Slovo kříže je Boží moc (1K 1,18)

• Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. (1K 1,18)

Slovo kříže je ve skutečnosti zvěst o kříži, kázání o ukřižovaném Synu Božím. Je to zvěst o onom ponížení Syna Božího až k smrti, a to k smrti na kříži; o tom, co touto smrtí bylo vykonáno: o smíření s Bohem, odpuštění hříchů, vykoupení, ospravedlnění, spasení a Božím synovství. Význam Kristova kříže se nám zde předkládá jako něco, za čím stojí sám Bůh, v čem se projevuje jeho moc a síla a v čem se soustřeďuje veškerá láska k padlému lidskému pokolení i k hříchem porušenému a rozvrácenému vesmíru. Slovo kříže je jádrem a vrcholem evangelia. Pojď sem a hleď, co nám Boží láska připravila.

Zde se zjevuje naděje pro ztracené, radostné poselství pro smutné, štěstí pro nešťastné, bohatství pro chudé, čistota pro nečisté, chléb pro hladové a nápoj pro žíznivé. Slovo kříže je slovem života pro umírající, slovem vzkříšení pro ty, kdo jsou mrtví pro své viny a hříchy, slovem pevného základu pro tápající. Zde může zmítaný hříšník odpočinout, zde lze nalézt smysl života, zde lze spatřit Otce.

Neexistuje žádný nejvyšší stupeň krásy, velebnosti a pravdy, který by mohl vystihnout a vylíčit slovo kříže; neexistuje žádná dogmatická nebo filosofická poučka, která by mohla obsáhnout a vyjádřit jeho význam; není slova, které by mohlo opsat veškerý jeho smysl.

Vskutku stojí za to ponořit se do tajemství kříže a snažit se je pochopit. Znamená to setkat se s Boží mocí. Je to nejdůležitější poznání, že Beránek Boží učinil zadost veškerým požadavkům svatosti a otevřel nám svou smrtí přístup k Bohu, ke stromu života.

Slovo kříže je bláznovstvím pro moudré tohoto světa. A to je ono osudné nepochopení a nedorozumění, se kterým se setkáváme: ukřižovaný Kristus je pro jedny pohoršením a pro druhé bláznovstvím.

Moudří tohoto světa se nad tímto slovem kříže urážejí. Proto vymýšlejí, jak by je zbavili pravého obsahu. Apoštol to nazývá tím, „aby Kristův kříž nepozbyl smyslu“ (vyprazdňováním kříže). Zdá se jim nedůstojné rozumu učit, že Kristovou krví a jeho smrtí na kříži dosahujeme očištění, odpuštění a smíření. Považují to za nedůstojné pojmu lásky a ptají se, proč by musel někdo svou smrtí vykoupit jiné a učinit za ně zadost. Podle nich se neslučuje s lidskou logikou, aby se takto bez zásluh, pouhou milostí, stala Kristova spravedlnost spravedlností naší.

Ano, říkají: „Mluvte nám o tom dítěti v Betlémě, vyprávějte nám o jeho krásných slovech a příkladném životě; mluvte nám o jeho vznešeném kázání na hoře, o jeho velkolepých podobenstvích a laskavých skutcích – ale Kristův kříž? Co s ním? To že by mělo být jádro jeho zjevení a vrchol jeho činnosti?“ Nemluví o jeho kříži jako o účelu jeho příchodu; nanejvýš o něm mluví jako o velkém zhroucení jeho ideálů, jako o střetu s nepřátelstvím a zlobou, jimž podlehl, anebo o něm mluví jako o mučednictví, jímž zpečetil své učení, podobně jako tisíce mučedníků a jako i náš mistr Jan Hus. Tak uvažují moudří tohoto světa. Že by nás měl někdo spasit a vykoupit svou smrtí?

Moudří tohoto světa to popírají. Má-li existovat spasení, pak se podle nich člověk musí spasit sám. V čele hlasatelů vlastní spásy kráčí Tolstoj a s ním i vedle něj velká řada hlasatelů etického náboženství – lidé, kteří se pokoušejí spasit sami sebe, ať už se nazývají budhisty, teosofy nebo spiritisty. Pro ně pro všechny je zvěst o spasení skrze ukřižovaného Krista pošetilým kázáním.

Zkrátka, Kristův kříž je pro mnohé rušivým tónem evangelia, a proto chtějí evangelium bez něj. To je však jako radostné poselství bez radosti, den bez světla nebo křesťanství bez Krista.

Naše zkušenost je však jiná. Mám na mysli nás všechny, kteří jsme spolu s apoštolem poznali, že právě tam, kde svět vidí slabost, jsme objevili sílu, a kde ukazuje na nedostatky myšlení, jsme objevili nepřemožitelnou moc moudrosti. Nám, kteří dosahujeme spásy, je evangelium – slovo kříže – Boží mocí, která dokázala a dokazuje to, co na světě nedokázalo vykonat nic jiného.

