... aby Kristův kříž nepozbyl smyslu (1K 1,17)

Výlučnost, jednoduchost a nezbytnost Kristova kříže

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Bůh nám ze své milosti dal další příležitost, abychom se spolu sešli a abychom ho jako shromáždění, tedy ti, kteří jsou svolaní na jedno místo, jako jeho ekklésia, církev, uctívali a oslavovali. A nejenom to – máme se také povzbuzovat a napomínat k lásce a k dobrým skutkům a k tomu, abychom nezanedbávali společná shromáždění, protože právě uprostřed shromáždění Božího lidu, jedná Bůh zvláštním způsobem. Jsme církví a jeho lidem, i když nejsme shromážděni, protože jsme – když jsme uvěřili – byli vnořeni do jeho těla, tedy do církve. Ale když se církev shromažďuje, Bůh tam je. A podle toho, jak se církev shromažďuje, se Bůh také raduje nebo rmoutí. Můžeme se totiž shromažďovat  a jako jednotlivci také žít buď k Boží radosti a slávě, nebo k Božímu zármutku. Přesně o tom je text, který máme dnes před sebou. Pojďme ho teď přečíst v celém jeho širším kontextu, protože to nám pomůže pochopit jednotlivé detaily, které v něm nacházíme a o nichž budeme mluvit. 1K 1,10–18.

Dneska je Velký pátek a my si připomínáme smrt Pána Ježíše Krista, Pánovo ukřižování. Chceme a vlastně i musíme se zaměřit na Kristův kříž. Ale neměli bychom to dělat jenom jednou za rok. Víte, když jsou Vánoce, tak si připomínáme narození Pána Ježíše Krista, jeho vtělení, to, že Slovo se stalo tělem, že Pán přišel do tohoto světa. A není to bezvýznamné, protože kdyby se Pán Ježíš nestal člověkem, nemohl by za nás zemřít na kříži, nemohl by nás vykoupit svou vlastní smrtí, nemohl by zaplatit za tělo. Tělo muselo být dáno za tělo. A je důležité, abychom rozuměli tomu, že se musel stát člověkem, že se musel narodit z ženy, protože jinak by nemohl být pravým člověkem a že se musel narodit z panny, protože jinak by nemohl být pravým Bohem. Jenom jako člověk mohl zaplatit za člověka, jenom jako Bůh mohl přinést tak velikou oběť, aby zahladila urážku, kterou působí lidský hřích Bohu. Proto je důležité si připomínat Pánovo narození. Ale opravdu stačí, když si to připomeneme jednou za rok – protože prostě jednoho dne v roce, ať už to bylo kdykoliv, a Bůh nepovažoval za nutné, nám přesné datum oznámit – se Pán Ježíš narodil. 

Ale s jeho křížem je to jinak. Jeho kříž potřebujeme mít před očima každý den. Jeho kříž, to je Boží moc! Jeho kříž je náš život. Bez kříže se neobejdeme. Bez kříže nemůže být křesťan křesťanem. Kristův kříž potřebujeme ne jednou za rok, na Velikonoce, ani ne jednou týdně, ale každý den, každou hodinu a každou minutu. Potřebujeme ho pořád. Odtud pramení náš život. A na to se dneska spolu podíváme. 

Chci se zaměřit jenom tu část sedmnáctého verše, kde Pavel vyjadřuje obavu, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu. A v této souvislosti chci položit tři otázky: 1. Jaká je moc kříže a jaký je jeho smysl? 2. Může Kristův kříž pozbýt smyslu? 3. Jak ho máme žít, abychom naplnili jeho smysl, abychom ho nevyprazdňovali? Starý kralický překlad a také studijní překlad mluví na tomto místě o vyprázdnění kříže, což je velmi doslovné vyjádření, jak ho nacházíme v originálním textu – aby Kristův kříž nebyl vyprázdněn.

I. Kříž – Jaká je jeho moc a smysl?

Máme před sebou první otázku, která vyplývá z našeho textu. Všimněte si toho, že tato otázka je přímo v našem testu, není to něco umělého nebo vymyšleného. A tato otázka zní:

Jaká je moc kříže? Jaký je jeho smysl? Tady jsem použil dvě otázky, ale je to proto, abych nás vedl k hlubšímu porozumění. Pavel mluví o tom, že by bylo zlé, kdyby Kristův kříž pozbyl smyslu, kdyby slovo kříži bylo nesmyslem, kdyby moc kříže byla vydána vniveč. A nejde tady o nějaké pronásledování nebo útlak zvenčí, ale jde o tlak zevnitř. Jde o možnost pochopení. 

