První zlatý kus: Kdo dá pro Boha za svého zdravého života jeden haléř, ten Pána Boha uctí více, a své duši více prospěje, než kdyby po smrti dal tolik zlata, co by se ho mohlo vejít mezi zemi a nebe.
Pavel zdůrazňuje Titovi, že jeho učení má být odlišné od učení falešných učitelů. Ty však – ty – na rozdíl od těch, o nichž píše na konci předchozí kapitoly. Oni muži sice vyznávali víru v Boha, ale popírali ji svým životem (Prohlašují, že znají Boha, ale… – Tt 1,16). Proto měli a mají být umlčeni a přemoženi zdravým učením.
Cesta svatosti je tak přímá a jasná, že ani ta nejprostší mysl nemůže sejít z cesty, pokud po ní neustále kráčí. Světští mudrci mají mnoho odboček, a přesto se dopouštějí strašných omylů a většinou se minou cíle. Světská politika je ubohá, krátkozraká, a když si ji lidé zvolí za svou cestu, vede je přes temné hory.
Člověk se musí učit dávat, sám ze sebe to neumí. Ano, tomu a onomu to jde snadněji, ale více méně je každé srdce i k tomu měděnému krejcárku připoutáno, a což teprve k dvacetníku! – třeba že je to svatosvaté, že „není jeho život zajištěn tím, co má“ (Lk 12,15).
Má duše, proč hledáš své štěstí tady dole – v tomto padlém světě, kde je „všechno samá pomíjivost“? Často jsi to zkoušela, toužila jsi stále najít nějaké pozemské dobro. Právě tak často jsi dala za pravdu Šalamounovi, kazateli, že „všechno pomíjí“.
Pomluvy škodí druhým, činí jim mnoho zla a kydají na druhé hanu, potupu. Jakub nazývá jazyk malým údem, ale s ďábelským ohněm v sobě. Je podpalován ďábelským plamenem, takže je schopen napáchat víc zla, než ruce. Jazyk může zničit lidský život víc, než jakákoliv zbraň.
Říká se, že mlčení je krásný šperk pro ženu, ale nosí se velmi málo. Je to tak? Je pravda, že žena skrývá jen to, co neví? Jsou snad ženské jazyky jako beránčí ocásky, které se stále vrtí? Říká se, že lišky jsou samý ocas a ženy samý jazyk. Je to pravda, nebo ne? Byla ta stará modlitba „Vysvoboď nás od velkých zbraní a ženských jazyků“ opravdu tak potřebná?
Žijeme v době narativů. Stačí si zapnout zprávy, podívat se na Twitter nebo si poslechnout rychlé a krátké argumenty, kterými se mnozí ohánějí. V rámci Kristova těla to neplatí o nic méně. Omezujeme se na krátké zvukové úryvky, snadno formulované názory a stále více se necháváme unášet narativy událostí, jednotlivců a postojů, s nimiž se setkáváme. Pokud si toto připustíme, zjistíme, že právě v rámci tohoto lpění na narativech se ocitáme v pasti jistého druhu tyranie.
Nemálo nejznámějších filozofů a moralistů tvrdilo, že svědomí není nic menšího než samotný božský hlas promlouvající v nejvnitřnější části naší bytosti. Aniž bychom snižovali velký význam a hodnotu tohoto vnitřního pozorovatele, ať už jde o jeho úřad nebo o jeho působení, je třeba důrazně prohlásit, že se takoví teoretici mýlí, že i tato schopnost neunikla celkové porušenosti naší bytosti. To je zřejmé z jasného učení Božího slova.
Podíváme se na to, jaký je vztah mezi křesťanem a zákonem. Vidíme, že zde byli lidé, kteří chtěli být učiteli zákona, ale nevěděli, o čem mluví, nerozuměli tomu, jak je to se zákonem v životě křesťan a úplně se míjeli tím, co je hlavním cílem křesťanského vyučování: Láska!
Třetí blud, o odpuštění hříchů, je, že se kněží domnívají, že záleží na jejich vůli, komu budou odpuštěny hříchy, protože komu je oni odpustí, tomu budou odpuštěny, a komu je neodpustí, tomu odpuštěny nebudou. A tak se chlubí mocí odpouštět hříchy, ačkoliv vůbec nerozumí té moci hříchy odpouštět a nevědí, že nikomu nemohou odpustit žádný hřích, protože jenom Bůh odpouští těm, kteří litují svých hříchů.
Máme před sebou verš, který přináší jenom osobní informaci od Pavla. Ale Duch Boží nám ho dal do Písma a my se máme dozvědět něco o Pavlovi. Víme, kde chtěl strávit jednu zimu ve svém životě – v Nikopoli. Toto je unikátní text v Písmu, který nám ukazuje na to, co se dělo potom, co byl Pavel zatčen v Římě.
