Každá církev je pod vládou Krista
Pokud posledních několik let donutilo evangelikály přehodnotit cokoli, pak je to povaha autority ve světě a v církvi. V pondělí 16. března 2020 prezident Trump oznámil, že se koronavirus šíří po celém světě takovým způsobem, že čelíme pandemii epochálních rozměrů. On a federální zdravotničtí úředníci navrhli „15 dní na zpomalení šíření – nebo zploštění křivky“ viru v naději, že se podaří minimalizovat dopad hrozící katastrofy.
Jak víme, těchto 15 dní se rychle proměnilo v měsíce a poté roky, během nichž vládní úředníci omezovali činnosti občanů, podniků a institucí – včetně církví. Velmi brzy začali guvernéři vydávat výkonné příkazy, které církvím zakazovaly scházet se, nebo jim povolovaly schůzky pouze v souladu s vládními pokyny – které často zahrnovaly omezení zpěvu nebo maximální počet 10 přítomných osob (jako v případě Virginie).
Guvernér Virginie Ralph Northam uspořádal 10. prosince 2020 tiskovou konferenci a řekl:
„Vánoce jsou za dva týdny. Svátky jsou obvykle obdobím radosti a společenství. Scházíme se, oslavujeme svou víru a slavíme s rodinou.“
„Letos však musíme přemýšlet o tom, co je skutečně nejdůležitější. Je to bohoslužba nebo budova? Pro mě je Bůh všude, kde právě jste. Nemusíte sedět v kostelní lavici, aby Bůh vyslyšel vaše modlitby,“ řekl Northam. „Bohoslužba s rouškou je stále bohoslužbou. Bohoslužba venku nebo online je stále bohoslužbou.“
Vyzval náboženské vůdce, aby „šli příkladem a udávali směr“.
Podobně guvernér Gavin Newsom v Kalifornii vydal výkonný příkaz zakazující církvím scházet se. Později řekl, že církve se mohou scházet, ale pod velmi přísnými omezeními. Jeho omezení pokračovala, dokud Grace Church a pastor John MacArthur neuspěli s žalobou proti němu u Nejvyššího soudu.
Tyto a podobné kroky civilních úřadů donutily církve a církevní představitele přehodnotit, co Písmo učí o vztahu církve a státu. Konkrétně, kdo má právo říkat církvím, co mohou a nemohou dělat, kdy se mohou scházet a jak se mohou scházet?
Ačkoli to byl pro mnoho církví bolestivý proces a některé z nich tyto výzvy zvládly lépe než jiné, myslím, že lze s jistotou říci, že mnoha z nich to pomohlo ujasnit si, co bylo vždy pravdou, ale co již dnes nelze považovat za samozřejmé, a to, že Ježíš Kristus je Pánem církve. On a pouze on je hlavou církve i hlavou každé opravdové místní církve.
Jsem přesvědčen, že žádná církev by to jako článek víry nepopřela, ale znovu se naučit uvažovat o tom, co to prakticky znamená – a co může stát to, že ctíme jeho vládu tváří v tvář odporu nebo pronásledování – bylo pro mnoho církví požehnáním.
Ježíš Kristus je hlavou církve. Když Petr vyznával, že Ježíš je Mesiáš, „Syn Boha živého“, Ježíš odpověděl: „Na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou“ (Mt 16,18).
Pavel představuje myšlenku, že Ježíš je „hlavou církve“, v šesti pasážích svých listů Efezským a Koloským. V Efezským 4,16 říká, že když dozráváme ve zdravém učení a učíme se mluvit pravdu v lásce, potom „ve všem dorůstáme v Krista. On je hlavou“. V Efezským 5,23 Pavel píše: „Protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil.“
V Koloským 2,19 je Kristus nazýván hlavou, z níž „celé tělo, pevně spojené klouby a šlachami, roste Božím růstem.“
Kristus je hlavou církve v tom smyslu, že je tím, „kdo nad ní stojí“, tedy základem její existence, zdrojem jejího života a autoritativním vládcem nad ní. [1]
To znamená, že každá církev – bez ohledu na její organizační strukturu – je v konečném důsledku pod Kristovou vládou (tj. bude Kristokracií). Ježíš je Pánem církve. Je hlavou každé pravé církve. Tato pravda, správně pochopená, správně vede církevní vedoucí jak při řešení vnitřních záležitostí církve, tak při určování jejího poslání.
