Zamyšlení

Všech dnů Adamova života bylo devět set třicet let, a umřel. (Gn 5,5)

Bůh naplnil své Slovo – slíbil Adamovi, že když bude jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, zemře. A v okamžiku, kdy ze stromu pojedl, kdy dokonal hřích, který byl již předtím započatý v duši, zemřel duchovní smrtí, byl oddělen od Boha i od bližního (Evy), schoval se. To byla první smrt, která Adama potkala. A potom žil dalších neuvěřitelných devět set třicet let, plodil syny a dcery, aby nakonec … umřel. Jak Bůh řekl (Gn 2,17). Do světa vešla skrze hřích smrt a člověk se stal smrtelníkem stejně, jako všichni jeho potomci. Člověk se rodí duchovně mrtvý, bez vztahu s Bohem a od svého narození směřuje neodvratně k smrti. Jenom skrze víru v Ježíše Krista může překonat toto prokletí a získat život věčný. 

Šétovi se narodil syn; dal mu jméno Enóš. Tehdy se začalo vzývat jméno Hospodinovo. (Gn 4,26)

Bůh je plný slitování. To je Bůh, kterého vidíme od samotného počátku. Je stále tentýž, včera, dnes i na věky. Nechce, aby někdo zahynul, ale volá lidi k pokání. Volá i nás. Volá nás k tomu, abychom se spolehli na dílo Pána Ježíše Krista, abychom se obrátili k němu, tomu jedinému prostředníku mezi námi a Bohem, abychom ho vzývali, abychom svým jazykem vyznali, že on je Pán. V nikom jiném není spásy a není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, v němž bychom mohli být spaseni. Pán Ježíš se procházel v zahradě Edenu a mluvil s Adamem. Pán Ježíš domlouval Kainovi, Pán Ježíš byl vzýván v době Enóše. S ním chodil Henoch a nebylo ho, protože byl vzat.

I poznal opět Adam svou ženu a ta porodila syna a dala mu jméno Šét (to je Do klína vložený). Řekla: „Bůh mi vložil do klína jiného potomka místo Ábela, kterého zabil Kain.“ (Gn 4,25)

Adama zplodil Šéta ve 130 letech. Eva vzdává chválu Bohu. S prvorozenými to v Bibli není vždy úplně jednoduché. Abrahamův prvorozený byl Izmael, který pronásledoval syna zaslíbení, Izáka. Izákův prvorozený byl Ezau, který chtěl zabít svého bratra Jákoba. Jákobův prvorozený byl Rúben, který spal se svou nevlastní matkou, Áronův prvorozený Nádab, který se svým bratrem Abíhúem přinesl cizí oheň před Hospodina a Bůh je zabil. Davidův prvorozený Amón znásilnil svou nevlastní sestru a jeho nevlastní bratr ho za to zabil. Adamův prvorozený byl vrah. Teprve z třetího (?) syna se mohl radovat. A teprve Adamův vnuk, Enóš, narozený 235 let po stvoření Adama, začal uctívat Hospodina. Chvála buď Bohu za jednorozeného syna Božího, v jehož jménu mohou být spaseni všichni, kdo v něj věří.

Také Sila porodila, a to Túbal-kaina, mistra všech řemeslníků obrábějících měď a železo. Sestrou Túbal-kainovou byla Naama. (Gn 4,22)

Předpotopní společnost nebyla primitivní. Evoluční teorie nám říká, že lidé byli primitivní a pomalu se postupně vyvíjeli. Bible tento názor nepodporuje. Osmý od Adama, Túbal-kain, byl mistrem v obrábění mědi a železa. Měli technologie k získání těchto kovů! A uměli je zpracovat. Bůh dává své dary a žehná i lidem, kteří mu vzdorují. Důkazů můžeme dodnes vidět bezpočet. Ti nejúspěšnější jsou obvykle – ne vždy – lidé bezbožní. Největší malíři nebo sochaři – někteří z nich byli lidmi zbožnými, ale většina z nich byli rouhači. Hudebníci, vynálezci, objevitelé, vědci … Bůh je štědrý ve svém milosrdenství a dává svítit svému slunci na dobré i zlé, obdarovává dobré i zlé. A nakonec poslal svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Ale Hospodin řekl: „Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou.“ A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil. (Gn 4,15)

