Zamyšlení

Ti podlosti nepáchají, jeho cestami se berou. (Ž 119,3)

Kdo je blahoslavený v Božích očích, nemůže se dopouštět podlostí, ale touží po tom, aby chodil po Pánových cestách. Zná tu úzkou cestu a drží se na ní v usilovné snaze následovat Pána Ježíše Krista. Bůh sám je na tuto cestu postavil a drží je na ní. Je to jeho cesta, která je přímá, která není komplikovaná, takže ani ten nejhloupější na ní zbloudí (Iz 35,8). Není to cesta rozsáhlého poznání, ale je to cesta prosté víry, jednoduché, dětské, která vyvěrá ze srdce obnoveného Božím duchem. Celým srdcem se dotazuje na Boží vůli, nechce zarmucovat Boha chozením po svých vlastních cestách, ani pácháním nějakých podlostí. To jsou požehané a blahoslavené děti Boží.

Ti podlosti nepáchají … (Ž 119,3)

Blahoslavení jsou ti, kdo zachovávají Pánova svědectví a dotazují se na jeho vůli. Takoví lidé nepáchají podlosti. To neznamená, že by byli zbaveni svého hříchu – hřích v nás stále přebývá a bude až do chvíle, kdy odložíme svá smrtelná těla nebo budeme proměněni při Kristově druhém příchodu. Křesťan je zbaven moci hříchu, ale není vysvobozen z jeho přítomnosti – to je teprve před námi. Ale blahoslavený člověk se nedopouští podlostí, nechce jednat zle, nechce hřešit proti svému Bohu ani proti bližnímu. Byl očištěn krví Pána Ježíše Krista a chce zůstat čistý, jako je čistý jeho Pán. Hledá ve svém životě všechno, co je opakem podlosti, tedy věci pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, hodné lásky, úcty a chvály (Fp 4,8). 

Blaze těm … kdo se na jeho vůli dotazují celým srdcem. (Ž 119,2)

Dotazovat se celým srdcem na Boží vůli neznamená nic jiného, než hledat z celého srdce Pána samotného. Když najdeme jeho, poznáme jeho vůli. Jeho vůle není od něj nějak oddělená nebo na něm nezávislá. Možná to tak trochu bylo v době, kdy žalmista psal tento text, protože tady by zákon, který byl dán skrze Mojžíše a zákon sděloval lidem Boží vůli – mohli ji poznat, aniž by poznali Boha samotného. Ale milost a pravda se staly skrze Ježíše Krista (J 1,17) – Bůh se dal poznat ve svém Synu. Kdo vidí jej, vidí Boha. Kdo jej poznává, poznává Boží vůli. Tak prosté to je. Stačí „jen“ poznávat Pána Ježíše Krista skrze víru a budeme blahoslavení, protože budeme poznávat Boží vůli v celé její plnosti.

Blaze těm, kdo zachovávají jeho svědectví … (Ž 119,2)

Po blahoslavenství prvního verše hned následuje další blahoslavenství? Jak je Bůh dobrý ke svému lidu! Týká se všech, kteří zachovávají Pánova svědectví. Co jsou Hospodinova svědectví? Je to celé Boží slovo od Genesis po Zjevení. To celé je svědectví o Bohu, přičemž evangelium Kristovo v něm má své výsadní místo, protože je to „Boží svědectví, které vydal o svém Synu“ (1J 5,9). Blaze každému, kdo toto svědectví přijímá, kdo se tohoto svědectví drží, kdo na něm staví a kdo ho zachovává. Takový člověk je skutečně požehnaný. Takový člověk se narodil z Ducha svatého a doslal pravomoc být Božím dítětem, skrze Kristovu oběť má dokořán otevřený přístup k Bohu a nachází potěšení v něm samotném i v zachovávání jeho svědectví. 

