Zamyšlení

Nařízení tvá jsou pro mne potěšením, nezapomínám na tvé slovo. (Ž 119,16)

Žalmista si libuje v Hospodinových nařízeních, jsou pro něj potěšením. Zatímco i nevěřící srdce může souhlasit s Hospodinovým zákonem (že je dobré nevraždit, nekrást, necizoložit, ctít rodiče atd.), pouze pro nové srdce mohou být Pánova nařízení potěšením. Ve Staré smlouvě to byla nařízení Mojžíšova zákona, v Nové smlouvě je to Pánovo přikázání, abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás (J 13,34). I když to někdy není snadné, je to pro znovuzrozené srdce vždycky potěšením, když může milovat bratry a sestry v Kristu, když se jim může vydat, jako se Pán Ježíš vydal nám a za nás, jako oběť smíření, která je Bohu milá a příjemná, jako Otec dal Syna, aby byl naším vykupitelem.

O tvých ustanoveních přemýšlím, na zřeteli mám tvé stezky. (Ž 119,15)

Protože přemýšlím o tvých ustanoveních, mohu mít neustále na zřeteli tvé stezky. Mysl je naplněná rozjímáním nad Božím slovem a tím je proměňovaná, takže poznává, „co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“ (Ř 12,2). To je způsob, jak se zaměřuje na Boží cesty a současně právě takto Boží slovo osvěcuje každý další krok takového křesťana. Boží stezky se netýkají jenom doktrín, učení, ale celého života člověka, jeho chození s Bohem, jeho rozlišování a jeho reakce na to, co se aktuálně děje kolem něj. Znamená to, že vidí Boží ruku a Boží jednání ve svém životě, ve své rodině, v církvi i ve společnosti, do které ho Bůh zasadil. To je cesta světla a soli, cesta následování Pána Ježíše Krista.

O tvých ustanoveních přemýšlím, na zřeteli mám tvé stezky. (Ž 119,15)

Radost (v. 14), která není zakotvená v hlubokém rozjímání, zůstane jenom na povrchu. Jako prach na cestě ji spláchne i ten nejjemnější deštík těžkostí. Hluboká radost z Hospodinových svědectví může být jenom tak, kde jsou promýšlena jeho ustanovení. Rozjímání nad Božím slovem je tím nejužitečnějším zaměstnáním naší mysli a je prospěšné celému našemu životu. Kdo má v něčem zalíbení, bude se k tomu ve své mysli neustále vracet. „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21), tím se bude zaobírat tvá mysl, k tomu bude směřovat tvá vůle a z toho se bude radovat tvá duše. Přemýšlení o Božích ustanoveních nikdy nebylo příliš v kurzu, tím méně v dnešní uspěchané době, přesto je to ten nejlepší způsob, jak můžeme poznávat Pána Ježíše Krista. 

Veselím se z cesty tvých svědectví více než ze všeho jmění. (Ž 119,14)

Poznání Boha a jeho cest přináší člověku větší uspokojení než všechno jeho jmění. I když žalmista dává tyto dvě věci do kontrastu, ve skutečnosti se jedná o věci nesrovnatelné. Tento svět je nejistý a i kdyby měl člověk sebevíce bohatství, může o něj velmi rychle přijít. A co hůř – bohatství může ještě rychleji přijít o svého majitele, jako je to v podobenství o boháčovi, který chtěl postavit větší stodoly pro svou úrodu. „Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘“ (Lk 12,20). Ale o radost z díla spasení skrze Pána Ježíše Krista a pokoj ze spočinutí v něm, nás nemůže připravit nikdo ani v tomto světě, ani v tom budoucím.  

