Zamyšlení z Božího slova

Odvrať ode mne cesty klamu, podle svého Zákona se nade mnou smiluj. (Ž 119,29)

Život hříchu je život lži – od začátku až do konce. Je to lež o Bohu, lež o sobě (i sobě), lež o druhých (a druhým), lež o světě (a světu). Ale poznání pravdy vysvobozuje z moci klamu. Nové narození z Ducha pravdy staví nohy Božího dítěte na cestu pravdy, doslova do toho, který sám sebe nazývá Pravdou. Přesto je naše inklinace ke klamu stále velká a proto musíme volat k Bohu, aby nás vysvobodil, aby od nás odvrátil cestu lži. A nejenom z našeho vlastního života, ale i z našeho okolí. Křesťan nechce, aby na něm ulpěla ani kapka falše, pokrytectví, bludu, pošetilosti nebo modlářství. Vysvobození je ovšem jenom u Pána. „Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme“ (Pl 5,21).

Moje duše se rozplývá žalem, pozvedni mě podle svého slova. (Ž 119,28)

Také žalmista byl jenom člověkem. I on procházel nejrůznějšími těžkostmi a došlo i na chvíle, kdy se jeho rozplývala žalem. Také takové chvíle nechává Bůh dopadnout do životů svých dětí. Není to proto, že by je nemiloval, ale často je to proto, aby jim mohl svou lásku ještě více ukázat, aby jejich duše ještě více přilnula k Bohu samotnému a hledala svou útěchu u něj, v jeho osobě, v Božích činech a v jeho Slově. Můžeme si být jisti, že Bůh s námi nejedná metodou „pokus – omyl“, ale vždycky dobře ví, co dělá, takže „všechno napomáhá dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8,28). Vždyť neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás! Jak by nám tedy spolu s ním nedaroval všechno?

Dej mi porozumět cestě svých ustanovení, chci přemýšlet o tvých divuplných činech. (Ž 119,27)

Když člověk začíná rozumět cestě Božích ustanovení, což je možné jenom díky novému narození z Ducha svatého, vidí, jak veliká je Bůh, jak divuplné jsou jeho činy. Pomalu se přibližuje k Božímu smýšlení a chápání tohoto světa. Bez Ducha Božího to nejde a není to možné ani bez znovuzrození. Bez toho zůstává jenom tělesná mysl, která chápe všechno tělesně a nerozumí duchovním věcem v tom Božím slova smyslu. Taková mysl za duchovní vydává opravdu kde co, ale pravé rozlišení nemá. Nemůže žasnout nad Božími divuplnými činy, protože jim nerozumí a nerozumí tomu, že jsou od Boha. Kéž skutečně pochopíme, kdo je Bůh a co je od něj, kéž rosteme v tom, co je duchovní v tom pravém slova smyslu, a co není.

Dej mi porozumět cestě svých ustanovení, chci přemýšlet o tvých divuplných činech. (Ž 119,27)

Následování Pána Ježíše Krista není otázkou pocitů, dojmů nebo nějakých mysticky neuchopitelných věcí – žalmista říká: „Dej mi porozumět … chci přemýšlet.“ Bůh nás stvořil jako rozumné bytosti, což je jedna z věcí, v nichž jsme stvořeni K Božímu obrazu. Naše mysl je padla, ale když se narodíme z Ducha svatého, začínám se proměňovat obnovou své mysli (Ř 12,2). Teprve potom můžeme začít rozumět duchovním věcem. Mnohé z nich sice přijímáme jenom skrze víru, protože jsou tak hluboké, že jim nelze porozumět, přesto o nich můžeme přemýšlet a žasnout nade všemi cestami Božích ustanovení. Bůh dal svá ustanovení, abychom podle nich žili, a když nad nimi přemýšlíme, vidíme, jak velkého Boha máme a jak slavný je náš Vykupitel.

