Zamyšlení z Božího slova

Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli. (Gn 11,7)

Bůh, který je Bohem řádu a pořádku, přináší soud v podobě zmatku, chaosu. Bůh, který je Bohem srozumitelnosti a jasného slova, přináší soud v podobě zmatení jazyků a vzájemného neporozumění. Lidé si nebudou rozumět, nebudou spolupracovat, nebude mezi nimi jednota, bude vládnout nedorozumění a nepořádek. Tohle je důsledek Božího soudu. Bůh sestoupil mezi lidi a zmátl jim jazyky. To asi nebylo nic složitého – Bůh jednoduše změnil něco v mysli člověka, takže jeho hlasivky vydávaly jiné zvuky než dřív. Lidé hledají vlastní cestu, jak se sjednotit, jak dosáhnout do nebe, jak si udělat jméno, jak překročit hranice národů, jak se podstavit pod jeden prapor. A tahle snaha neskončí, dokud Pán nepřijde.

Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést.“ (Gn 11,6)

Sotva Noe a jeho synové se svými ženami vystoupili z archy, Bůh řekl, že každý výtvor lidského srdce i mysli je od mládí zlý. A tady je příklad. Jsou jeden lid a mají jednu řeč. Neustoupí od ničeho, co si usmyslí provést. Budou neústupní, zatvrzelí, tvrdošíjní – a v tom všem budou vzdorovat Bohu. Bůh, který je Bohem jednoty, přináší soud rozdělení. Jednota v hříchu vede k soudu, jednota v milosti a lásce vede k požehnání. Pán Ježíš se modlil za svůj lid, aby byl jedno, jako je jedno on s Otcem. To je požehnaná jednota Božího lidu, kterou Pán svému lidu daroval – na nás nyní, abychom tuto jednotu zachovávali tím, že budeme pravdiví v lásce a tak porosteme do Krista. 

I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. (Gn 11,5)

Bůh, který má jméno nad každé jméno, sestupuje dolů. Bůh sestupuje, aby vykonal inspekci. Nesestupuje voda, ale přichází Bůh sám. Skutečnost, že sestupuje, ukazuje na to, jak jsou věci vážné. Ukazuje to také na to, že Bůh slyší, že není lhostejný, že není daleko, že mu není jedno, co se děje, že slyší křik utiskovaných a ponížených, že slyší volání svého lidu, že si všímá lidské vzpoury a nepřechází ji mlčením nebo bez povšimnutí. Bůh není jenom nějaká síla, není to nějaký hodinář, který by natáhl hodiny a pak je nechal běžet – Bůh stvořil tento svět skrze svého Syna a pro svého Syna a řídí tento svět k oslavě svého Syna. Bůh sestupuje, aby soudil zemi (Ž 144,5nn).

Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ (Gn 11,4)

Jak to vypadalo při potopě? Celá země včetně těch nejvyšších hor byla pokryta vodou. Co nyní tito lidé dělají? Chtějí postavit věž, která bude vyšší než nejvyšší vrcholky hor, protože bude sahat až do nebe. Jaká byla jejich motivace – uděláme si jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi. Ale neřekl jim Bůh, že se mají plodit a množit, tedy replikovat jeho obrazy, dělat jméno Bohu, ne sobě a mají naplnit zemi, ne se spojovat proti Bohu a vzdorovat mu tím, že nebudou chtít být rozptýleni po celé zemi? Chtějí zopakovat to, co udělali Adam s Evou! Chtějí udělat jméno sami sobě a svými vlastními prostředky se dostat až do nebe. To je prostě a jednoduše jiné evangelium. 

