Probuzení

Mnoho lidí nemá zájem o věčné věci. Více se starají o své kočky a psy než o své duše. Je velkým milosrdenstvím, když jsme přivedeni k zamyšlení nad sebou samými a nad tím, jak to máme s Bohem a s věčným světem. Často je to znamením, že se k nám blíží spása. Ze své přirozenosti nemáme rádi úzkost, kterou v nás vyvolávají duchovní starosti, a snažíme se, jako lenoši, znovu usnout. To je velká pošetilost, neboť je to nebezpečné pohrávat si s tím, když je smrt tak blízko a soud tak jistý. Jestliže nás Pán vyvolil k věčnému životu, nedovolí nám vrátit se do našeho spánku. Jsme-li rozumní, budeme se modlit, aby naše úzkost o naše duše nikdy neskončila, dokud nebudeme skutečně a opravdu spaseni. Řekněme ze srdce:

„Ten, který trpěl na místě mém,

budiž mým nyní Lékařem.

Útěcha žádná ně neutěší,

dokud mě Ježíš nepotěší.“

Bylo by strašné, kdybychom se ve snu ocitli v pekle a tam zvedli oči, aby mezi námi a nebem ležela propast. Stejně tak bude strašné, když se probudíme, abychom unikli hněvu, který má přijít, a poté setřeseme působení varování a vrátíme se ke své lhostejnosti. Všímám si, že ti, kdo překonají své výčitky svědomí a pokračují ve svých hříších, se příště nenechají tak snadno pohnout. Každé probuzení, které je zahozeno, zanechává duši ospalejší než předtím a méně náchylnou k tomu, aby byla znovu pohnuta ke svatým citům. Proto by naše srdce mělo být velmi znepokojeno při myšlence zbavit se svých trápení jiným než správným způsobem. Jeden člověk, který trpěl dnou, byl z ní vyléčen šarlatánským lékem, který však nemoc zatlačil dovnitř, a pacient zemřel. Být vyléčen z duševního utrpení falešnou nadějí by byla strašná věc. Lék by byl horší než nemoc. Mnohem lepší je, aby nám citlivost svědomí způsobila dlouhá léta úzkosti, než abychom o ni přišli a zahynuli v zatvrzelosti svého srdce.

Probuzení však není něco, v čem by se dalo spočívat, ani něco, po čem by se mělo toužit, aby se to měsíc za měsícem prodlužovalo. Pokud se probudím vylekaný a zjistím, že mi hoří dům, nesednu si na okraj postele a neřeknu si: „Doufám, že jsem se opravdu probudil!“ Naopak, jsem hluboce vděčný za to, že jsem se neprobudil pozdě! Chci uniknout hrozící smrti, a tak spěchám ke dveřím nebo k oknu, abych se dostal ven a nezahynul tam, kde jsem. Bylo by sporným požehnáním být probuzen a přesto neuniknout nebezpečí. Pamatujte, probuzení není spása. Člověk může vědět, že je ztracen, a přesto nemusí být nikdy spasen. Může být přiveden k zamyšlení, a přesto může zemřít ve svých hříších. Zjistíte-li, že jste na mizině, pouhé uvažování o vašich dluzích je nesplatí. Člověk může celý rok zkoumat své rány, ale jejich uzdravení se tím nijak nepřiblíží, jen proto, že cítí jejich bolest a počítá jejich počet. Jedním z triků ďábla je svádět člověka, aby se spokojil s pocitem hříchu, a dalším trikem téhož podvodníka je naznačovat, že hříšník se nemůže spokojit s důvěrou v Krista, pokud nepřidá k dokončenému dílu Spasitele určitou míru zoufalství. Naše probuzení neslouží k tomu, abychom pomáhali Spasiteli, ale aby nám pomohlo k Spasiteli. Představa, že můj pocit hříchu pomáhá k odstranění hříchu, je absurdní. Je to, jako bych řekl, že voda nemůže očistit mou tvář, dokud se nebudu déle dívat do zrcadla a počítat šmouhy na mém čele. Pocit potřeby spasení z milosti je velmi zdravým znamením, ale člověk potřebuje moudrost, aby jej správně použil a neudělal z něj modlu.

