuj na slovo dané svému služebníku, jímž jsi ve mně očekávání vzbudil. (Ž 119,49)

Pamatuj, Pane! Proč připomínat vševědoucímu to, co přece zjevně ví? Je to proto, že on se zajímá, je zainteresován, chce vidět, zda na něj spoléháme. On je věrný a plný milosti a slitování. On rozumí a připomíná si – a stejně tak můžeme my připomínat jemu. Bůh je rád, když mu připomínáme jeho Slovo, jeho zaslíbení. Znamená to, že o jeho zaslíbeních víme, že na ně my sami pamatujeme, že jim věříme a spoléháme se na ně. Nejsou to pro nás prázdná slova, ale je to něco, čemu skutečně věříme a o co se opíráme. Proto voláme k Bohu: „Bože, pamatuj, na nás, rozpomeň se na své služebníky, nezapomínej na své děti, které se k tobě s důvěrou obracejí.“ A Bůh odpovídá!

Dlaně vztahuji k tvým přikázáním, já jsem si je zamiloval, chci přemýšlet o tvých nařízeních. (Ž 119,48)

Láska se nedotýká jenom srdce, ale zcela  přirozeně zasahuje také mysl. Kde je láska, skutečná Kristova láska, která se vždycky raduje z pravdy, tam nebude chybět ani přemýšlení. Láska se vylévá na objekt, který miluje a nejenom, že ho chce uchopit, chce o něm také rozjímat, naplnit svou mysl, poznat co nejvíc – v tomto případě o Božích nařízeních, která neukazují nikam jinam, než k samotnému Kristu. Proto znovuzrozené srdce namáčí mysl do Božího slova a proměnit smýšlení Božího dítěte, aby už nebylo tělesné a světské, ale duchovní a nebeské. Kéž se naše mysl povznese k nebesům, když přemýšlíme o Pánových nařízeních, když rozjímáme nad Kristovým zákonem, kéž nás vede k nohám našeho Spasitele a do jeho náruče.

Dlaně vztahuji k tvým přikázáním, já jsem si je zamiloval, chci přemýšlet o tvých nařízeních. (Ž 119,48)

Žalmista pozvedá své dlaně vzhůru – to je obraz naplněný významem. Je to vyjádření chvály a radosti, je to vyjádření lásky, která nemůže zůstat skryta v srdci, ale uvádí do pohybu celé tělo a vztahuje se k milovanému objektu. Kam jinam by mohla tato láska v případě žalmisty směřovat, než k Božím přikázáním – vždyť jsou jeho potěšením, protože si je zamiloval. Láska ke Slovu hýbe celým člověkem – od toho, že vztáhne ruce po Písmu a otevře ho, až po to, že není jenom posluchačem, ale také podle Slova jedná. Chce se chopit Božího slova, pevně se ho držet, nepustit se, zakořenit do něj, nechat ho proniknout skrz naskrz celým životem. Hospodine, oslav svého služebníka, který se věrně drží tvých přikázání.

Tvá přikázání jsou pro mne potěšením, já jsem si je zamiloval. (Ž 119,47)

Navzdory tomu, že žalmista žil pod jhem staré smlouvy, které nebylo možné unést (Sk 15,10), jeho srdce bylo skrze víru v zaslíbeného Spasitele proměněno a v duchovním slova smyslu vloženo pod smlouvu novou. To je smlouva poslušnosti Bohu, která je darovaná Bohem, potěšení z Božích přikázání, které dává Bůh a lásky k Bohu a jeho Slovu, ke všem jeho nařízením i příkazům. Křesťan miluje Boha i jeho Slovo. Chce svůj život naplňovat Kristovým slovem, aby v něm přebývalo v celé jeho plnosti – potom začne přetékat i srdce a ústa chválí Boha a děkují za jeho milost a dobrotu, radují se z jeho lásky a štědrosti a ruce i nohy jsou rychlé k plnění Pánova slova. 

Tvá přikázání jsou pro mne potěšením, já jsem si je zamiloval. (Ž 119,47)

Žalmista nepochybně píše o přikázáních Mojžíšova zákona, která se pro něj stala potěšením. Je to vůbec možné? Ano, je. S novým srdcem zcela jistě viděl, kam vedou, a i když neviděl samotný cíl zřetelně, jako ho můžeme vidět my, přece jenom mohl mít představu o Spasiteli, který je naplněním těchto přikázání Všechna přikázání a všechny obřady zákona byly jenom stínem, který směřoval jediným směrem – k postavě, která ten stín vrhala, a tou je Pán Ježíš Kristus. Proto mohla být tato přikázání žalmistovi potěšením. Jenom Ježíš může totiž přinést opravdovou radost srdci, jenom v něm samotném je možné najít dokonalé potěšení, vždyť v něm máme všechno a on se nám stal vším. 

