Svoboda nezávislosti
John Stevens
Možná se za toto přesvědčení trochu stydíme, ale musíme si uvědomit, že nezávislé církve mají řadu výhod; jedná se o svobody, které jsou v našem postkřesťanském moderním kontextu obzvláště důležité.
Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu. (Gn 8,3–4)
Po sto padesáti dnech se jim přestal houpat žaludek. Bůh zase spoutal všechny živly a vody se uklidnily. Začal foukat vítr, voda se uklidnila a začala ustupovat, což znamená, že hory začaly vystupovat. Archu Bůh zastavil na pohoří Araratu. Nejspíš – ale nevíme to zcela jistě – se nejednalo o horu Ararat na východě Turecka (na hranicích s Arménií a Íránem). Pět a následně sedm měsíců v dřevěné krabici plné zvířat – živých zvířat. Všechno vně archy bylo mrtvé. Jenom v ní byl život. Jako v Kristu. V něm je život a mimo něj je smrt. Archa spočinula na pevné zemi. Kristus spočinul ve svatyni svatých, v Boží přítomnosti, a vše, co je v něm, spočívá tam, kde je on.
Možná se za toto přesvědčení trochu stydíme, ale musíme si uvědomit, že nezávislé církve mají řadu výhod; jedná se o svobody, které jsou v našem postkřesťanském moderním kontextu obzvláště důležité.
Pokoušeli jste se někdy s někým sdílet evangelium a on neustále vznášel jednu námitku za druhou? Jak jste na ně reagovali? Snažili jste se trpělivě odpovědět na každý argument? Přerostlo to v hádku? Vzdali jste snahu s nimi mluvit a odešli? Co bychom měli dělat?
Zde není nic, co by se dalo při zachování pospolitosti měst, městeček a království nebo při udržování pravého náboženství, křesťanského míru a svornosti srovnat s pravou poslušností. Tímto způsobem je totiž každý člověk poučen, jak vzdávat Bohu náležitou čest a slávu a člověku to, co vyžaduje jeho úřad. I tak není nic nenáviděnějšího Bohu ani škodlivějšího pro člověka, než když je tak očarován falešnými satanovými iluzemi, že není schopen rozlišovat mezi poslušností a neposlušností. Ale jako lidé zbavení veškeré soudnosti a přirozeného rozumu považují jedno za druhé, ačkoli sami jsou si jasně vědomi toho, že je to v rozporu.
Období covidu vedlo k tomu, že mnoho křesťanů začalo uvažovat o věcech, které dříve nebyly v jejich hledáčku. Jaká je role vlády? Musíme se podřídit všemu, co nám řekne (pokud nás to přímo nepřivádí ke hříchu)? Jak reagujeme na to, že vláda přebírá kontrolu nad oblastmi života, kde jsme dříve byli ponecháni sami sobě? Co máme dělat ve chvíli, kdy je církvím nařízeno, aby se nescházely?
Stejně jako tenkrát Duch svatý uváděl lid Boží ve všelikou pravdu a oslavoval Pána Ježíše, dělá to i dnes a na věky věků. Sláva je jeho, ať o tom víte nebo nevíte. „Neboť tvé je království, i moc, i sláva!“ A teď si představte, že my již z té jeho slávy něco vidíme a čekáme ještě víc té jeho slávy. Naše texty nám praví, že všechno to, co vidíte a čekáte, je příliš málo, že jeho sláva je neskonale větší a že se určitě dostaví.
Celý kontext – celá druhá a třetí kapitola je napsaná na pozadí rozdílů mezi mužem a ženou. Ten rozdíl byl patrný už v předchozích verších (v. 8–10), kde byla řeč o modlitbě, je naprosto zřejmý na tomto místě a pokračuje ve třetí kapitole, kde se dál Pavel zabývá vyučování v církvi, které je svěřeno na prvním místě starším, což mají být zbožní, zralí a v Božím slově zakotvení muži. Takže tady máme modlitbu mužů a žen (v. 8–10) a vyučování žen a mužů (2,11–15 a 3,1–7).