Celá země byla jednotná v řeči i v činech. (Gn 11,1)

Požehnaná jednota, mohli bychom říci. Je tady jednota lidí, kteří jsou spojeni jazykem i svými zvyky, svými úmysly. Lidská populace – ať již s Noemem nebo bez něj, se stěhuje od Araratu dál. Táhnou na východ. Tam nalézají pláň, Šineár, která vyhovuje jejich úmyslům. Proč šli na východ? Co tito lidé hledali? Hledali ráj? Dost možná v nějakém slova smyslu ano. Hledali naplnění svých životů, hledali odpovědi na to, proč existujeme, kde se vzal náš život, co je jeho smyslem … Našli příhodné místo a usadili se tam. Nenašli Eden, ale rozhodli se, že si udělají vlastní. Chtějí si vybudovat jméno a nechtějí být rozptýleni po zemi – což bylo přesně proti tomu, co jim Bůh řekl, že mají dělat. Nic nového pod sluncem. 

To jsou čeledi synů Noeho podle jejich rodopisu v různých pronárodech; z nich pak po potopě vzešly všechny pronárody na zemi. (Gn 10,32)

Bůh ustanovil národy skrze rozdělení jazyků, které uvidíme v následující kapitole jako výsledek Božího soudu nad pýchou lidí, ale je to jeho dílo a jeho rozdělení. Řekl bych, že dnes je tato myšlenka v našich končinách aktuální víc, než kdy jindy, protože vidíme snahy o vytvoření ne-národního člověka, člověka odděleného od jeho národa, od jeho historie, od sounáležitosti s jazykem, se zemí, kulturou, dědictvím. A důvod je podobný jako v případě prosazování evoluční teorie – vzpoura proti Bohu, ponížení člověka, případně dokonce jeho zotročení. A to není něco, na co bychom jako křesťané měli přistupovat a s čím bychom mohli souhlasit. Boží slovo jasně říká, že národy se budou mísit, ale nikdy se nespojí. Národy zůstanou.

Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gn 9,16)

Pavel nazývá ty starozákonní věci stínem, který měl vést lidi ke Kristu. A tímto stínem jsou i smlouvy. I ony nás mají vést jediným směrem – k nové smlouvě, která je zpečetěná Kristovou krví, k evangeliu Pána Ježíše Krista. Smlouva s Abrahamem byla postavená na víře – ve smlouvě budou ti, kdo věří a mají znamení smlouvy, obřízku. Obřízka těla měla ukazovat na obřízku srdce (viz Ř 2,28–29; Dt 10,16). A o obřízku srdce šlo od samotného začátku, tedy o srdce, které věří a které se vírou pevně drží Boha a jeho Slova, jeho zaslíbení, jeho milosti. Smlouva s Izraelem byla založená na poslušnosti – „když toto budete dělat, budete mým svatým národem“ (Ex 19,5–6). Ale oni neposlouchali. 

Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků. Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ (Gn 9,12–13)

Znamením této smlouvy se stává duha. Znamení smlouvy je vlastně takovou pečetí, podpisem smlouvy. Zářící duha zrcadlí zářící Boží milost a slitování. Zářící duha je potvrzením Božího rozhodnutí, že už nezahladí zemi potopou. Nevíme, jestli lidé znali duhu i před potopou, ale není to nakonec vůbec podstatné. I kdyby ji znali už dřív – a nemuseli, protože to mohlo na zemi vypadat trochu jinak – teprve nyní se duha stává znamením smlouvy. A znovu si můžeme všimnout, že znamení je spojeno s obsahem smlouvy. Když pršelo a potom přestalo, znamení se pravděpodobně objevilo. S každým deštěm mohli lidé propadnout panice, že znovu přijde to, co tady bylo a země bude znovu zatopena potopou a všechno živé zahyne, ale potom přestalo pršet a objevila se duha a lidé si měli připomenout Boží slib.

Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ (Gn 9,11)

Zaslíbením smlouvy bylo, že země již nikdy nebude zničena potopou. V závěru osmé kapitoly Bůh tato slova řekl sám k sobě. Zavázal se ve svém srdci, že už nevyhladí tvorstvo potopou. To neznamená, že nepřijde soud – přijde a bude podobně strašlivý jako potopa, ale bude to soud ohněm. A bude ještě strašlivější než ten předchozí, protože bude věčný, definitivní, konečný. Ale na tomto místě se Bůh zavazuje smlouvou také lidem, že zemi nezničí potopou. Bůh sám mluvil o tom, že potopou se svět nezlepšil, protože i po potopě je každý výtvor lidského srdce od mládí zlý (Gn 8,21). Přesto Bůh prokazuje lidem milost a dokonce tuto svou milost potvrzuje smlouvou, která je obrazem nové smlouvy zpečetěné Kristovou krví.

„Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře. (Gn 9,9–10)

Bůh ustanovuje smlouvu. Jedná se o první výslovně uvedenou smlouvu v Písmu. Promlouvá k Noemovi a jeho synům a ustanovuji svou smlouvu se vším živým stvořením, které vyšlo z archy a se všemi potomky Noeho synů. Je to smlouva, která se týká univerzálně celého lidstva a všeho živého tvorstva. Je to smlouva, která bude platit až do druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Je stejně univerzální jako příkazy, které lidé dostali v předchozích verších. Tato smlouva je důkazem, že Bůh se zajímá a stará nejenom o lidské syny, ale o celé své stvoření. Záleží mu na stvoření i na člověku a chce, aby vztah s ním byl postavený na pevném základě, na smlouvě.

Bůh řekl Noemu a jeho synům … (Gn 9,8)

Již potřetí po potopě promlouvá Bůh k Noemovi (a zde také k jeho synům). Poprvé mu řekl, aby vyšel z archy (Gn 8,15), podruhé mu a jeho synům požehnal a zopakoval jim upravené přikázání z Edenu (Gn 9,1). Nyní promlouvá potřetí a plní to, co zaslíbil před potopou – uzavírá smlouvu. Bůh je živý a promlouvá. K našim předchůdcům ve víře promlouval mnohokrát a mnohými způsoby a nakonec promluvil skrze svého Syna, Pána Ježíše Krista. On je tím posledním a definitivním Slovem, které Bůh řekl lidem, protože v něm se nám zjevuje Bůh sám. Kdo vidí Syna, vidí Otce, kdo má Syna, má i Otce. Syn je také tou definitivní smlouvu s Božím lidem, která byla zpečetěna jeho krví.

Vy pak se ploďte a množte, hemžete se na zemi a množte se na ní. (Gn 9,7)

Bůh zakazuje lidem i zvířatům prolévat lidskou krev – kdo ji prolije, toho krev má být prolita (Gn 9,6). A následně přikazuje – v kontrastu k ztrátě života – že se Noe a jeho synové mají rozmnožit a naplnit zemi. Čtyři manželské páry tvořené vždy jedním mužem a jednou ženou se mají rozmnožit, naplnit zemi a hemžit se na ní. To je Boží příkaz pro člověka, z něhož v těchto hranicích můžeme odvozovat také právo člověka – ženit se vdávat, plodit děti a volně se pohybovat po Bohem stvořené zemi. Ale plná svoboda přichází až v Pánu Ježíši Kristu – v poznání pravdy o něm i pravdy o sobě samém a spolehnutí se na jeho dílo. 

Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím. (Gn 9,6)

Člověk i zvíře, kteří by vzali život jinému člověku, mají zemřít. Jakkoliv je Bůh dárcem života, zde žádá smrt. Ani zvíře se nesmí beztrestně dopustit hříchu vraždy, natož člověk. Úmyslná vražda, ať již vykonaná s rozmyslem, nebo učiněná v afektu, má být potrestaná smrtí vraha. Boží slovo nám ale také ukazuje, že neúmyslné zabití, má být potrestáno, protože to může být problém nedbalosti člověka, ale nemá skončit smrtí toho, kdo se ho dopustil. Někdy lidé by prý raději dali svůj život, aby ten, kdo se dopouští násilí, dostal šanci poznat milost, ale Boží slovo nic takového neříká. Může to vypadat duchovně, ale je to tělesné smýšlení. Milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista (J 1,17) a obojího se v něm musíme pevně držet.

