Volby a láska k bližnímu

V minulém čísle časopisu jsme publikovali článek Alexe Kocmana Volit nebo nevolit – biblický přístup. Autor v článku uvádí, že téměř polovina evangelikálních křesťanů je rozhodnutá se voleb neúčastnit. Ve Spojených státech je to samozřejmě poměrně velké číslo – autor mluví o 41 miliónech křesťanů a vzhledem k tomu, že v prezidentských volbách v loňském roce volilo 150 miliónů voličů, je to skutečně nezanedbatelné číslo. V České republice je situace úplně jiná, protože počet evangelikálních křesťanů se i při tom nejlepším odhadu bude pohybovat v řádu nižších desítek tisíc. Nicméně nejde o počet, ale o princip. Kocman se snaží poukázat na některé důvody, které by měly křesťany vést k tomu, aby se aktivně zapojovali nejenom do voleb, ale i do politiky jako takové. 

V tomto článku bych chtěl poukázat na jeden z nejdůležitějších důvodů, proč by křesťané měli chodit k volbám a také se aktivně účastnit politického života ve své zemi. Tím důvodem je druhé největší přikázání, které nám Pán dal – láska k bližnímu. 

Jak ale souvisí láska k bližnímu s volbami? Myslím, že odpověď není příliš složitá. Láska k bližnímu znamená činit svým bližním dobro. Málokdo bude asi popírat, že tím nejvyšším dobrem pro člověka je jeho záchrana skrze víru v Pána Ježíše Krista. Z toho vyplývá, že máme-li činit dobro, budeme druhým lidem svědčit o Pánu Ježíši Kristu. To však není jediné dobro, které by měli křesťané prokazovat. Celý život křesťana má být charakteristický tím, že bude konat dobré skutky!

• Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,10)

O jaké skutky se jedná? O všechny, které Bůh připravil – od naplnění základních potřeb člověka, jak o tom čteme v podobenství o ovcích a kozlech (Mt 25,31–45) nebo v podobenství o milosrdném Samařanovi (Lk 10,25–37), přes péči o sirotky a vdovy (Jk 1,27; Sk 6,1nn; 1Tm 5,3–8) a jejich ochranu, což mimo jiné bude zahrnovat prosazování spravedlnosti a práva (Mt 23,23). Jedním ze způsobů, jak toho můžeme dosáhnout, je, že se budeme aktivně uplatňovat své občanské právo volit a být volen. 

V jistém slova smyslu je to v dnešní době mnohem jednodušší než kdykoliv jindy. Bůh nás postavil do stále ještě relativně svobodné společnosti a dal nám jako občanům této země podíl na vládě v této zemi. Nežijeme v totalitním režimu, i když všechno nasvědčuje tomu, že právě tímto směrem se současné dění ubírá, nežijeme ani v absolutistické monarchii, kde bychom neměli žádnou možnost nebo případně jenom velmi malou jakkoliv ovlivnit společenské dění. Nežijeme pod tyranem (i když i takové náznaky zde v uplynulých letech byly), takže se nemusíme složitě rozhodovat, kde, kdy, jak a za jakou cenu se máme tyranii vzepřít. Máme svobodu a máme zodpovědnost, která je nám přiřčena jak Bohem, tak ústavou naší země.

Nicméně právě zde začíná ta druhá, mnohem obtížnější část naší cesty, což je hledání a výběr vhodných kandidátů. Kritériem pak nemůže být účast v politické straně, ale to, co Bůh určuje jako dobré. A to znamená věnovat svůj čas i nasazení pečlivému zkoumání a hledání. I když s ohledem na to, že je dnes jen málo politiků, kteří jednají podle svého svědomí a místo toho se podřizují stranickému rozhodování, může být kritériem také program politické strany. 

Prosazuje strana nebo jednotlivec etická témata nebo je proti nim – nejčastěji se dnes jedná o otázky genderu, manželství, výchovy dětí … Jde o zachování manželství mezi mužem a ženou nebo je tu manželství pro všechny, což je před Bohem ohavností? Co surogátní mateřství nebo jinými slovy výroba dětí za účelem následného prodeje? Leckdy křesťané vůbec nevědí, o co se jedná. Nejsou právě takto „vyrobené“ děti skutečnými sirotky, o jejichž práva bychom měli bojovat? To je skutečná zbožnost podle Písma. Zbožnost se neprojevuje tím, kterému státu zrovna fandíte. Co téma nespravedlivých daní, jako je např. daň z nemovitosti nebo daň z internetu skrývaná za tzv. televizní a rozhlasový poplatek – takové daně nejsou nic jiného, než obyčejná krádež, jako tomu bylo v případě vyvlastňování za minulého režimu. Neměli by křesťané označovat hřích jako hřích a neměli by usilovat o to, aby bylo hříchu méně a nikoliv více? Tady bychom mohli pokračovat dál a dál, ale myslím, že uvedené příklady stačí. 

To místo, kde bychom měli začínat, je Písmo, v němž Bůh sám definuje, co je dobro a co je zlo. A to musíme následně aplikovat do svých životů. Bůh nám prostřednictvím zastupitelské demokracie dal odpovědnost za dění v naší společnosti. Je to hřivna, kterou nám svěřil. Na nás je, zda ji zakopeme nebo rozmnožíme.