Zamyšlení

Navrátí se ke mně ti, kdo se tě bojí, ti, kdo tvá svědectví znají. (Ž 119,79)

Všichni, kteří doopravdy znají Pánova svědectví, jsou lidmi, kteří se Pána bojí. Jinými slovy jsou to Boží děti. Mají bázeň před Bohem a současně Boha milují. To se nevylučuje, ale jde to ruku v ruce. Bůh mění srdce a jeho láska je plná jeho bázně. On je Otec, který miluje – a my milujeme jeho – ale současně je také Otec, který vychovává – a my jsme dětmi, které snášejí Pánovu výchovu, která nikdy není příjemná, ale dost často, ne-li vždycky, se zdá krušná. Nicméně toto je důvod, proč víme, že nás miluje a že jsme jeho děti – protože nás vychovává. Kdyby nás nekáznil, neměli bychom podíl na jeho svatosti, nestáli bychom mu za to, aby se námi zaobíral. Ale když to dělá, je to důkazem toho, že si nás zamiloval. 

Navrátí se ke mně ti, kdo se tě bojí, ti, kdo tvá svědectví znají. (Ž 119,79)

Co se stalo? Byl žalmista opuštěn? Zdá se, že se od něj vzdálili všichni, kteří měli bázeň před Hospodinem. Jak je to možné? Kolikrát může dojít nejrůznějšímu nepochopení, neshodě, dokonce ke sváru nebo k rozchodu (viz Pavel a Barnabáš ve Sk 15,36–41). Jsme jenom omezení hříšní lidé, kteří dělají chyby, a jsme cele závislí na Boží milosti. Žalmistova slova ukazují dopředu, ke kříži, kde byla naplněna na Pánu Ježíši Kristu – všichni ho opustili, rozutekli se, jak bylo psáno. Ale ti, kdo se báli Boha, se k němu zase vrátili. I když byli na začátku shromážděni za zavřenými dveřmi kvůli strachu ze Židů, nakonec – po seslání Ducha svatého – neohroženě vystoupili a kázali Krista a přiznávali se k Ježíši i před těmi, kteří jim to zakazovali.

Opovážlivce ať stihne hanba za to, že mi křivdí, já o tvých ustanoveních přemýšlím. (Ž 119,78)

Opovážlivce stihne hanba, jeho pýcha bude sražena do prachu, jeho nespravedlivé soudy a pomluvy se vrátí zpátky na jeho hlavu. Ale spravedlivý rozjímá nad Božím slovem, přemýšlí o Božích ustanoveních a o Bohu samotném, což ho naplňuje bázní před Pánem. A i když není na světě ani jednoho člověka, který by se nikdy neprovinil tím, že by druhému ukřivdil, Boží dítě rozpoznává takový hřích, a když se ho dopustí, činí pokání a hledá nápravu. Kde křivda proběhla v soukromí, i náprava probíhá v soukromí, kde se křivda udála veřejně, náprava musí proběhnout veřejně. Kde přes zjevné křivdy náprava neprobíhá, tam chybí bázeň před Hospodinem a dost možná zde není Boží dítě, ale opovážlivec, kterého stihne hanba.

Opovážlivce ať stihne hanba za to, že mi křivdí, já o tvých ustanoveních přemýšlím. (Ž 119,78)

Opovážlivec je člověk, který se nestydí. V jiných překladech je nazván domýšlivcem nebo pyšným člověkem. Je to bezohledný a zlý člověk, který bez skrupulí křivdí druhým. Je to lhář a jeho obvinění vycházejí jenom z jeho pýchy a povyšování se. To zaslepuje oči a bere to člověku schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží, spravedlností a nepravostí, právem a bezprávím – proto takový člověk jedná opovážlivě. Proto se také žalmista modlí, aby Bůh takového opovážlivce zahanbil. Bůh se staví proti pyšným (Jk 4,6). Kdo křivdí druhému, nachází svého protivníka nejenom v člověku, kterému ubližuje, ale přímo v samotném Bohu, který se staví na stranu utlačovaných, zastává se bezmocných, posiluje slabé a sám se stává jejich silou. 

