Úvahy o kázání

Neustále se modlím k Bohu, aby mi pomohl kázat ne velkolepá kázání, ale kázání užitečná – kázání, která osloví nejen intelekt, ale i srdce; kázání, která posílí a rozvinou milost v nás a budou nás inspirovat svatými touhami.

V našich problémech, úzkostech, zmatení – čím déle žiji, tím více mě přesvědčuje moudrost mluvit více s Bohem a méně s lidmi. On nám může pomoci překonat všechny naše obtíže více než všichni ostatní dohromady. Mluvte více s Bohem, méně s lidmi.

Největším zdrojem moci dobra v církvi je kazatelna, pokud je správně obsazena – pokud je obsazena bohabojným člověkem, člověkem, který je způsobilý učit lidi a jehož hlavním úkolem je krmit stádo upřímným mlékem slova místo slupkami aktuálních událostí z novin a časopisů. Dobře obsazená kazatelna je vždy zdrojem moci – má vždy povznášející a zušlechťující vliv. Čím více si toho jsou sami kazatelé vědomi, tím vážněji se budou snažit kvalifikovat se, aby mohli splnit svou velkou odpovědnost a využít příležitosti, které se jim nabízejí.

Služba žádného člověka neskončí neúspěchem, jakkoli skromné jsou její výsledky, pokud věrně a upřímně káže evangelium Boží milosti a předkládá umírajícím, hříšným lidem Boží poselství o zachraňující lásce. Taková služba není a nemůže být marná.

Hodnota církve pro společnost nezávisí na počtu jejích členů, ale na kvalitě mužů a žen, kteří ji tvoří. Nemám příliš pochopení pro posedlost, která se nyní zmocňuje mnoha církví – pouze zvyšovat počet členů. Počet členů nemá žádný význam, pokud tito členové nemají správný charakter. V práci pro Pána záleží na kvalitě, nikoli na kvantitě.

Pokud člověk nemá v úmyslu, v rámci svých možností, tvrdou prací a vytrvalostí, sytit svůj lid tím nejlepším zrnem, pak ve službě nemá co dělat a lidé by měli být natolik vyspělí, aby mu to dali najevo a vykázali ho z každé kazatelny.

Úkolem kazatele je hlásat Boží pravdu – jasně, úplně, jednoduše; o zbytek se postará Duch.

Člověk, který při kázání vždy myslí jen na sebe, je od začátku odsouzen k neúspěchu. Jak nízké a opovrženíhodné je myslet na sebe v přítomnosti velkých a důležitých témat, která tvoří obsah kázání! Kazatelna není místem pro člověka, který se chce předvádět a soustředit pozornost na sebe namísto na Pána Ježíše Krista a Boží pravdu.

Věřím, že nejdůležitější součástí veřejného uctívání je kázání Slova a že vše by mělo být podřízeno tomuto účelu, že by nemělo být dovoleno nic, co by jakýmkoli způsobem oslabovalo jeho účinek.

Kazatel musí být mužem modlitby a pečlivým studentem Božího slova. Bez těchto dvou věcí může sice kázat zajímavá a výmluvná kázání, ale nebudou mít žádnou zachraňující moc. Pouze pokud žije v úzkém a živém spojení s Bohem, může doufat, že bude mluvit s přesvědčivostí, která vede k obrácení člověka.

V této moderní, vědecké době neexistují žádné potíže, které by nebylo možné tímto způsobem vyřešit, a to zcela. Jasné, jednoduché a věrné kázání evangelia s mocí z výsosti je dostatečné pro potřeby této i každé jiné doby.

Jako kazatelé máme sklon zanedbávat své vlastní duše, nechávat vysychat studnu vody v nás nebo ji ucpávat přílišnými starostmi tohoto světa. Musíme se od těchto věcí osvobodit a více se věnovat věcem Ducha, pokud chceme zvýšit svou účinnost jako služebníci evangelia.

Lidé potřebují slyšet Boží slovo, ať už ho chtějí slyšet, nebo ne, a je zvláštním posláním služebníka dbát na to, aby ho slyšeli. Důležité není to, co si myslí on, ale to, co říká Bůh. Člověk, který si to neuvědomuje, nemá právo sloužit.

Je chybou nacpat do kázání příliš mnoho věcí a mít příliš mnoho hlavních bodů a podbodů. Nechť jsou jeho struktura a vývoj jednoduché. Zdůrazněte zejména to, co si přejete, aby si posluchači zapamatovali. Vše ostatní nechte být. Přetížit paměť znamená zmařit účel, který máte na mysli. Posluchači si zapamatují málo nebo nic, a pokud si něco zapamatují, bude to asi to nejméně důležité.

Jednou z věcí, před kterou bychom se měli mít na pozoru, je touha po chvále, přání být pochváleni za naše kázání. Poté, co jsme přednesli kázání, které považujeme za dobré, toužíme být za něj pochváleni a oceněni. A to natolik, že pokud předneseme kázání a nikdo o něm nemluví, máme sklon cítit, že naše úsilí bylo marné. Jinými slovy, měříme hodnotu kázání podle pochval, které vyvolává. A tak brzy zjistíme, že kážeme s cílem získat pochvaly, a tím znehodnocujeme službu a zneužíváme ji k nedůstojnému účelu sebechvály. Pokud lidé chválí naše úsilí, je to v pořádku, ale dejme si pozor, aby se to nestalo cílem našeho kázání a abychom to nepovažovali za test nebo důkaz naší účinnosti a hodnoty jako služebníků. Člověk, který se staví do popředí místo Ježíše Krista, tím diskredituje sám sebe a dokazuje svou nehodnost pro tuto posvátnou službu.

Při přípravě našich kázání se musíme pustit do tvrdé práce a nesnažit se najít nejjednodušší způsob, jak splnit tuto vážnou odpovědnost.

Pokud se nesnažíme být tím, co kážeme, raději bychom neměli kázat vůbec.

Když mluvíme, měli bychom si uvědomit, že poselství, které přinášíme, je poselstvím života a smrti; a že ti, kteří nás poslouchají, nás možná poslouchají naposledy, a že my, kteří přinášíme poselství, možná mluvíme naposledy. Než budeme mít příležitost znovu promluvit, můžeme už být na věčnosti; než budou mít příležitost znovu vyslechnout kázání, mohou už být na věčnosti. Proto bychom měli do každého úsilí vkládat to nejlepší, co v nás je, a věnovat se mu celým svým srdcem, duší, myslí a silou.

Žádný zbabělý služebník, který se bojí hlásat celé Boží slovo, aby někoho neurazil nebo aby neohrozil svou popularitu, nemá právo stát na křesťanské kazatelně. Je pro ni pouze ostudou a ohavností před Hospodinem. Snaha o popularitu na kazatelně je fatální chybou a nejjistější cestou k neúspěchu.