Veselím se z cesty tvých svědectví více než ze všeho jmění. (Ž 119,14)

Žalmista se přemýšlí o Božích skutcích, sleduje jejich cestu, vidí Boží soudy – jak ty v Písmu, tak ty kolem sebe a raduje se, protože to všechno je velikým svědectvím o živém Bohu. „Bloud si v srdci říká: ‚Bůh tu není‘“ (Ž 14,1), jeho srdce je zatvrzelé jeho duchovní zrak zaslepený, takže není schopen vidět a radovat se z Hospodinových svědectví. Ale nové stvoření vidí a raduje se. Znovuzrozené srdce z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista se může radovat z každého lístku na stromě, z každého stébla trávy, z každé drobnosti v celém stvoření, z každého Božího díla, a to jak fyzického tak i duchovního, protože to všechno dosvědčuje přítomnost, velikost i trvalé působení našeho Boha.

Mé rty budou vypravovat o všech soudech tvých úst. (Ž 119,13)

Žalmista chce vypravovat o všech soudech Božích úst, tedy o soudech, které Bůh vyřkl. To neznamená nic jiného, než soudy, které nacházíme zapsané v Božím slově. Mohou to být soudy, které už dopadly na tento svět, jako např. potopa, kterou byla očištěna země, nebo oheň z nebe, kterým byla spálena města Sodoma a Gomora. Je požehnáním nejenom vyhlašovat, ale i slyšet o těchto soudech, protože nás vedou k bázni před Bohem. A podobně máme vyhlašovat také zamýšlené Boží soudy, které se týkají bezbožných a nevěrných. I v nich se Bůh oslavuje a skrze ně ukazuje na zoufalý stav člověka a jedinou cestu, která může vyvést hříšníka z hříchu i smrti, a to je dokonané dílo Pána Ježíše Krista na kříži.

Mé rty budou vypravovat o všech soudech tvých úst. (Ž 119,13)

„Čím srdce přetéká, to ústa mluví“ (Mt 12,34). I když Pán Ježíš používá tato slova k popisu zlého mluvení, které vychází z nitra zkaženého člověka, platí ta slova i opačně, jak je zjevné z Lukáše 6,45. Když je srdce naplněno bázní před Hospodinem, bude vypravovat o svém Bohu, z něhož se raduje a jehož uctívá. Jedná se o radostné vyhlašování dobré zprávy, evangelia, které je nejenom zprávou o Boží milosti a záchraně hříšníků, ale také poselstvím o Božím soudu. To je požehnaná práce rtů člověka, který byl Kristovou obětí vysvobozen z hříchu, ze smrti i z věčného odsouzení. Proto nemůže nevypravovat. Proto se raduje a s bázní a třesením uvádí ve skutek své spasení. 

Požehnán buď, Hospodine, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,12)

Vyučuje mě, Pane! Jak prostá a jednoduchá modlitba. Jak mocná a účinná modlitba. Bůh svému lidu dal nové srdce, které je vyučené poznáním pravdy o něm. Nyní v tomto poznání musí růst. A nemůže růst bez toho, že by se v tom Bůh sám nějak angažoval. Bůh musí stále více otevírat oči, srdce i mysl křesťana, aby ho nové stvoření mohlo poznávat v pravdě a ve stále větší slávě. Proto můžeme také říci, že to je naprosto nezbytná modlitba křesťanského života. Uč mě, Pane, to, co nařizuješ. To jsou slova Augustina, který řekl: „Dej, co žádáš – a žádej, co chceš.“ To je princip křesťanského života – Bůh nám dává to, co po nás požaduje. Bez něj jsme odsouzeni jenom k úporné a marné snaze napodobit to, co je skutečně živé.

Požehnán buď, Hospodine, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,12)

Náš Bůh je požehnaný Bůh. Když vyhlašujeme tato slova, nežehnáme Bohu v tom smyslu, že bychom mu něco přidávali, jak to u požehnání obvykle bývá, ale oslavujeme ho tím, že zvěstujeme, jaký ve skutečnosti je. On je požehnaný – je požehnaný sám v sobě, je plný blaženosti, pokoje, radosti, milosti, milosrdenství, dobroty a lásky. To všechno se přelévá z jedné osoby Boží trojice na druhou a díky bohatství, jímž Bůh překypuje, se to vylévá také ven „z Boha“ na nás, na jeho stvoření. Jsme Hospodinovi požehnaní. Díky oběti Pána Ježíše Krista máme přístup této plnosti a z jeho dobroty se dokonce naše vlastní životy stávají studnicí, z níž tryskají vody života.

