1Pavel, apoštol ne od lidí ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých, 2a ti, kdo jsou se mnou, všichni bratři, církvím v Galacii. 3Milost vám a pokoj od Boha Otce a Pána našeho Ježíše Krista, 4který dal sám sebe za naše hříchy, aby nás vysvobodil z tohoto přítomného zlého věku podle vůle Boha a Otce našeho – 5jemu buď sláva na věky věků. Amen.
List Galatským bývá nazýván „Magnou chartou křesťanství“. Je to dopis, o kterém Martin Luther napsal, že je to jeho nejmilejší kniha v Bibli. Luther shrnul poselství knihy Galatským takto: „Bůh přijímá jenom ty, jimž je odpuštěno, uzdravuje jenom nemocné, dává zrak pouze slepým, oživuje jedině mrtvé, posvěcuje jen hříšníky, dává moudrost jenom nemoudrým hlupákům. Zkrátka, prokazuje milosrdenství jenom ztroskotancům a dává milost jenom těm, kdo ji nemají.“ Pavlův list Galatským je ostrým mocným dvousečným mečem v rukou dnešních křesťanů.
Za pár dní proběhnou v naší zemi další volby, tentokrát do parlamentu. Chtěl bych se zamyslet nad tím, jaký by měl být vztah křesťana k volbám a v širším slova smyslu k politice, tedy k věcem veřejným jako takovým. Často totiž slýchám, že křesťané by se o politiku neměli moc zajímat, protože jde o tělesné, neduchovní věci, že křesťané by se měli víc starat o zbožnost a svatost, než o to, kdo a jak vládne. Vždyť je to přece Bůh, který vládne nade vším, který vlády ustanovuje a sesazuje (Da 2,21), který „nakloní královo srdce jako vodní toky, kam se mu zlíbí“ (Př 21,1).
Máme před sebou první část hlavního dějství příběhu Josefa a jeho bratří. To, co jsme viděli do této doby, byla pouze předehra, která nám umožnila pochopit tento příběh v hlubších a mnohem širších souvislostech. Všechny kapitoly od návratu Jákoboa do Kenaánu (od 34. kapitoly) tvoří předehru k tomu, co se začíná odehrávat v této a několika následujících kapitolách.
Výzva našeho textu možná navazuje na to, co autor řekl v 10:34, kde adresátům připomínal, jak v dřívějších dnech (10,32) s radostí snášeli i to, že byli připraveni o majetek, protože věděli, že mají bohatství lepší a trvalé. Nyní ale potřebovali vytrvalost (10,36). Možná že je potom, co byli protiprávně připraveni o majetek, přepadly obavy. Někteří z nich se nyní upnuli na to, aby za každou cenu získali své vlastnictví zpátky. Jenže usilování o hmotné zajištění se snadno změní v lásku k němu. A láska k penězům či věcem (13,5) je v rozporu s láskou k bratřím (13,1). Autor je tedy vyzývá, aby byli spokojeni, a ukazuje jim, jak pěstovat tento vzácný, ačkoli nezbytný, křesťanský klenot.
Musíme si všimnout, že na jedné straně jsou tato slova určena také Titovi. Pavel mu říká, aby nebyl tím, kým budou druzí lidé pohrdat, koho budou snižovat a nebudou si ho vážit. Co pro to může člověk udělat? Není přece v jeho moci změnit pohled nebo přístup druhých lidí k sobě. To rozhodně není. Ale je v jeho moci postavit se na autoritu Božího slova nejenom svými slovy, ale celým svým životem. Je v moci člověka žít životem, který bude vydávat dobré svědectví. A to je něco, co přinese hojné ovoce.
A tak ty, milý Pavle, si myslíš, že jsi měl nebeské vidění a myslíš si, že ti budeme věřit proto, že jsi měl nebeské vidění? To je arci otázka! Ale Pavel to řekl poněkud jinak, protože mluvil řecky a to slovo, které Kraličtí přeložili jako „nevěřící“, bylo řecky „apeithés“. To je sice nevěřící, ale sami Kraličtí překládají jinde jinak. Otevřete si, prosím, 2. Timoteovi 3,2 (KRAL): „Nastanou lidé sami sebe milující, peníze milující, chlubní, pyšní, zlolejci, rodičů neposlušní, nevděční, bezbožní“. Zde překládají totéž řecké slovo apeithés českým „neposlušní“, takže v našem textu můžeme docela dobře říci: „Nebyl jsem neposlušný toho nebeského vidění.“
Bůh je tak velký a udělal veliké věci s lidmi v Efezu, a proto Pavel nyní může děkovat přímo za tyto křesťany. Jeho vděčnost není založená v křesťanech samotných, ale v samotném Bohu. Jeho přímluvy za křesťany v Efezu vyvěrají z vědomí toho, kým je Bůh, který je zachránil. Jeho prosby jsou zakotvené v díle Pána Ježíše Krista.
Těm, kteří dosahují vysokých postů, patří čest a úcta. Vysoké postavení je obvykle spojené s velkou mocí a autoritou. Ale když se pozdvihují svévolníci, když se dostávají na vysoká místa, je nepochybná známka Božího soudu. Když se ničemové (ČSP) dostávají k moci, uvádějí národ do hříchu a pod prokletí. „Když vládce věnuje pozornost klamnému slovu, všichni jeho sluhové se stanou svévolníky“ (Př 29,12).
Ježíš nás učí, co to znamená mít pokorné srdce. Potřebujeme se to od něj učit každá den. Pohleďte na Pána, jak vzal ručník a myl svým učedníkům nohy! Následovníci Krista, vy se nepokoříte? Pohleďte na něj jako na služebníka služebníků, a už nemůžete být pyšní! „Ponížil se“ (Fp 2,8). Nebylo z něj na zemi strháváno jedno roucho cti za druhým, dokud ho nahého nepřibili na kříž? Nevyprázdnil tam sám sebe a neprolil tam všechnu svou převzácnou krev za nás? Jak hluboko náš drahý Vykupitel sestoupil! Jak bychom potom mohli být pyšní?
Byla to právě Petrova láska ke Kristu, která se vzbouřila při pomyšlení na tak strašný úděl, který by ho měl potkat. Ve své lásce se snažil zadržet svého Mistra, aby nezahodil svůj život. Ale když to dělal, jednal jako satan, který se pokoušel odvést Ježíše od jeho velkého díla smíření. Tato cesta kříže nebyla nějakou nehodou – byla to cesta připravená pro Krista. Uhnout od ní by znamenalo selhat ve svém poslání.
Co je to? Neodpovím, pokud nevím, kdo se ptá. Jan praví: „Nepsal jsem vám proto, že byste neznali pravdu, ale že ji znáte.“ (1J 2,21) Tak to zde stojí. Kdo to pomazání nemá, darmo mu mluvit, a kdo má, zrovna proto že má, ví bez popisu, co to je – a má radost.
