A nyní jak se znesvěcuje Boží jméno? Vším tím, co se protiví jeho vůli a jeho slovu. Nejvíce se však znesvěcuje Boží jméno hanebným životem těch, kteří v ústech obracejí slovo Boží, ale mají neobrácené srdce.
Odvaha nebo statečnost nepatří mezi ctnosti, které by mezi křesťany byly v současné nějak na výsluní. Ale možná je na čase přehodnotit tyto věci. Vždyť Boží slovo velmi jasně jmenuje na prvním místě zbabělce mezi těmi, kdo nevstoupí do Božího království. Zbabělci spolu s nevěrnými, nečistými, vrahy, cizoložníky, zaklínači, modláři a všemi lháři najdou svůj úděl v hořícím jezeře (Zj 20,8)! Boží lid nutně potřebuje povzbuzení k odvaze.
Milost nás přetváří v drahý kov, a pak nutně následuje oheň a pec. Začínáme u toho? Nebo snad chceme být považováni za bezcenné, abychom mohli v klidu ležet jako kameny na poli! To by však znamenalo zvolit si tu horší část, jako Ezau, vzít si svou porci čočky a vzdát se smluvního podílu. Ne, Pane, raději se necháme uvrhnout do pece, než abychom byli vyvrženi z tvé přítomnosti!
Ve všech zemích je věřící jenom poutníkem a cizincem, a přesto je na všech místech Pán jeho příbytkem, stejně jako byl pro své svaté ve všech generacích. Může nám chybět ochrana pozemského panovníka, ale když Bůh řekne: „Budu tě chránit,“ nejsme ve skutečném nebezpečí. To je požehnaný cestovní pas pro poutníka a nebeský doprovod pro emigranta.
Proč nevzývám jeho jméno? Proč utíkám k tomu nebo onomu sousedovi, když Bůh je tak blízko a vyslyší mé nejslabší volání? Proč sedím a vymýšlím plány a vymýšlím intriky! Proč hned nevložím sebe a své břemeno na Pána? Přímočarost je nejlepší běžec - proč se hned nerozběhnu k živému Bohu? Marně budu hledat záchranu kdekoli jinde, u Boha ji však najdu, neboť zde mám jeho královské „bude“, které mi ji zajistí.
Ostatek, tedy ten pravý Boží lid, však nakonec nacházíme všude možně – jak v domácích setkáních, která se někdy ani neosmělují nazvat se církví, tak mezi těmi, kteří se setkávají v pronajatých prostorách, aby mohli být spolu a společně oslavovat Boha, tak také v modlitebnách a kostelích „tradičních“ církví. Někde je to více a někde je to méně, ale jedno je zjevné – skutečný Boží lid je věrný Božímu slovu a je charakteristický svou láskou k pravdě, tedy na prvním místě samotnému Pánu Ježíši Kristu a ruku v ruce s tím také Písmu.
Progresivně-liberální křesťané, kteří začali dominovat evangelikalismu, do církve vnášejí „radosti“ jako např. normalizaci sexuálních hříchů, ženy kazatelky, kritickou rasovou teorii, otevřený teismus, odmítnutí autority Písma a nenávist k doktríně Kristovy zástupné smírčí oběti. Lidé z Hnutí víry, Novoapoštolské reformace, Bethel church nebo Hillsong a charismatických kruhů obecně, se stále neobtěžovali přečíst si Matouše 7,22–23. Nejbohatším kazatelem na světě je démonem posedlý Keneth Copeland, jak sladká ironie. Na YouTube je tisíce samozvaných proroků, kteří se každoročně předhánějí v tom, kdo pronese v Hospodinově jménu vágnější a rouhavější proroctví.
Každý člověk cítí a tak nějak ví, co znamená svědomí. Mezi učenci o něm existuje mnoho ostrých sporů. Hodně se handrkují o jeho popis, zda je to duše sama, schopnost nebo čin. Stručně řečeno, svědomí je v různém slova smyslu všechno tohle.
Pavlův list je adresován Timoteovi, který je v Efezu. Abychom skutečně dobře pochopili, co Pavel píše a proč to píše, musíme si připomenout některé věci, které se týkají církve v Efezu. Chtěl bych vás povzbudit, abyste si doma přečetli Skutky 18–20, kde se mluví o efezské církvi a o starších církve v Efezu.
Náš milostivý Spasitel vzdal zde na zemi díky Bohu Otci za to, že pyšným chytrákům tohoto světa skryl svá tajemství a své dary a zjevil je pokorným. A nyní volá k sobě všechny, kteří milují své spasení a z milosti se na něm namáhají a přikazuje jim, aby na sebe vzali jeho přikázání: milovat Boha a bližního a být tichými a pokornými, jako on sám je tichý a pokorný v srdci a miluje Boha a naše spasení. A totéž máme činit i my, protože to je lehké a sladké jho a břemeno, zvláště proto, že vede k věčnému odpočinutí.
V osmém verši jsme četli, co je užitečné a na co se mají křesťané soustředit. A v předchozím verši jsme viděli důraz na dobré skutky – takové, které jsou užitečné a které prospívají. V tomto verši jsou popsané skutky, které jsou naopak neužitečné a marné, prázdné, zbytečné, k ničemu. O jaké skutky se jedná – jde o spory, rozbroje a hádky.
Když vidí ten vzácný, slavný chrám, přichází na myšlenku: „Ano, zde je vzácný chrám, ale kde najdu pro ten vzácný chrám tu vzácnou církev?“ To je skutečně něco, a když se začnete takto dívat na Píseň Šalomounovu, pak rozumíte, že Šalomouna vedl Duch svatý. Píseň Šalomounova je vypsání lásky toho nebeského Šalomouna k církvi: Jak má taková církev vypadat? „Krásná jsi, přítelkyně má, není na tobě poskvrny ani vrásky.“ Ano, to je něco, když člověk na trůnu začne toužit po něčem daleko vzácnějším!