Kéž mě zahrne tvé slitování a budu žít, tvůj Zákon je pro mne potěšením. (Ž 119,77)

Autor Žalmu 119 nacházel své skutečné potěšení v Mojžíšově zákoně se všemi jho obřady, oběťmi, řády i kněžstvím. Pro účastníka nové smlouvy jsou všechny tyto věci jenom stínem a nemá důvod, aby se zabýval stínem, když zde má plnost těla, které ten stín vrhá, samotného Pána Ježíše Krista. Kristus sám se stal jeho zákonem, proto nachází všechno své potěšení jenom v něm samotném. Ale i celé Písmo mu může být potěšením a radostí, protože celé Písmo svědčí o Kristu. Bůh se nad ním smiloval a ze své milosti mu dal život skrze víru v Pána Ježíše Krista. On je nyní jeho zákonem, stal se křesťanovým požehnáním, jeho plností, radostí, pokojem, moudrostí, spravedlností i posvěcením. Stal se mu vším, aby křesťan mohl být vším pro Krista. 

Kéž mě zahrne tvé slitování a budu žít, tvůj Zákon je pro mne potěšením. (Ž 119,77)

Další žalmistova prosba mluví o Božím slitování a o životě, který vyplývá z Boží milosti. Kde bychom byli, kdyby se nad námi Bůh neslitoval? Neměli bychom žádný život, ale byli bychom stále pod prokletím zákona, pod mocí hříchu, ve službě ďábla, ve svobodě od spravedlnosti. Ale Bůh se nad námi slitoval a poslal svého Syna, aby byl naším vykupitelem. V Kristu a pro jeho prolitou krev odpustil hříchy každému, kdo v něj věří a každému takovému dal život věčný. Bůh se slitoval, proto žijeme. Není tu jiný důvod než jeho slitování. A není tu jiná příčina, než je oběť Božího Syna, Pána Ježíše Krista. Kéž nám nesejde z očí a žijeme své životy s pohledem upřeným na Ježíše. 

Kéž se projeví tvé milosrdenství a potěší mě, jak jsi svému služebníku řekl. (Ž 119,76)

Kéž je tady Boží milosrdenství právě pro mě. Bůh je plný milosrdenství a slitování, ale co na tom, kdyby se to netýkalo mne? Já ho potřebuji zakoušet a poznávat. Toužím po něm a volám  k Bohu, aby mě nepomíjel ve svém jednání na této zemi. Bůh je věrný a ve své radosti se dává poznat těm, kdo se ho bojí, nevyhýbá se jim. Jeho dobrota se projevuje v jejich každodenním životě, kdy se stará nejen o všechno potřebné k životu v tomto světě, ale především je zahrnuje všemi duchovními věcmi a požehnáními, které potřebují. Tam, kde se lidé přibližují Bohu, Bůh se přibližuje k nim a blízkost je naplňuje radostí a potěšením. 

Kéž se projeví tvé milosrdenství a potěší mě, jak jsi svému služebníku řekl. (Ž 119,76)

Kéž se projeví Pánovo milosrdenství! To musí být naše každodenní volání. Kéž se projevuje do každého dne. Kéž se Bůh smiluje nad svými služebníky a jedná s námi uprostřed našich všedních dní ve svém milosrdenství, abychom byli zahrnováni jeho dobrotou, láskou a požehnáním navzdory všemu, v čem se zrovna nacházíme. Plnost jeho milosrdenství se nám už zjevila na kříži Pána Ježíše Krista, kdyby byly naše hříchy na jeho těle vystaveny Božímu hněvu, a my jsme spolu s ním zemřeli, abychom ve víře v něm měli věčný život. To je zjevení milosti, která zachraňuje a jeho milosrdenství o nás každý den pečuje a zachovává nás pro věčnost a pro jeho slávu.