Vnitřní záležitosti
Když se sbor potýká s otázkami, výzvami nebo kontroverzemi, primárním cílem při jejich řešení by mělo být zjistit, jak by se k nim postavil Kristus. Co by k tomu řekl Pán Ježíš? Jaký by byl Kristův způsob (1K 4,17) řešení této situace? Kristovo smýšlení a způsoby nám odhaluje Písmo. Úkolem vedoucích církve a jejích členů je rozpoznat, co podle Bible má církev v dané situaci dělat.
Je pravda, že některé situace jsou jasnější než jiné, ale žádné významné rozhodnutí by nemělo být učiněno, aniž by se nejprve zabývalo biblickým učením a principy. Děláme to proto, že Kristus je hlavou církve.
Jasným příkladem toho, jak to funguje v praxi, je oblast církevní kázně. Matouš 18:15-20 jednoznačně popisuje běžné kroky při řešení hříchu v církvi. Jelikož Kristus je Pánem církve, pravé církve chápou, že nemají možnost tyto pokyny ignorovat. To samé platí i pro naléhavější a bezprostřednější příkaz „vylučte z vašeho středu toho, kdo páchá zlo“ (1 Korintským 5:13; přečtěte si celou kapitolu), když se člen církve dopustí veřejného, skandálního hříchu.
Pokud se církev považuje za Kristokracii, bude v této oblasti poslouchat Pána Ježíše, i když je to bolestivé a nepopulární.
Velké poslání
Způsob, jakým církev získává učedníky, se také řídí Kristovou vládou. Naším výchozím bodem je vyvýšené postavení našeho ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele. Sám Ježíš uvádí své velké poslání touto připomínkou: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ Teprve poté, co potvrdil své univerzální panství, vydal svým následovníkům příkaz: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,18–20).
Církve mají za úkol evangelizovat národy. Kážeme Krista osobně i veřejně, formálně i neformálně; na kazatelnách i v kavárnách; na pracovišti i na hřišti. Neexistuje místo ani osoba, která by byla mimo náš zájem. Proč? Protože jako hlava církve má náš Pán „všechnu moc“. Jeho moc sahá všude.
Jak píše Pavel v Efezským 1,22, Bůh „všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve“. Ježíš není jen hlavou církve, ale také „všeho“. Všechny knížectví, mocnosti, vlády, instituce a jednotlivci jsou podřízeni našemu svrchovanému, vzkříšenému Pánu. Bůh to zajistil tím, že vzkřísil Ježíše z mrtvých a dal ho církvi jako našeho vzkříšeného prostředníka.
Naše evangelizace, ačkoli je plná soucitného naléhání na lidi, aby se smířili s Bohem skrze víru v Ježíše, nikdy nesmí být prováděna tak, jako by náš Pán byl závislý na lidské síle, aby se k jeho rodině přidali noví učedníci. On je Pán pánů a Král králů a my, jeho vyslanci, jdeme v jeho jménu a voláme všechny lidi, aby přišli k Ježíši Kristu a byli spaseni (2K 5,20–21).
Raná církev chápala Ježíše jako Krále a církev jako Kristokracii, když plnila své poslání. Víme to z reakce jejich protivníků na jejich úsilí. V Tesalonice byla reakce na kázání Pavla a Silase tak silná, že nepřátelští Židé přivedli některé z nových obrácených před městské úředníky. Tam je obvinili ne z toho, že se stali křesťany, ale z toho, že hlásali Ježíšovo království. „Ti, kteří pobouřili celý svět, přišli i k nám … Ti všichni porušují císařova nařízení, protože tvrdí, že pravým králem je Ježíš“ (Sk 17,6–7).
Mohla by skutečnost, že jsme ztratili ze zřetele Kristovu královskou vládu, být jedním z důvodů, proč má tolik církví v dnešním světě tak malý vliv? On je Pán. On je hlavou církve. Bůh ho vzkřísil z mrtvých a učinil ho hlavou všeho pro církev. Plníme své poslání, abychom učili učedníky, protože veškerá autorita patří jemu a my jsme jeho vyslanci.
Pastýři a starší musí učit své sbory, aby uznávaly, že každá pravá církev je místem Kristovy vlády. Všechno, co děláme, děláme v poslušnosti našemu Pánu. Řídíme své záležitosti a plníme jeho poslání ve jménu našeho Krále Ježíše. Možná, že když nám Pán dá milost a odvahu žít tímto způsobem, budeme mít, stejně jako raná církev před námi, důvod být obviněni z toho, že obracíme náš svět vzhůru nohama.
Přidat komentář