Evangelium je úplně jednoduchá zpráva o tom, co Bůh udělal v Kristu pro spasení hříšníků. Jeho poselství je velmi jednoduché. Na cestě spasení není nic složitého. „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen.“ To je vše! To je celé. To stačí! Nic dalšího není potřeba. „Pohleďte ke mně, dálavy země a dojdete spásy“ (Iz 45,22). Stačí pohlédnout, stačí se obrátit, stačí uvěřit. Takhle jednoduché to je. Ježíš o sobě mluví jako o dveřích, jimiž je třeba projít – spasení je tak jednoduché, jako projít dveřmi! Mluví o sobě jako o chlebu, které je potřeba sníst – tak jednoduché je spasení, nebo jako světle, které je potřeba vidět – stačí otevřít oči. Nic dalšího není potřeba. Člověk nemusí dělat žádné složité náboženské úkony ani nemusí umět žádné složité náboženské věci, nemusí se biflovat dlouhé poučky nebo složité teologické texty, nemusí chodit s popelem na hlavě, nemusí vykonat náboženskou pouť ani platit nějaké peníze – jediné co musí, je činit pokání, tedy litovat svých hříchů, své vzpoury proti Bohu a věřit evangeliu, tedy tomu, že Ježíš Kristus přišel, aby zachránil hříšníky. Prorok Izajáš osm století před Kristem mluvil o cestě spasení a popisoval ji následujícími slovy:

• Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci. (Iz 35,8)

Všimněte si, že Izajáš mluví o cestě, která je svatá. Na cestu víry nevstoupí nikdo, kdo nebyl nejprve očištěn Kristovou obětí, jinými slovy, kdo se nejprve nenarodil z Ducha. Proto je řečeno, že ta cesta je jenom pro Boží lid. Evangelium je Boží mocí pro ty, kdo jsou zachraňováni, ale je bláznovstvím pro ty, kdo jdou do záhuby. A Izajáš slibuje, že ta cesta bude tak jednoduchá, že ani pošetilec, ani hlupák, dokonce ani ten nejhloupější na té cestě nezabloudí. Evangelium je opravdu velmi jednoduché. Stačí jen věřit, nic víc. To je všechno. To je celé. Není potřeba dodávat nic dalšího. Je to jenom víra v tu jednoduchou zprávu, která obsahuje na jedné straně historickou událost, že Bůh se stal člověkem a vzal na sebe hříchy svého lidu, na lidském těle potrestal hřích. Tato událost je popsaná a dosvědčená jednoduchými slovy:

• Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. (1K 15,3–5)

To je událost evangelia, to je slovo kříže. To je zpráva, kterou říkáme lidem. A připojujeme k ní jednoduchou výzvu:

• Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Ř 10,9)

To je celé evangelium. Na to nepotřebujete vysokou školu. Na to nepotřebujete žádnou školu, abyste pochopili tuto jednoduchou zprávu. Proto je evangelium univerzální. Proto mohou věřit ženy stejně jako muži. Proto mohou věřit staří i mladí, dospělí i děti. I malé dítě, mnohem menší než to nejmladší, které zde dnes je, může pochopit tuhle zprávu, může v ní uvěřit, vyznat Krista a bude zachráněné. Toto je moc kříže. To je smysl kříže. Aby byl zachráněn každý, kdo věří. To je dílo Boží milosti. 