Vyprávěl jsem o svých cestách, tys mi odpověděl, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,26)

S jak jednoduchým procesem se tady setkáváme! Vyprávěl jsem o svých cestách, o svém životě s tebou, Bože, a ty jsi mi odpověděl, požehnal jsi mým slovům a dal jsi mi zakusit ještě více z tvé milosti a přítomnosti. Proto k tobě volám a chci vědět víc o tobě samotném i o tvém díle, o tvých přikázáních a o všem, co nařizuješ. Když Bůh dá člověku nové srdce, je tady úplně nová touha, která už se nechce zabývat hříchem a světskými věcmi, ale chce přemýšlet o všem, co „pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu“ (Fp 4,8). To je dílo Boží milosti v životě člověka.

Vyprávěl jsem o svých cestách, tys mi odpověděl, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,26)

Bůh slyší, Bůh vyslýchá. Bůh dobře ví o naší situaci a nikdy nás nepouští ze zřetele. Není mu ale lhostejné, co děláme a co říkáme. Někdy dokonce neodpovídá přímo na naše modlitby, ale jedná na základě našeho vyznání a svědectví, když vyprávíme o svých cestách s ním. Nemusí se nutně jednat o výšiny života s Bohem, ale mohou to být naše pády, které vedou k vyznání naší bídy, našeho hříchu a následně k Božímu milosrdenství, v němž se Bůh nad námi slitovává. Poslal svého Syna, aby nás očistil ode všeho hříchu a aby byl věrný, kdykoliv se k němu obracíme – ať už s vyznáním svých hříchů, nebo v našich prosbách. Můžeme s radostí vyprávět o naší cestě s Bohem.

Do prachu je přitisknuta moje duše, zachovej mi život podle svého slova. (Ž 119,25)

Bože, ty jsi stvořil člověka z prachu země a vdechl jsi mu život. Zachovej nyní tento život podle svého Slova. Žalmista se dovolává Božího slova, možná i dalších slibů pro ty, kteří žijí bezúhonně před svým Bohem, tedy ve víře v něj a jeho Mesiáše. Skrze víru v Pána Ježíše Krista jsme byli zproštěni svých hříchů, protože Pán je vzal na sebe a vynesl je na golgotský kříž, kde za ně zaplatil svou vlastní smrtí. Stal se smírnou obětí za naše hříchy, utišil Boží hněv, který byl namířený proti nim, takže nyní můžeme i my skrze víru v něj chodit před svým Bohem v bezúhonnosti srdce. A kdykoliv je naše duše přitištěná do prachu, můžeme se dovolávat Božích slibů.

Do prachu je přitisknuta moje duše, zachovej mi život podle svého slova. (Ž 119,25)

Má duše ulpěla v prachu a nemůže se zvednout. Je zavalená prachem, zabořená do bahna tohoto světa, patří smrti stejně jako tělo, které z prachu povstalo a do prachu se vrátí. Proto volá k Bohu pro obživení. Zachovej mi život! Má duše přilnula k prachu a nemůže se od něj odtrhnout – Bože, zachraň! Bože, oživ! Bože, smiluj se! To je úpěnlivé volání zoufale zdrcené duše. Jediné východisko je v Ježíši Kristu, který sám je životem (J 14,6), původcem života (Sk 3,15). Jenom jeho život může pozvednout duši přitištěnou do prachu, jen skrze víru může dojít k novému narození, pouze touto milostí může být člověk obnoven, obživen a zachován pro věčnost. Jedinému Bohu takto vzejde sláva.

Do prachu je přitisknuta moje duše, zachovej mi život podle svého slova. (Ž 119,25)

Prach se vrací prachu. Nejenom na konci fyzického života, kdy tělo, původně z prachu stvořené, se do něj zase vrací, ale také během něj, kdy jsme pokořováni na nejvyšší možnou úroveň, doslova až k smrti. Duše se tiskne do prachu země, protože je tlačena tíhou hříchu nebo tíhou okolností, pronásledování, tlakem nepřátel. Sklání se tak před svým Stvořitelem a volá k němu: „Pane, smiluj se! Pane, zachraň!“ Ve svém čase a podle své vůle Bůh odpovídá a mocí své milosti pozvedá duši z prachu, když jí dává poznat svého milovaného Syna, který dal sám sebe jako oběť smíření za naše hříchy. Tehdy je duše povznesena do nebeských výšin, kde Kristus sedí po pravici Boha Otce všemohoucího. 

