24. dubna

Nařízení tvá si zpívám jako žalmy v domě, kde jsem jenom hostem. (Ž 119,54)

Protože nelze sedět na dvou židlích, je to v podstatě velmi jednoduché – buď člověk slouží Bohu, nebo sobě. Nezáleží ani na tom, o jaké formě správy církve mluvíme. Kdo stojí v čele církve, raduje se z Božích nařízení a uchovává je ve svém srdci. Boží slovo je pokrmem, který s radostí uchováváme ve svém srdci, ve svém nitru, které nám pomáhá radovat se z Boha a zaměřovat své životy na něj. Jsme tady na zemi jen hosty, jsme poutníci, kteří tu nemají svůj trvalý domov. Bůh nás tu ze své milosti a moci ponechal, abychom byli svědectvím o jeho lásce, dobrotě, milosti a svatosti.  Dal svého Syna, abychom ve víře v něj měli věčný život a zakoušeli odpuštění svých hříchů.