Od samotného počátku dává Bůh milost. S veškerou milostí, současně však také v pravdě a spravedlnosti jednal Bůh s Adamem a Evou a úplně stejně jedná s jejich synem, s prvním bratrovrahem. Adama a Evu vyhnal Bůh ze zahrady, kterou pro ně připravil, ve které se také nacházel strom života – oddělil je od přístupu k němu. Kaina vyhnal od své tváře, současně ho však označil, aby na něj nikdo nesměl vztáhnout svou ruku. To ukazuje na zjevnou skutečnost, že jenom Bůh je soudcem a jenom on bude soudit. I když svěřil dílčí soudy také do rukou lidí v tomto světě (např. vlád, viz Ř 13,1–6), stále je to jen on, před kým se jednoho dne skloní každé koleno. 

Kain Hospodinu odvětil: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. … Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“ (Gn 4,13–14)

Jeden by nad Kainem skoro zamáčkl slzu. Vypadá jako úplný chudák … tedy ve svých vlastních očích. Bojí se toho, co udělal svému bratrovi. Bojí se toho, že se bude muset skrývat před Boží tváří … Jako kdyby mu Bůh právě neukázal, že se nemá kam skrýt a svůj hřích nemá jak odčinit. Kain je dalším důkazem (po Adamovi a Evě) toho, jak hřích zaslepuje a ohlupuje člověka, který se mu poddá. Ale na druhé straně Pán Ježíš Kristus, který nás vysvobozuje z moci hříchu, se nám také stává moudrostí – kdo v něj věří, může přestat propadat pošetilosti a místo toho se vydat na cestu pravdy, spravedlnosti, milosrdenství, práva a tedy moudrosti.

Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.“ (Gn 4,10)

Bůh chce, aby Kain poslouchal! Má slyšet hlas prolité krve svého bratra, která volá k Bohu. Jednou ze šesti věcí, které Hospodin nenávidí, jsou ruce, které prolévají nevinnou krev (Př 6,17) a sedmou ohavností jsou ti, kdo vyvolávají mezi bratry sváry (Př 6,19). Pán Ježíš vysvětluje (Mt 5,21–22), že jazyk může sloužit jako nástroj krveprolití, bratrovraždy. V tomto světle není těžké podobat se Kainovi. I my musíme dávat dobrý pozor na to, aby za námi nezůstávala krev, která bude volat k Bohu. Proto máme být rychlí k naslouchání a pomalí k mluvení (Jk 1,19). A vždy se skrývat pod moc prolité krve našeho bratra, Pána Ježíše Krista, která nás očišťuje od každého hříchu a posvěcuje naše mluvení i jednání.

Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9)

Já nevím, co s ním je … Slyšíte tu ozvěnu z předchozí kapitoly? To žena … To had … Ale Bůh to ví! Neptal se Adama, kde je proto, že nevěděl, kde Adam je. A právě tak se neptá Kaina na jeho bratra proto, že by nevěděl, co se stalo Ábelovi. Jeho krev křičí ke mně ze země. Prolitá krev vždycky křičí k Bohu ze země. Žádný člověk skutečně není strážcem svého bratra – každý je zodpovědný sám za sebe. Každý bude před Bohem stát sám sebe a zodpovídat se ze svých vlastních činů. Jenom ti, jimž byli svěřeni jiní, ať už to jsou rodiče nebo vedoucí všeho druhu, především pak ti v církvi, se budou zodpovídat také za to, jak naložili s tím, co jim bylo dáno do správy. 

