Kristus je hlavou církve

Robb Brunansky

Tato hluboká pravda - že Kristus vládne jako hlava církve - má nesmírnou váhu. Nespočet mučedníků obětovalo své životy, aby ji bránilo. Ve Skotsku 17. století se v mlhavých roklích choulili stoupenci smlouvy a v rukou svírali roztrhané bible. Byli pronásledováni za to, že odmítali královské nároky na církev, a tak vzdorně zpívali žalmy a jejich hlasy se nesly ozvěnou přes vřesoviště. Matka schovávající své dítě šeptala o Kristu jako jediné hlavě, i když jí hrozilo vyhnanství.

Charles Spurgeon napsal: „Znát tuto pravdu znamená být držitelem velmi vážné důvěry, se kterou nesmíme zahrávat. Pro tuto pravdu krváceli mučedníci. Skotský vřes byl na deseti tisících místech potřísněn a jeho vody byly karmínově zbarvené kvůli obhajobě tohoto závažného učení.“

Pro uspořádání a správu církve neexistuje větší a důležitější prohlášení než toto: Kristus je hlavou církve. 

Autorita Krista jako hlavy

Jedním z důležitých aspektů Krista jako hlavy církve je jeho autorita.

Tento význam je nepřekvapivě okamžitě zpochybňován feministkami a liberálními teology, kteří tvrdí, že hlava v tomto kontextu neznamená autoritu, ale zdroj. Tvrdí, že podobně jako pramen řeky dodává vodu řece, tak je Kristus zdrojem církve. Nemůžeme samozřejmě popřít, že Kristus dodává to, co církev potřebuje ke svému růstu. V této pasáži však nejde o zdroj.

Thomas Schreiner výstižně píše: „Je těžké porozumět tomu, co by znamenalo, kdyby manželé byli zdrojem svých manželek, protože manželé nejsou ani zdrojem duchovního života svých manželek, ani zdrojem jejich fyzického života.“

V tomto kontextu nepřevažuje význam zdroj, ale autorita, což je mnohem častější použití slova hlava. Například v Efezským 1,22 čteme, že Bůh Otec podřídil [Kristu] všechno pod nohy a dal ho jako hlavu nade vším církvi. Kontext je tam zcela jasný, že Kristus jako hlava nade vším znamená, že jemu je všechno podřízeno. On má autoritu nad vším.

Nejde však jen o to, že má autoritu nad církví, ale že má autoritu nad vším, což Ježíš řekl ve Velkém poslání (Mt 28,18). Kristus má veškerou autoritu, což je jiný způsob, jak říci, že je hlavou všech věcí, protože jemu je všechno podřízeno. Pokud jde o církev, má veškerou autoritu a má veškerou autoritu tímto jedinečným způsobem, protože církev je také jeho tělem.

Když říkáme, že Kristus má moc nad církví, musíme si uvědomit, že jde o výlučný nárok. Toto tvrzení znamená, že nikdo jiný nemá nad církví autoritu. Autoritu nad svou církví má pouze Kristus.

Obhajoba Krista jako hlavy ze strany reformátorů

Tento výrok byl ústřední pasáží protestu reformátorů proti římskokatolické církvi. Papež si nárokoval autoritu nad církví. Tvrdil, že je tím, kdo stojí na místě Krista na zemi a je hlavou církve. To v římském katolicismu přetrvává dodnes, neboť moderní Katechismus katolické církve označuje papeže za Petrova nástupce a „nejvyššího pastýře“ (neboli pastýře církve) - což je termín, který je v Písmu vyhrazen pouze Kristu (1 Pt 5,4). 

Nejvyšší pastýř církve je jen jeden a není to nějaký člověk žijící ve Vatikánu. Je to Bohočlověk trůnící po pravici Boha Otce, který žije na věky věků, a přimlouvá se za nás!

Martin Luther napsal: „Tak i papež chce být velmi moudrým mužem, ba nejmoudřejším z moudrých, jen proto, že má vysoké postavení a tvrdí, že je hlavou církve; načež ho ďábel tak nadýmá, že si představuje, že cokoli řekne a udělá, je čistá Boží moudrost a všichni to musí přijmout a poslouchat, a nikdo se nemá ptát, zda je to Boží slovo, nebo ne.“ 

Reformátoři pochopili, že když římská církev prohlásila papeže za hlavu či nejvyššího pastýře církve, nahradila Krista papežem. Proto reformátoři papeže důsledně označovali jako antikrista, což znamená toho, kdo nahrazuje Krista nebo falešně stojí na jeho místě. Jaký lepší popis by mohl existovat i dnes pro papeže, který si pro sebe nárokuje právě to postavení, které má pouze Kristus, jako hlava církve?

Toto tvrzení tedy vylučuje, aby byl hlavou církve jakýkoli pozemský vládce. Tato skutečnost byla v době reformace významným problémem i kvůli tomu, co se odehrávalo v Anglii za vlády krále Jindřicha VIII. Král se chtěl rozvést s Kateřinou Aragonskou, ale papež jeho rozvod neschválil. V roce 1534 se tedy král Jindřich VIII. prohlásil hlavou anglikánské církve. Martin Luther se k této události také vyjádřil a napsal: „Jsem rád, že jsme se toho rouhače zbavili. Chce být hlavou anglikánské církve přímo po Kristu, což je titul, který nepřísluší žádnému biskupovi ani prelátovi, o králi ani nemluvě. To by nešlo. Ženich a hlava církve je jen jeden, Kristus.“

A my na to říkáme: „Amen!“ Církev má jen jednu hlavu, Pána Ježíše Krista, a jen on má pravomoc nad církví! 

Když tedy nějaká vláda nebo nějaký soudce, vládce nebo náboženský představitel chce přijít a vládnout církvi a říkat jí, co smí a nesmí kázat, co se smí a nesmí zpívat a zda se smí nebo nesmí uctívat a scházet se nebo zda lidé musí nosit při bohoslužbě tu či onu věc, stavíme se proti takovému rouhání a rozhodně prohlašujeme, že církev má jedinou hlavu, Pána Ježíše Krista, a my jsme podřízeni pouze jemu.

Kristus jako hlava a spása církve

Kristovo vedení církve je nakonec definováno spasením církve.

V této pasáži v listu Efezským Pavel neříká „pán těla“, což bychom si mohli myslet, že v této souvislosti napíše. Spíše říká „Spasitel těla“. Kristovo vedení církve je určeno a definováno tím, že nás spasil. On je náš Spasitel. Zachránil nás a vysvobodil z hříchu, což znamená, že jeho vedení církve a naše podřízení se mu jako jeho tělu je definováno vykupitelskou láskou.

To také znamená, že církev patří Kristu, protože za ni prolil svou krev. 

Závěr: Podřízení se pouze Kristu

Víte, proč církev nepatří mně ani nikomu z nás? Protože jsme neprolili svou krev, abychom ji zachránili. Písmo nám říká, že Kristus vykoupil církev svou krví (Sk 20,28). To je vážná věc, a než začneme s Kristovou církví manipulovat, než si začneme přisvojovat nějakou úroveň autority, o které si myslíme, že bychom ji mohli mít nad Kristovou církví, měli bychom si uvědomit, že on si církev koupil svou vlastní krví. 

Žádný pastor není hlavou církve. Papež není hlavou církve. Hlavou církve je pouze Kristus. Církev vykoupil svou vlastní krví, takže církev je jeho církví. Církev se podřizuje výhradně Kristu a žije v poslušné úctě k této pravdě.