Tvou řeč uchovávám v srdci, nechci proti tobě hřešit. (Ž 119,11)

Pán Ježíš Kristus ustanovil pro své učedníky Památku (tzv. Večeři Páně), kterou si mají učedníci připomínat jeho dílo, kdykoliv se sejdou – jeho tělo, které se vydalo za nás a jeho krev, která tekla na odpuštění hříchu a jíž byla zpečetěna nová smlouva. Nová smlouva znamená nové srdce, v němž přebývá Duch svatý – toto srdce je od Boha a nechce proti Bohu hřešit, má moc (díky Duchu svatému) nehřešit. Proto je křesťan nové stvoření, které uchovává Pánovo Slovo ve svém nitru, dotazuje se na Boží vůli a nechce se proviňovat ani proti lásce k Bohu ani proti lásce k bližnímu – to je nové přikázání, které dal Ježíš svým učedníkům, aby se podle něj poznalo, že jsou Kristovi. 

Tvou řeč uchovávám v srdci, nechci proti tobě hřešit. (Ž 119,11)

Lidské srdce je jako klenotnice, jako komora, která se plní vzácnými věcmi. Odhodlané zaměření na hledání Boží vůle vede k sycení se Božím slovem a uchováváním ho ve svém srdci. Slovo je tím pokladem, který byl vložen do hliněných nádob, Slovo zapsané i Slovo vtělené. To je Pánova řeč, kterou chce Boží dítě naplnit svůj život, protože to vede chvále Boha a k radosti jeho svatých. Pánovo Slovo proměňuje život člověk z vnitřku navenek. Netlačí z venku, ale působí svou mocí, posvěcuje a odděluje, očišťuje mysl i srdce. Vede k poznání Boha a dává moudrost ke spasení skrze Pána Ježíše Krista a jeho dokonané dílo. Vede ústa k vyznání: „Nechci proti tobě hřešit.“

Dotazuji se na tvoji vůli celým srdcem, nedej, abych zbloudil od tvých přikázání. (Ž 119,10)

Když se člověk začne dotazovat na Boží vůli, začne se také obávat toho, aby nesešel z Boží cesty. Je to přirozené. Dokud jsme chodili po svých cestách a neměli jsme touhu znát Boha a jeho vůli, nijak nám nevadilo, že jsme přestupovali Boží přikázání. Ale když jsme dostali nové srdce, když do nás Bůh vložil svého Ducha, dal nám nejenom touhu, ale také moc naplňovat jeho vůli. Dal nám lásku k němu samotnému a v této lásce a z ní chceme poslouchat jeho Slovo, naplňovat jeho přikázání, které dal svým učedníkům – abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás (J 13,34). To je nové přikázání a žádný opravdový křesťan od něj nechce zbloudit. Vždyť láska je naplněním zákona (Ř 13,10).

Dotazuji se na tvoji vůli celým srdcem, nedej, abych zbloudil od tvých přikázání. (Ž 119,10)

Když se člověk (bez ohledu na věk) drží Pánova Slova, nutně ho to povede k tomu, aby se dotazoval na jeho vůli. Ve svém Slově nám Bůh svou vůli zjevuje – je tam všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu, Boží slovo má moc připravit nás ke každému dobrému činu (2Tm 2,17). Tradice může být dobrá, ale může být i špatná a zavádějící, pocity (které mnozí vydávají za vedení Duchem svatým) mohou člověka snadno svést, protože lidské srdce je „nejúskočnější ze všeho“ (Jr 17,9), ale Boží slovo je vdechnuté Božím Duchem a to hlavní v něm, je pravda (119,160). Kdo hledá Boží vůli v jeho Slově, může si být jistý, že nezbloudí od Pánových přikázání.

Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. (Ž 119,9)

Jak si kdokoliv může udržet svou stezku čistou? Odpověď je jednoduchá – musí se vždy držet Božího slova. Bez Božího slova to prostě nejde a nepůjde. Boží slovo je světlem, které osvěcuje naši stezku. Nesvítí nijak daleko, obvykle osvěcuje jenom ten další krok, který je potřeba udělat, ale pro náš život víry je to naprosto dostatečné. To jediné, co je třeba udělat, je, držet se tohoto Slova. Mít ho ve svém srdci, mít ho na svých rukou a na svém čele, stavět si ho před oči a vyznávat ho svými ústy, nevzdalovat se od něj. Jak se můžeme držet? Jenom vírou v něj, vírou v to, že to je Slovo samotného Boha, které je pravdivé a pravé, které nás nikdy nesvede a povede nás vždycky dobře. 

… viděl jsem Boha tváří v tvář … (Gn 32,31)

Bůh nebyl vzdálen svatým ve Starém zákoně.

V každodenním putování, v tichu noci, když slunce vycházelo anebo se sklánělo nad cestou, Bůh jim byl blízko. Ba, stávali před Bohem tváří v tvář. Před jeho tváří probojovávali svůj životní zápas, spatřovali svůj hřích a poznávali svou porušenost a před jeho tváří se očišťovali, zde se setkávali s požehnáním a pokojem.

Mezi nimi a Bohem nebyla přehrada, stáli před ním tváří v tvář. Se světlem od Boha, zářícím i z jejich tváří, chodili mezi lidmi. Nebeská záře je vedla.

Svítí světlo Páně nad tebou? Chodíš v jeho světle?

A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. (Gn 32,23–32)

Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. (Ž 119,9)

Máme tady otázku, která se týká mladíka a jeho stezky. Proč právě mladíka? Copak někdo ve středním věku nebo dokonce nějaký stařík nemá problém zachovat svou stezku čistou? Skutečně je to problém člověka každého věku i obou pohlaví. Ale v případě mladíka je to o to vážnější, že je teprve na začátku své cesty, takže je jednak mnohem náchylnější ke svodu a dále také si svým jednáním utváří nějaký návyk. Pokud si zachová svou cestu čistou, bude tu velká naděje, nikoliv jistota, že se od ní neodchýlí, ani když zestárne (Př 22,6). A tak je dobré konfrontovat touto otázkou mladíky a je nezbytné tuto otázku klást sám sobě bez ohledu na věk. Pouze Kristova krev očišťuje od každé nepravosti a jeho Slovo nás vede přímou cestou.

Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. (Ž 119,9)

Začíná druhé osmiverší tohoto žalmu. Každý verš zde začíná druhým písmenem hebrejské abecedy, hebr. „bét“, stejně jako každý verš v předchozím osmiverší začíná v hebrejštině písmenem prvním („álef“). Na rozdíl od předchozích velkých prohlášení a blahoslavenství, zde máme otázku, kterou si klade mladý čtenář tohoto žalmu. Je to otázka mladého srdce, které touží po Boží blízkosti, které miluje Boha a chce být s ním. Jak může takové srdce zůstat čisté? Jak mohou cesty člověka zůstat ve světle a neponořit se do temnoty? Odpověď je jednoduchá – musí se držet Pánova slova. Což není nic jiného, než dílo Boží milosti, která zjevila v Pánu Ježíši Kristu, která nejenom zachraňuje, ale také posvěcuje a zachovává (Tt 2,11–14).

Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj! (Ž 119,8)

To vypadá jako zoufalá prosba žalmisty, který sice touží dodržovat Hospodinovo slovo, ale současně nemá jistotu a pokoj v tom, zda Bůh bude s ním. Chce jednat podle Slova, a touží po tom, aby Bůh byl s ním. Jaký kontrast s účastníkem nové smlouvy, která zaslibuje, že Bůh své dítě nikdy neopustí a nikdy se ho nezřekne (Žd 13,5)! Dnes můžeme mít skutečnou jistotu, že tam, kde Bůh začal své dobré dílo, dovede ho až do úplného konce (Fp 1,6). Jan napsal svůj dopis Božím dětem proto, aby věděly, že mají život věčný (1J 5,13). Součástí nové smlouvy je nová jistota, která nebyla daná účastníkům smlouvy staré – jistota Boží blízkosti, jistota Božího požehnání, jistota Božího pokoje a spolehnutí se na dokonané dílo Pána Ježíše Krista.

Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj! (Ž 119,8)

Je úžasné vidět, jak se radostná chvála přetavuje v pevné odhodlání – chci tvá nařízení dodržovat. To je dílo Boží moci ve znovuzrozeném člověku. Z vděčnosti za to, že se smí učit Božím spravedlivým soudům (v. 7), vyrůstá závazek – je to závazek lásky k Pánu Ježíši Kristu motivovaný jeho láskou k vykoupenému člověku a naplňovaný láskou vykoupeného člověka. Všechna jeho nařízení jsou v nové smlouvě shrnuta do jediného přikázání: „Abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás“ (J 13,34). To je skutečný důkaz nového narození, to je viditelné ovoce Ducha svatého, to je zjevný doklad přítomnosti Ducha svatého v životě takového člověka. Není to jen „chci tvá nařízení dodržovat“, ale je to „láska skrze víru konající“ (Ga 5,6).

• … židům byla svěřena Boží slova. (Ř 3,2)

Patriarchové a proroci byli nositeli Božího poselství.

Snad si často představujeme proroky jako zvěstovatele soudů, často tomu tak bylo, ale všichni Boží lidé starozákonní smlouvy byli též nositeli zaslíbení. U Izáka to má zvláštní platnost. On sám byl nad jiné synem zaslíbení a ve svém srdci nesl zaslíbení s požehnáním příštím pokolením. Izákova historie není nápadná. Začíná otcem Abrahamem a vrcholí v životě Jákobově. Izák však byl věrný svému poslání a nesl zaslíbení dále.

Tak jedná Bůh se svým lidem. On je pověřuje svým poselstvím i svými sliby. Jak ty zacházíš s tím, co ti bylo svěřeno? 

• Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy splním to dobré slovo, které jsem vyhlásil o domě Izraelově a o domě Judově. V oněch dnech a v onen čas způsobím, aby Davidovi vyrašil výhonek spravedlivý, a ten bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V oněch dnech dojde Judsko spásy, Jeruzalém bude přebývat v bezpečí a takto jej nazvou: „Hospodin – naše spravedlnost.“  Toto praví Hospodin: Nebude vyhlazen Davidovi následník na trůnu Izraelova domu. Ani lévijským kněžím nebude vyhlazen přede mnou ten, kdo by přinášel oběti zápalné, v dým obracel oběť přídavnou a po všechny dny připravoval obětní hod. Jr 33,14–18)

Z přímého srdce ti vzdávám chválu, že se smím učit tvým spravedlivým soudům. (Ž 119,7)

Abychom mohli chválit Boha, musíme znát jeho spravedlnost a poznávat jeho spravedlivé soudy. Když vidíme velikost a dokonalost jeho spravedlnosti, nemůžeme ho nechválit. Bůh nezametl naše hříchy pod koberec, ale naprosto spravedlivě je odsoudil na svém milovaném Synu, Pánu Ježíši Kristu – „toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2K 5,21). Proto je Kristus naší spravedlností. Nemáme jinou spravedlnost, než je ta jeho, než je on sám. Proto se upínáme k jeho kříži, proto se učíme o jeho spravedlivých soudech, proto chceme znát toho jediného, který soudí spravedlivě. To napřimuje naše srdce a vede nás to k vděčnosti a ke chvále našemu Bohu. 