Blaze těm … kdo žijí tak, jak učí Hospodinův zákon. (Ž 119,1)

Pohleďte, jak požehnáni jsou ti, kdo chodí s Bohem. Nikdo jiný není schopen vést bezúhonný život než ten, kdo se cele upnul k naději, která nám byla zjevená skrze Pána Ježíše Krista. Jenom Pán Ježíš je tím zákonem, který nám vzešel ze Siónu, z místa dokonalé slávy, jenom Ježíš nám byl dán za smlouvu, skrze niž jsme obnoveni, vykoupeni, očištěni. Jeho Duch nám vepsal Boží lásku do našich srdcí, den za dnem nás posiluje a obnovuje, takže můžeme žít tak, jak učí Hospodinův zákon. Protože on si nás zamiloval a vylil svou lásku do našich srdcí, i my milujeme jeho, a právě tak jak si nás on sám zamiloval, i my prokazujeme jeho lásku jeho dětem i ostatním bližním.

Blaze těm, kdo vedou bezúhonný život … (Ž 119,1)

Kdo by před Bohem mohl vést bezúhonný život? Pouze ten, kdo našel milost u Boha, komu Bůh daroval nové srdce naplněné vírou, láskou a nadějí. Člověk, který vede bezúhonný život, je blahoslavený. Je však možné vést skutečně bezúhonný život? Neprovinit se proti Bohu ani proti bližnímu, a to nejenom skutkem, ale ani slovem, pohledem, postojem, myšlenkou nebo motivem? Jenom jeden jediný člověk je schopen žít takový život – a to je Pán Ježíš Kristus. On nám ukázal, jak má vypadat dokonalé lidství. A abychom my mohli žít takovým životem, musíme zemřít sami sobě a nechat jeho, aby žil svůj život v nás, zmenšovat se, aby on mohl růst. Teprve potom můžeme být a také doopravdy jsme blahoslavení.

Blaze těm … (Ž 119,1)

Blahoslavení, šťastní, blažení … To platí už o každém, kdo se dostane ke slovům žalmu 119. Je blahoslavený, protože Bůh ho dovedl až do svého Slova. Ještě není zachráněný, protože spasení je z Boží milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Ale takový člověk už je blahoslavený, protože Bůh ho už přivedl ke zdroji poznání, kde svému Slovu, do Bible. Písma dávají moudrost ke spasení, protože pravdivě ukazují na Pána Ježíše, vedou k němu, svědčí o něm. O něco dále v tomto žalmu čteme, že to hlavní v Božím slově je pravda (v. 160). Jenom pravda může člověka osvobodit od hříchu, jenom pravda může dát nový život a tato pravda se stala tělem a přebývala mezi námi. I proto jsme blahoslavení!

• … avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe … (Sk 14,17)

Nejsme bez svědectví o Bohu. O tom je nám Ježíš dostatečným důkazem. Máme ovšem i jiná svědectví, která mluví o Bohu.

Příroda svědčí také o Bohu. „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu“ (Ř 1,20).

Dějiny svědčí o Bohu. Moc, která bojuje i kráčí s člověkem, a která přes všecku nepochopitelnost obrací vše k dobrému, je Bůh.

Naše svědomí svědčí o Bohu. Je to naše schopnost ozvat se a rozhodovat se vzhledem k tomu, co se děje.

Všechno svědčí o Bohu! A ty chceš zavírat oči?

• Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich. Tento Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít, jak chtěly, avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával vám s nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem a naplňoval radostí. (Sk 14,15–17)

• … jak veliké věci ti učinil Bůh. (Lk 8,39)

Naše spasení má věcný podklad, spočívá na tom, co pro nás Bůh učinil.

Nesmíme zapomenout tuto pravdu, neboť je to základ, který se nepohne. Boží dílo v Kristu Ježíši obstálo v převratech všech dob. Lidské dílo se zhroutilo, nikoli však Boží.

Tento základ je dostatečný. Stačí pro všecky, nehledě na to, jací jsme a jaké rase náležíme. Stačí i přes to, že nikdo úplně nepochopí čin spásy, kterou Bůh v Kristu způsobil. Vše k našemu blahu bylo učiněno Pánem.

„Kotva drží!“ zvolal v příboji lodník.

A udrží se!

• Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,4–10)

• … Bůh odsoudil … (Ř 8,3)

Mladá žena, která již dlouho zápasila s náboženskými otázkami ve svém životě a pro kterou bylo náboženství tvrdým poselstvím, a přece puzena svědomím cítila se zavázána k plnění zákona Božího, četla jednou Římanům 8,3: „Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích.“ Co nemohl dokázat zákon, dokázal Bůh. A to vlilo jasné světlo do její duše.