… tvá svědectví budou nadále mým potěšením, jsou to moji rádci. (Ž 119,24)

Člověk bez Boha není člověk rozumný, ale člověk bezradný, a Písmo dokonce říká, že to je člověk hloupý, bloud (Ž 14,1). Abychom se mohli orientovat v tomto světě, potřebujeme Boha, který tento svět stvořil a určil, jak má fungovat. Proto jsou jeho svědectvím potěšením pro každé Boží dítě, protože skrze ně přichází k porozumění nejenom tomu, jak věci fungují, ale také kdo je jejich tvůrcem. Boží svědectví svědčí především o Bohu – tak to řekl Ježíš Židům, kteří zkoumali Písma a mysleli si, že v nich mají věčný život: „Písma svědčí o mně“ (J 5,39). Proto přináší Boží slovo křesťanovi tolik potěšení, neboť v něm nachází toho, kterého tolik miluje, svého vykupitele a Pána Ježíše Krista. Proto chce mít Bibli za svého rádce.

… tvá svědectví budou nadále mým potěšením, jsou to moji rádci. (Ž 119,24)

Jen v Bohu se může ztišit lidská duše, jenom od něj může přijít skutečná blaženost.  Srdce Božího dítěte je usazené v Bohu, takže se může radovat (a nemůže jinak) z Božích svědectví a přikázání. Z Boží milosti to tak je navzdory všem možným těžkostem, komplikovaným okolnostem, i když se spolu smlouvají vládcové země nebo zlé jazyky tupí Boží dítě – stále je zde radost, která plyne z toho, co Bůh dělal a dělá. V tomto smyslu sahají Boží svědectví od věčnosti minulé do věčnosti budoucí, od toho, co Bůh činil před stvořením světa (vyvolení a celý plán Boží prozřetelnosti) až po to, co Bůh učiní ve věčnosti budoucí, kdy bude v plnosti přebývat uprostřed svého lidu a setře mu každou slzu z očí. 

I když vládci zasednou a umluví se na mě, tvůj služebník bude přemýšlet o tvých nařízeních, (Ž 119,23)

Hle, jaké odhodlání, jaké rozhodnutí, jaký závazek. Boží slovo bude neustále v centru pozornosti – ať se děje, co se děje. I když přijdou těžkosti ze strany okolí a dokonce vládci se budou umlouvat na Božího služebníka, jeho mysl nebude zatížena starostmi o tento život nebo zkoumáním toho, jak vyváznout z intrik, ale bude naplněna zájmem o Boží slovo, touhou znát Boží přikázání a nařízení. Takových věcí je člověk schopen jenom tehdy, pokud je nově narozený z Ducha svatého, pokud je v Kristu a má nové srdce, které je od Boha. Potom už jeho život není o něm samotném, ale je o Pánu Ježíši, není o pozemských věcech, ale o těch nebeských, není o tomto světě, ale o Božím království. 

I když vládci zasednou a umluví se na mě, tvůj služebník bude přemýšlet o tvých nařízeních, (Ž 119,23)

I když přijdou těžké chvíle – a takové chvíle rozhodně přijdou, a dost možná, že v lidském životě nejednou, žalmista chce přemýšlet o Božích nařízeních. Jak vysvobozující je, když uprostřed víru zkoušek a všemožných nesnází, tváří v tvář nepřátelství a pomluvám, může Boží dítě zaměřit svou pozornost na Pána Ježíše Krista. Potom se mnohem snadněji dá porozumět slovům Jakuba, abychom se z toho vždycky radovali, když na nás přicházejí zkoušky (Jk 1,2). Zkoušky nás vrhají přímo do Pánovy náruče. I když zasednou vládcové nebo lidé, kteří mají v rukou moc a budou se domlouvat na tom, jak zničit Boží lid, mohou být naplňováni pokojem, protože jejich nebeský Otec je s nimi – nikdy je neopustí a nikdy se jich nevzdá.