Z přímého srdce ti vzdávám chválu, že se smím učit tvým spravedlivým soudům. (Ž 119,7)

Blaze člověku, který má přímé srdce. Ale skutečně můžeme o někom takovém mluvit? Copak není srdce tou nejvíce převrácenou věcí pod sluncem a je nevyléčitelné (Jr 17,9)? Ano, je to přesně tak! Proto může Písmo říci, že není nikdo, kdo by hledal Boha, není ani jeden, kdo by se chtěl od něj učit, kdo by byl spravedlivý nebo rozumný (Ř 3,10nn). Náš největší zrádce je vždycky s námi, nosíme si ho s sebou. A proto je blahoslavený každý, kdo dostává nové srdce skrze nové narození z Ducha svatého. Blaze každému, kdo má nové srdce, kdo má přímého ducha, takže může Boha bez ustání chválit z přímého srdce. To je požehnání nové smlouvy a dokonaného díla Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty.

Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání. (Ž 119,6)

Co si má člověk stavět před oči? Na co by se měl ve svém životě zaměřit? K čemu upnout svou pozornost? Žalmista má v těchto otázkách jasno – bude brát zřetel na Hospodinova přikázání! Nechce vynechat ani jedno z nich. Vlastně nemůže vynechat ani jedno z nich, protože vynechání jednoho znamená porušení všech. Překročení jediného bodu zákona znamená překročení všech. To je prokletí zákona. Nelze žít podle zákona – to přináší jenom přestoupení a ruku v ruce s ním jde smrt. Abychom mohli žít, potřebujeme milost, která byla zjevena v Pánu Ježíši Kristu a kterou přijímáme jenom skrze víru, nikoliv skrze konání skutků zákona. A milost znamená spolehnout se na Kristovu spravedlnost, nikoliv na svou vlastní.

Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání. (Ž 119,6)

Kdo v něho věří, nebude zahanben (Ř 10,11). Bůh sám žehná svému lidu a staví se za něj. A Boží lid hledí na Hospodinova přikázání. Každý, kdo miluje Boha, chce žít podle jeho Slovo. Jeho slovo je živé a svaté, takže každý, kdo se na něj zaměří, bude poznávat jeho Autora a bude vzdávat chválu našemu Spasiteli, Pánu Ježíši Kristu. Bůh žehná svým svatým a jedná s nimi jako se svým Synem, kterého dal jako oběť smíření za jejich hříchy. Proto se můžeme chlubit Ježíšem Kristem, jeho spravedlností, pravdou i milostí, které ze své lásky ke svému lidu, na nás vylévá. On je naším požehnáním i naší chloubou, takže nechceme znát nikoho jiného, než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. (Ž 119,5)

Jaká je to výsada a milost, když může člověk pevně zaměřit své cesty. Člověk je přirovnán k páře nad hrncem, která se na okamžik ukáže a zase zmizí (Jk 4,14) a přesně takové jsou také všechny jeho cesty – jsou křivolaké, motají se sem a tam a jediný cíl, k němuž vedou, je věčná zkáza v ohnivém jezeře. Jak moc potřebujeme poznat pravou cestu, která nás dovede životu! Tím životem i tou cestou není nikdo jiný sám Pán Ježíš Kristus. On je přímou a jednoduchou cestou, on je cestou, z níž ani pošetilci nezbloudí (Iz 35,8). Pouze on má moc přitáhnout člověka velmi pevně k sobě, přitáhnout ho na cestu a zachovat ho na ní. Jemu patří chvála.

• … odejít a být s Kristem … (Fp 1,23)

Abrahamovi bylo rozkázáno, aby vyšel ze své země a od svých příbuzných a z domu svého otce. A on šel, nevěda, kam jde. V Cháranu byl tento rozkaz obnoven.

Bůh je Bohem vyjití. On nikdy neodpočíval a ti, kdo ho poslouchali, vždy byli na cestě, i když nevěděli, kam jdou. Je třeba jít ve víře. To je i dnes zásadou duchovního života. Bůh vybízí k vyjití, i když jde o to, opustit svou vlast, příbuzné, ba často i to nejdražší, co máme.

