22. ledna (Paprsky)

• Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. (Oz 11,8)

Bůh není jen hořícím sluncem spravedlností, podobá se také dešti, který svlažuje zemi (Oz 6,3). Bůh je milosrdný, tak to řekl Boží prorok Ozeáš.

Tím ohavněji zde vystupuje nevěrnost Izraele, která je podle proroka jejich smrtelným hříchem. Bůh jako by byl promarnil svou lásku k Izraeli, ke své snoubence a milované Boží. Izrael opustil Boha a obětoval bálům, ale Bůh přece nemohl svůj lid zavrhnout. Znovu se s ním chtěl zasnoubit a dovést jej zpět k domu otcovskému. Jeho kázeň vedla k pokání. Chtěl, aby provázky milování byla pevnější.

Takové je Boží srdce! Zakusil jsi to?

• Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta. Proroci je volali, oni se však od nich odvraceli, obětovali baalům, pálili kadidlo tesaným modlám. Ačkoli jsem sám naučil Efrajima chodit, on na své rámě bral modly. Nepoznali, že já jsem je uzdravoval. – Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej. Nevrátí se do egyptské země, ale jeho králem bude Ašúr, neboť odmítli vrátit se ke mně. V jeho městech bude řádit meč, skoncuje s jeho mluvky, pro jejich záměry je pozře. Můj lid se zdráhá vrátit se ke mně; když ho volají k Nejvyššímu, nikdo se nepozvedne. Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? Cožpak bych tě mohl vydat jako Admu, naložit s tebou jako se Sebójimem? Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí. Budou následovat Hospodina, až zařve jako lev. Až vydá řev, přiběhnou s třesením synové od moře, přilétnou s třesením z Egypta jako ptáče, z asyrské země jako holubice. A já je usadím v jejich domech, je výrok Hospodinův. (Oz 11,1–9)