Sejmi ze mne potupu a pohrdání, neboť tvá svědectví zachovávám. (Ž 119,22)

Žalmista se dovolává Boží spravedlnosti. Zachovává Hospodinova svědectví, chodí po jeho stezkách, raduje se z Božích soudů i z jeho přikázání. Jeho svědomí je před Bohem čisté. Přesto je lidmi štván a tupen jako člověk vzpurný a rouhač. Nebojuje však s lidmi, ale utíká se k Bohu, který jediný ospravedlňuje, který snižuje pyšné a pokorným dává milost. Bůh je spravedlivý soudce. Kdo se k němu utíká, dojde – dříve nebo později – spravedlnosti a práva. Bůh se zastává všech, kdo jsou utlačování, kdo se nemohou domoci vlastní spravedlnosti a práva. Ujímá se vdovy i sirotka a staví se proti aroganci a útlaku mocných, ať již jsou to lidé ze světa nebo lidé z církve. „Bohu se nikdo nebude posmívat“ (Ga 6,7).

Sejmi ze mne potupu a pohrdání, neboť tvá svědectví zachovávám. (Ž 119,22)

Pro křesťana není obtížné být potupen a pohrdán – a to nejenom od světa, ale dokonce i od svých vlastních, bratrů a sester. Pomluvy, podsouvání myšlenek a názorů nebo jen obyčejná závist – to všechno a mnoho dalších věcí, které vycházejí z padlé lidské přirozenosti, snadno a rychle vedou k pohrdnutí bratrem nebo sestrou a dokonce i k jejich hanění. Bůh to ví a dopouští takové věci do životů svých dětí, aby je pokořoval a učil spoléhat pouze na jeho milost, na jeho slitování, na jeho hodnocení, na jeho lásku. Jednoho dne Bůh srovná všechno bezpráví a nespravedlnost, sejme potupu z těch, kdo byli neprávem haněni a místo pohrdání zahrne své milované jasem své slávy a ti, kdo tupili, budou sami potupeni.. 

Oboříš se na opovážlivce, na proklatce, kteří pobloudili od tvých přikázání. (Ž 119,21)

Všichni, kteří zbloudili od Božích přikázání, se dostali pod prokletí. To je kletba Mojžíšovy smlouvy – stačí přestoupit jedno přikázání a dochází k přestoupení všech, protože byla porušena smlouva (viz Jk 2,10). Jaká sláva a blaženost spočívá na těch, kteří se stali účastníky lepší smlouvy, nové smlouvy, Kristovy smlouvy. Ti už nejsou pod zákonem Mojžíšovým, ale ani nejsou bez zákona – jejich zákonem je Kristus. Doslova vsazeni do zákona Kristova. Jsou nové stvoření, jsou v Kristu a nic je nemůže oddělit lásky Boží, která je v Kristu Ježíši. Jsou mimo jakékoliv prokletí, protože všechny jejich hříchy – minulé, přítomné i budoucí – omyla Kristova prolitá krev. Takže i když zbloudí, Bůh je věrný a spravedlivý a jakmile vyznají svou opovážlivost, očišťuje je od každé nevěrnosti. 

Oboříš se na opovážlivce, na proklatce, kteří pobloudili od tvých přikázání. (Ž 119,21)

Není radno zahrávat si s živým a svatým Bohem. Bůh je věrný a naprosto spravedlivý. Žádného opovážlivce neponechá bez trestu. Je věrný ve své lásce ke svým milovaným, a je úplně stejně věrný ve svém hněvu vůči všem, kteří se proti němu staví. Ze své milosti z nás, kteří jsme byli opovážliví a vzbouření proti němu, učinil své děti. Jak by se nesmiloval nad dalšími, kteří ještě zůstávají ve své vzpouře? Vždyť jeho slitování se nad námi klene jako obloha a jeho milosrdenství je plná země. Proto ve vší důvěře v jeho dobrotu voláme: „Pane, zachraň!“ „Smiluj se a vztáhni svou ruku ke spasení těch, kteří se vzbouřili proti tobě a vzdorují ti.“ 

