Editorial č. 66

Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed. (J 19,18)

To je strohý popis událostí z Golgoty. Lidé v Janově době dobře znali ukřižování. Věděli, co to obnáší. Nikdo nepotřeboval dlouhé výklady. A konec konců nejde o samotný akt ukřižování. Ježíšova smrt má mnohem více duchovní než fyzický význam. Ježíš se stal hříchem místo nás. V našem textu Jan prostě konstatuje, že ho ukřižovali. Stačí mu jenom tři slova: „Tam ho ukřižovali.“  Neútočí na emoce. Jde mu o fakta. Ježíš je v centru. Jan miloval Ježíše a napsal své evangelium proto, abychom viděli, že Ježíš je Boží syn a uvěřili v něj. Jan nepotřebuje, aby se nám ježily vlasy hrůzou nad strašlivým utrpením, které zakoušel Ježíš, ale chce, abychom viděli „beránka Božího, který snímá hříchy světa“. To je ve výsledku vše, o čem je celý křesťanský život.

V měsíci, kdy si naše společnost (stále ještě) tradičně připomíná Velikonoce, nemůžeme tuto skutečnost opomenout ani v našem časopise.  Je zde sice o něco méně článků, než obvykle, ale některé jsou trochu delší, takže jich tolik být nemohlo. Začínáme slovem Aloise Adlofa (1861–1927), zakladatele Svobodné církve reformované (později Jednoty českobratrské, dnes Církve bratrské), v němž se zaměřuje na moc Kristova kříže. Kéž by taková probuzenecká kázání zněla v českých církvích i dnes! Následuje článek Charlese Spurgeona (1836–1892) o duchovním probuzení duše, a zamyšlení nad tím, jak nezahodit takovou Boží milost, když se člověku dostane. Dále je tu můj rozbor 1K 15,12–19 s popisem toho, co by to znamenalo, kdyby nebylo zmrtvýchvstání. J. C. Ryle (1816–1900) v dalším článku zdůrazňuje důležitost Bible pro poznání Krista i pro každodenní život s ním. Kázání Jana Husa (1370–1415) navazuje na události těsně po vzkříšení Pána, kdy se sešel s učedníky v horní místnosti. A to vše je završeno úvahou o úspěšném křesťanském životě od Jamese Smithe (1804–1891), což byl předchůdce Ch. Spurgeona v New Park Street Chapel v Londýně. 

Jedině Bohu buď sláva!