Hospodine, vím, že tvé soudy jsou spravedlivé, pokořils mě pravdou. (Ž 119,75)

Pán Ježíš Kristus je ta pravda, která je cestou k životu (J 14,6) a stejně tak je pravdou, která osvobozuje (J 8,32). Ale právě tak je také pravdou, která pokořuje, protože nám ukazuje, jak moc se mýlíme. Z poznání pravdy o nás samých je zjevné, jak moc sami sebe přeceňujeme, z poznání pravdy o Bohu vychází najevo, jak nízce o Bohu smýšlíme. Pravda jde ruku v ruce se spravedlností a spravedlnost odhaluje zuřivost Božího hněvu i laskavost Božího milosrdenství. Boží spravedlivé soudy nás pokořují, protože vidíme, že si nezasloužíme žádné slitování, žádnou milost, žádné odpuštění. A přece nás Bůh v Kristu smířil sám se sebou a všechny naše hříchy nám odpustil pro přebohatou milost!

Hospodine, vím, že tvé soudy jsou spravedlivé, pokořils mě pravdou. (Ž 119,75)

Boží dítě poznalo pravdu, která ho osvobodila – bez toho žádný člověk nemůže být Božím dítětem. Musí poznat Ježíše Krista, který je tou osvobozující pravdou. S poznáním Pána pak přichází také další poznání, především poznání sebe samého, vlastní hříšnosti, bídy a ztracenosti. Ruku v ruce s poznáním Boží svatosti to následně vede k poznání Božích soudů, které jsou naprosto spravedlivé. Tato spravedlnost znamená, že všichni si zaslouží odsouzení, protože nikdo není spravedlivý, nikdo nedosahuje na požadavky Boží spravedlnosti. Proto musel Ježíš nést trest za naši nespravedlnost jako náš zástupce, abychom mohli být zachráněni pouhou vírou. To je dar Boží milosti – Bůh se prokázal jako naprosto spravedlivý ve svém soudu a dokonale milosrdný v našem spasení.

Ti, kdo se tě bojí, spatří mě a budou se radovat, neboť čekám na tvé slovo. (Ž 119,74)

Čekám na tvé slovo … Co asi stálo za těmito slovy v případě autora tohoto žalmu? Zjevně chtěl plnit Boží vůli, chtěl chodit po Pánových cestách, chtěl se radovat z Pánovy přítomnosti. Čekal … Trpělivě, tiše, ve víře, s láskou k Pánu i jeho slovu. Věděl, že nemusí spěchat, že Pán přijde včas, že pošle své slovo v pravou chvíli. Jediné, co musí udělat ten, kdo věří, je počkat na správný čas. Víra a čekání patří k sobě – jsou jako dvojčata, která chodí všude spolu. Milý čtenáři, čekáš na Pánovo slovo? Hledáš jeho vůli? Žiješ ve víře a z víry v něj? Upři svůj duchovní pohled k Pánu Ježíši Kristu, čekej na něj a on sám bude jednat.

Ti, kdo se tě bojí, spatří mě a budou se radovat, neboť čekám na tvé slovo. (Ž 119,74)

Kdyby se Bůh zaměřil na naše nepravosti, nikdo by nemohl obstát. Ale u něho je odpuštění, tak vzbuzuje bázeň (Ž 130,3–4). A bázeň před Hospodinem je počátkem moudrosti. Ti, kdo se bojí Boha, kdo jsou přemoženi úctou před ním, hrůzou z něho a láskou k němu, ti se radují, když vidí spravedlivé, když se setkají s tím, kdo čeká na jeho slovo. Ale žalmista vyhlížel na prvním místě Toho spravedlivého, Mesiáše, který bude čistý a neposkvrněný, a jako beránek Boží na sebe vezme hříchy svého lidu. Z toho se budou věčně radovat všichni, kteří se postavili na cestu moudrosti, kteří okusili bázeň před Pánem, kteří spatřili nádheru svého Spasitele. 

