Vážné povolání

Jsme v prvním verši třetí kapitoly a postupně se podíváme na tři věci – především na závažnost vedení církve, tedy jak důležité je správné, Písmu odpovídající vedení církve. Příště se zastavíme u toho, že vedení církve je vymezené, je určené jenom někomu, není určené všem. Církev není demokraticky řízené společenství ani anarchie, kde si každý dělá, co se mu zlíbí. Církev je tělo Kristovo, kde Kristus je hlava a řídí své tělo prostředky, které k tomu ustanovil. A nakonec se zastavíme u toho, že vedení církve začíná uvnitř člověka, je to vnitřní záležitost, niterné povolání ke službě Kristovu tělu (a později tento bod ještě rozvineme dále). 

První verš třetí kapitoly začíná slovy, která už jsme v tomto listě četli: „Věrohodné je to slovo…“, doslova věrné, hodnověrné, důvěryhodné nebo věrohodné slovo. Je to vyjádření, které má ukázat na závažnost toho, co následuje. Jako kdyby chtěl Pavel zvednout prst a říci: „Teď dávejte všichni dobrý pozor, protože to, co uslyšíte je nesmírně důležité!“ Závažnost celé věci nám vynikne, když se podíváme na další místa, kde Pavel používá toto sousloví. Používá ho jenom pětkrát, používá ho jenom v pastorálních epištolách (tedy v 1. a 2. Timoteovi, a v Titovi), ale používá ho velmi specificky a cíleně. V první kapitole tohoto listu píše:

• Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. (1Tm 1,15)

Pavel používá tu frázi k tomu, aby zdůraznil evangelium. Aby vyzdvihl evangelium v kontrastu k učitelům zákona, kteří chtěli lidi uvést pod zákon a kromě zákona jim vykládali o rodokmenech a bájích. Ale Pavel říká, co je důležité – důležité je evangelium, tedy že Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. A ve čtvrté kapitole čteme:

• Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu. Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících. To přikazuj a tomu uč. (1Tm 4,9–11)

Ve čtvrté kapitole Pavel znovu píše o falešných učitelích, o lidech, kteří svádějí lidi démonskými naukami a zakazují jim jíst nějaké pokrmy, ženit se a chtějí je uvést do askeze a do otroctví vnějších, tělesných věcí. A Pavel znovu zdůrazňuje evangelium Ježíše Krista – věrohodné je to slovo! Jaké slovo? Že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících. A dodává k tomu, aby Timoteus přikazoval tyto věci a učil je. Takže již podruhé tato fráze (věrohodné je to slovo) odkazuje na evangelium. V dalším listě stojí:

• Věrohodné je to slovo: Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout. Zapřeme-li ho, i on nás zapře. Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. Toto připomínej a před tváří Boží naléhavě domlouvej bratřím, aby se nepřeli o slova. (2Tm 2,11–14)

Co zdůrazňuje Pavel na tomto místě? Znovu je to evangelium. Z trochu jiného úhlu pohledu, ale stále totéž evangelium – jestliže jsme s Kristem zemřeli, budeme s ním i žít. Mimochodem znovu to dělá v kontrastu k těm, kdo učí falešné věci – o pár veršů dále je zmínka o Hymenaiovi, o němž je řeč na konci první kapitoly prvního listu Timoteovi. Takže „věrohodné slovo“ znovu ukazuje na vážnost a důležitost evangelia. Pojďme k poslednímu:

• On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje. Tato slova jsou spolehlivá, a chci, abys tomu všemu neochvějně učil. (Tt 3,5–8)

„Tato slova jsou spolehlivá“ to je překlad stejné fráze jako ve všech ostatních případech (tedy „věrohodné je to slovo“). Kontextem je znovu evangelium. Jediné další místo, kde Pavel používá tuto frázi je náš verš – když píše o vedení církve. Je to něco tak vážného a tak důležitého jako samotné evangelium. 

Špatné pochopení evangelia má důsledky, které sahají až na věčnost. Evangelium je tím nejúčinnějším nástrojem v boji s herezí. Evangelium je Boží mocí ke spasení (Ř 1,16). Ale neméně závažné je špatné porozumění tomu, co je to církve a kdo má v církvi vést. Důsledky mohou být – a pravděpodobně také budou – stejně závažné. Důvod je zřejmý – vedení církve totiž velmi těsně souvisí s evangeliem. Podívejte se na několik míst v Písmu, která mluví o vedoucích v církvi – mluví o jednom aspektu vedení, a tím je vyučování. Vedoucím je zvláštním způsobem svěřeno evangelium a oni jím mají vyučovat a sytit Boží lid, mají evangeliem také chránit Boží lid, mají jím usvědčovat odpůrce a zahánět vlky, kteří by chtěli trhat stádo. Tím nechci říct, že ostatním křesťanům není evangelium svěřeno – nic takového. Všichni křesťané jsou královským kněžstvem, každý má osobní vztah s Bohem, každý je sám zodpovědný za to, čemu věří a proč, každý křesťan je zodpovědný za to, aby šířil evangelium, aby ho sdílel s dalšími lidmi. Ale vedoucí mají vyučovat Boží slovo a střežit čistotu učení. Proto Jakub napsal:

• Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností. Všichni přece mnoho chybujeme. (Jk 3,1–2)

Když Pavel psal Titovi, říkal mu, že starší církve má být:

• … pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce. (Tt 1,9)

Timoteovi připomíná, že mnozí lidé budou vyhledávat špatné vedoucí – a nemylme se – to nejsou lidé mimo církev, nebo mimo to, co se nazývá církví, ale jsou to lidé v církvi. Jak ti učitelé, tak ti, kteří je budou vyhledávat. Pavel o nich napsal, že:

• … nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. (2Tm 4,3–4)

Pavel říká, že budou lidé, kteří budou učit nesmysly, nebudou učit pravdu, ale budou vykládat lidem vtipy, říkat jim o svých zážitcích, předkládat jim vymyšlené příběhy, budou převracet a překrucovat Boží slovo, milost budou převracet v nezřízenost, nepovedou lidi ke Kristu a k evangeliu, ale do záhuby. 

Nyní je zřejmé, jak důležité je, aby církev měla správné vedoucí. Tady můžeme vidět ony souvislosti, tedy jak moc to souvisí s evangeliem. To je důvod, proč Pavel napsal Timoteovi:

• Svěřený poklad chraň mocí Ducha svatého, který v nás přebývá. (2Tm 1,14)

Co je tím pokladem? Je to nepochybně víra, ale je to také evangelium. Timoteus měl střežit evangelium jako poklad, protože jenom evangelium je Boží mocí ke spasení, pro každého, kdo věří. Ne zákon, ne lidské báje, ani nějaké vtipné příběhy nebo veselé historky, ale evangelium! Proto je tak důležité, kdo ponese evangelium dál, kdo bude vyučovat Boží lid. Proto:

• A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše, a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné. (2Tm 2,1–2)

Kdo povede církev? To není věc volby, to není o tom, co se nám libí nebo nelíbí, jak bychom si věci představovali, ale je to o věrnosti evangeliu. První list Timoteovi ukazuje, že ještě za života apoštolů církve opouštěly způsob vedení, který apoštolové ustanovili. Pavel napsal ten dopis jenom pár let potom, co odešel z Efezu. A musel tam nechat Timotea, aby dal do pořádku ty věci, které Pavel předtím efezskou církev vyučoval a které ta církev opustila. Ze Skutků 20 víme, že Pavel ustanovil v Efezu starší a nemáme žádný důvod domnívat se, že by to udělal podle jiných kritérií, než jak to popisuje ve třetí kapitole prvního listu Timoteovi. Stačilo jenom pár let a Timoteus musí ustanovit nové starší, musí vyřešit problém s učiteli zákona v Efezu, musí se s evangeliem v ruce postavit těm, kdo svádějí církev démonskými naukami. 

Proto Pavel zdůrazňuje: „věrohodné je to slovo“! Je důležité, kdo povede Boží lid. Je to tak důležité, jako evangelium samotné. Evangelium určuje podobu a charakter církve. Evangelium určuje, kdo je to křesťan. Písmo samotné i dějiny církve nám ukazují, jak jdou tyto věci ruku v ruce s tím, kdo vede církev, kdo slouží evangeliem. Bible je plná mužů, kteří sváděli Boží lid. Už jsem zmínil Hymenaia, který spolu s Filétem svým učením podvraceli víru některých lidí. Ježíš často vystupoval proti farizeům a nazýval je slepými vůdci, kteří vedou slepé. Byli to špatní vůdcové, protože vyjídali domy vdov, protože jim šlo o přední místa, chtěli se lišit svým oblečením od ostatních lidí, aby na první pohled bylo vidět, že jsou něco víc, šlo jim o obdiv druhých a o to, aby byli nepostradatelní. Kam dovedli lidi? K tomu, aby ukřižovali Krista! Dneska jim podobní dělají úplně stejné věci, říkají úplně stejné věci a svádějí lidi ke stejným věcem, k jakým sváděli tito slepí vůdcové. 

Vidíme, jak důležité a vážné to je, kdo povede Boží lid. Každý křesťan by se měl starat o to, koho následuje, kdo ho vede, kdo mu káže Boží slovo. To není něco, co bychom mohli ignorovat, ale je to naše zodpovědnost. Pokud selžeme na tomto místě, projeví se to dříve nebo později na všech dalších místech, a nakonec se to projeví na evangeliu samotném.