I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. (Gn 4,8)

Kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo. Proto Jan napsal o Kainovi, že byl z ďábla. Nešel ke světlu, nečinil dobro, nevládl nad hříchem – ale hřích ovládl jeho. Ovládl ho natolik, že se neovládl a zanechal na poli bezvládné tělo svého bratra. A ještě dělá, jako že se nic nestalo! Cožpak jsem strážcem svého bratra?  Prolitá krev ukazuje na použití zbraně, minimálně hole, nože nebo kamene, jímž Kain ubil svého bratra. Možná to bylo v afektu, ale nebylo to nevědomě, byl to záměr. Kain se chtěl zbavit svého bratra. A důvodem bylo uctívání Boha, náboženství. Od prvních dětí Adama a Evy jsou tady dva druhy náboženství – pravé a falešné, náboženství skutků a náboženství víry v Pána Ježíše Krista.

Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (Gn 4,7)

Bůh nepřijal Kainovu oběť. Nebylo to kvůli druhu oběti, tady že Ábelova oběť byla krvavá, zatímco Kainova byla z plodin. Nový zákon jasně vysvětluje, že Ábel přinesl oběť s vírou, proto byla lepší než Kainova a proto ji Bůh přijal (Žd 11,4 „Ábel věřil …“). Kainova oběť byla obětí svévolníka, protože jeho skutky byly zlé (1J 3,12). A Boží slovo velmi jasně říká, že „oběť svévolníků je ohavností, tím spíše, když se přináší s mrzkým záměrem“ (Př 21,27). Bůh zná záměry lidských srdcí a zjevně věděl o Kainově hněvu, přesto s ním mluví a vede ho k nápravě, k pokání, k víře a ke konání dobra. Od počátku se Bůh sklání k hříšníkům a chce se jim dát poznat.

Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. (Gn 4,5)

Synové Adamovi reprezentují dva druhy náboženství, které v tomto světě existují dodnes. Přes veškerou rozmanitost můžeme mluvit jenom o dvou zásadních skupinách – na jedené straně je náboženství člověka, vymyšlené člověkem a prosazované člověkem (to byl způsob Adama a Evy, když se pokoušeli zakrýt fíkovými listy) a na druhé straně je náboženství, které je od Boha. To první vždy bylo, je a bude Bohem zavrhované a bude ohavností pro Boha, to druhé vždy bylo, je a bude Bohem přijímané. To první obětuje druhé lidi pro sebe, to druhé obětuje sebe pro Boha. To první vždy pronásleduje to druhé a to druhé vždy prolévá krev pod mečem toho prvního. Kain zabil svého bratra Ábela. Ten, na koho Eva spoléhala, že jí přinese vysvobození, jí přinesl trápení a bolest. 

Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar … Také Ábel přinesl oběť … I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. (Gn 4,3–5)

Adamovi a Evě se narodil prvorozený syn, Kain. A po něm jeho bratr Ábel. Ábel se stal pastýřem a Kain zemědělcem. A další verše nám odhalují, že oba přinesli oběť Hospodinu. Ale jenom jednu z nich Bůh přijal, oběť Ábelovu. Nebylo to proto, že to byla krvavá oběť, zatímco Kainova byla z plodin, ale Nový zákon jasně vysvětluje, že Ábel přinesl oběť s vírou, proto byla lepší než Kainova a proto ji Bůh přijal (Žd 11,4 „Ábel věřil …“). Kain přinesl také oběť, ale byla to oběť svévolníka, protože jeho skutky byly zlé (1J 3,12). „Oběť svévolníků je ohavností, tím spíše, když se přináší s mrzkým záměrem“ (Př 21,27).

