Zamyšlení z Božího slova

Mé oči se budí dřív než noční hlídky a přemýšlím o tom, co jsi řekl. (Ž 119,148)

Láska k Bohu je vždycky doprovázena touhou po společenství s ním. Boží dítě často nemůže ani dospat, protože tolik touží po setkání se svým Bohem nebo s jeho lidem. Ó, jak požehnaná a radostná touha to je, i když bude v plnosti naplněna teprve tehdy, až staneme v Pánově přítomnosti. Zatím se budíme dřív a chceme být s Bohem skrze Pána Ježíše Krista. On nám dal nové srdce, které ho zná a chce ho poslouchat, poznávat i následovat. Bez něj je život prázdný a nudný. Ale jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě Bože (Ž 42,2). Kéž nám Pán dává pít z pramenů živé vody, která je v něm samotném, aby i z našeho nitra plynuly proudy známosti Pána.

Dřív než začne svítat, na pomoc tě volám, čekám na tvé slovo. (Ž 119,147)

Kde se duše spoléhá na Pána, kde skládá svou naději v něho, tam čeká na jeho slovo. Je to slovo víry, slovo milosti a lásky, jímž Pán promlouvá ke svému dítěti, které miluje. Je to slovo, které je světlem v temnotách noci i života, slovo, které osvěcuje cestu a dává skutečný život. Je to slovo radosti a povzbuzení na cestě následování Pána Ježíše Krista. Je to slovo, které očišťuje a proměňuje charakter, slovo, které oživuje duši, které mění mysl a dává sílu ke každému dobrému činu. Křesťan čeká na Pánovo slovo. Nemůže bez něj žít. Je pro něj pokrmem i občerstvující vodou. Proto volá k Pánu a čeká na jeho slovo, čeká na jeho přítomnost, na jeho samotného. 

Dřív než začne svítat, na pomoc tě volám, čekám na tvé slovo. (Ž 119,147)

Do života Božího dítěte nejednou vstupují bezesné noci, noci, kdy spánek není v dosahu, a srdce svírají temné mraky pochybností nebo těžkostí. Dřív než začne svítat, volá křesťan k Pánu a prosí ho o vysvobození, o pomoc. Prosí Boha, aby byl jeho světlem, které prozáří temnoty, které ho obklopují. Bůh je často v takových chvílích nablízku a posiluje nás svým Slovem, svou mocí, svou přítomností. Ujišťuje nás, že je s námi, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nevzdá, že za nás dokončí náš zápas. Bůh je věrný a my se můžeme spolehnout na jeho dobrotu i jeho pomoc. I když nás to leckdy stojí dlouhou noc a zoufalé volání o pomoc. Bůh však odpovídá. 

Volám k tobě, buď má spása, chci se tvých svědectví držet. (Ž 119,146)

Bůh bude spásou jen toho, kdo se chce držet jeho svědectví. Jistě jsou i takoví, jako byl například Lot, na němž nevidíme sebemenší náznak toho, že by chtěl zachovávat Pánova svědectví – a přece o něm mluví Písmo jako o spravedlivém. Byl to Bůh sám, kdo ho zachoval ve své milosti a nedovolil mu překročit hranici, která odděluje svaté od bezbožných. Ale i v životě tohoto Lota Bůh působil svou mocí, takže ho trápilo svévolné jednání obyvatel Sodomy, mezi které se nastěhoval. Bůh mu dal nové srdce – nikoliv kvůli tomu, co dělal, ale ze své milosti a svého slitování. Dal mu víru, takže vytrval až do konce a zachoval ho ve víře, takže Lot se doopravdy chtěl držet Pánových svědectví. 