O tvých svědectvích před králi budu mluvit a nebudu zahanben. (Ž 119,46)

Kdokoliv vyhlašuje Pánova svědectví nebo o nich jenom mluví, nebude nikdy zahanben. Zahanben bude ten, kdo zapře svého Pána před lidmi, protože toho Pán zapře před anděly nebeskými. Ale i kdyby člověk mluvil před králi nebo před jinými mocnými tohoto světa, nebude zahanben. Boží věrnost se projevuje v tom, že věrně hájí své Slovo i své děti. To neznamená, že jeho Slovo bude vždy přijato, ale znamená to, že se vždy – dokonce i uprostřed pronásledování a těžkostí – ujme svého dítěte, které věrně vyhlašuje Pánovo slovo a bude ho svým Duchem povzbuzovat a svou mocí podepírat. A i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný a nikdy se svých dětí nevzdá ani nezřekne. S o to větší smělostí můžeme mluvit o jeho svědectvích.

O tvých svědectvích před králi budu mluvit a nebudu zahanben. (Ž 119,46)

Boží svědectví jsou velkolepá, nádherná a mocná. Není místo na tomto světě, kde by nemohla nebo dokonce neměla znít Boží svědectví k Boží slávě. Dostali jsme příkaz, abychom zvěstovali evangelium všemu stvoření, abychom šli až na sám konec země a činili učedníky ze všech národů. Ale není to naše zásluha, že někdo uvěří nebo že někdo bude růst v milosti a v poznání Pána – je to moc jeho Slova, moc evangelia, které proměňuje lidské životy, které přináší naději, radost i pokoj. Jeho Slovo obsahuje plnost svědectví o něm a je naprosto pravdivé. Proto se na něj můžeme spolehnout, proto nemusíme vymýšlet žádné speciality, ale stačí prostě vzít Boží slovo, otevřít ho a kázat. Nikdy se nevrátí s prázdnou!

Volně budu chodit, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,45)

Těm, kdo se dotazují na Boží vůli, Bůh urovnává cestu. Nikoliv však v tom smyslu, že by z úzké cesty dělal širokou – úzká zůstane vždy úzkou, ale když se člověk ptá na Pánova ustanovení, když má srdce nastavené pro to, aby je plnil, aby podle nich žil, aby se na ně spoléhal, Bůh mu otevírá dveře a pomáhá mu jít po úzké cestě. Pravda Pánova slova a samotná vtělená pravda, Ježíš Kristus, snímá z každého Božího dítěte břemeno viny i hříchu jako takového. Jsme vysvobozeni z pout otročení hříchu, z cesty ke smrti, z okovů zákona a z plahočení v tomto světě a námahy, kterou jsme vkládali do skutků, kterými jsme se chtěli zalíbit Bohu. Nyní jsme svobodní, proto můžeme chodit volně.

Volně budu chodit, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,45)

Skutečná svoboda, volnost, je jenom v Kristu. Jenom když nás Syn osvobodí, budeme skutečně svobodní a budeme chodit volně. Žalmista se díval dopředu do budoucnosti a zakoušel tuto svobodu, kterou Bůh dává každému, kdo se spolehne na jeho Slovo, na jeho sliby, na dílo jeho Syna, které pro žalmistu bylo ještě zahalené. Přesto se mohl radovat, protože uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Opustil širokou cestu, která vede do záhuby a vydal se po úzké cestě za Božím synem. Tato cesta svatosti je cestou opravdové svobody a plné radosti. „ Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho“ (Ga 5,1).

Tvého Zákona se budu držet ustavičně, navěky a navždy. (Ž 119,44)

Není nic lepšího než se držet Pánova zákona. David neměl nic jiného, než zákon Mojžíšův, přesto i v něm mohl vidět světlo Kristovy slávy, i v něm se zrcadlily věci budoucí a v něm samotném byl obsažený zákon Kristův. Zatímco zákon Mojžíšův přináší smrt, protože říká, že když toto budeš dělat, budeš mít život, zákon Kristův zpečetěný jeho krví říká: Toto děláš a můžeš dělat, protože máš život, protože já jsem změnil tvé srdce, tvou přirozenost. Proto se ho chci držet ustavičně, navěky a navždy. Nikdy nechci (a ani nemohu) opustit Kristův zákon, který je zákonem Ducha a vede k životu. Není nic lepšího než spolehnout se na něj, spolehnout se na Krista a na jeho kříž, protože tam je život, tam je vítězství.

Tvého Zákona se budu držet ustavičně, navěky a navždy. (Ž 119,44)

Zákon je od Pána, je to jeho zákon. Celý zákon – a nakonec je to také jakýkoliv zákon, navzdory tomu, že není zákon jako zákon – je od Pána, z jeho veliké milosti a moci. Ale jiný je zákon Mojžíšův a jiný je zákon Ježíšův, což nás učí Písmo rozlišovat. Ten první vede náboženskému úsilí a potom ke smrti, zatímco ten druhý je branou k životu. Ten první je neunesitelným jhem, zatímco ten druhým skutečným radostným požehnáním. Je jasné, že žalmista nemohl z podstaty věci mluvit o Kristově zákoně a chce se držet toho, co Bůh zjevil v zákoně Mojžíšově, stejně tak je ovšem jasné, že v tomto svém úsilí hledá to, čemu ještě nerozumí a co mu v dané chvíli nebylo zjeveno – zákon Kristův.