A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra. (Gn 9,5)

Člověk i zvíře budou voláni k odpovědnosti za zmařený život člověka. Bůh je ochráncem života, a to především těch tvorů, kteří byli stvořeni k Božímu obrazu. Člověk nemá právo vzít život jinému člověku a nemá právo vzít ani svůj vlastní život. Člověk není tím, kdo by život dal, proto ho nemůže ani vzít. Nemá ve svých rukou ani svůj vlastní život, proto nemá právo svůj život jakkoliv zkrátit. Kromě toho Bůh žádá smrt pro toho, kdo vzal život někomu jinému. Bůh je ten, kdo život dává, Bůh je také ten, kdo si život bere zpět – Bůh povolává k životu, Bůh odvolává ze života. Původce života, svého Syna, Pána Ježíše Krista, za nás vydal smrti, abychom ve víře v něj měli život.

Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou. (Gn 9,2)

Při stvoření Bůh dal člověku vládu nade vším živým. Každý živý tvor ho měl poslouchat. Nyní Bůh znovu svěřuje člověku vládu nad zvířaty, ale je to jiná vláda – zvířata se budou bát lidí. Padne na ně bázeň a děs z člověka. To má mimochodem ukázat, jak na tom člověk je – budí hrůzu a děs. Hřích vzbuzuje odpor nejenom u Boha, ale také u Božího stvoření! Možná předtím – a před pádem to tak nepochybně bylo – vládli lidé nad zvířaty skrze lásku, ale po potopě to bude skrze strach. Bůh je svatý a vzbuzuje bázeň, o tom není žádných pochyb, ale Bůh vždycky vede a vládne skrze lásku a nikdy skrze strach. Strach používá ďábel k tomu, aby ovládal lidi a mohl s nimi manipulovat.

Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. (Gn 9,1)

Bůh je láska. Proto Bůh vylévá své požehnání, poskytuje celému svému stvoření své dobrodiní. Požehnání znamená svolávání dobra na druhou osobu. Je to dobro, které se projevuje ve všech ohledech – jak fyzickém, tak duchovním. A to je stejně něco, co člověk sám ze své moci nemůže dát – to může dát jenom Bůh. A protože požehnání dávají často, nebo obvykle ti, kteří jsou Bohem požehnaní, nelze se divit, že Bůh často k takovým požehnáním přiznává. Když Bůh stvořil živé tvory, požehnal jim, když stvořil člověka jako muže a ženu, požehnal jim (Gn 1,22.28), když dokončil své dílo a odpočinul sedmého dne, požehnal a posvětil sedmý den (Gn 2,3). Bůh žehná. Nemáme nic, co by nám Bůh nedaroval. 

Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“ (Gn 8,22)

Máme mít jistotu, že Bůh bude udržovat podmínky života na zemi, aby lidé mohli žít, aby měli co jíst, aby nepřestala setba a sklizeň. Po násilí předpotopního světa a po soudu potopy přichází požehnaná jistota. Bůh sám se zaručuje za to, že dění v tomto světě bude mít svůj řád. Až do dne posledního soudu všechno poběží podobným způsobem, jako se to dělo před potopou. A bude to s Božím souhlasem. Dokud nepřijde onen den, den soudu, den příchodu Pána Ježíše Krista, který se zjeví v plameni ohně a pozře každou bezbožnost a nepravost, každé rouhání. Bůh je naprosto věrný. Vytrhl nás z hříchu a z temnoty a postavil nás do světla. A zaslíbil nám novou zemi a nové nebe. Přísahal sám při sobě.