Volám k tobě, buď má spása, chci se tvých svědectví držet. (Ž 119,146)

Není příliš těžké volat k Bohu a prosit ho, aby byl mou spásou. Je ale úplně jiné žít pod mocí tohoto volání, žít s tím, že jenom Bůh je má spása. Znamená to neobracet se nikam jinam a k nikomu a ničemu jinému než k Bohu samotnému. Bůh zachraňuje! Jestliže voláme k němu, nemůžeme žít, jako kdyby nebyl. Křesťan se spoléhá na živého Boha, na Pána, který odpovídá. Volám k Bohu, aby byl mou spásou, proto chodím s Bohem, který je mou spásou, spoléhám na něj a žiju s ním, děkuji mu za svou spásu a raduji se ze spasení, které mi dává. On poslal svého milovaného Syna, aby byl mým vykupitelem a do srdce mi vložil svého Ducha, jímž mě zapečetil. 

Celým srdcem volám, odpověz mi, Hospodine, chci tvá nařízení zachovávat. (Ž 119,145)

Žalmista zde zjevuje touhu nového srdce, které je znovuzrozené z Ducha svatého – to celé srdce volá, že chce zachovávat nařízení Pána. To není přirozená touha, ale to je něco, co musí způsobit Bůh sám v životě člověka. Pád způsobil vzdor proti Bohu, nepřátelství a tedy nenávist. Hříšník nemá žádnou touhu poslouchat Hospodina. A i kdyby měl, nemá žádnou moc, jak udělat. Jen Bůh takovou touhu naplnit. Jen Duch svatý má moc člověka uschopnit, aby plnil Hospodinova přikázání, a to jak ve staré, tak v nové smlouvě. Nová smlouva však na rozdíl od té staré  obsahuje zaslíbení, že Bůh to skrze svého Ducha bude dělat, a Pán Ježíš to zapečetil svou krví, takže v Kristu si tím můžeme být jistí – dal nám nové srdce, které chce jeho nařízení dodržovat. 

Celým srdcem volám, odpověz mi, Hospodine, chci tvá nařízení zachovávat. (Ž 119,145)

„Celé srdce“, jak důležítá a požehnaná skutečnost. Bůh zaslíbil, že dá nové srdce každému, kdo se spolehne na dokonané dílo Pána Ježíše Krista. To už nebude srdce ani rozpolcené ani nijak zatvrzelé. Bude srdce, které chce cele poslouchat Pánovo slovo a jednat podle něj. Není to chvíli tak a chvíli onak – prostě jednou sem a podruhé tam – ne! Toto srdce není rozdělné, ale zůstává celým už na věky. Díky Bohu za takovou milost – nyní je tady srdce, které cele miluje Pána a chce jednat podle jeho slova. Kéž by Bůh rozhojnil své milosrdenství a dal takto nerozpolcené srdce mnohým, naplnil je vděčností a jejich srdce chválou.

Spravedlnost tvých svědectví je věčná, dej mi rozum a budu žít. (Ž 119,144)

Jak podivuhodná a pokorná prosba – dej mi rozum. Žalmista rozumí tomu a uznává to, že ačkoliv je člověkem, je bez rozumu, protože nerozumí věčným Božím svědectvím, protože mále chápe jejich spravedlnost, protože málo zná svého Stvořitele. Ale bez rozumu nemůže žít. Potřebuje rozum, aby poznal toho, který je zdrojem života. Potřebuje otevřít oči, aby viděl, otevřít uši, aby slyšel, obnovit mysl, aby rozuměl a dát do srdce víru, aby pochopil a byl živ. Bez víry ve vykupitele, není možný věčný život, není možné přijít k nekonečnému a dotknout se ho, zakusit jeho milost a slitování. Kéž bychom byli stejně pokorní a stejně odvážní, abychom se stejnou touhou volali k Bohu: „Dej mi rozum a budu žít!“

Spravedlnost tvých svědectví je věčná, dej mi rozum a budu žít. (Ž 119,144)

Boží svědectví jsou spravedlivá a věčná. Jsou to všechny Boží činy, které mluví o Boží slávě, jsou to také všechna slova Písma, svědčí o Božím synu, Pánu Ježíši Kristu. On je naše spravedlnost, v něm máme život věčný. On sám je náš život. Ale nakonec jsou všechna Boží svědectví pravda a odráží se v nich Boží spravedlnost. Jsou věčná, takže je budeme moci jednoho dne prozkoumat a vidět jejich vznešenost, která je ukotvená ve spravedlnosti a dobrotě. Kéž by nám Bůh otevřel oči a my jsme viděli více divů z jeho zákona i z jeho jednání, divů jeho prozřetelnosti, kterou řídí naše vlastní životy. Aby naše srdce znovu zahořelo, naše ústa aby byla naplněna chválou a naše životy radostí.