Unavila se, chtějíc naplnit zákon. Nyní si však ujasnila, co učinil Bůh.

A to si máme ujasnit i my!

• Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. (Ř 8,1–11)

• … co bylo zákonu nemožné … (Ř 8,3)

Zákon staré smlouvy mohl soudit a soudil tvrdě a bez milosrdenství. Mohl trestat bezohlednou rukou. Nemohl však vysvobodit. Kdo žije pod zákonem, žije ve stálém odsouzení. Toť život v duchu bázně. Bůh poroučí, Bůh vyžaduje, Bůh soudí, kde však je milost?

Snad prožíváš náboženství, dokonce i křesťanství takovým způsobem. Křesťanství má k tobě požadavky, předkládá ti poselství, soud a zásady. Ale kdo nezná víc, je k politování. Je třeba vědět, že co nemůže zákon ani já, to dokonala Boží láska. Nechoď cestou tmy! Je tu slavné evangelium Ježíšovo.

• Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. (Ř 8,1–11)

• – slovo kříže – (1K 1,18)

Křesťanství vzešlo na světě ve znamení hvězdy, ale vyvrcholilo v kříži.

Kříž je hlavním symbolem křesťanství. Symbolem lidského ponížení a božského vyvýšení. Kříž je, jak to Pavel vyjádřil, bláznovstvím těm, kteří hynou, ale mocí těm, kdo přijímají spasení.

V kříži Bůh ukázal, že všecka moudrost světa není k ničemu. Z trámců kříže nám svítí sláva Boží lásky, zní nám slovo odpuštění a zaslíbení místa v ráji. A tak čím bychom se mohli chlubit? Jedině křížem Ježíše Krista. 

Pod křížem i ty máš vyrůstat a uzrávat v Božího člověka.

• Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘ (1K 1,18–31)

• Když spatřili hvězdu … (Mt 2,10)

Křesťanství vzešlo světu ve znamení hvězdy, což je symbol zaslíbení.

Jako hvězdu zaslíbení chápeme jeho poselství. Jako mudrci od východu vydali jsme se na cestu, abychom přišli pod jeho světlo. A „hvězda betlémská“ nevede do neznáma, ona vede domů.

Legenda míní, že mudrci byli tři, jeden z Egypta, země bohatství, druhý z Řecka, země myslitelů a třetí z Indie, země bohaté na tušení a touhy. Ale to všecko jim nestačilo. Až v Kristu našli, po čem v hloubi duše toužili. U jeho nohou našli mír.

Tatáž cesta zůstává otevřena i nám!

• Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ Tedy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země. (Mt 2,1–12)

• Slovo plné milosti a pravdy … (J 1,14)

Kdyby byl Ježíš přišel jen s pravdou, přijali by jej mnozí, kteří nerozumějí milosti. A kdyby byl přišel jen s milostí, mnozí, kteří pohlížejí na jeho pravdu jako na vyvýšenou a tvrdou, by jej vítali.

Ale on přišel s obojím, milostí i pravdou. Právě tak to potřebujeme. Potřebujeme světla pravdy, aby nás vedlo, a potřebujeme potěšení milosti, abychom se odvážili pokračovat v cestě za ním přes všechny naše omyly. Nebylo by dost mít jen pravdu nebo jen milost, musíme mít obojí.

Dovol Pánu Ježíši, aby tě osvítil světlem pravdy a posílil mocí milosti!

• Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří. Mojžíš píše o spravedlnosti, založené na zákoně: ‚Člověk, který tak jedná, bude živ.‘ Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: ‚Nezabývej se myšlenkou: kdo vystoupí na nebe?‘ – aby Krista přivedl dolů – ‚ani neříkej: kdo sestoupí do propasti?‘ – aby Krista vyvedl z říše mrtvých. Co však praví? ‚Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘. (Ř 10,1—13)

• … a přebývalo mezi námi … (J 1,14)

Ježíš nepřišel na příležitostnou návštěvu jako host, který opět brzy odejde.

On přišel, aby bydlel s námi. Nepřišel jako ten, který vykoná návštěvu z milosrdenství u nemocných a bídných a pak se zase obrátí ke svým dobrým poměrům.