I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. (Gn 8,21)

Bůh nyní promlouvá sám k sobě, sám při sobě se zavazuje. Je to slib daný lidem, ale současně je to slib, který Bůh dává sám sobě. Jsou to slova, která jsou naprosto pevná a jistá. Bůh si říká ve svém srdci, že už nikdy nebude zlořečit zemi kvůli člověku. To je zaslíbení, které je více rozvinuté v následující kapitole. Po roce chaosu Bůh ustanovuje stabilitu, řád a pokoj. Máme mít jistotu, že Bůh už nikdy nezničí všechno živé. Bůh se pro to rozhoduje navzdory tomu, že „každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý“. To jsou slova, která zazněla jako důvod potopy, soudu. Nyní se ukazuje, že to je trvalá realito lidského života, kterou může změnit jenom Boží milost zjevená v Kristu Ježíši.

Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné. (Gn 8,20)

Noe uctívá Boha. Z toho mála, co měl, vzal a dal to Bohu. Tohle je skutečná oběť a skutečné uctívání Boha. Noe nedává z nadbytku. Měl v arše jenom po sedmi párech čistých zvířat. A z těch sedmi párů vzal a obětoval Bohu. Hlavní otázkou nebylo to, zda mu ten pár nebo to zvíře nebude chybět, ale hlavní otázkou bylo, jak může potěšit Boha, jak může Boha uctívat, co udělá Bohu radost. To je princip oběti. Boha vždycky potěší, když mu dáme to nejlepší z toho, co nám dal – a nezáleží na tom, jakého požehnání se to týká, jestli jde o fyzické věci nebo věci duševní, jimiž nás Bůh obdaroval, nebo dary duchovní, jimiž máme sloužit ke společnému prospěchu celého Kristova těla. 

I promluvil Bůh k Noemu: „Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů. Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí.“ (Gn 8,15–17)

Bůh opět promlouvá k Noemu. Bůh na něj pamatoval. Po dlouhých měsících, kdy byl Noe se svou rodinou zavřený v arše mezi tím vším zvířectvem, mu Bůh přikazuje, aby vyšel ven a vyvedl svou rodinu i všechno živé, co s ním bylo na arše. Země už byla suchá. Bůh zná přesný čas. Ví dobře o tom, v jaké situaci se nacházíme, a přichází přesně v pravý čas, kdy bychom ho možná čekali nejméně. A všimněte si té poslušnosti na straně Noeho – slyší Boží hlas a vzápětí podle něj jedná. Co bychom následně čekat v životě tohoto praotce? Bůh nám ho dal jako vzor a pomoc v následování Pána Ježíše Krista.

Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu. (Gn 8,3–4)

Po sto padesáti dnech se jim přestal houpat žaludek. Bůh zase spoutal všechny živly a vody se uklidnily. Začal foukat vítr, voda se uklidnila a začala ustupovat, což znamená, že hory začaly vystupovat. Archu Bůh zastavil na pohoří Araratu. Nejspíš – ale nevíme to zcela jistě – se nejednalo o horu Ararat na východě Turecka (na hranicích s Arménií a Íránem). Pět a následně sedm měsíců v dřevěné krabici plné zvířat – živých zvířat. Všechno vně archy bylo mrtvé. Jenom v ní byl život. Jako v Kristu. V něm je život a mimo něj je smrt. Archa spočinula na pevné zemi. Kristus spočinul ve svatyni svatých, v Boží přítomnosti, a vše, co je v něm, spočívá tam, kde je on. 

Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe. (Gn 8,2)

Po sto padesáti dnech se obyvatelům archy přestal houpat žaludek. Bůh zase spoutal všechny živly a vody se uklidnily. Začal foukat vítr, moře zmlklo a začalo ustupovat. Bůh má své stvoření ve svých rukou – on přikazuje dešti i větru, on dává svítit slunci na dobré i zlé, zahaluje zemi mračny a rozhazuje kroupy jako sousta chleba. Bůh ucpal prameny propastné tůně a nemusel se kvůli tomu nijak namáhat, jako se namáháme my, když chceme ucpat nějakou díru, skrze kterou k nám proudí voda. Bůh prostě řekl, a stalo se. Úplně stejně Pán Ježíš přikázal bouři a ona se okamžitě utišila. Svou mocí jasně ukazoval, že je Božím synem, který přišel, aby zachránil, co zahynulo. 

Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. (Gn 8,1)

Bůh pamatoval na Noeho a utišil rozbouřené moře. Bůh nezapomíná na své děti. Bůh dává sílu, dává moudrost, připravuje východisko, Bůh na nás vždycky a ve všem pamatuje. I když přicházejí těžkosti, a my si připadáme jako Noe zavřený v arše, musíme si připomínat, že Bůh na nás pamatuje. Pamatoval na nás dávno před tím, než jsme se narodili, když poslal svého Syna, aby zaplatil za naše hříchy na kříži, pamatoval na nás před tím, než stvořil předpotopní svět a zapsal naše jméno do knihy života, odkud je nikdy nevymaže. Pamatoval na nás a poslal nám do cesty svědky evangelia a skrze evangelium nás přivedl ke svému Synu a dal nám víru a spolu s ní i život věčný.

Tak smetl Bůh vše, co povstalo, co bylo na povrchu země: od lidí až po zvířata, po plazy a nebeské ptactvo, všechno bylo smeteno ze země. Zachován byl pouze Noe a to, co s ním bylo v arše. (Gn 7,23)

Potopa neznamenala nějaký deštíček, který by za čtyřicet dní zvedl archu ze země. Potopa byla vyvřením vod – shora i zdola. Podle vědců došlo k rozlomení zemských desek v místě středoatlantického hřbetu – došlo k vyvření lávy a k vyvření obrovského množství páry a vody, která jako tsunami zasáhla pevninu. Všechno bylo smeteno z povrchu země. Musíme se ujistit, že jsme v Kristu, že jsme v arše, že žijeme s Bohem, že s ním chodíme a milujeme ho. Pán Ježíš vypráví podobenství o družičkách a mnozí křesťané dělají tu chybu, že ho vysvětlují tak, že všechny ty družičky jsou křesťané. Polovina z nich je však pošetilých a polovina je rozumných. Takže jenom ty, které mají olej, budou zachráněné, až Pán přijde ve své slávě.

Mohutně stály vody na zemi po sto padesát dnů. (Gn 7,24)

Noe nastoupil do archy a Bůh za ním zavřel. A potom nastal soud. Čtyřicet dnů vody mohutněly, až pokryly celou zemi. A dalších sto deset dnů pokrývaly celou zemi a nejspíš to vřelo a hýbalo se, protože teprve po sto padesáti dnech se vody uklidnily. Během té doby docházelo k masivním pohybům zemských desek, které se lámaly a dělily a vzdalovaly se od sebe a zasouvaly se pod sebe. Ale Noe s rodinou seděli celou tu dobu ve tmě v nitru archy. Byli skryti před vodami soudu, skrývali uvnitř toho, co Bůh skrze člověka připravil k záchraně. Právě tak byl připraven ten dokonalý prostředek záchrany – Kristus Ježíš, Syn člověka i Syn Boží. V něm je skrýše před hněvem.

A zahynulo všechno tvorstvo, které se na zemi pohybuje, ptactvo, dobytek i zvěř a také všechna na zemi se hemžící havěť, i každý člověk. (Gn 7,21)

Bůh Bible je stvořitel nebe i země, je svrchovaný Pán a vládce, vševědoucí spravedlivý soudce. Tento Bůh není žádný plyšový medvídek ani nějaká sušenka, se kterou si každý může dělat, co chce. Není to parťák ani kámoš, jak je někdy některými pohany popisován. Je to milující, laskavý a dobrý Otec pro ty, kteří jsou jeho dětmi, ale je to také spalující žár (Žd 12,29) pro všechny, kteří ho neposlouchají. Ale svoje děti Bůh zachraňuje, vychovává, ochraňuje a také zachovává pro věčnost. Pán Ježíš jasně říká, že všichni ti, které mu Otec dal, k němu přijdou, a nikdo z nich nezahyne, ale všechny vzkřísí v poslední den (J 6,37–39). 

Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy. Do výšky patnácti loket vystoupily vody, když byly přikryty hory. (Gn 7,19–20)

Čtyřicet dní se zvedaly vody na zemi. Zvedly archu, takže plula po hladině vod. Zvedly se tolik, že přikryly nejvyšší hory, které tehdy pravděpodobně nebyly tak vysoké. Vody byly patnáct loket nad nejvyšším vrcholem. Kde se vzalo tolik vody? Ta voda tady pořád je. Kdyby se úplně zploštil povrch země, vyrovnala se dna oceánů a snížily se hory, celý povrch země by pokrývala voda do výše tří kilometrů. Tak smetl Bůh vše, co povstalo, co bylo na povrchu země. Doslova a do písmene to Bůh smetl. Tohle je popis strašlivého soudu. Cokoliv bylo na suché zemi, co mělo v chřípí dech ducha života, pomřelo. Přesto Bůh určil místo a prostředek záchrany – pro starý svět to byla archa, pro nás je tou archou Pán Ježíš Kristus.

Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho tvorstva, v němž je duch života. Vcházeli, samec a samice ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal. A Hospodin za ním zavřel. (Gn 7,15–16)

Noe udělal všechno tak, jak mu Hospodin přikázal. A Bůh za ním zavřel. Jsou to úplně jednoduchá slova, ale je v nich toho hodně. Bůh sám jednal. Bylo to Boží dílo a Boží čas. Bůh věděl, kdy má zavřít a on sám to udělal. Když Bůh zavře, kdo může otevřít (Zj 3,7)? Zapečetil Noema a všechno, co mělo přežít tento soud v arše. Zavřel dveře a možná je zvenku dokonce zamknul! Byla to ochrana pro ty, kteří byli uvnitř. Stejnou ochranu dává Bůh také nám – i nás vložil to Krista. Úplně doslovně jsme byli vekřtěni Duchem svatým do těla Kristova (1K 12,13), když jsme uvěřili, byla nám vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého (Ef 1,13) a tuto pečeť neseme pro den vykoupení (Ef 4,30).

Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. (Gn 7,7)

Noe věřil Bohu a byl ospravedlněn z milosti skrze víru. Jako jediný z celého pokolení, které tehdy na zemi žilo, věřil Bohu. Proto s ním Bůh sdílel informace o svém soudu, který postihne celou zemi. V této víře se Noe ukryl na místo, které mu Bůh určil, do archy, kterou vybudoval vlastníma rukama. Tohle je něco, co ukazuje na lidství Pána Ježíše Krista – on měl být a byl jedním z nás. Měl být z lidského pokolení. Byl přirozeným pokračováním lidského rodu. A přesto byl mnohem víc než jenom člověkem – byl a je Božím Synem, který byl detailně popsán v mnoha proroctvích, který byl zaslíben ode dne pádu. Pouze v něm je úkryt pro hříšného člověka, k němu a do něj musí člověk utéci, aby se zachránil před Božím hněvem.

Noe udělal všechno, jak mu Hospodin přikázal. (Gn 7,5)

To je refrén víry – věřil, a podle toho jednal. Také nás Bůh volá k tomu, aby jeho vůle byla naším pokrmem. Co nám přikazuje? Především a na prvním místě, abychom věřili v toho, kterého on poslal. Odtud potom plyne všechno ostatní. To je spasení z milosti skrze víru a na něj navazuje chození s Bohem, které se projevuje úplně stejně, jako v životě Noeho – poslušností Bohu a jeho Slovu. Bůh nás volá ke Kristu, a my přicházíme, držíme se ho, následujeme ho, a čím víc ho poznáváme, tím víc ho milujeme a tím horlivěji ho posloucháme. Jdeme do Božího slova, učíme se z něj a jednáme podle toho, co čteme v jeho Slově. To je chození s Bohem.