Soužení a úzkost na mě doléhají, přikázání tvá jsou pro mne potěšením. (Ž 119,143)

Ačkoliv jsou naše životy zasažené nejrůznějšími souženími a úzkostmi, máme jako nová stvoření radost v Kristu, radost z Krista a jeho Slova, radost z jeho přikázání. Zde nacházíme své potěšení. Není ve světě ani v tom, co svět nabízí, není ani v útěše přátel, i když i ta někdy může přijít vhod (zatímco jindy nevhod, jak dosvědčuje příklad Jobových přátel), ale je v jeho Slově, které svědčí na prvním místě o Kristu samotném. Jeho přikázání nás přivádějí k němu, zdroji života a útěchy – proto jsou pro nás potěšením. Navzdory všemu, co na nás doléhá, nás jeho přikázání povzbuzují a posilují, jsou hutným pokrmem pro našeho vnitřního člověka, takže v jejich síle jsme schopni se zase zvednout a jít dál.

Soužení a úzkost na mě doléhají, přikázání tvá jsou pro mne potěšením. (Ž 119,143)

Tento svět leží ve zlém, takže soužení a úzkost nejsou neobvyklými hosty v životech Božích dětí. A jak nám ukazuje Nový zákon, měly by být dokonce vítanými hosty, protože jsou jedním z důsledků následování Pána Ježíše Krista, který svým učedníkům řekl: „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“ (J 15,20). A apoštol dodává: „A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování“ (2Tm 3,12). Jakub nám ve své moudrosti připomíná, že když takové věci přicházejí do našich životů, máme se radovat (Jk 1,2), protože jsou prostředkem k posílení a prověření naší víry. Soužení a úzkost doléhaly na žalmistu, zakoušel je i Pán Ježíš, byly skoro trvale přítomné v životě učedníků, takže by nás neměly překvapit ani v našich vlastních životech. 

Věčně spravedlivá je tvá spravedlnost, tvůj Zákon je pravda. (Ž 119,142)

Žádný lidský zákon není dokonalý, ale Hospodinův zákon dokonalý je (Ž 19,8). Lidské zákony mohou být lepší nebo horší, některé jsou docela dobré, jiné jsou opravdu špatné (např. zákon o manželství pro všechny, adopce dětí stejnopohlavními páry nebo tzv. náhradní mateřství), ale Hospodinův zákon je pravda. Boží zákon je svatý, je dobrý, přináší požehnání. A to platí jak o zákonech, které byly dané Izraeli, tedy nejsou pro pohany ani křesťany, tak především o zákoně Kristově, což je nejvyšší norma zjevená v Písmu. V určitém smyslu je Kristovým zákonem Kristus sám! Není nikdo a nic lepšího než je on – a jenom on sám je TA pravda, skrze kterou je možné přistoupit k Otci. 

Věčně spravedlivá je tvá spravedlnost, tvůj Zákon je pravda. (Ž 119,142)

Jediná skutečná spravedlnost, taková, která je opravdu spravedlivá, je Boží spravedlnost. Jenom Bůh může být spravedlivý. Jenom ten, kdo je vševědoucí, ví o všech okolnostech, o všech motivech, pohnutkách, vlivech. Jenom ten, kdo je všudypřítomný, může být svědkem všech činů. Jenom ten, kdo je svatý, se nikdy nepřikloní na žádnou stranu a nedá se nijak a ničím pohnout. Jenom ten, kdo je dobrý, je schopen správně posoudit všechny činy, myšlenky i pohnutky. Jenom ten, kdo je milosrdný, může přistupovat k výkonu spravedlnosti správně. Není pochyb, že opravdovou spravedlnost můžeme očekávat jenom od Pána Boha. On je dokonalý, proto je jeho spravedlnost spravedlivá a strašlivá zároveň. Proto také potřebujeme jeho milost, kterou nás zahrnul ve svém Synu, Pánu Ježíši Kristu. 

