Bible je jediným měřítkem křesťanského učení a života

Pán Bůh zná slabost a křehkost našeho ubohého padlého rozumu. Ví, že i po obrácení je naše vnímání dobra a zla nesmírně nejasné. Ví, jak rafinovaně dokáže Satan pozlatit omyl zdánlivou pravdou a obléknout zlo do věrohodných argumentů, až vypadá jako dobro. Vědom si toho všeho, milosrdně nám poskytl neomylný standard pravdy a omylu, dobra a zla, a postaral se o to, aby tento standard byl zaznamenán v písemné podobě – v Písmu svatém.

Nikdo, kdo se rozhlédne po světě, nemůže přehlédnout moudrost takového opatření. Nikdo, kdo žije dostatečně dlouho, nemůže přehlédnout, že neustále potřebuje průvodce a rádce – pravidla víry a chování, na která se může spolehnout. Pokud nežije jako zvíře bez duše a svědomí, bude neustále sužován obtížnými a záhadnými otázkami. Bude si často klást otázky: Čemu mám věřit? A co mám dělat?

(a) Svět je plný obtíží, které souvisejí s otázkami učení. Dům omylu se nachází těsně vedle domu pravdy. Dveře jednoho domu jsou tak podobné dveřím druhého, že neustále hrozí nebezpečí záměny.

Když někdo hodně čte nebo cestuje, brzy si všimne, že mezi těmi, kteří se nazývají křesťany, převládají nejrozmanitější názory. Zjistí, že různí lidé dávají nejrůznější odpovědi na důležitou otázku: Co mám udělat, abych byl spasen? Římský katolík a protestant, novátor a traktarián[1], mormon a swedenborgián, každý z nich bude tvrdit, že pouze on má pravdu. Každý z nich řekne, že spásu lze najít pouze v jeho skupině. Každý z nich řekne: „Pojď s námi.“ To vše je matoucí. Co má člověk dělat?

Nebo se někdo pokojně přistěhuje do nějaké anglické či skotské farnosti, ale brzy vidí, že i v naší vlastní zemi panují nejrozporuplnější názory. Záhy zjistí, že mezi křesťany existují vážné rozdíly, pokud jde o relativní význam různých aspektů a článků víry. Jeden člověk myslí jen na církevní správu, druhý jen na svátosti, bohoslužby a formy, třetí jen na kázání evangelia. A když se obrátí na duchovní s žádostí o řešení? Nejspíš pochopí, že jeden duchovní učí jednu doktrínu a druhý jinou. To vše je  matoucí. Co má člověk dělat?

Na tuto otázku existuje pouze jedna odpověď. Člověk musí přijmout za své jediné pravidlo Bibli. Nesmí přijímat nic a věřit ničemu, co není v souladu se Slovem. Musí všechny náboženské učení podrobit jedné jednoduché zkoušce. Je to v souladu s Biblí? Co říká Písmo? Kéž by oči věřících v této zemi byly v této věci otevřenější.

Kéž by se naučili posuzovat kázání, knihy, názory a služebníky podle měřítek Bible a hodnotit vše podle toho, nakolik je to v souladu se Slovem. Kéž by pochopili, že nezáleží na tom, kdo něco říká, ať už je to otec nebo reformátor, biskup nebo arcibiskup, kněz nebo diakon, arcijáhen nebo děkan. Jedinou otázkou je: Je to, co bylo řečeno, v souladu s Písmem? Pokud ano, je třeba to přijmout a uvěřit tomu. Pokud ne, je třeba to odmítnout a odložit stranou. Obávám se důsledků toho otrockého přijímání všeho, co říká „farář“, což je mezi mnoha anglikány tak běžné. Obávám se, aby nebyli vedeni, aniž by věděli kam, jako oslepení Syřané, a jednoho dne se neprobudili a nezjistili, že jsou v moci Říma (2Kr 6,20). Ó, kéž by si lidé v Anglii alespoň pamatovali, proč jim byla Bible dána.