Je pravda, že lidská touha po vědění objevila již mnohé pravdy a lidský rozum dospěl díky mnoha jednotlivým poznatkům k obdivuhodným závěrům. Věda však nedala životu smysl, aby život stál za to žít; nenašla elixír štěstí ani kámen mudrců; nepřivedla člověka do náruče Boží, nezbavila nás nadvlády tělesných tužeb ani nevrátila ztracený ráj. Ale právě toto „pošetilé“ kázání přináší netušené štěstí. Ono slovo kříže, které je mnohým bláznovstvím, je Boží mocí, nabídkou Boží lásky a zjevením spásy. A je to moc tak veliká, že před ní musí ustoupit lidé jakkoli silní vědou, intelektem, silou paží či silou prostředků. „Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé“ (1K 1,25).

Veškerá síla, která by se chtěla projevit odděleně od této Boží moci, která by se chtěla uplatnit sama, bude nakonec silou ničící, smrtící a rozvratnou. Viděli jsme to ve válce. Veškeré lidské vědění a umění bylo postaveno do služeb smrti. Veškerý obrovský pokrok mechaniky, chemie, důmyslu, správy a organizace – vše muselo sloužit smrti. Na bojištích světa zápasil a vítězil rozum směřující k záhubě. Do jejích služeb bylo strženo vše: filosofie, církve i náboženské závěry.

Jinak je tomu však se slovem kříže, které je Boží mocí ke spasení. V onom ukřižovaném Spasiteli se podává lék na rány světa, lék proti věčné smrti a moc života. I ten nejbídnější člověk začíná žít. Hřích, jakkoli hluboký, poutající a zotročující – tato obrovská moc, pod níž sténá přirozený člověk i vzdělanec a proti níž marně zasahují různé systémy náboženských i filosofických nauk a veškeré zákonodárství – tento hřích poráží tato Boží moc. Trýzněný otrok se stává svobodným dítětem světla a svatosti. Slovo kříže! Ó, jaká je to Boží moc! Přemáhá hřích, vysvobozuje od smrti, stírá slzy, odstraňuje zoufalství, dává život a novou naději. A to není jen nějaká teorie nebo domněnka obrazotvornosti, nýbrž čistá, holá skutečnost. Vidíme ji v dějinách, vidíme ji kolem sebe, vidíme ji u sebe – sami jsme ji zakusili.

Kázání o ukřižovaném Beránku tvořilo a tvoří divy. Byli lidé, kteří si umínili, že proti tomuto evangeliu postaví velkou moc. Pokoušeli se proti němu postavit moc smrti. Zřídili hranice a mučírny, které spojili s organizací kněží, mnichů, ušní zpovědi, klatby a hrůzy pekla, které si přivolali na pomoc – ale evangelium o Beránku Božím bylo mocnější. To naplňovalo srdce mučedníků jistotou a blahem i v hrůzách smrti. Mobilizovali proti evangeliu vědu, myšlenku, duchovní odpor i vtip a psali plamenné knihy, ale slovo kříže jde světem dál a vítězí.

Pohleďme na vliv tohoto slova kříže! Apoštol káže o ukřižovaném Kristu a předkládá jej jako jediný prostředek záchrany. Kdo v něho uvěří, kdo se na něj spolehne, je zachráněn. „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,14–16). Bůh dal dar, nabízí ho celému světu, a kdo tento dar přijímá, je zachráněn od smrti a dostává život, a to život věčný. Kdo jej přijímá, je živ. To je slovo života, to je radostná zvěst, to je poselství evangelia, které mění život a obživuje. Je to radostné pozvání hladových k hodům, k chlebu života, k vodám živým, k obecenství s Bohem a ke vstupu do ráje. Proto: pojďte ke mně, vezměte si, zde je dar, je pro vás, nabízí se vám. „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ (J 7,37). Prahne-li kdo, Kristus má pro něj živou vodu, která mění smrt v život a vyprahlost v ráj.

Slovo kříže je zjevením o živé vodě, je magnetem duší. Jako byl uštknutý Izrael tažen a puzen k měděnému hadu, aby na něj pohleděl pro svou záchranu, tak Pán Ježíš oznámil účel svého života: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě“ (J 12,32). To je ono přitahování lásky, to je ten přitažlivý vliv na duše, to Otcovo zjevení, že není žádného pokoje, radosti ani čistého života jinde než v tom, kterého dal, aby v něm nabídl život. „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal“ (J 6,44). V tom je znamení, že je to Otec, kdo táhne, přitahuje, zjevuje a učí; že svým Duchem pobízí tak, že mu nelze odolat, a duše je neklidná, dokud v něm nespočine.

On nás táhne svou láskou, svou obětí a svou dobrotou. A kdo na něj pohleděl, kdo jej má rád, ten opustí vše a prodá vše, aby koupil tu jeho drahou perlu, pole s pokladem; vzdá se všeho, volí toho jediného, je ve svém nitru uspokojen a Kristus je v něm Boží mocí.