Já jsem nepatrný, pohrdaný člověk, avšak na tvá ustanovení jsem nezapomněl. (Ž 119,141)

„I kdybych byl nejmenší na celém světě, nemohl bych zapomenout na tvá ustanovení!“ Bůh sám dává nové srdce a do nitra člověka nového ducha. Bůh zachraňuje i proměňuje. Každé Boží dítě je jeho mocí proměněné. Už nemůže dále ignorovat Boží slovo, ale chce ho poslouchat a jednat podle něj. Boží slovo se mu stalo něčím vzácným, protože v něm promlouvá Bůh sám, tedy ten, koho Boží dítě miluje. Bůh křesťanovi do srdce vepsal svůj zákon – jinými slovy řečeno, Boží láska je vylita do jeho srdce skrze Ducha svatého (Ř 5,5). Proto ani to nejmenší z Hospodinových dětí nezapomíná na Pánova ustanovení, ale plní je a raduje se z nich. 

Já jsem nepatrný, pohrdaný člověk, avšak na tvá ustanovení jsem nezapomněl. (Ž 119,141)

Žalmista nám ukazuje, co je důležité, na čem ve skutečnosti záleží a co se počítá. Není to velikost člověka ani jeho sláva nebo bohatství. Nezáleží na velikosti církve, na její známosti nebo na jejím hmotném bohatství. Církev je na prvním místě sloupem a oporou pravdy. A křesťan je na prvním místě tím, kdo miluje Pána Ježíše Krista. Pokud dojde k opuštění pravdy v církvi, je těžké mluvit o církvi. A stejně tak pokud chybí láska k Pánu v životě člověka, je těžké mluvit o křesťanovi, tedy učedníkovi Pána Ježíše Krista. Člověk může být nepatrný, může být dokonce pohrdaný, ale nejdůležitější je, zda je věrný ve své lásce a pevný ve slovech pravdy. 

Co jsi řekl, je důkladně protříbené, tvůj služebník si to zamiloval. (Ž 119,140)

Pán Ježíš řekl, že kdo ho miluje, bude zachovávat jeho Slovo (J 14,23). Služebníci Pána milují nejenom Pána samotného, ale milují také jeho Slovo a spolu s ním také jeho lid. Kde není láska k Božímu slovu, tam lze jen těžko mluvit o Božím lidu. Kde je Boží slovo zlehčované, přehlížené nebo dokonce překrucované, tam zjevně působí ďábel, který toto s Božím slovem dělá od samotného počátku. Přesně tak jednal s Evou v ráji, úplně stejně se snažil překroutit Písmo, když pokoušel Pána Ježíše na poušti a totéž dělá v dnešních církvích skrze ústa církevních představitelů a kazatelů. Nenávidí Boha a nenávidí také jeho Slovo. Vždyť je to slovo pravdy, které osvobozuje! Ale kdo to Slovo miluje a zachovává, je Pánův služebník.

Co jsi řekl, je důkladně protříbené, tvůj služebník si to zamiloval. (Ž 119,140)

Bůh mluví, kdo by se nebál? Bůh mluví, kdo by nechtěl slyšet pravdu? Boží slovo je pravé, čisté, svaté, důkladně protříbené. Není to nějaká abstrakce nebo něco teoretického. Když Bůh mluví, je to vzít a žít a podle toho. Jeho slovo je pravda ve všech ohledech. „Co vysloví Hospodin, jsou slova ryzí, stříbro přetavené do kadlubu v zemi, sedmkráte protříbené“ (Ž 12,7). Není tu žádná příměs ani žádná nečistota, žádné porušení ani kompromis. Boží slovo je pravda a život. Nejenom, že přináší život, ale je to samotný život, který vychází z Božích úst. Kdo se ho drží a kdo se na něj spolehne, bude mít život věčný, bude žít ve světle a v pravdě.