Jsme spaseni milostí skrze víru. To není z nás. Co je to milost? Spasení z milosti nelechtá lidem uši, ale drtí jejich pýchu a vzdor, a naprosto ničí touhu po zásluhách, protože milost je nezasloužená. Milost vždycky záleží jenom na jedné straně, na tom, kdo milost uděluje. Ten, kdo milost dostává, s tím nemůže vůbec nic udělat, ale je naprosto závislý na tom, kdo mu milost prokazuje. Představte si vzbouřence proti králi, který je odsouzen k smrti za vlastizradu a spiknutí proti králi. Ale těsně před popravou dostane od krále milost. Co může udělat? Vůbec nic. Nezáleží na něm, ale na králi, který milost udílí. Je to jeho rozhodnutí a jeho vůle. Před Bohem jsme viníci a potřebujeme milost. Nejsme schopní pro své spasení udělat vůbec nic. Jenom Bůh nás svou milostí může zachránit. Nikdy to nebylo jinak, a proto také prorok Jonáš vyznává, že u „U Hospodina je spása“ (Jon 2,10). Milost je naprosto svrchovaná a nezávislá na nás a na našem jednání. Milost není, nikdy nebyla a nemůže být spojena s žádnou podmínkou. Neexistuje nic takového jako podmíněná milost. Kdyby milost byla vázaná na podmínky, stala by se zásluhou, odměnou, mzdou. Proto tady nemůže být žádná podmínka, žádná zásluha, nic, co by záviselo na nás a na našem jednání. Pokud by milost závisela na tom, jak jsme dobří, jak jsme „spasitelní“, jak jsme ochotní dát Bohu sami sebe, přestala by být milostí! Byla by mzdou. Byla by zásluhou! Bylo by to něco v nás nebo z nás, co by Boha vedlo k tomu, aby nás zachránil. Ale to už by nebyla milost. Už by to nebyl kříž, který zachraňuje, ale byla by to lidská zásluha. Kříž dává smysl jenom ve světle spasení z milosti. Pokud nerozumíme Boží milosti, pokud nechápeme, že to je něco, co Bůh udělal naprosto nezávisle na nás, potom se i Kristův kříž stává nesmyslem, pozbývá smyslu – a to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání a ke druhé otázce, kterou si v tomto směru musíme položit. 

II. Kříž – Může pozbýt smyslu?

Tato otázka má mnoho co do činění s námi samotnými, s naší vírou, s našima ušima a s naším srdcem. Je to otázka, která se dotýká napětí mezi subjektivitou a objektivitou. 

V tom objektivním slova smyslu totiž žádná událost nikdy nemůže pozbýt smyslu. Může pozbýt smyslu to, že se Adam s Evou vzepřeli Bohu a jedli ovoce stromu poznání dobrého a zlého, které jim bylo zapovězené? Ano, může to pozbýt smyslu, když řekneme, že tady žádný Adam s Evou nebyli a že lidé se vyvinuli z opice, a příběh o zakázaném ovoci je vlastně jen takovým mýtem, pohádkou, která nemá nic společného s naším životem, s námi samotnými, s naším chozením s Bohem. 

Co to ale znamená pro onu skutečnost, která se odehrála v zahradě Edenu? Naprosto nic! Je to stejné jako popírání holokaustu nebo popírání kulatosti země či přistání kosmonautů na Měsíci. Vůbec nic se nezmění na takové skutečnosti, když budeme nějakou z těch skutečností popírat. Takže skutečná otázka, kterou si zde musím položit je o tom, zda je vůbec možné nějak popírat nebo vyprazdňovat Kristův kříž, zda se může stát, že Kristův kříž pozbude smyslu. 

Apoštol tady mluví o tom, že by takový případ mohl nastat a také ukazuje, kdy se to děje. A to je pro nás směrodatné. Ale ve skutečnosti to není tak, že by kříž jako takový pozbyl smyslu – jsou to lidé, kteří ho smyslu zbavují. A Pavel tady jasně míří na Korintské. Říká, že ho Pán neposlal křtít ani kázat evangelium moudrostí slov. To jsou dvě věci, které mají moc v uších lidí vyprázdnit Kristův kříž. Jsou to věci, jimiž se proviňovali ti, kteří v Korintu způsobovali rozdělení.

Na jedné straně to byli lidé, kteří zdůrazňovali vnější věci. Mě pokřtil Pavel. Mě Petr. Mě Apollos. Já jsem Pavlův, já Petrův a já Apollův. Nešlo jenom o křest, ale dost možná také o učení, které kdo zastával. Já zastávám učení tohoto člověka a já zase tohoto. Byl to hřích, který se naplno projevil v Galácii, kam musel Pavel napsat samostatný dopis. Lidé přidávali k evangeliu lidské skutky. Obřízku, zákon, prostě něco, co bylo vidět, a co musel člověk splnit, aby byl „zachráněn“. Nějaké podmínky, které musel člověk splnit, aby se o něm mohlo říct, že opravdu věří evangeliu. Nestačila samotná víra. Nestačila pouhá milost. Bylo zapotřebí přidat skutky. Vždycky mi to připomene příběh starozákonního Naamána, syrského vojevůdce, který byl postižený malomocenstvím. Jeho izraelská otrokyně mu pověděla o proroku Elíšovi, který má moc ho malomocenství zbavit. Ten hrdý a mocný muž přijel k obydlí Božího muže, Elíši, a zastavil u vchodu do domu a …

• Elíša mu po poslovi vzkázal: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist.“ Ale Naamán se rozlítil a odešel. Řekl: „Hle, říkal jsem si: ‚Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství.‘ Cožpak nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?“ Obrátil se a rozhořčeně odcházel. (2Kr 5:10–12)