Ruce tvé mě učinily pevným, dej mi rozum, ať se naučím tvým přikázáním. (Ž 119,73)

Bůh sám tvaruje svůj lid nejenom jako celek, ale také každého jednotlivce. Když člověka přitáhne k sobě, dá mu rozum, dá mu duchovní porozumění Božím věcem a začíná ho učit svým přikázáním. Od okamžiku znovuzrození je Boží dítě učedníkem Ježíše Krista, který je cílem našeho křesťanského růstu. Boží láska, která byla vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán, nás motivuje k tomu, abychom stále znovu volali k Bohu, aby nám dal rozum, aby nás zahrnul svou moudrostí, aby nás učil svým přikázáním, protože ho milujeme a chceme ho následovat. Křesťan touží po Bohu, po jeho přítomnosti, po jeho doteku, po poznání Boha a po životě podle jeho Slova. 

Ruce tvé mě učinily pevným, dej mi rozum, ať se naučím tvým přikázáním. (Ž 119,73)

Bez rozumu se neobejdeme. Bůh nás zachraňuje ze své milosti, ale neobchází náš rozum. Potřebujeme slyšet a rozumět. Není to nic složitého, přesto je to něco naprosto zásadního. Je tady zpráva, která je vyhlašována, evangelium, které k nám přichází a které je mocí Boží ke spasení pro každého, kdo věří. Na něj se musíme spolehnout, abychom byli zachráněni. To je víra, která však začíná u porozumění. Bez porozumění nemůžeme být zachráněni, bez porozumění nemůžeme ani růst v poznání milosti, lásky a velikosti našeho Pána Ježíše Krista. Bůh zasahuje naši mysl i naše srdce – mocí svého Ducha vtiskává a vpisuje svůj zákon do mysli i srdce člověka, aby byl vyučen o Bohu a měl víru, která zachraňuje. Dej mi rozum, Bože!

Ruce tvé mě učinily pevným, dej mi rozum, ať se naučím tvým přikázáním. (Ž 119,73)

Hospodinova ruka není krátká na spasení, pozvedá se k vysvobození, Hospodinova ruka se pozvedá k soudu i k odplatě. Jeho ruka, je rukou Stvořitele, o jehož díle vypravuje obloha, do jeho rukou se klademe a nakonec do nich odevzdáváme svého ducha, stejně jako to v lidském těle učinil i náš Pán. Jeho ruce nás také činí pevnými. Pán Ježíš drží své milované ve své ruce, takže je z nich nic nemůže vytrhnout, a ujišťuje nás, že nás nic nemůže vytrhnout ani z Otcovy ruky. A potom to vše završuje prohlášením, že on a Otec jsou jedno (J 10,27–30). Jenom díky tomu, že právě on nás drží ve své ruce, můžeme pevně stát a vytrvat.

Zákon tvých úst je mi dražší než tisíce hřiven zlata nebo stříbra. (Ž 119,72)

Kéž by nám Boží slovo bylo stejně vzácné jako žalmistovi! Kéž bychom vyznávali jako Petr: „Ke komu bychom, Pane, šli. Ty máš slova věčného života“ (J 6,68). Kéž by Pánovo slovo přebývalo v našich životech v celé své plnosti! Tisíce hřiven stříbra nebo zlata je ohromné bohatství – přesto by žalmista nebyl ochoten vyměnit ho za slovo z Pánových úst. Lásku k Bohu můžeme směle přirovnat k lásce k jeho slovu. Kde není to první, tam nebude ani to druhé a kde není to druhé, jen těžko budeme hledat to první. Jak drahé je Boží slovo pro tebe, čtenáři? Je Bible knihou tvého srdce, tvého života? Nebo je to zaprášený svazek ve tvé knihovně?

Zákon tvých úst je mi dražší než tisíce hřiven zlata nebo stříbra. (Ž 119,72)

Zákon jednoduše znamená spravedlnost. Je tady spravedlnost Pánových úst, slova, která vychází z Božích úst. Jsou to Pánova slova, je to jeho spravedlnost, jeho právo, jeho pravda. Pravdomluvný Bůh promluvil a jeho slovo nemůže být nijak pokřivené ani pokroucené – je to čistá pravda, je to slovo, v němž nemůže být faleš ani lest – musí to být slovo pravdy. Když Bůh promlouvá k člověku, musí to být jasné slovo, které nemůže znamenat jednou to a podruhé ono, které nemůže mít pro někoho jeden význam a pro jiného jiný – zákon jeho úst je naprosto jednoznačný a jasný. Bůh svým slovem nikoho nesvede na scestí ani nikoho neoklame. Přesto je třeba k pochopení srdce, očištěné Kristovou krví a rozum osvěcovaný Duchem svatým.

Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením. (Ž 119,71)

Stále znovu vidíme, jak moc se můžeme radovat z Hospodinova pokořování, z jeho láskyplné výchovy. Jeho něžná ruka nás učí dobru, které se skrývá v tom, že se Boží dítě učí znát Hospodinova přikázání. Nejde však o nějakou intelektuální znalost, ve smyslu vědět o Pánu a jeho příkazech, ale o hlubokou niterní znalost toho, který ustanovuje svá přikázání i přikázání samotných a jejich radostné poslušnosti. Pouze srdce obnovené Duchem svatým a očištěné vírou v Kristovu prolitou krev pak může volat, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí (Ř 8,28). Pouze život víry zaměřený na Pána Ježíše Krista může nacházet skutečné uspokojení z plnění Pánových nařízení. 

Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením. (Ž 119,71)

Nepřestáváme žasnout nad tím, co všechno je k našemu dobru – většinou tedy až poté, kdy věci proběhnou. Přesto jsme zaskočeni a překvapeni tím, že právě toto pokoření nám opravdu posloužilo k takovému dobru, o jakém jsme vůbec netušili, že bychom k němu mohli někdy dojít. Bůh je dobrý a stále nás zahrnuje svým požehnáním, i když nám to někdy jako požehnání nepřipadá. Nakonec však musíme vyznat, že máme radost z toho, že do nás Bůh vtloukl nebo vešlehal něco málo z poznání sebe samého skrze pokoření, do kterého nás uvedl a jímž nás nechal projít. To je ta chvíle, kdy se nám otevírají oči, a my dobrořečíme Bohu a chválíme jeho milost, která nás zachovala v našem pokoření a pozdvihla k poznání Boží slávy.

Bezcitné je jejich tučné srdce, mně však je tvůj Zákon potěšením. (Ž 119,70)

Žalmista dává do protikladu bezcitné srdce a potěšení z Hospodinova zákona. A je to přesně tak – kde chybí láska k Pánu, která se projevuje láskou k jeho Slovu, tam bude tvrdost, bezcitnost, hloupost, tupost a arogance. Ale když Duch Boží začne proměňovat lidské srdce a naplňovat ho láskou k Bohu, bude zde také láska k Božímu slovu a potěšení z něj, a také láska k Božímu lidu. A vedle lásky se objeví také milosrdenství, soucit a hluboká vnímavost spolu s pokojem, radostí, trpělivostí, laskavostí, dobrotou, věrností, tichostí a sebeovládáním – to je ovoce Ducha svatého, který přebývá v Božích dětech. To on je vede do Písma a dosvědčuje jim z Písem Pána Ježíše Krista, takže se radují z Božího slova.

Bezcitné je jejich tučné srdce, mně však je tvůj Zákon potěšením. (Ž 119,70)

Řeč je stále o opovážlivcích, kteří mrzce pošpiňují svaté. Jejich tučné srdce je bezcitné, nemají soucit ani slitování. Nemají ani rozum ani bázeň před Bohem. V Žalmu 22 je Boží slovo popisuje jako líté šelmy, jako krutá a divoká zvířata. Právě takto působí hřích na nitro člověka – zatvrzuje ho a otupuje, činí ho víc a víc bezcitným a nerozumným. Pavel mluví o tom, že jejich „zcestná mysl se ocitla ve tmě“ (Ř 1,21). Není zde žádný vývoj k lepšímu, jak se nám snaží namluvit bezbožní evolucionisté, ale trvalý úpadek k horšímu. Jenom růst do podoby Pána Ježíše Krista může přinést pozitivní změnu lidského srdce a z bezcitného člověka udělat člověka vnímavého a milujícího.