Říkám věřícím, že je nesmysl tvrdit, jak někteří činí, že je troufalé posuzovat učení služebníka podle Slova. Když je v jedné farnosti hlásána jedna doktrína a v jiné farnosti jiná, lidé musí číst Písmo a rozsoudit to sami. Obě doktríny nemohou být správné a obě by měly být posouzeny podle Slova. Varuji je především, aby nikdy nepředpokládali, že nějaký pravý kazatel evangelia nebude mít rád, když jeho lidé budou měřit vše, co učí, podle Bible. Naopak, čím více budou číst Bibli a ověřovat vše, co říká, podle Bible, tím více bude potěšen. Falešný kazatel může říci: „Nemáte právo používat svůj vlastní úsudek: nechte Bibli nám, kteří jsme k tomu ustanoveni. Pravý služebník řekne: „Zkoumejte Písmo, a pokud vás neučím tomu, co je v souladu s Písmem, nevěřte mi.“ Falešný služebník může volat: „Poslouchejte církev“ a „Poslouchejte mě.“ Pravý služebník řekne: „Poslouchejte Boží slovo.“

(b) Ale svět není plný jen obtíží týkajících se otázek učení; je stejně tak plný obtíží týkajících se otázek praxe. Každý vyznávající křesťan, který chce jednat svědomitě, musí vědět, že tomu tak je. Neustále se objevují další a další záhadné otázky. Je ze všech stran sužován pochybnostmi ohledně svých povinností a často jen stěží rozezná, co je správné udělat.

Je vystaven otázkám souvisejícím s vykonáváním svého světského povolání, ať už podniká nebo obchoduje. Někdy je svědkem velmi pochybných jednání – jednání, která lze stěží nazvat čestnými, přímými, pravdivými a založenými na principu „co nechceš, aby bylo činěno tobě, nečiň ani ty jiným“. Ale všichni v oboru tak jednají. Tak se vždy jednalo i v těch nejváženějších domech. Bez nich by nebylo možné provozovat výnosný obchod. Nejedná se o věci, které by Bůh výslovně pojmenoval a zakázal. To vše je velmi matoucí. Co má člověk dělat?

Je sužován otázkami týkajícími se světských zábav. Závody, plesy, opery, divadla a karetní večírky jsou velmi pochybné způsoby trávení času. Ale pak vidí, jak se jich účastní mnoho významných lidí. Jsou všichni tito lidé na omylu? Opravdu mohou být tyto věci tak škodlivé? To vše je velmi matoucí. Co má člověk dělat?

Trápí ho otázky týkající se výchovy jeho dětí. Chce je vychovávat morálně a nábožensky a dbát o jejich duše. Mnoho rozumných lidí mu však říká, že mladí lidé jsou prostě mladí, že není dobré je příliš kontrolovat a omezovat a že by měl chodit na pantomimy a dětské oslavy a sám pořádat dětské plesy. Je informován, že tento šlechtic nebo ta šlechtična to vždy dělají, a přesto jsou považováni za náboženské lidi. Určitě to nemůže být špatné. To vše je velmi matoucí. Co má dělat?

Na všechny tyto otázky existuje pouze jedna odpověď. Člověk musí učinit Bibli základem svého chování. Musí se řídit jejími hlavními principy, které mu budou sloužit jako kompas na jeho životní cestě. Každou obtížnou otázku a problém musí posuzovat podle litery nebo ducha Bible. „K zákonu a k svědectví! Co říká Písmo?“ Neměl by se starat o to, co ostatní lidé považují za správné. Neměl by se řídit hodinami svého souseda, ale slunečními hodinami Slova.

Vážení čtenáři, vážně vás žádám, abyste se řídili zásadou, kterou jsem právě popsal, a dodržovali ji po celý svůj život. Nikdy toho nebudete litovat. Přijměte zásadu, že nikdy nebudete jednat v rozporu se Slovem. Nestarajte se o obvinění z přílišné přísnosti a zbytečné přesnosti. Pamatujte, že sloužíte přísnému a svatému Bohu. Neposlouchejte běžné námitky, že pravidlo, které jste stanovili, je nemožné a v takovém světě, jako je tento, ho nelze dodržovat. Ať ti, kdo takové námitky vznášejí, mluví otevřeně a řeknou nám, za jakým účelem byla Bible dána lidem. Ať si uvědomí, že podle Bible budeme všichni souzeni v poslední den, a ať se naučí soudit sami sebe podle ní již nyní, aby podle ní nebyli souzeni a odsouzeni v budoucnu.

Toto mocné pravidlo víry a života je tématem knihy, o které dnes mluvím k čtenářům této publikace. Není rozhodně nepodstatné, jak zacházíte s Biblí. Když vás ze všech stran obklopuje nebezpečí, měli byste se zamyslet nad tím, jak zacházíte s ochranou, kterou vám Bůh poskytl. Žádám vás, prosím vás, abyste upřímně odpověděli na mou otázku. Co děláte s Biblí? Čtete ji? JAK JI ČTETE?

[1] Traktátové hnutí, nebo také oxfordské hnutí, sdružovalo v pol. 19. století členy anglikánské církve, kteří se snažili dokáízat, že anglikánská církev je v přímé posloupnosti následkyní prvotní církve založené apoštoly.