I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ (Gn 4,1)

Čtvrtá kapitola začíná příběhem dvou bratrů. V prvním verši je náznak toho, že Eva uvěřila Bohu, že se spolehla na Boží slib, který Bůh dal skrze soud nad hadem, že z lůna ženy povstane muž, který přemůže ďábla a napraví to, co Adam s Evou pokazili (Gn 3,15). Ten text není úplně jednoduchý a jednoznačný, ale tohle může být jeden z jeho možných významů, když Eva říká, že získala Hospodina. Zdá se, že to je vyjádření důvěry v Boha, který zaslíbil,  že muž zrozený z ženy přemůže ďábla. Kéž by to bylo tak Jednoduché! Evu čekalo hořké zklamání, protože její prvorozený se stal prvním vrahem. Bude třeba ještě mnoho generací na to, aby se narodil ten, který rozdrtil ďáblovi hlavu – Pán Ježíš Kristus.

Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. (Gn 3,24)

Bůh dal svého vlastního Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Boží láska se zjevuje už v zahradě Edenu. Kvůli své vzpouře nemohli Adam s Evou zůstat na místě rozkoše (Eden), ale byli vyhnáni pryč ze zahrady a vchod do zahrady střežili cherubové s plamenným mečem. „Míhající se oheň“ to je slovo pro serafa, takže dost možná zahradu střežili cherubové se serafy. Už nikdy neměl hříšný člověk vkročit na místo, které pro něj Bůh připravil, kde bylo všechno uzpůsobeno pro něj, kde mohl žít v pokoji, radosti a spravedlnosti. Jediný způsob, jak může hříšný člověk obnovit svůj vztah s Bohem, jak se může dostat zpět do zahrady rozkoše, je spolehnout se na Pána Ježíše Krista, na jeho oběť, na jeho dílo.

Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. (Gn 3,23)

Už nikdy neměl hříšný člověk vkročit na místo, které pro něj Bůh připravil, kde bylo všechno uzpůsobeno pro něj, kde mohl žít v pokoji, radosti a spravedlnosti. Bůh ho vyhnal do „divočiny“, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Stvořený z prachu země bude nyní Adam žít s rukama zabořenýma do prachu země, bude muset obdělávat půdu, která mu bude plodit trní a hloží, aby se nakonec sám vrátil zase zpět do prachu země – tedy jeho tělo. Jeho duše spočine v podsvětí, kde bude v zoufalství čekat na den soudu. Přinejmenším tak to bude s každým, kdo se nepokořil pod mocnou ruku Boží, kdo neposlechl výzvu evangelia a neobrátil se celým svým srdcem k Pánu Ježíši Kristu. 

I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ (Gn 3,22)

Člověk se rozhodl uvěřit satanovi a vzbouřit se proti Bohu. Chtěl poznat dobré i zlé a skutečně to poznal – nikoliv tak, jak to naplánoval Bůh, tedy ze strany dobra, ale podle toho, jak to chtěl ďábel, tedy ze strany zla. Člověk tak dodnes nechápe, co je skutečné dobro, ale rozumí dobře jenom zlu. Odtud plyne všechna jeho příchylnost ke zlému a naprosté nepochopení dobrého. V takovém stavu nemohl zůstat v zahradě, kterou pro něho Bůh vysadil – musel být vyhnán, aby nevztáhl ruku také po stromu života a nebyl živ navěky. Strom života je stále přístupný z milosti skrze víru – tím stromem je Pán Ježíš Kristus a kdokoliv k němu přijde, toho nevyžene ven, ale dá mu věčný život.

„…dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gn 3,19)

Z prachu země učinil Bůh člověka. Vzal pouhou hlínu a vdechl do ní život. I kdyby Bůh zamýšlel pro člověka věčnost – a nezdá se, že by to mělo být jinak – dal mu křehké tělo, podobné hliněné nádobě, do které vložil poklad. U prvního člověka byl tím pokladem samotný život, který se po pádu obrátil ve smrt, takže Písmo přirovnává člověka k polnímu kvítí, které tu v jednu chvíli je a v další už ne. U nového, znovuzrozeného člověka je to podobné, i když kvalita, intenzita a délka života se změnila a stala se věčnou. Stále je to však poklad v hliněné nádobě (2K 4,7) – tělo se jednoho dne vrátí do prachu, odkud bylo vzato a Boží dítě dostane nové tělo, v němž bude žít navěky.

Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb … (Gn 3,18–19)

Kvůli člověku je země prokletá a člověka teď čeká jenom dřina. Před pádem byl práce v zahradě Edenu radostí, pokojem, tvůrčí záležitostí a odpočinutím. Po pádu si práce stále zachovává mnoho ze svého požehnání, které jí Bůh určil, takže mimo jiné dává člověku smysl existence, ale už bude vždycky spojená s potem a námahou. Aby člověk mohl jíst, bude muset vždycky pracovat. Kdo pracovat nechce, nemá jíst (2Te 3,10). Když člověk jí, aniž by pracoval, ztrácí všechno požehnání, které s prací souvisí a také určité naplnění života, které v práci je. A skutečné naplnění smyslu práce přichází znovu až v Kristu, kdy se práce stává odpočinutím pro duši a po jeho druhém příchodu bude i odpočinutím pro tělo. 

Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. (Gn 3,17)

Místo Stvořitele uposlechl Adam stvoření. Bůh mu zakázal jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, ale když mu žena dala jeho plody, vzal si je a jedl. Byla to zjevná a vědomá vzpoura proti nebeskému zákonodárci. Bůh dal Adamovi jednoduchý zákaz, ale jakmile se naskytla nejbližší příležitost, Adam šel hned proti němu. Nabídka vzpoury proti Stvořiteli byla lákavější než zachování života. Prokletí dopadlo na celou zemi – kvůli Adamovi je země prokleta. Už nebude stačit natáhnout ruku a utrhnout plod se semeny, ale v potu tváře se bude plahočit, aby mohl jíst. Stále bude pracovat, ale součástí práce bude dřina a pot, marnost a zmar a výsledkem bude smrt. Kvůli tobě …

Ženě řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“ (Gn 3,16)

Bůh ženě nebere to, co jí dal – bude se množit a plodit, bude rodit děti a plnit svět lidmi stvořenými k Božímu obrazu, ale bude to naplněné bolestí a trápením. I její vztah s mužem bude plný bolesti a trápení. Bude dychtit po svém muži, ale on nad ní bude vládnout. To není popis toho, jak má vypadat manželství, tohle je prokletí, které dopadlo na manželství po pádu. Proto v Bibli nenajdeme žádné dokonalé manželství, kromě jednoho jediného, manželství Božího Syna a jeho nevěsty, církve. Předtím tu byla pomoc jemu rovná, nyní je tu žena, která dychtí, zatímco muž vládne. Není tu poddanost v lásce na straně jedné a obětavost lásky na straně druhé. Je tady přetahovaná o to, kdo bude vládnout.

Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gn 3,15)

Skrze slova určená hadovi zaslibuje Bůh vysvobození. Z ženy se narodí muž, který napraví, co tento muž spáchal, rozdrtí hadovi hlavu, i když sám utrpí škodu, protože had mu rozdrtí patu. To je zaslíbení evangelia, které Bůh dal prvním lidem. Lidé nikdy nebyli bez evangelia. Adam s Evou měli jasné slovo Boží, zaslíbení, na které se mohli spolehnout a tak být zachráněni z milosti skrze víru. Nikdy nikdo nebyl, není a nebude zachráněn jinak než z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Před jeho příchodem to byla víra v zaslíbení, po jeho příchodu je to víra v něj samotného – on je ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci jinak, než skrze něj (J 14,6).