Horlivost mě sžírá, moji protivníci zapomněli na tvá slova. (Ž 119,139)

Horlivost je opakem lhostejnosti. Lhostejnost je ignorantská a zapomíná, zapomíná a ani nevěnuje pozornost tomu, že by měla na něco pamatovat, že by měla něco uchovávat v srdci, je jí to prostě jedno. Jde tak daleko, že zapomíná na Boží slovo. Je to bezbožnost, které je úplně jedno,  že Bůh něco říká. Úplně to pomíjí a nestará se o to. Není divu, že žalmista je rozhněvaný, když se setkává s takovou odezvou na Pánovo slovo. Je to jako kdyby žil dneska v naší zemi! Lidé nepřemýšlejí o Bohu ani o jeho díle, ačkoliv ho mají před očima. Jeho dobrota, věčná moc i božství, které jsou neviditelné, mohou být od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. 

Horlivost mě sžírá, moji protivníci zapomněli na tvá slova. (Ž 119,139)

Horlivost žalmistu stravovala, horlivost pro Boha a jeho slávu, pro jeho Slovo a všechna jeho nařízení. Horlivost je zápal srdce a vroucnost mysli, je to planoucí láska k Bohu a oddanost Bohu. Horlivost touží po Boží přítomnosti, po svatých věcech, po Božím slově a jeho soudech a je rozhněvaná na hřích i na hříšníky. Horlivost si dokáže uplést bič z provazů a zpřevracet stánky prodavačů v chrámovém nádvoří, horlivost nedovoluje nikomu jen tak se procházet na místě, které má být domem modlitby. Takováto svatá horlivost pro Pána může skutečně sžírat, pohlcovat ducha a člověka a oslabovat jeho tělo. Bože, smiluj se nad námi, a obnov svůj lid v horlivosti pro tebe a pro tvé dílo!

Přikázal jsi, aby tvá svědectví byla spravedlnost a naprostá pravda. (Ž 119,138)

Bůh přikázal a všechny jeho soudy byly naprostá pravda. Zdá se, že v tomto směru nemusel Bůh ani přikazovat. Vždyť on sám je pravda, je zdrojem veškeré pravdy, takže cokoliv, co dělá nebo říká, je pravda a nemůže to být nic jiného. Bůh nemůže lhát, je pravdomluvný. Bůh nemůže klamat, protože je přímý a pravdivý. A protože je pravda, musí být všechny jeho soudy  a svědectví spravedlivé. Nic z toho, co je pravdivé, nemůže být nespravedlivé. Veškeré Boží dílo je ze své podstaty spravedlnost a pravda. Celé Boží slovo je spravedlnost a pravda, proto vyznáváme, že Písmo je pravdivé a bezchybné. Je-li jeho původ v Bohu, nemůže to být jinak. 

Přikázal jsi, aby tvá svědectví byla spravedlnost a naprostá pravda. (Ž 119,138)

Bůh vydal rozhodnutí o svých přikázáních. Bůh má všechny své soudy a svá svědectví ve své moci a pod svou kontrolou. Jenom o nich může rozhodovat. Zatímco my jsme v rukou nejrůznějších okolností, která mohou svědčit také v náš neprospěch a mohou naše svědectví učinit naprosto nedůvěryhodným, Bůh má všechno pod kontrolou. Jeho svědectví je vždycky spravedlivé a pravdivé. Jeho svědectví nikdy nebudou moci být použita proti němu, protože on je nad nimi a sám řídí všechny okolnosti. On sám utváří nit dějin a všechno vede ke svému cíli. A protože on je spravedlivý a pravdivý, jeho svědectví budou vždycky mluvit o jeho spravedlnosti a pravdě a budou oslavovat dílo jeho rukou.