Někteří působí, jako by se zamilovali do svých pochybností, obav a úzkostí. Nedokážete je od jejich strachů odtrhnout – zdá se, že jsou s nimi nerozlučně spjati. Říká se, že největší potíž s koňmi, když jejich stáje hoří, spočívá v tom, že je nelze přimět, aby vyšli ze svých boxů. Kdyby jen následovali váš příklad, mohli by plamenům uniknout, ale zdá se, že jsou strachem jako paralyzovaní. Strach z ohně jim tedy brání v úniku před ohněm. Čtenáři, zabrání ti tvůj strach z přicházejícího hněvu v úniku před ním? Snad ne.

Ten, kdo strávil dlouhou dobu ve vězení, nechtěl ven. Dveře byly otevřené, ale on prosil, dokonce i se slzami v očích, aby mu bylo dovoleno zůstat tam, kde byl tak dlouho. Měl rád vězení! Byl oddán železným závorám a vězeňské stravě! Ten vězeň musel mít jistě trochu popletenou hlavu! Jste ochotni zůstat jen probuzenými a ničím víc? Netoužíte po tom, aby vám bylo okamžitě odpuštěno? Pokud chcete setrvat v úzkosti a strachu, jistě i vy musíte být trochu mimo! Pokud je možné dosáhnout pokoje, získejte jej hned! Proč setrvávat v temnotě jámy, kde se vaše nohy boří do bláta? Na dosah je světlo – úžasné a nebeské světlo – proč ležet v temnotě a umírat v úzkosti? Nevíte, jak blízko máte spásu. Kdybyste to věděli, jistě byste natáhli ruku a uchopili ji, neboť tady je a stačí ji jen vzít.

Nemyslete si, že pocity zoufalství vám zajistí milost. Když poutník na cestě k úzké brance zapadl do bažiny beznaděje, myslíte si snad, že když se mu na šaty nalepilo špinavé bahno z té bažiny, bylo to pro něj doporučením, které mu usnadnilo vstup na počátku cesty? Tak tomu není. Poutník si to v žádném případě nemyslel, a vy byste si to také neměli myslet. Nezachrání vás to, co cítíte, ale to, co cítil Ježíš. I kdyby pocity měly nějakou léčivou hodnotu, musely by to být pocity dobré, a pocit, který nás nutí pochybovat o Kristově moci zachránit nás a brání nám najít v něm spásu, není v žádném případě dobrý, ale je krutou urážkou Ježíšovy lásky.

Náš přítel nás přišel navštívit a do našeho přeplněného Londýna přijel vlakem, tramvají nebo kočárem. Najednou zbledl. Ptáme se ho, co se děje, a on odpoví: „Ztratil jsem peněženku a byly v ní všechny peníze, které na světě mám.“ Uvádí přesnou částku až na penny a popisuje šeky, účty, bankovky a mince. Říkáme mu, že pro něj musí být velkou útěchou, že tak přesně zná rozsah své ztráty. Nezdá se, že by ocenil naši útěchu. Ujišťujeme ho, že by měl být vděčný za to, že má tak jasnou představu o své ztrátě, protože mnoho lidí mohlo ztratit peněženky a nebylo by schopno své ztráty vůbec spočítat. Náš přítel však není ani v nejmenším povzbuzen. „Ne,“ říká, „to, že vím, o co jsem přišel, mi nepomůže to získat zpět. „Řekni mi, kde najdu svůj majetek, a prokážeš mi tím skutečnou službu, ale pouhé vědomí mé ztráty mi nepřináší vůbec žádnou útěchu.“ Stejně tak je sice správné uvěřit, že jsi zhřešil a že tvá duše je vydána na milost Boží spravedlnosti, ale to tě nezachrání. Spása nespočívá v tom, že si uvědomujeme vlastní zkázu, ale v tom, že plně uchopíme vysvobození, které nám bylo poskytnuto v Kristu Ježíši. Člověk, který odmítá upřít zrak na Pána Ježíše, ale vytrvale se zabývá svým hříchem a zkázou, nám připomíná chlapce, který upustil šilink do otvoru v mříži londýnské kanalizace a zdržoval se tam celé hodiny, nacházejíc útěchu v tom, že říkal: „Spadl přesně tamhle! Přímo mezi ty dvě železné tyče jsem ho viděl spadnout.“ Chudák! Mohl by si dlouho připomínat podrobnosti své ztráty, aniž by tímto způsobem získal zpět jediný haléř do kapsy, za který by si mohl koupit kousek chleba. Jestliže chápete smysl tohoto podobenství, poučte se z něj.