Západní křesťanství je na dýchacím přístroji
Z cyklu procházky s panem O., červenec 2021.
Pane O, mluvili jsme o modlitbě. Jste křesťanem mnohem déle než já, takže je ještě něco, co bych podle vás měl vědět?
Jste připravený vyslechnout starého muže, který si chce ulevit od srdce? Jsem znepokojen, hluboce znepokojen tím, že křesťanství v západním světě není charakterizováno duchem modlitby. George Floyd zemřel, protože nemohl dýchat. Když komunikujeme s Bohem, naplňujeme své duchovní plíce životodárným vzduchem nebes. Možná se mýlím, ale pokud mohu soudit, jen velmi málo západních věřících pravidelně a hluboce dýchá duchovně a žije bohatý život, o kterém mluvil Ježíš.
Nevím, co na to říct. Ale rád bych se dozvěděl víc o tom, jak to vidíte vy.
Díky. Celkově mi připadá, že západní křesťanství je jako oddělení umírajících pacientů na dýchacích přístrojích. Bez pomoci nemohou dýchat. Kdyby jim nebyl do plic vháněn vzduch, zemřeli by. Věřící se tedy scházejí v neděli (většina z nich jen jednou) a vdechují dávky duchovního kyslíku prostřednictvím hymnů, písní, modliteb, čtení z Bible a kázání. To stačí, aby se udrželi naživu, dokud si příští neděli znovu nenasadí svůj dýchací přístroj. Takže úplně neumírají, ale pravděpodobně brzy umřou. Určitě nelze říci, že překypují duchovním životem, energií, radostí a nadšením lidí, kteří jsou bohatě okysličeni!
Pane O, váhám, zda to mám říci staršímu muži, ale jste si jistý, že se nestáváte poněkud cynickým?
Vaše otázka je zcela správná. Já sám si ji často kladu. Ale ať už je to správné nebo ne, rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že mi to láme srdce. Kde jsou věřící, kteří každý den prožívají silné osobní setkání s Bohem? Kde jsou? Kde jsou muži a ženy, kteří přirozeně a dojemně hovoří o svatosti Boha, hrůznosti hříchu, vzácnosti Krista, zázraku kříže, triumfu a vládě živého Vítěze, požehnáních ukřižovaného života a nebi, do kterého spěchají? Kde jsou křesťané, kteří touží po Pánu a nikdy ho nemají dost? Jak často potkáváte takové lidi?
No, jsem vděčný, že mohu říci, že znám pár takových lidí. Někteří z nich jsou moji blízcí přátelé. Situace určitě není tak beznadějná, jak naznačujete.
Ale je jich jen pár, že? Přesto existují pokoření a muka, která lze zažít ve skrytu, a nevýslovné, zušlechťující a trvalé radosti, o nichž většina vyznávajících křesťanů nikdy nemluví a o nichž, upřímně řečeno, nic neví. Proč je tak málo těch, kteří zažívají to, co Bible považuje za normální křesťanský život?
Sám jsem o tom často přemýšlel, ale bál jsem se být příliš kritický. Je faktem, že většina mých křesťanských přátel se nezdá mít příliš velký duchovní hlad. Hodně se stýkají a užívají si vzájemné společnosti. Ale většina z nich nemá touhu chodit v neděli dvakrát do církve, účastnit se modlitebních setkání uprostřed týdne nebo se zapojovat do evangelizace.
Ano, musíme být opatrní, abychom neposuzovali druhé. I ten nejlepší křesťan je hříšník, který sám o sobě nemá žádnou naději mimo Krista. Ale o to právě jde. Existuje kniha s názvem The Crucified God (Ukřižovaný Bůh). Tento název ve mně vyvolává úctu. A vyvolává všechny otázky, o kterých jsme dnes mluvili. Vzhledem k tomu, že k naší spáse bylo zapotřebí ukřižování věčného Syna Božího, proč bychom ho chtěli uznat jako Pána a Spasitele a pak se mu nevěnovat dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, abychom ho poznávali, potěšovali a sloužili mu? Je možné, že ve skutečnosti většina vyznávajících křesťanů nikdy nebyla u kříže? Je skutečným problémem to, že většina členů našich evangelikálních církví není ve skutečnosti obrácena?
Pane O, nevím, jestli se mi dnešní procházka líbila, nebo ne. Ale určitě se vracím domů s mnoha myšlenkami. A s modlitbami. A s tím, co je třeba napravit.
Přidat komentář