Ty jsi, Hospodine, spravedlivý, přímý ve svých soudech. (Ž 119,137)

Tady máme vyznání člověka, který poznal Boha a jeho milost, protože jenom díky Boží milosti může člověk pochopit, kdo je Bůh a kdo je člověk. Bez poznání Boží milosti má člověk pocit, že mu Bůh křivdí (a ostatní lidé také), že Bůh nemůže být spravedlivý, protože člověk přece umí rozpoznat dobré a zlé – jak by tedy mohl být Bůh dobrý, když se stále dějí zlé věci, jak by mohl být spravedlivý, když se kolem děje tolik nespravedlnosti? Ale když Bůh sešle své světlo a člověku se otevřou oči, rozumí své vlastní bídě a zkaženosti, pýše a troufalosti s jakou se stavěl proti Bohu. Poznává Boží svatost i jeho soudy a nemůže vyznat nic jiného, než že Bůh je ve všech svých soudech naprosto spravedlivý!

Ty jsi, Hospodine, spravedlivý, přímý ve svých soudech. (Ž 119,137)

Bůh ve svých soudech neotálí, ani nechodí kolem horké kaše. To je důvod, proč se Boží hněv stále zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí (Ř 1,18nn). Bůh je ve svých soudech naprosto jednoznačný, není rozpolcený, nejasný, nejistý. Jeho soudy jsou přímé, protože vycházejí z jeho spravedlnosti a jsou postavené na pravdě. Proto je Bůh také tím nejlepším soudcem. Jeho soudu nikdo neunikne. Žádná nepravost – i kdyby v tomto světě byla dokonale skrytá – Bohu neunikne a často ji dokonce soudí už v tomto čase. Jeho soudy znamenají konec zla a jeho odstranění. Proto můžeme říci, že všechny jeho soudy jsou dobré a můžeme se z nich jako Boží lid radovat.

Ty jsi, Hospodine, spravedlivý, přímý ve svých soudech. (Ž 119,137)

Bůh je spravedlivý. Bůh ví, co dělá. Bůh vždycky jedná správně, dobře, milosrdně. Bůh je jediný spravedlivý soudce. On je vševědoucí, proto ví o všech okolnostech, zná všechny úhly pohledu, ví o každém motivu a každé pohnutce. Dokáže se na věc podívat ze všech stran. A protože je také svatý a čistý nemůže udělat chybu při vyřčení verdiktu. Do své spravedlnosti dokáže promítnout i své milosrdenství a dobrotu, což však neznamená, že by někdy slevil ze svých měřítek. Jeho spravedlnost je děsivá, protože je naprosto dokonalá. Nic jí nemůže uniknout. Jedinou možností, jak odvrátit nevyhnutelný Boží soud, je ukrýt se v díle smíření, které náš Pán Ježíš Kristus dokonal na kříži Golgoty.

Proudem se mi řinou slzy z očí, že se nedodržuje tvůj Zákon. (Ž 119,136)

Bezbožní lidé a svévolníci nedodržují Hospodinův zákon, což způsobuje takovou bolest zbožným, že se jim řinou slzy z očí. Bůh je urážen každým lidským hříchem a ti, kdo ho skutečně milují, to nemohou přehlédnout nebo nechat bez povšimnutí. Ale ani Boží děti nejsou s to žít přesně podle Božího zákona a milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své mysli a celou svou silou a právě tak milovat i své bližní. Jsme to my sami, kdo porušujeme Hospodinův zákon, což nás na jedné straně vede pláči nad sebou samými a na straně druhé nás to vrhá do náruče Pána Ježíše Krista, našeho prostředníka a zástupce, který nikdy v lásce k Bohu a v lásce k bližnímu neselhal. 

Proudem se mi řinou slzy z očí, že se nedodržuje tvůj Zákon. (Ž 119,136)

Jenom ten, kdo je velice blízko Bohu, kdo poznává jeho svatost, slávu, spravedlnost, pravdu, vznešenost a velikost, může plakat, když se nedodržuje Hospodinův zákon. Každá vzpoura proti Bohu, každá nevěra v Božího syna a jeho dílo, je urážkou a snahou o pošpinění dokonale čistého a laskavého Boha. Něco takového by mělo zarmucovat srdce každého Božího dítěte, protože Bůh do nás vložil svého Ducha a jeho láska je rozlita do našich srdcí – je to láska k Bohu i láska k bližním. Proto by také naše oči měly být zalité slzami bolesti, když lidé odmítají tu nejlepší zprávu pod sluncem o spasení z milosti skrze víru. Kéž se nad námi Pán smiluje a otevře naše oči, mysl i srdce. 