V duši se stravuji touhou po tvých soudech v každé době. (Ž 119,20)

Nové stvoření má nové srdce a spolu s ním také nové touhy – vlastně všechno je nové, protože to staré pominulo. Boží dítě bylo přeneseno ze tmy do království Božího syna, z temnoty do podivuhodného světla, z bažiny hříchu a poskvrnění do slávy svatosti a čistoty. Už netouží vrhat se do víru nepravosti společně se světem, ale stravuje se touhou po Božích soudech. Chce vidět Boha v jeho velikosti a moci, v jeho slavných a mocných skutcích. Boží soudy jsou potěšením Božího dítěte, raduje se z nich, protože v nich poznává ruku svého milovaného Spasitele a Pána. V žádném okamžiku svého života už nechce být bez Boží přítomnosti, bez jeho lásky, spravedlnosti, pravdy, nebo bez jeho laskavého milosrdenství. 

V duši se stravuji touhou po tvých soudech v každé době. (Ž 119,20)

Lidská duše, nebo jinak také vnitřní člověk, je tím, co hýbe vnějším člověkem. Neobnovený vnitřní člověk se stravuje touhou po hříchu. Jeho hlavním cílem je vlastní „já“. Je z podstaty svého tělesného narození modlářem a vzbouřencem proti Bohu, je Bohu nepřátelský a nechce ho znát natož ho poslouchat. Ale když Duch svatý obnoví nitro, dá nové srdce a Bůh do nás vloží svého Ducha, zapečetí nás jím, abychom byli už navždy jeho, objeví se úplně nové touhy. To je nové narození, nový život, nové stvoření – staré pominulo a je tu nové. Ne že by se staré touhy už neobjevovaly, ale už byla zlomena jejich moc a den za dnem se blíží okamžik, kdy budeme vyvázáni i jejich přítomnosti.

Jsem na zemi jenom hostem, neukrývej přede mnou svá přikázání. (Ž 119,19)

Jenom Bůh je věčný. My jsme stvořeni pro krátký okamžik našeho přebývání na této zemi. Jsem za vás vděčný Bohu, protože Bůh s vámi jedná a dává vám nejenom množství síly, ale také odvahu a moudrost, jednat v tomto svět k jeho slávě. Bůh je věrný – jedná podle své milosti v nás a skrze nás. Chce z nás učinit nádobu chvály bez ohledu na to, jakou nádobou skutečně v tomto světě jsme. Bůh se dává poznat svým služebníkům v tomto světě včetně toho, jaká je jeho vůle. Chce, abychom viděli bez zábran a jasně. Neukrývá před námi svou vůli, svá přikázání, ale naopak je odhaluje. To je sláva nové smlouvy, kterou zpečetil krví Kristovou.

Jsem na zemi jenom hostem, neukrývej přede mnou svá přikázání. (Ž 119,19)

Před sebou máme vyznání hluboké hříšnosti a oddělenosti od Boha. Jsem na zemi jenom hostem … můj čas odplyne jak voda řeky, jako vánek, který se přežene a je pryč. Jakub na to navazuje tím, že jsme jako pára, která se na okamžik ukáže a hned zmizí (Jk 4,14). Kdo takto vidí sám sebe, pochopil, jak je Bůh velký, jak nesrovnatelně malí jsme my, lidé, před ním a ve srovnání s ním. A přece tento nekonečný Pán a vládce neváhal a poslal svého milovaného Syna, aby se stal jedním z nás, aby na lidském těle odsoudil hřích a svou krví očistil naše hříchy, abychom mohli skrze víru v něj přistupovat k živému Bohu a mít život v jeho jménu. 

Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého. (Ž 119,18)

Když nám Bůh neotevře oči, jsme duchovně slepí a vidíme jenom tělesně. Nejsme schopni vidět divy z Božího zákona, z Pánova Slova, nejsme schopni vidět slávu na výsostech, ani hlubiny Boží lásky zjevené v Božím synu a jeho díle. Ruku v ruce s otevřením očí jde také proměna života a mysli – mysl krok za krokem stále více přibližuje k tomu, aby se zaměřila, nebo měla na zřeteli divy z Božího zákona. Divy, které byly v mnoha ohledech skryté do prvního příchodu Pána Ježíše Krista, do jeho vtělení, a do dokonání jeho díla našeho spasení. Nyní jsou odhalené všem, kdo vidí a každé Boží dítě je chce mít neustále na zřeteli. Chvála Bohu za jeho milost!

Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého. (Ž 119,18)

Bůh musí člověku otevřít oči, aby člověk prohlédl a mohl začít „vidět“ duchovní věci duchovním zrakem. Dokud to Bůh neudělá, je člověk slepý a mrtvý vůči Bohu. A ať už jsme k Bohu volali na začátku našeho křesťanského života nikoliv (a každý to má jinak, protože „Duch vane, jak chce“), Bůh nám ze své milosti dal oči, abychom viděli. Bez jeho zásahu bychom nikdy neuvěřili a nebyli zachráněni. Proto také, mimo jiné, mluvíme o spasení z milosti. Ale z milosti je celý křesťanský život, proto i po svém znovuzrození skrze víru v Pána Ježíše Krista musíme volat spolu s žalmistou, aby nám Bůh otevřel oči, a my jsme viděli, vnímali, rozuměli a z jeho milosti věřili.  

Zastávej se svého služebníka a budu žít, chci se držet tvého slova. (Ž 119,17)

Žalmista velmi zajímavě spojuje dvě věci: „zastávej se“ a „chci se držet“. To je skutečně zvláštní spojení. V jistém slova smyslu sahá až do Nového zákona, do nové smlouvy, k tomu, že Bůh v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13). Když se Bůh zastává a dává život, dává nové srdce, vede také k novému vztahu k Božímu slovu – dává touhu i sílu jednat podle něj. Už to není úporná zákonická snaha dodržet každou literu zákona, ale je moc, která vyplývá z nového narození – moc činit Boží vůli a zůstávat v jeho Slově, poslouchat nové přikázání, abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás a věřit jménu Pána Ježíše Krista. 

Zastávej se svého služebníka a budu žít, chci se držet tvého slova. (Ž 119,17)

Bůh se zastává svých služebníků, aby měli život. Nemusí to vždy nutně znamenat zachování fyzického života. Někdy to tak je, jako v případě Daniela ve lví jámě nebo jeho přátel v rozpálené peci – Bůh zavřel tlamy lvům a ochránil ty mládence, aby jim plameny neublížily. Zastal se však spravedlivého Ábela? Ano, zastal, a to navzdory tomu, že dovolil, aby ho jeho bratr Kain zavraždil. Ale zastal se ho tím, že jeho víru zachoval až do konce, stejně jako mnoho jiných Božích svědků, mužů i žen, kteří byli pro svou víru pronásledováni, trpěli kvůli ní nebo dokonce zemřeli. Bůh je nenechal padnout ve víře, ale zastal se jich, takže se nyní mohou plni života radovat v jeho blízkosti. 

Zastávej se svého služebníka a budu žít, chci se držet tvého slova. (Ž 119,17)

Jak často se ozývá zoufalé volání Božího dítěte: „Zastávej se svého služebníka!“ Podívejte se, kolik jen potřebujeme milosti! Potřebujeme jí mnoho, ne málo. Někdy jsou velké naše problémy a vyžadují hojnost milosti, jindy jsou velká naše pokušení a neobejdou se bez hojné Boží milosti, bez Božího slitování, bez toho, že by se nás Bůh zastal. Ale Bůh je nesmírně štědrý ve své překypující dobrotě. Ve své lásce a v ochotě zastat se nás, nám daroval to nejvzácnější, co měl – svého jediného Syna, kterého poslal jako oběť smíření za naše hříchy. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? (Ř 8,32). Nezjedná právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají? Máme jeho ujištění, že se nás zastane (Lk 18,7–8).

