Kázání mého pastora je tak nudné
Z rubriky „Procházky s panem O“
Stuart Olyott (nar. 1942) je v důchodu, ale aktivně káže po celé Velké Británii i v zahraničí.
Pane O, děkuji, že jste souhlasil se setkáním se mnou na procházce se zachováním bezpečného rozestupu (článek byl publikován 30. března 2021, pozn. red.). Mám na srdci několik věcí a doufám, že mi budete schopen pomoci.
Je mi potěšením. Kromě toho mi pohyb prospěje. Pojďme tedy rovnou k věci. Na co se chcete zeptat?
Než se dostaneme k mé hlavní otázce, mohu se vás zeptat, pane O., jak dlouho jste křesťan?
Křesťanem jsem se stal na konci letních prázdnin v roce 1957, těsně předtím, než mi bylo patnáct. Tak si to spočítejte.
Páni! To je skoro před 64 lety! Ale to znamená, že jste pravděpodobně ten pravý člověk, který mi může odpovědět na mou otázku. Co vám během vašeho dlouhého křesťanského života pomohlo nejvíc?
To je otázka, kterou mi často kladou, a já ji považuji za velmi povzbudivou. Ale moje odpověď je vždy stejná. Stejně jako Pán stvořil mateřské mléko, které je přesně to pravé pro novorozence, a milující rodinu, která je přesně to pravé pro jeho vývoj, tak stvořil i shromážděnou církev, která je vše, co je nutné pro duchovní růst člověka. Bez váhání vám mohu říci, že mi nic nepomohlo více než být aktivním členem církve, která věří v Bibli, miluje Krista a hlásá kříž.
Poté, co já jsem se obrátil, jsem se nechal pokřtít a připojil se k jedné takové církvi. Její členové se stali mou duchovní rodinou a mám je všechny rád. Ale upřímně řečeno, z nedělních bohoslužeb nemám moc užitek. Je to proto, že kázání našeho pastora je tak nudné.
Ano, tak to prostě je. My, pastoři, jsme plní chyb. Stejně jako všichni ostatní v Kristově církvi jsme jen hříšníci spasení na kříži. Rosteme v milosti, ale ještě nejsme dokonalí. A až na pár výjimek jsme dost nudní.
Co s tím tedy lze dělat?
Touto otázkou se je třeba zabývat, ale není to první věc, na kterou bychom se měli ptát. Lepším výchozím bodem by bylo zamyslet se nad Efezským 2:17, kde Pavel píše o Kristu: „Přišel a zvěstoval vám pokoj.“
Je mi líto, ale nechápu, kam tím míříte.
Dobře, ale vydržte chvilku. Ježíš vystoupil na nebesa v roce 30, ale v Efezu ještě dalších dvacet let nebyla žádná církev. A Pavel napsal slova, která jsem citoval, ještě asi o dalších deset let později. Jak tedy může Pavel tvrdit, že Ježíš kázal v efezské církvi, když se ve skutečnosti nikdy do té oblasti nedostal?
Nevím. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.
Pavel tím chce říci, že když on, Pavel, kázal v Efezu, ve skutečnosti to byl Ježíš, kdo kázal! A v letech, které uplynuly od Pavlova odchodu, tam Ježíš pokračoval v kázání – skrze muže, kteří převzali Pavlovo dílo. Pravdou je, že křesťanská církev měla vždy jen jednoho kazatele. Kdykoli se někdo postaví, aby kázal z Bible, je to ve skutečnosti Pán Ježíš Kristus, kdo káže. A – a to je důležité pochopit – platí to i tehdy, když je ten lidský nástroj nudný!
Takže říkáte, že i když je můj pastor nudný, musím ho poslouchat, jako bych poslouchal samotného Pána Ježíše Krista!
Ano, přesně tak! Pokaždé, když váš pastor vykládá Písmo, mluví Kristus. Problém je v tom, že ho neslyšíte. Poslouchejte tedy ten druhý hlas, který mluví. Nevydává žádný zvuk. A přesto je ho možné slyšet! Je to možné! Pokud se modlíte a modlíte... a nasloucháte a nasloucháte... a očekáváte a očekáváte... uslyšíte Spasitele, jak promlouvá přímo k vám. Jen k vám. Budete mít osobní vztah s Pánem. A už nikdy nebudete stejní.
Děkuji! Myslím, že jste právě zachránil můj křesťanský život. Udělám, co říkáte. A dám vám vědět, jak mi to jde.
Přidat komentář