V čem a jak nyní církev potřebuje nápravu

Ve druhé kapitole jsme si ukázali trojí neřád, který se v církvi opakovaně vyskytuje: v učení, v životě a ve vzájemné svornosti. Ve všech těchto třech oblastech jsme se dopouštěli chyb, které odporují Bohu, i když pokaždé jiným způsobem. V otázkách svornosti a způsobu života jsme chybovali jejich nedostatkem (in defectu), zatímco v učení jsme hřešili jak nadbytkem, tak nedostatkem (in excessu et in defectu).

Krize teologického učení 

Především co se týče učení: když nám Bůh skrze naše předky postavil na svícen světlo svého evangelia, neudrželi jsme se v mezích střídmé moudrosti. Namísto toho, abychom v tomto Božím jasu kráčeli pokorně a smýšleli střízlivě podle míry víry, kterou každému Bůh udělil, propadli jsme vyhledávání složitých metod, jak vykládat teologii. Začali jsme zkoumat a vysvětlovat všemožné jemné otázky, na nichž spása vůbec nezávisí, a u každé z nich jsme vymýšleli nekonečné důvody „pro a proti“. Vymýšleli jsme nové složité fráze, termíny a rozlišení. Tím jsme se vzdálili od prorocké a apoštolské prostoty a vytvořili jsme teologii upovídanou, hlučnou, překomplikovanou a kluzkou. Došlo to tak daleko, že ten, kdo uměl vznášet nejvíce otázek a různě je překrucovat, byl nejvíce spokojen sám se sebou a ostatní si ho vážili.

Všichni přitom zapomněli sledovat, zda to lidskému svědomí přináší nějaký užitek. Proto měla církev více obratných právníků než moudrých učitelů připravených pro Boží království; více vnějšího lesku než skutečného světla a více vědomostí než svědomí. Moc Božího slova, které mělo být jako ostrý meč pronikající duši i ducha a podrobující každou mysl Kristu, se proměnila v pouhé řečnictví. Stala se líbivým mluvením lidské moudrosti, nikoliv prokazováním Ducha a moci. Jak říká Písmo, „pásli jsme se větrem“.

Zanedbávání základů víry Tím, jak kněží sami planě mudrovali a učili tomu i ostatní, zapomínali lidem pilně vštěpovat podstatné články víry, které jsou základem lásky, naděje a věčné spásy. Sami na ně přestali myslet. Jde o základy jako:

O stvoření: Proč Bůh stvořil člověka, proč ho tak vyvýšil a zahrnuje ho takovými dary?

O vykoupení: Proč jsme byli vykoupeni Boží krví a jak se stáváme účastníky Kristových zásluh? Také o podivuhodném spojení nás jako těla s Kristem jako hlavou.

O posvěcení: Co je to znovuzrození, jak musí probíhat každý den skrze Ducha svatého, který v nás přebývá, jaký boj vede tělo s duší a jak musí duch vítězit.

Kdo z křesťanů byl k takovému praktickému křesťanskému životu veden? Málokdo o těchto věcech uměl něco říci. Jen málokdo skutečně věděl, co je to ospravedlnění, co je víra, která nás činí spravedlivými, a v čem spočívá naděje na spasení. Mnozí dokonce neuměli vyznat víru v Trojici svatou, v Kristovu osobu, jeho zásluhy či svátosti. Dokonce se našli i tací, kteří nedokázali odříkat ani vyznání víry, Desatero nebo Otčenáš. Téměř se nelišili od těch, kteří Boží slovo nikdy neslyšeli.

Chyba kazatelů 

Proč se to stalo? Protože kazatelé neměli čas je to učit. Byli příliš zaneprázdněni svými složitými otázkami a spory a nesledovali, zda lidé něčemu rozumí. Je to zvrácená moudrost: vyvracet kacířství, ale neučit víře; vyhánět z lidí bludy, ale neuvádět je do pravdy. Násilím do nich tlačit to, čemu věřit nemají, ale nikdy jim srozumitelně a k prospěchu jejich duší nepředložit to, čemu věřit mají.

To byly ty plevy, seno a sláma, které se stavěly na dobrém základu svatého evangelia, zatímco se zapomínalo na zlato, stříbro a drahé kamení základních článků víry. Tito „mistři vysokého rozumu“ míjejí cíl, utápějí se v novém řečnění a chtějí být učiteli zákona, ačkoliv sami nevědí, co mluví a co zastávají. Své posluchače pak nechávají, jak říká Bůh, prázdné a nenasycené.

Úpadek kázně a rozklad mravů

Tím, že se teologové soustředili na prázdné spory, zapomínali vést sebe i druhé k pravé, vnitřní zbožnosti. Téměř úplně opustili svatou kázeň, kterou lze nazvat „solí církve“. Kvůli tomu zmizela vzájemná úcta i zdravý ostych a do církve se začala vplížit jedna neřest za druhou. Nakonec jsme my, kteří jsme se pyšnili tím, že máme jinou (a lepší) víru než ostatní, začali žít úplně stejně jako oni. V praktickém životě jsme se ocitli ve stejném zápřahu bezbožnosti jako ti, kterým Bůh nedal poznat pravdu.

Došlo to tak daleko, že věci, které by se mezi křesťany neměly ani vyslovit, se u nás páchaly svobodněji než mezi nekřesťany či pohany. Ve všech společenských vrstvách se bez míry a počtu šířilo smilstvo, nečistota, obžerství, nestřídmost, lakomství, loupeže a nesčetné další neřády.

Kořeny roztržek: Pýcha a sobectví

Z těchto dvou příčin – tedy z toho, že se jedni nad druhé v otázkách víry povyšovali, a zároveň každý sledoval jen své tělesné požitky – vznikly hluboké roztržky a spory, a to jak mezi duchovními, tak mezi laiky. Šalomoun říká: „Kde je mnoho moudrosti, tam je i mnoho hněvu, a kdo rozmnožuje vědění, rozmnožuje bolest.“ A svatý Pavel dodává, že pouhé vědění nadýmá (přináší pýchu, neústupnost a hádky) a že ovocem těla je nepřátelství, sváry, nenávist, hněv, provokace, rozbroje, sekty a závist.

A přesně to se stalo mezi námi: láska vyhasla a vychladla. Stali jsme se jeden druhému trnem v oku. Každý se staral jen o svůj prospěch, zatímco druhého ničil, tupil, osočoval a proklínal. Celé obce i církevní jednoty se proti sobě postavily, vznikaly různé frakce a osobní zášť ovládla naše vztahy.

Tři pilíře nezbytné nápravy

Z toho všeho je patrné, že pokud již nechceme Boha hněvat, potřebujeme reformaci v těchto třech oblastech:

1. V učení: Abychom opustili zbytečné složitosti a učili se věřit prostě podle Božího slova. Kněží by měli pilněji osvětlovat křesťany v tom, co je skutečně podstatné pro jejich spasení.
2. V životě: Abychom zanechali bezbožných zvyků a každý na svém místě usilovali o svaté ctnosti.
3. V jednotě: Abychom přestali s rozbroji a společnými silami (v jednotě) věrně sloužili svému Pánu Bohu.

Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, obnov naše dny jak za dnů dávnověkých. Nebo jsi nás úplně zavrhl? Rozlítil ses na nás převelice.