To je pýcha náboženského člověka! To je pohrdnutí prostou zprávou evangelia. Je to tak jednoduché, že to uráží nadutost člověka. Tady byl pan „Někdo“, kdo si myslel, že se všechno musí točit kolem něj. A když už tedy sám Bůh nesestoupí, aby ho uzdravil, tak aspoň jeho prorok přijde k němu a bude tancovat okolo něj, aby se uspokojily náboženské choutky hříšníka. Ale co se stalo? Samotný prorok se ani neobtěžoval přijít, místo toho poslal jenom poslíčka se vzkazem, s jednoduchou zprávou – sedmkrát se namoč v Jordánu a budeš čist. Ten bohatý a mocný muž přivezl množství darů, přijel s velikou družinou, jednal okázale a čekal, že se bude podobně jednat s ním. Ale dostal jen jednoduchou zprávu, kterou mu řekl některý z žáků proroka Elíši. 

Vy, kdo znáte Písmo, víte, jak ten příběh skončil. Služebníci Naamána měli více víry než jejich pán a prosili ho, aby poslechl prorokova slova. A když to udělal, byl očištěn. A nejenom to – jeho srdce bylo proměněno a místo tvrdého a pyšného muže zde stál pokorný člověk, který toužil uctívat Elíšova Boha, Hospodina. To je moc evangelia. Právě tak evangelium pracuje. Voláme lidi k pokání, dosvědčujeme jim pravost a pravdivost evangelia, prosíme je a domlouváme jim, aby činili pokání a uvěřili dobré zprávě, že Kristus Ježíš přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. A kdo uvěří, bude spasen. 

Ale je tady nebezpečí, o kterém mluví Pavel v našem textu – nebezpečí, že Kristův kříž bude vyprázdněn, že pozbyde smyslu. Co to znamená, že Kristův kříž pozbyde smyslu nebo že bude zmařen, vyprázdněn? Jakmile opustíme jednoduchou zprávu evangelia, a začneme hledat moudrost slov, Kristův kříž bude zastíněn. Pokud chce někdo přesvědčit lidi svou moudrostí, nebo i moudrostí, která vychází z Písma, odsouvá Kristův kříž a staví na jeho místo něco jiného – vlastní moudrost. Pavel není nepřítelem moudrosti, ale všechnu moudrost poměřuje jediným měřítkem, a tím je Kristův kříž, Kristovo dílo na kříži, jeho ukřižování a zmrtvýchvstání se všemi jeho důsledky – jinými slovy evangelium. Evangelium je základ. Evangelium je nadřazené všemu. Proto může říci, že v Kristu:

• … jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. (Ko 2,3)

III. Kříž – Jak ho máme žít?

Je mnoho způsobů, jak lidé mohou vyprazdňovat Kristův kříž – ten nejjednodušší je, že ho prostě ignorují, že mají náboženství bez kříže. Ale to je náboženství bez milosti, což znamená, že to je náboženství bez moci a bez spasení. Kde není kříž, není záchrana. Kde není kříž, není křesťanství. Tak jednoduché to je. Možná až děsivě jednoduché to je. Může tu být množství návodů na život, předpisů a způsobů, jak se stát správným křesťanem, ale pokud tady není kříž, není tu život, není tu milost, není tu spasení. 

Nepotřebujete znát žádnou teologii, abyste rozuměli evangeliu. Není třeba používat cizí slova, abyste mohli vysvětlit evangelium. Nemusíte znát taková slova jako je predestinace, předzvědění nebo eschatologie. Ale nutně potřebujete rozumět tomu, co se stalo na kříži. Svatý Boží syn se stal člověkem, a na lidském těle na sebe vzal hříchy svého lidu, a kvůli nim zakusil Boží hněv, byl potrestán za naše nepravosti. Izajáš říká:

• Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. (Iz 53,5)

To je o tom, co se stalo na Golgotě. To je o Kristu, to je evangelium. Pokud začneme přinášet lidem jinou moudrost než tuto jedinou, ztrácíme evangelium. Můžeme kázat o zdravém životním stylu – a lidé budou naslouchat, protože to je téma, které oslovuje mnoho lidí. Ale pokud nepřineseme Kristův kříž – jasně a srozumitelně, nebudou spaseni. Můžeme mluvit o sociálních problémech, můžeme mluvit o rodině nebo o výchově dětí a mnoho lidí bude osloveno, protože lidé nevědí, jak řešit problémy v manželství, jak vychovávat své děti, jak se vyrovnat se zjevnou sociální nespravedlností ve světě. Můžeme mluvit o tom, jaká jsou Boží řešení těchto věcí, ale pokud nezačneme u kříže, nepovede to ke spasení. Lidé možná budou žít lepší životy, ale půjdou slušně a vychovaně do věčného odsouzení v ohnivém jezeře. Můžeme mluvit o vesmíru, o inteligentním designu, o stvoření, nebo o čemkoliv dalším, ale bez Kristova kříže, bude naše úsilí marné. Jenom evangelium zachraňuje. 

• Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘ (Ř 1,16–17)

Proto Pavel mluví o moudrosti slov, proto Korinťanům ve druhé kapitole připomíná, že k nim nepřišel:

• … hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. (1K 2,1–2)

Podobná slova napsal církvím v Galácii, kde křesťané řešili problémy ve vztahu k zákonu a vzdalovali od Boží milosti: 

• Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil – vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný! (Ga 3,1)

Evangelium není nic jiného než Ježíš Kristus, a to Kristus ukřižovaný  a vzkříšení z mrtvých – to bylo Pavlovo poselství církvím v Galácii, to bylo Pavlovo poselství v Korintu, to bylo Pavlovo řešení na problémy církve v Galácii i v Korintu, a to je řešení i pro nás. Nehledáme lidskou moudrost, nehledáme nějaké složité věci a komplikovaná vysvětlení, ale musíme hledat Krista ukřižovaného. Proto musíme stavět na tom, co velmi jasně a přímo říká Boží slovo. Bůh nám otevřel oči a zazářil nám samotný Kristus, Kristus ukřižovaný. Najednou jsme viděli, že zemřel kvůli nám. Že jeho smrt nebyla hloupou náhodou, nebyla to justiční vražda, nebyl to omyl, ale byl to plán, který Bůh připravil před stvořením světa. Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého syna narozeného z ženy a podrobeného zákonu, aby se stal smírnou obětí za nás, kteří věříme. Bůh nám otevřel oči a my jsme zakusili moc evangelia, moc Kristova kříže. Od té chvíle se na kříž díváme úplně jinak. Od té chvíle je nám kříž vzácný, protože na něm došlo k zaplacení našich hříchů. Tam jsme byli vykoupeni, tam jsme i my spolu s Kristem zemřeli hříchu i zákonu. Kříž je důvodem, proč nás Bůh nyní přijímá, proč už proti nám neplane jeho hněv, proč nebudeme odsouzeni společně se světem. Svým křížem nás Kristus vykoupil. Proto je pro nás kříž Boží mocí. Proto je tím nejvzácnějším, co máme. 

Milí přátelé, o Boží moci se v posledních sto padesáti letech mluví víc, než v předchozích patnácti stoletích. Ale většina toho, co se dnes vydává za Boží moc, ukazuje na člověka, nikoliv na Boha. Obvykle jde o věci vnější – zázraky, znamení, uzdravování, proroctví nebo podobné věci. Ale podívejte se do našeho textu, co je skutečnou Boží mocí? Je to slovo kříže. To není populární zvěst. Lidé chtějí moc, která bude vidět tady a teď. Ale moc Kristova kříže je jedinou skutečnou mocí, kterou můžeme mít – je to moc ke spasení, k proměně, moc ke zbožnému životu, moc k přemáhání hříchu, moc k životu v pravdě, je to moc milovat druhé tak, jako si Kristus zamiloval nás. Není větší moci, než jakou nalezneme v slovu kříže. Je to jednoduché a prosté slovo evangelia, které má moc zachránit duši před ohnivým peklem, je obyčejné evangelium o Ježíši Kristu, které proměňuje lidské životy a z pyšných hlupáků a Božích nepřátel, dělá děti Boží. Je to jednoduché evangelium, které mění životy křesťanů a řeší problémy církve. Tady je Boží moc – nikoliv ve vnějších a viditelných věcech, ale v slovu kříže, v evangeliu. Milí svatí, prosím vás, pamatujte na jednoduchost evangelia, pamatujte na jeho nadřazenost a prvenství, a neustále si připomínejte moc Kristova kříže. V každé těžkosti, v každém soužení, v každé radosti i v každém potěšení, je Kristův kříž Boží mocí pro nás, kteří věříme. Jedna stará píseň vyznává:

Proto miluji hrubý ten kříž, dokud žití mi trvá zde čas,

nikdy nepustím hrubý ten kříž, až jej zaměním v koruny jas.

Kéž je to také naše vyznání, milovaní. Amen.