Opovážlivci mě mrzce pošpinili, já však zachovávám ustanovení tvá celým srdcem. (Ž 119,69)

Opovážlivci nikdy nepošpiňují jen tak zlehka, aby se neřeklo, ale vždycky mrzce, ohavně, jejich pomluvy jdou do hloubky a překračují všechny možné hranice (proto se jedná o opovážlivce). Ale Bůh zná své věrné – on dobře ví, jak zachovávají jeho ustanovení, dokonce zná jejich srdce, zná jejich motivy, pohnutky, ví o každém záchvěvu, který se v srdci Božích dětí objeví. Bůh slyší každé slovo, které vyjde z jejich úst, ví o každém skutku rukou – ať už vědomém nebo nevědomém, ví o každém pokusu něco udělat. Bůh prostě ví všechno. A Boží dítě nemusí nic skrývat, protože je skryté v Kristu, má svůj úkryt u Nejvyššího, takže se nemusí trápit tím, jak ho opovážlivci pošpiňují. 

Opovážlivci mě mrzce pošpinili, já však zachovávám ustanovení tvá celým srdcem. (Ž 119,69)

Jak v době žalmistově tak i v té naší je pro opovážlivce snadné pošpinit někoho druhého.  Ústa jsou jako pramen, který vydává vodu – a podle Jakuba nemá být tato voda hořká i sladká zároveň. I křesťan se snadno může stát opovážlivcem, který bez rozpaků špiní druhé a nenechá na nikom nit suchou. Nesmí však zapomínat, že se blíží den, kdy bude vydávat počet z každého planého slova, které vyšlo z jeho úst (Mt 12,36). Náš Pán žehnal, mluvil pravdu v lásce, vzdával chválu Bohu, svými ústy přinášel povzbuzení i napomenutí v pravý čas. Kéž bychom i my věděli a kdy a jak ke komu promluvit, kéž by naše srdce přetékalo vděčností a naše rty neustále vyznávaly Pánovo jméno!

Jsi dobrý a prokazuješ dobro, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,68)

Všechno dobro pochází od Boha, včetně všech nařízení, která po lidech požaduje. Každé jeho nařízení je dobré a svaté. Proto může Pavel s takovou jistotou a razancí napsat, že zákon je svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré (Ř 7,12). Přesto je toto dobro příčinou lidské smrti, protože odhaluje hřích a umocňuje ho. Jenom milost zachraňuje. I milost je to, co Bůh vyučuje ve svém Slově a především skrze svého Syna. Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se staly skrze Ježíše (J 1,17). A my nepotřebujeme nic jiného a nic menšího, než aby Bůh vyučil naše srdce o milosti, které se zjevila v jeho Synu – to je milost, která zachraňuje hříšníky, která je vychovává a posvěcuje. 

Jsi dobrý a prokazuješ dobro, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,68)

Pán Ježíš velmi jasně prohlásil, že jenom Bůh je dobrý (Mt 17,19). Kéž bychom skutečně porozuměli této hluboké pravdě a chopili se toho, čeho se snadno chopil David – že Bůh prokazuje dobro. Samozřejmě, že k projevům dobroty patří také odstranění zla, tedy Boží soud, ale žádné Boží dítě na soud nepřijde a každý, kdo miluje Boha, je povzbuzován tím, že mu všechno v jeho životě napomáhá k dobrému. Ne vždy se nám to tak může jevit, ale vždycky je to pravda. Pro své vyvolené má Bůh jenom požehnání, navzdory tomu, že všechny jeho projevy a důsledky se v tomto životě nutně dozvědět nemusíme. Ale všechno poslouží k tomu, abychom v tomto životě, chodili s Bohem a rostli do podoby Pána Ježíše Krista.

Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, nyní dodržuji, co jsi řekl. (Ž 119,67)

Hle, jak požehnané „nyní“ se nachází v našem textu! „Nyní dodržuji, co jsi řekl!“ Je to vůbec možné? Může někdo zachovat všechna slova Božího zákona? – je jeden, který všechna slova zákona zachoval a tak zákon naplnil: Pán Ježíš Kristus. Boží syn přišel, aby naplnil zákon, aby učinil zadost všem požadavkům zákona, a to jak těm pozitivním, ve smyslu milování Hospodina celým srdcem a milování bližního svého, tak těm negativním, ve smyslu všech prokletí zákona, která na sebe vzal. Díky jeho díle, díky jeho kříži a skrze víru v něj se člověk může stát novým stvořením, které má nové srdce, jež plní všechna slova Hospodinova zákona, protože Pán sám v něm působí, že chce i činí, co se Bohu líbí. 

Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, nyní dodržuji, co jsi řekl. (Ž 119,67)

Lidské srdce je neklidné a nepokojné, je zmatené a bloudí, nenajde klidu, dokud nespočine v Bohu. Dokud se nepokoří před Pánem, dokud nevyzná, že Ježíš je Pán, dokud nevloží všechnu svou naději na Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých, bude jen bloudit a zmítat se po cestách zla a strasti. Ale Ježíš je světlo světa, on je ta cesta, pravda i život. Kdo k němu přijde, toho nevyžene ven. Ale nejde k němu přijít s vlastní cestou, s vlastní pravdou, s vlastním světlem. Jen v pokoření se pod jeho mocnou ruku je spasení, život i pravda. Jenom on má moc dát člověku nové srdce, které s radostí zachovává jeho slovo a podřizuje se mu.

Nauč mě okoušet a znát, co je dobré, já tvým přikázáním věřím. (Ž 119,66)

Jak silná jsou zde slova … „Nauč mě okoušet … já věřím!“ Kéž bychom se všichni, kteří jsme poznali Pána Ježíše Krista, naučili okoušet, co je dobré. Abychom mohli okoušet, potřebujeme znát, ale samotné znát nestačí, potřebujeme také okoušet. Ale abychom mohli znát, musíme také věřit – věřit jeho přikázáním, což neznamená nic jiného, než podle nich také jednat. To je skutečná víra, to je opravdové poznání a z toho vyplývá také okoušení toho, co je dobré, nebo toho, který jediný je dobrý. Když se Duch svatý dotkne srdce člověka a vyleje do něj svou lásku, člověk zahoří chválou a vděčností a Kristus – to skutečné dobro – mu zazáří jako slunce. V jeho světle je každé jiné dobro jenom čadícím oharkem. 

Nauč mě okoušet a znát, co je dobré, já tvým přikázáním věřím. (Ž 119,66)

Kéž by tato slova nenapsal David, ale volali je Adam s Evou před tím, než k nim přišel ďábel se svou záludnou lstí: „Budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Gn 3,5). David věřil Božím přikázáním a jednal podle nich. Své srdce upnul k zachovávání Božího slova. Nechtěl znát dobré podle toho, jak se to zdálo jemu, jak to bylo libé jeho očím, jak to lákalo jeho chutě a smysly, ale prosil Boha, aby ho on sám naučil znát, co je dobré. Jenom Bůh je dobrý! Přesto si každý z nás, navzdory tomu, že jsme padlá a hříšná stvoření, myslí, že ví, co je dobré. Jenom v poddanosti Bohu můžeme poznat a nakonec i zakusit, co je doopravdy dobré.

Prokázal jsi dobro svému služebníku podle svého slova, Hospodine. (Ž 119,65)

„Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Ř 8,28) – kdo milují Boha, jsou Boží služebníci a Bůh jim podle svého Slova prokazuje dobro. Nikdy se nemusejí strachovat, že by jim Bůh chtěl způsobit nějaké zlo – on je povolal a udělal to proto, že si je před stvořením světa zamiloval. A i když je nejednou staví do situací, které jsou svízelné a obtížné, jeho cílem je vždycky prokázat jenom dobro – jak svým služebníkům tak také skrze ně. Každé Boží dítě se může spolehnout na dobrotu svého nebeského Otce – on neváhal poslat svého milovaného Syna, aby byl smírnou obětí za naše hříchy, abychom byli spaseni a mohli s ním strávit věčnost. Prokazuje svým služebníkům dobro!