Nařízení tvá jsou pro mne potěšením, nezapomínám na tvé slovo. (Ž 119,16)

Odmítnutí Pánova slova je vždycky vzpourou proti Bohu. Nezáleží na tom, zda se jedná o cílené a vědomé odmítnutí nebo nevědomé přestoupení – výsledek je vždycky stejný a mluví o tom, že je tady vzbouřenec, který se protiví Bohu a jeho Slovu. Ale potěšení a radost je  v následování Slova a v jednání podle něj. Kdo se ho drží, je požehnaný Hospodinův, kdo se na něj spolehne, toho Bůh přijme a zachrání. Člověk může vědomě pouze ignorovat, ale nemůže ze své vůle a ze své síly zapomenout. Může věci vydat Bohu, ale není totéž, jako zapomenout. Zapomenout znamená dát pryč a nikdy si nepřipomenout, jako kdyby nikdy nic podobného nebylo. Nezapomínej na Boží slovo a dojdeš Božího požehnání a potěšení ve svém životě. 

Nařízení tvá jsou pro mne potěšením, nezapomínám na tvé slovo. (Ž 119,16)

Žalmista si libuje v Hospodinových nařízeních, jsou pro něj potěšením. Zatímco i nevěřící srdce může souhlasit s Hospodinovým zákonem (že je dobré nevraždit, nekrást, necizoložit, ctít rodiče atd.), pouze pro nové srdce mohou být Pánova nařízení potěšením. Ve Staré smlouvě to byla nařízení Mojžíšova zákona, v Nové smlouvě je to Pánovo přikázání, abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás (J 13,34). I když to někdy není snadné, je to pro znovuzrozené srdce vždycky potěšením, když může milovat bratry a sestry v Kristu, když se jim může vydat, jako se Pán Ježíš vydal nám a za nás, jako oběť smíření, která je Bohu milá a příjemná, jako Otec dal Syna, aby byl naším vykupitelem.

O tvých ustanoveních přemýšlím, na zřeteli mám tvé stezky. (Ž 119,15)

Protože přemýšlím o tvých ustanoveních, mohu mít neustále na zřeteli tvé stezky. Mysl je naplněná rozjímáním nad Božím slovem a tím je proměňovaná, takže poznává, „co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“ (Ř 12,2). To je způsob, jak se zaměřuje na Boží cesty a současně právě takto Boží slovo osvěcuje každý další krok takového křesťana. Boží stezky se netýkají jenom doktrín, učení, ale celého života člověka, jeho chození s Bohem, jeho rozlišování a jeho reakce na to, co se aktuálně děje kolem něj. Znamená to, že vidí Boží ruku a Boží jednání ve svém životě, ve své rodině, v církvi i ve společnosti, do které ho Bůh zasadil. To je cesta světla a soli, cesta následování Pána Ježíše Krista.

O tvých ustanoveních přemýšlím, na zřeteli mám tvé stezky. (Ž 119,15)

Radost (v. 14), která není zakotvená v hlubokém rozjímání, zůstane jenom na povrchu. Jako prach na cestě ji spláchne i ten nejjemnější deštík těžkostí. Hluboká radost z Hospodinových svědectví může být jenom tak, kde jsou promýšlena jeho ustanovení. Rozjímání nad Božím slovem je tím nejužitečnějším zaměstnáním naší mysli a je prospěšné celému našemu životu. Kdo má v něčem zalíbení, bude se k tomu ve své mysli neustále vracet. „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21), tím se bude zaobírat tvá mysl, k tomu bude směřovat tvá vůle a z toho se bude radovat tvá duše. Přemýšlení o Božích ustanoveních nikdy nebylo příliš v kurzu, tím méně v dnešní uspěchané době, přesto je to ten nejlepší způsob, jak můžeme poznávat Pána Ježíše Krista.