Svou jasnou tvář ukaž svému služebníku, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,135)

Zjevení Pánovy tváře je vždycky vyučováním. Učí nás bát se Boha, protože světlo jeho tváře vzbuzuje bázeň, o sám je plný moci a důstojnosti. Učí nás o jeho nádheře, dokonalosti a slávě, protože jeho tvář je vznešená a krásná. Pánův zjev nás učí poslušnosti, protože Pán je plný svatosti, spravedlnosti a moci. Z jeho úst vycházejí slova pravdy a učí nás svým nařízením, svému přikázání lásky k němu i k bližnímu. Pán sám dává sílu a schopnost poslechnout všechno, co nařizuje, protože do nás vložil svého Ducha. Dal nám nové srdce, které není zatvrzelé, ale je masité a ochotné jednat podle všeho, co Bůh nařizuje. To je slavné požehnání, jímž Bůh zahrnul své děti v nové smlouvě.

Svou jasnou tvář ukaž svému služebníku, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,135)

Jak by mohl člověk vidět Boží tvář a zůstat živ? Jak by se člověk mohl setkat se svatým Bohem a nedojít úhony? Může se temnota potkat se světlem a zůstat nezměněná? To není možné! Temnota se musí stát světlem, aby mohla obstát ve světle, aby mohla být vystavena světlu, aby s ním mohla společně existovat. Právě tak hříšník musí být ospravedlněn svatým Bohem, jestliže má mít společenství se Svatým. Bez milosti Pána Ježíše Krista nemůžeme vidět tvář svatého Boha. Ale kvůli němu a jeho oběti můžeme nyní přicházet až před Boží tvář a mít opravdové společenství se svatým Bohem. Ten přístup nám umožnila Pánova krev prolitá na kříži Golgoty.

Vykup mě z útlaku lidí, chci se tvých ustanovení držet. (Ž 119,134)

Bůh vykupuje člověka z útlaku duchovních mocností a sil, z moci hříchu a smrti a také z útlaku lidí. Někdy jsou lidé nástrojem Boží výchovy nebo dokonce soudu, ale často jsou také osidlem, z něhož Bůh vysvobozuje. Když se Boží dítě spoléhá na Boží slib, když se chce držet Božích ustanovení, když chce své srdce naplňovat láskou, milostí, milosrdenstvím a soucitem, Bůh ho často vede tak, aby vyvázlo z nástrah lidských pastí. Bůh je dokonalým útočištěm a křesťan k němu může utéci jako do hradu a nalézt v něm svou skrýš i ochranu. Srdce, které touží po Božím slově, nechce jít nikam jinam, než k Pánovu kříži, než nalézt úkryt v Pánových ranách a v jeho vykupující smrti.

Vykup mě z útlaku lidí, chci se tvých ustanovení držet. (Ž 119,134)

Bůh vykupuje! Bůh sám dává cenu za záchranu člověka. On určil její výši, která se rovná výši urážky, která byla způsobená člověkem, který se obrátil proti svému Stvořiteli. Ta cena je měřena jeho hodnotou, proto je nekonečná. Nikdo jiný, než ten, kdo je sám nekonečný, nemohl tuto cenu zaplatit. Proto se Ježíš musel stát člověkem a na lidském těle zaplatit za hřích. Kdokoliv menší než Bůh sám by byl nedostatečný. Proto musí Boží soud postihnout bezbožné na celou věčnost, protože jinak by nemohla Boží sláva přijmout dostatečné zadostiučinění za svou urážku. Jenom Bůh sám může vykoupit člověka, kterého stvořil a jenom on sám se mu může stát nedobytným hradem.