Avšak na Boží cestě vždy svítí hvězdy zaslíbení a pod nimi vždy žije naděje, která nezahanbuje.

• I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: "Tuto zemi dám tvému potomstvu." Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu. I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. (Gn 12,1–10)

Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. (Ž 119,5)

Po chvále Bohu přichází vyznání hříchu. Co jiného totiž může stát za slovy „kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny …“? Je to touha žalmistova srdce, je to jeho vroucí přání – chce, aby celý jeho život byl zaměřen na Boha a na poznávání jeho vůle. Což současně ukazuje, že to tak v jeho životě není, nebo že to přinejmenším není dokonalé. Stále musí zápasit, stále musí volat k Bohu, aby on sám napřímil jeho cesty. A Bůh vyslyšel toto volání žalmisty a dal nám svého Syna, který je pro nás „cestou, pravdou i životem“. Kdo se na něj spolehne, vchází na úzkou cestu následování Ježíše, na cestu, ze které mu Ježíš nedovolí sejít, na cestu, která je přímá, prostá a jednoduchá. 

Ty jsi vydal svá ustanovení, aby se přesně dodržovala. (Ž 119,4)

Žalmista vysvětluje, proč Bůh vydal svá ustanovení – důvod je prostý a souvisí se slovem „ustanovení“ – mají se přesně dodržovat. Samozřejmě má na mysli ustanovení zákona, ustanovení Staré smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Izraelem skrze Mojžíše na hoře Sinaj. A to není něco, čím by byli vázáni účastníci Nové smlouvy. Přesto ani ta není bez ustanovení, a i ta mají být přesně dodržována. Nikoliv proto, že by jejich dodržování přinášelo život, neboť naším životem je Kristus, nikoliv zachovávání skutků zákona. Přesto chceme stejně jako žalmista zachovávat jeho Slovo, protože nám dal nové srdce, které miluje Boha i bližního, což je naplnění zákona. Z lásky k Pánu a ve víře v něj toužíme zachovat jeho Slovo a žít k jeho slávě.

Ty jsi vydal svá ustanovení … (Ž 119,4)

Od blahoslavenství člověka ke chvále Boha. Bůh blahoslaví člověka, jemuž dal nové srdce, takže vede bezúhonný život, žije podle učení Božího slova, zachovává Pánova svědectví a dotazuje se na Boží vůli celým srdcem. Nyní člověk chválí svého Boha, který vydal svá ustanovení. Jsou to Boží ustanovení, proto se jimi chce Duchem naplněné srdce zabývat. Je to Boží slovo, proto ho chce znovuzrozený člověk slyšet, číst a jednat podle něj. Je to Boží řeč, v níž není lži, protože Bůh nemůže lhát, proto o ní chce pravdou obnovovaná mysl přemýšlet. Jsou to ustanovení od milované osoby, v nichž vyjadřuje svou lásku k nám, proto za ně vzdáváme Bohu chválu a radujeme se z nich.

• … mluvíval Bůh k otcům skrze proroky … (Žd 1,1)

Bůh mluvil. A jeho slovo se odělo v tělo a krev. Světlo Boží se dostalo do života lidí. Hranolem rozložené bohatství barev se ukázalo lidem, Slovo Boží se ozvalo. To platí o všech starozákonních svatých, patriarších i prorocích. 

Byli Božími mluvčími. Jako Áron mluvil na místě Mojžíšově, tak mluvili proroci na místě Božím. Byli prostředníky Božího hlasu. Poselství se dálo obyčejně řečí. Později též psali své řeči, formované v nejsilnější a libozvučné próze nebo poezii. Často užívali podobenství, slovních hříček nebo symbolického vyjádření.

Tak mluvil Bůh k otcům!

Slyšíš i ty jeho řeč?

• Ovšem, Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým služebníkům. Lev řve, kdo by se nebál? Panovník Hospodin mluví, kdo by neprorokoval? (Am 3,7–8)