I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. (Gn 3,14)

Satan přemlouval a sváděl, člověk se vymlouval, odmlouval a zbaběle se skrýval. Viděli jsme lstivost hada, lenost člověka a nyní se ukazuje láska Boží. Bůh promlouvá s veškerou trpělivostí, s naprosto přesnou spravedlností, ve svatosti, v pravdě. A začíná hadem, u kterého to všechno skončilo. Budeš žrát prach! Zajímavé, nemyslíte? Z prachu země stvořil Bůh člověka. V prach se člověk zase obrátí. Po celý svůj život bude člověk pokrmem hada, po celý svůj život bude pod vládou toho zlého, ďábla. Právě takto jsme my všichni vstoupili do tohoto světa. Jenom když se člověk obrátí ke Kristu, bude vysvobozen z moci temnoty a stane se Božím dítětem. Potom se ho ten zlý už nemůže dotknout (1J 5,18).

Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ (Gn 3,13)

Muž řekl, že za to může žena, žena říká, že za to může had – had neměl nikoho, na koho by to mohl svést, ale kdyby měl, rozhodně by to udělal. Přesně tak totiž funguje hřích. Je to zoufalá snaha zbavit se vlastní zodpovědnosti a všechny své problémy a prohřešky svést na někoho jiného. „Já o tom nic nevím, to ten druhý …“ Myslím, že to všichni známe. Had skutečně podvedl Evu, ale to z ní nesnímá její zodpovědnost. Písmo mluví o lidech, kteří chtějí naslouchat učení falešných učitelů, protože se jim to líbí. Jsou svedeni? Ano. Ale je to jejich zodpovědnost a ponesou důsledky tohoto svého rozhodnutí, stejně jako všichni aktéři naší scény ze zahrady Edenu.

Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ (Gn 3,12)

Nepřipadá vám to nějak povědomé? Já nic, já muzikant … To ten druhý … To ona/on … To ty, Bože! Tohle je důsledek vzpoury, která se odehrála jen o pár chvil dříve. Srovnejte konec druhé kapitoly s dvanáctým veršem třetí kapitoly – na jedné straně úžas a nadšení, jakou ženu Bůh dal člověku. A na druhé straně? Výčitky – Bože, cos mi to dal za ženu? Podívej, do čeho mě dostala. Ty za to můžeš! Bože, mám problémy a ty za to můžeš. Bože, nedaří se mi, a ty za to můžeš. Bože, jsem nemocný, a ty za to můžeš … Celá jedna kniha v Bibli se zabývá tímto tématem. Jób trpěl a říkal, že Bůh za to může.

Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ (Gn 3,11)

Bůh to ví! Bůh jde přímo k jádru věci. Nechodí kolem horké kaše, ale rovnou konfrontuje Adama: „Jak ses dozvěděl, že jsi nahý, když jsi to do této doby nevěděl? Jak jsi přišel k takovému poznání, když není nikdo, kdo by ti to mohl říci?“ Člověk byl stvořen nahý a nijak mu to nevadilo – byl na tom stejně jako všechno ostatní stvoření. Vše bylo odhalené a jasné. Ale ve chvíli, kdy se vzbouřil proti Bohu, se snaží zakrýt to, co se stalo uvnitř – na to však fíkové listy lidského úsilí nestačí. „Neudělal jsi to, co jsem ti zakázal?“ Bůh ve své milosti volá člověka k zodpovědnosti, k přiznání, k vyznání a k pokání. Ale člověk ve svém vzdoru odmítá … 

On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gn 3,10)

Had sliboval rovnost s Bohem, strom sliboval vševědoucnost, ale neposlouchat Boha přináší jenom samé tragédie. Místo ovoce moudrosti tu máme tragickou hloupost. Člověk se chce schovat před Bohem! Utíká se schovat za strom. Jako malé dítě, které si zakryje oči a myslí si, že není vidět. To nevypadá na vševědoucnost. Hřích ohlupuje a Písmo dosvědčuje tuto pravdu znovu a znovu. Čím více je člověk propadlý hříchu, tím je hloupější. Čím je bezbožnější společnost, tím je primitivnější, i když technicky může být po nějakou dobu velmi vyspělá. Nicméně morálně je zvrácená, takže je primitivní a hloupá. Toto je něco, čeho jsme svědky také v dnešní době. Jediným řešením je obrácení se k Ježíši Kristu, který se věřícím stal moudrostí.

Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ (Gn 3,9)

Tady máme první volání k pokání – Bůh se ptá člověka, kde je. Neptá se proto, že by nevěděl, kde člověk je nebo že by se mu člověk ztratil a Bůh by se potřeboval zorientovat. Bůh dobře věděl, co se stalo, ale ta otázka padla kvůli člověku – aby si člověk uvědomil, kde je a co se stalo. Ale místo přiznání pravdy a prosby o odpuštění, je tady jenom zaměření na sebe – bál jsem se, ukryl jsem se … (v. 10). Vzpoura zaslepuje lidem oči i rozum, otupuje svědomí a vede ze světla do temnoty, do stínu a skrytosti. Ale Bůh plný milosti a slitování nepřestává volat člověka k pokání. Dělal to po celou historii od prvního okamžiku po pádu člověka a bude to dělat až do druhého příchodu Pána Ježíše Krista.

Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. (Gn 3,8)

Vzpoura srdce okamžitě dopadá na člověka. Jeho vztah s Bohem je zničen hned v prvním okamžiku, ačkoliv to hned v prvním okamžiku ještě neprojevuje. Ale v tom druhém už ano! Had sliboval bohorovnost, strom sliboval vševědoucnost, ale realita přináší pouze tragickou hloupost. Tak je to ostatně s každým hříchem. Co člověk dělá? Chce se schovat před Bohem! Utíká se schovat za strom. Jako malé dítě, které si zakryje oči a myslí si, že není vidět. To nevypadá jako vševědoucnost. Ve skutečnosti hřích ohlupuje. Čím více je člověk propadlý hříchu, tím je hloupější. Čím je bezbožnější společnost, tím je primitivnější, i když může být technicky velmi vyspělá, morálně je však zvrácená, primitivní a hloupá. A jenom v Kristu může nalézt skutečnou moudrost.

Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. (Gn 3,7)

Člověk si zvolil vzpouru proti Bohu. Nevedla k tomu, co sliboval had, tedy že budou jako Bůh, ale otevřely se jim oči, které byly do té doby nevinné, nyní však plné hříchu. Ačkoliv zásadní dopad to mělo na vztah s Bohem, hned druhý největší důsledek hříchu je oddělení člověka od druhého člověka. Byl zničen jejich vzájemný vztah, zjistili, že jsou nazí a zakryli se listy. Postavili bariéru jeden mezi druhého. Už nechtěli, aby jeden druhého viděl takového, jaký doopravdy je. To působí hřích. Nechceme, aby druzí viděli, jací doopravdy jsme. Hřích zahaluje člověka a tím ho odděluje od druhých. Ale evangelium odhaluje, takže se jeho sláva zrcadlí na odhalené tváři všech, kdo milují Pána Ježíše Krista.

Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. (Gn 3,6)

Měla Eva hlad? Ne. Byl to jediný takový krásný strom v zahradě Edenu? Vůbec ne! Gn 2,9 říká, že všechny stromy v Edenu byly žádoucí na pohled s plody dobrými k jídlu. Co se stalo? Byl tu slib – vševědoucnost zaslíbená ďáblem. I kdyby to byla pravda, jako že to pravda nebyla, jak uvidíme za okamžik, byl to ďáblův způsob a ne Boží způsob. Eva jedla a dala i Adamovi, který tam byl s ní. Co na to Adam? Neřekl nic. Neřekl nic, když had zpochybňoval Boží slovo, neřekl nic, když Eva přidávala k Božímu slovu, neřekl nic, když Eva vztáhla ruku po ovoci a jedla, neřekl nic, když mu podala ovoce, aby jedl i on. Jenom Boží milost zjevená v Kristu Ježíši může zachránit muže a ženy a vytrhnout je z jejich pošetilosti.