Ježíš je náš Pán a ubytoval se u nás, přebývá mezi námi.

Takový je div Boží lásky. Bůh není jen nad námi, on je mezi námi. Když chtěl jeden anglický šlechtic dosvědčit svou sounáležitost s lidmi v brlozích, přestěhoval se k nim a bydlel mezi nimi. To učinil Ježíš.

I u tebe chce přebývat, ve tvém srdci, ve tvém domově.

• … a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. (Ef 3,17–19)

• … stal se jedním z lidí … (Fp 2,7)

Pozoruhodný je vstup Pána Ježíše do života člověka. Božské nás může vší svou slávou polekat. Starozákonní věřící se báli, že zahynou, když spatřili Boha v jeho slávě. Z proroků je to jen Jeremjáš, který, jak se zdá, se odvážil mluvit s Bohem důvěrněji. Bůh byl pro praotce nade všechno lidské vyvýšený.

Když přišel Ježíš, přišel v podobě člověka, zaujal místo u našeho stolu, jedl náš chléb a nesl naše těžkosti. 

Podobný člověku tě potkává i dnes. Právě tam, kde jsi, chce být i on. Důvěřuj mu!

• … že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. (Ef 2,12–18)

• Já jsem přišel na svět jako světlo (J 12,46)

Světlo hřeje. Zima prchá, led taje pod jeho mocí.

Tak působí blízkost Ježíšova. Chlad našeho myšlení ustupuje, naše ledovatost se rozpouští. Světlo Ježíšovo vytváří jinou teplotu.

Jedna dívka ležela nemocná a naříkala na všechno a na všechny. Nic jí nebylo vhod. Naučila se však znát Ježíše a tu se vše změnilo. Stala se vděčnou a laskavou a dívala se na ty, kdo jí posluhovali, jako na nejlepší lidi. Roztála. Chlad zmizel. A příčinou byl Ježíš. Tak působí. On hřeje.

Zakusil jsi něco z toho? Co se v tomto případě stalo s tebou?

• Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! (2K 5,14–17)

• ... přišel na svět jako světlo … (J 12,46)

Světlo svítí. Rozptyluje tmu a dává jasno. Ukazuje nám, kde se nacházíme a jaké je naše prostředí. Tak působí Ježíšova osoba i jeho slovo. Ježíš osvětluje nás, Boha i naše spolubližní. Nikdo nám nemůže dát větší poznání v těchto věcech. Evangelia otvírají hluboké vědomí o Bohu i o lidech. V Ježíšově světle spatřujeme správné cesty. Není třeba bloudit. Po staletí svítilo světlo a mnozí v tomto světle kráčeli. A toto světlo dosud svítí. Jsi veden tímto světlem? Žiješ v jeho pravdivosti?

• Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. (2K 4,3–6)

• Spatřili jsme … (J 1,14)

Říká se, že před Thorvaldsenovou sochou Krista v Kodani lze mít pocit, jako by toto umělecké dílo bylo přechváleno. Zdá se, že zde není ta plnost výrazu, jakou jsme očekávali.

Avšak tento dojem může být jen osobní. Je třeba přistoupit blíž, než se obyčejně děje, sklonit se a pohledět ve tvář Mistrovu, abychom viděli něco z jeho krásy.

To může mít symbolický význam. Chceme-li skutečně poznat Ježíše, je nám třeba se v pokoře přiblížit. Pak teprve spatříme náležitě, tu se nám ukáže, jaký skutečně je. Přejít od uměleckého hlediska k osobnímu poznání.

Co ti překáží vidět Ježíše?

• První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘.Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“ (Jan 20,1–18)

• … spatřili jsme jeho slávu … (J 1,14)

Tři věci jsou člověku slavné: Moc, genius, láska.

Jaká je sláva krále, vojevůdce nebo boháče! Být jmenován v řadě mocných a vidět tisíce sklánět se k svým rozkazům! Anebo mít slávu genia! Budit podiv uměním, ostrostí myšlení, mít schopnost vidět nové rysy, otevírat brány nových světů. Jaká sláva!

A přece je láska větší, ba největší. Tuto slávu měl Ježíš Kristus. On, který byl trpělivý, laskavý, který nezáviděl, ani se nevychloubal, nehledal svůj prospěch … 

Viděl jsi tuto slávu? Hledáš ji?

• Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. (1K 13,1–7)

• Poznáváme podle toho … (1J 4,13)

Rozhodné svědectví o Bohu máme v Ježíši Kristu.

Co víme o Bohu, víme především skrze Ježíše Krista. Nikdo nám lépe Boha nezjevil než on, sám blesk Boží slávy a obraz jeho osoby, „neboť se zalíbilo Otci, aby v něm všecka plnost přebývala.“

Ježíš je měřítkem naší známosti o Bohu. „Neboť všichni proroci i zákon až do Jana prorokovali o něm.“

V Ježíši stojí Boží slunce nejvýše. Jím se dovršuje Boží zjevení. Vše, co bylo před ním řečeno nebo myšleno o Bohu, je soustředěno v něm.

Ke komu půjdeme, když ne ke Kristu? Je předmětem tvé víry?

• V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Říkám to proto, aby vás nikdo neoklamal líbivými řečmi. I když nejsem mezi vámi přítomen, přece jsem duchem s vámi a raduji se, když vidím vaši kázeň a pevnost vaší víry v Krista. Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. V něm je přece vtělena všechna plnost božství; v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil. (Ko 2,3–10)

• On si zamiloval nás … (1J 4,10)

Bůh učinil první kroky k našemu spasení, nikoliv my sami.

Od věčnosti myslil na nás. To je znak jeho bytosti. „Vyvolil nás před ustanovením světa.“ „Ve své lásce nás předurčil.“ „Ve své lásce –“ to je vnitřní vidění víry.

Nejsme to my, kteří jsme začali hledat Boha, ale Bůh začal hledat nás. Život víry na světě nevychází z hnutí zdola vzhůru, ale shůry dolů. Bůh hledá nás. Hledá nás v našem myšlení, přistupuje k nám v probuzeném svědomí, blíží se k nám ve Slovu pravdy. V celém našem životě je nám blízko.

Víš o tom? Jakým způsobem to přijímáš?

• Dal jsem odpověď těm, kdo se neptali, dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali. Řekl jsem: „Hle, tady jsem, jsem tady“, pronárodu, který nevzýval mé jméno. Po celé dny vztahoval jsem ruce k lidu svéhlavému, k těm, kdo chodí po nedobré cestě, za vlastními úmysly. Je to lid, jenž neustále do očí mě dráždí: Obětují v zahradách, na cihlách kadidlo pálí, 4  vysedávají v hrobech, nocují v tajemných skrýších, jedí maso z vepřů a ve svých nádobách mají polévku ze závadných věcí. (Iz 65,1–4)

• Neboť tak miloval Bůh svět … (J 3,16)

Pevným základem života je Boží láska. Tento základ se osvědčuje rok po roce. Pokolení za pokolením to znova zakouší. Bůh miloval, miluje a bude milovat totéž nezlomnou láskou.

Ani naše proměny nebo nestálost nemohou zmařit Boží lásku. Ať my jej milujeme či nikoliv, on zůstává tentýž.

Boží láska není podmíněna námi, vychází z Boha samého. Miluje, protože láska je podstatou jeho bytosti. Nemůže jinak a nechce jinak. Nepotřebuje, aby mu někdo radil, nepotřebuje něčí lásku, jako my, abychom mohli milovat. To je Boží vítězství.

Spočíváš na tomto základě? Potřebuješ to! Stavíš na této skále? Čiň tak v nastávajícím roce!

• Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1J 4,7–10)

Čím více toho o Kristu víš, tím méně se spokojíš s povrchními pohledy na něj, a čím hlouběji budeš studovat jeho život a plnost jeho milosti, která září ve všech jeho úřadech, tím opravdověji uvidíš Krále v jeho kráse. Prahněte po tom, abyste stále více a více viděli Ježíše. Rozjímání a přemýšlení jsou často jako okna z achátu a brány ze safíru, jimiž spatřujeme Vykupitele. Rozjímání přikládá k očím dalekohled a umožňuje nám vidět Ježíše lépe, než bychom ho viděli, kdybychom žili ve dnech jeho života na zemi. Kéž bychom byli více zaujati osobou, dílem a krásou našeho vtěleného Pána. 

