Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. (Gn 7,7)
Noe věřil Bohu a byl ospravedlněn z milosti skrze víru. Jako jediný z celého pokolení, které tehdy na zemi žilo, věřil Bohu. Proto s ním Bůh sdílel informace o svém soudu, který postihne celou zemi. V této víře se Noe ukryl na místo, které mu Bůh určil, do archy, kterou vybudoval vlastníma rukama. Tohle je něco, co ukazuje na lidství Pána Ježíše Krista – on měl být a byl jedním z nás. Měl být z lidského pokolení. Byl přirozeným pokračováním lidského rodu. A přesto byl mnohem víc než jenom člověkem – byl a je Božím Synem, který byl detailně popsán v mnoha proroctvích, který byl zaslíben ode dne pádu. Pouze v něm je úkryt pro hříšného člověka, k němu a do něj musí člověk utéci, aby se zachránil před Božím hněvem.
I když křesťané musí odpouštět jednostranně, není možné věrně usmířit vztah bez oboustranného ujištění. Odpuštění je jednostranný slib, ale smíření zahrnuje oboustranný příslib. Aby mohl být vztah usmířen, nejenže musí dotčená strana učinit příslib odpuštění, ale viník musí také činit pokání z hříchu, slíbit, že bude v pokání pokračovat, a musí nést ovoce odpovídající jeho vyznávanému pokání (Mt 3,8).
Tento text navazuje na předchozí text, v němž je vysvětlené evangelium a na evangelium také odkazuje. Na začátku osmého verše je drobné slovíčko ‚tedy‘ (‚proto‘). Protože Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy, protože je jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk, Kristus Ježíš, protože dal svůj život jako výkupné všechny své ovečky (1Tm 2,3-6), proto se mají muži i ženy modlit.
Zde není zapotřebí, milí přátelé v Kristu, dlouhých řečí, abychom pochopili, jaké je to tělesné a jaké je to duchovní, aby každý viděl, co může očekávat a co nemůže očekávat. Arci, kdyby vám nebylo dáno a kdybyste byli naprosto bez Ducha svatého, tak byste rozumět nemohli! Ale Ducha svatého může mít každý.
I když to všechno je pravdivé a nematoucí, je třeba to vysvětlit rozumu, poněvadž má proti tomu námitky. Rozum říká: Jestliže je Bůh s námi, proč na nás přichází tak mnoho zlého (Sd 6,13)? Proč i ti nejzbožnější nejen propadají rozličným úzkostem, ale mívají i hrozné a žalostné konce? Což jim jejich naděje, složená v Bohu, nic neprospívá? Vždyť je zcela zřejmé, že totéž postihuje spravedlivého jako bezbožného, dobrého jako hříšníka (Kaz 9,2).
Hojnost je pro lidi důvodem k zahálce, takže nechtějí sloužit ani Bohu, ani sami sobě, ani bližním.
- Mnozí říkají: „Kdo nám dá užít dobrých věcí?" Avšak nad námi ať vzejde jas tvé tváře, Hospodine! (Ž 4,7)
Bůh přítomnost je i nad ty nejlepší věci, které si člověk dokáže představit. Kéž nad námi vzejde jas jeho tváře! Kéž nás zahrne vědomím své přítomnosti a dá nám milost poznávat ho stále víc!