Chcete-li se naučit, jak plnit svou povinnost svědectví o Kristu, podívejte se na jeho příklad. On svědčí vždy: u samařské studny nebo v jeruzalémském chrámu, u Genezaretského jezera nebo na úpatí hory. Svědčí tak jasně a zřetelně, že se v něm nelze splést. Křesťane, učiň svůj život jasným svědectvím. Buď jako potok, v němž je vidět každý kámen na dně. Nemusíš říkat: "Jsem pravdivý", buď pravdivý. Studujte svůj velký vzor a naplňte se jeho Duchem. Pamatujte, že potřebujete mnoho učení, mnoho podpory, mnoho milosti a mnoho pokory, má-li být vaše svědectví ke slávě vašeho Mistra. 

„Jsi ochotný, milý čtenáři, přijmout Krista? To není nic těžkého. Kristus bude tvým hostem. Jeho vlastní moc s tebou bude jednat a učiní tě způsobilým. Jaká čest přijmout Pána! Nebesa nebes ho nemohou obsáhnout, a přesto se snížil, aby se zabydlel ve tvém srdci. Nejsme hodni toho, aby vkročil pod naši střechu – ale jak nevyslovitelné privilegium to je, že se snížil, aby vstoupil. A jakmile vstoupí, připravuje pro nás hostinu plnou královských lahůdek. Sedíme na hostině, kde on sám dává nesmrtelnost těm, kteří se jím sytí.  Mezi syny Adamovými je požehnaný každý, kdo přijímá Pána.“

Bůh ti říká: „Neboj se … já jsem tvůj štít a tvá přehojná odměna“ (Gn 15,1). Křesťane, uchop Boží slovo a osobně si ho přivlastni. Mysli na to, že slyšíš Ježíše říkat: „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala“ (Lk 22,32). Mysli na to, že ho vidíš kráčet po rozbouřených vodách svého soužení, neboť je tam a říká: „Vzchop se, já jsem to, neboj se!“ (Mt 14,27). Ach, ta lahodná slova Kristova! Kéž ti Duch svatý dá pocítit, jak k tobě promlouvají. Zapomeň na chvíli na ostatní – přijmi Ježíšův hlas, jak je ti adresován, a řekni: „Ježíš mi šeptá utěšující slova; nemohu je odmítnout; s velkou radostí budu sedět v jeho stínu.“

Jsou chvíle, kdy jsou všechna zaslíbení a všechno učení Bible neúčinné, dokud je milostivá ruka nevloží do našich životů. K naplnění této potřeby je nezbytný jeden jediný – Duch pravdy, který přijímá vše od Krista a vkládá to do nás. Nemysli si, že můžeš vystoupit vzhůru, kde Kristus na nebesích uložil svou radost a získat ji jen pro sebe – je to on sám, kdo sestupuje a buduje příbytky svého pokoje v našich srdcích. Křesťane, pokud se dnes nacházíš v hluboké úzkosti, tvůj Otec ti nedává zaslíbení proto, abys je musel sám vykopat ze Slova, ale zaslíbení, která zapsal do Písma, zapíše také do tvého srdce. 

Abakuk zpíval tento chvalozpěv o Bohu, když si v noci říkal: „I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása“ (Ab 3,17–18).

Žádný člověk si nemůže v noci zpívat píseň sám o sobě. Může se o to pokusit, ale zjistí, že píseň v noci musí být inspirována Bohem. Ó, Nejvyšší hudebníku, nedovol, abychom zůstali bez písně, protože na nás dolehlo trápení; nalaď naše rty na tóny díkůvzdání.

V našem duchovním životě jsou chvíle, kdy nás lidská rada, soucit nebo náboženské úkony nedokážou potěšit ani nám pomoci. Proč to náš milostivý Bůh dopouští? Možná proto, že jsme žili příliš bez něho, a proto nám bere vše, na čem jsme byli zvyklí záviset, aby nás mohl přitáhnout k sobě. Je to požehnaná věc žít u pramene, nemít nic vlastního, o co bychom se mohli opřít, ale spoléhat se na Ježíšovy zásluhy. Milovaní, když jsme přivedeni do stavu žízně, určitě se s dychtivostí obrátíme k Prameni života.